Karel Magický (Charlesmagne) za sebou zanechal nejen mocnou říši, ale i nově budované ústředí císařské moci v Aechenu, s poměrně malou, po 2. sv. válce již také málo autentickou, ale přesto mimořádně významnou kapli. Ve svorníku klenby vstupního pole je centrálně situována idea Civitas Dei, jehož významnou součást právě tato osmiboká kaple analogicky představuje. Mystický prostor, plný symbolických sdělení, byl postaven se souhlasem papeže částečně také z architektonické válečné kořisti. Pro budování Ráje by bylo nelogické vozit kámen na velkou vzdálenost jen pro jakousi šetrnost. Motiv transferu architektonických prvků na vzdálenost stovek kilometrů nemohl být menší, než otázka víry a moci. Pouze dávnou tradicí a božským duchem prostoupená hmota si zasloužila pozornosti vítěze a uložení do základů nového Edenu. Smělou domněnku o tom, že tato kořist mohla mít svůj původ až ve vzdálené Magna Moraviae, provokuje celá řada indicii:
- existence ještě staršího pravzoru, Civitas Dei na Ostravici, místa původu královské moci, jež z dávné kultovní tradice Deina okrsku předurčovala Přemyslovce k nejvznešenější budoucnosti. Dynastická vůle Zlaté buly sicilské reflektuje ambice Svatopluka, Rostislava…
- vztah například Fridricha I. a II. (Fridricha z barbarské růže, slezové růže, Slezska?) ke svému obdivovanému předkovi (kanonizace Karla) a k Přemyslovcům s jejich Civitas Dei
- Frenštát v blízkosti Deina města svým názvem prozrazuje staré sídlo Franků
- malba v kapli sv. Jana Křtitele v Olomouci s tématem transferu architektury a moci…[1]
Ladislav Mohelník
Klíčová slova: architektura, architektonická kompozice, kompoziční analýza, harmonizační kategorie, symetrie, rytmus, modul, kontrast, proporce, měřítko, harmonie
Key Words: architecture, architecture composition, composition analysis, harmonic category, symmetry, rhythm, module, contrast, proportion, measurement, harmony
20.1 KOMPOZIČNÍ KATEGORIE A KOMPOZIČNÍ ANALÝZA
Pro uchopení podstaty díla si architektonická kompozice, jako integrální součást teorie architektury a jako věda o zákonitostech skladebnosti architektonických děl, systematizuje své vlastní harmonizační kategorie. Je možno si postesknout, že většinou ne v dostatečně reprezentativním zastoupení a dokonce ani ne v dostatečně ustálené podobě. Terminologie v této oblasti není zcela sjednocená a k pojmenování řady jevů ekvivalentních například hudbě se nám v architektuře ani nedostává slov. Literatura s přímým vztahem ke kompozici architektury je například ve srovnání s hudební kompozicí mnohem obtížněji dostupná. Jejich výklad je mimo jiné částečně závislý i na místní tradici. Brněnská škola architektury si díky teoretické práci řady významných osobnosti vytvořila a uchovala svoji vlastní soustavu pojmů, jejichž znalost může přispět z tvůrčího hlediska ke zvýšení účinnosti působení uměleckého díla, ale současně z analytického hlediska může přispět k jeho pochopení.
Harmonizační kategorie v architektuře jsou prostředky sloužící k dosažení vyváženého stavu neboli harmonie v architektuře, této bytostné a nezpochybnitelné primární potřeby člověka. Jsou hlavním teoretickými nástroji komponování i kompoziční analýzy.
20.2 HLAVNÍ KOMPOZIČNÍ KATEGORIE V ARCHITEKTUŘE
20.2.1 Symetrie
Symetrie neboli souměrnost, shoda, soulad v míře, souhlas části nějakého celku. Historická podmínka dokonalosti. V současné architektuře pod tímto pojmem rozumíme souměrné uspořádání prvků podle roviny (zrcadlová symetrie), přímky (osová symetrie) nebo bodu (středobodová symetrie). Zvláštními případy symetrie jsou kongruence, kdy pootočením dochází ke ztotožnění prvků a šroubová symetrie s pravidelným posuvem prvků v prostoru ve směru osy – symetrály.
Eurytmie je konkrétní symetrie neboli také fyzikální symetrie. Je to dynamická symetrie založená na rovnovážnosti představující různý stupeň porušení zrcadlové, osové nebo středobodové symetrie. Celek může být symetrický a detaily nikoliv. Různě velké části, nestejně vzdálené od těžiště, se vzájemně vyvažují. Případně jde spíše o nevyváženost se zjevnou formální zákonitostí mezi částmi celku, kterou pak označujeme jako šikmou (dynamickou) gradaci.
Asymetrie je značným stupněm porušení symetrie bez viditelné snahy o sjednocení.
Symetrie představuje mimořádně účinný prostředek k dosažení řádu, jednoty, monumentality, snadné čitelnosti a orientace. Způsob užití v architektuře v sobě odráží dobové představy člověka o světě, o jeho smýšlení a postavení v Universu. Osa symetrie v gotické katedrále sráží pyšného člověka do kolen. Sluncem symbolizovaná představa středu (osy symetrie) může být spojována se symbolikou božské jednoty, jedničky v Pythagorejském pojetí či v představách hermetiků. Jejím geometrickým vyjádřením může být rovněž kruh se svým středem. Kruhová dispozice nejstarších obydlí, ale i pozdějších kultovních staveb byla prostorem ochrany před nebezpečím, v našich pověstech dodnes často spojených se sílami zla obávajícími se tohoto geometrického útvaru. Tento koncept půdorysu velmi tvrdošíjně ovlivňuje řadu realizací i nejnovější produkce kultovních staveb, a to nejen na Moravě.
V symetrii je i současnou astrofyzikou spatřována podstata Univerza. Věda o hudební harmonii je pojem prakticky identický s vědou o symetrii krystalů.[2] Také v přírodě princip symetrie představuje …hora symbolizující současně střed a osu světa. Každý výstup se ostatně vyznačuje jakousi přirozenou očistou, spontánní duchovností, kterou, myslím si, vyhledával Nitzsche, když provozoval alpinismus… když si vytvořil svoji Analogickou Horu.[3] Také Češi mají svého praotce Čecha s horou Říp a jejím opomenutým předobrazem Lysé hory na Moravě v Beskydech. Personifikaci nejvyššího boha rozsáhlého horského Pantheonu.[a];[4]
Architektura svým vztahem k symetrii vypovídá velmi poctivě i o jejím politickospolečenském pozadí. Přísná symetrie odpovídá jednoduché hierarchické uspořádanosti moci a nachází svůj výraz například ve formě římského císařského fóra, ale také v trojosé kompozici našeho Civitas Dei.[5] Eurytmickému principu odpovídá demokratické uspořádání společnosti, například v podobě Athénské Akropole v Řecku. Naší evropské společenské současnosti je v architektonické kompozici blízká prostá asymetrie. Někdy je bez úspěšné snahy o harmonizaci vztahů vůbec, někdy je pouze formální, a jde tedy o prostor a strukturu opomíjející řád forem.
20.2.2 Rytmus
Rytmus je vícenásobné střídání akcentů jakožto aktivních architektonických prvků s intervaly ve vizuálně pasivní roli. O aktivitě prvků rozhodují tvarové zákonitosti vnímání figury a pozadí. Je to objektivní skutečnost platná v Universu v různých podobách spojená s projevy života člověka od jeho počátků.
Podle islámské tradice Adam v Ráji mluvil ve verších rytmickým jazykem, který byl až do té doby výsadou bohů, andělů a jejich andělských symbolů – ptáků.[6] Rytmus zde byl prostředkem k dosažení kosmické harmonie. Praktické využití „síly rytmu“ je vlastně podstatou experimentu českého inženýra Pavla s jeho „kráčejícími“ sochami na Velikonočních ostrovech, mající bezprostřední souvislost s utvářením naší představy o způsobech manipulace s těžkými břemeny megalitických staveb.
Na jinou vlastnost megalitických dolmenů jako zvukových rezonátorů upozornil také Charpentier v úvahách o gotické katedrále v Chartres jakožto rezonátoru a upozorňuje na působení jejího prostoru na člověka.
Mluvíme- li o astronomických a fyzikálních zákonech, jimiž se řídí planety a hvězdy, jenom jsme převedli do moderního jazyka problematiku solárních, lunárních, planetárních a galaktických rytmů. Rok, měsíc, roční období, den – to jsou rytmy, jimiž žije celá země, nebe, vesmír.
Od nerostu po člověka jsme v těchto rytmech sevření… Zvíře v říji podléhá zákonu ročního období – rytmu, a proto má erotika v sobě posvátný aspekt… Život na jiné planetě by vyžadoval přizpůsobení osobních rytmů rytmům jiné planety… K tomu, aby bylo dosaženo dokonalé harmonie, je třeba sladit svůj osobní rytmus se všemi rytmy prostředí – lokality.[7]
Všechna náboženství používala tohoto bezpochyby nejúčinnějšího prostředku. Tančilo se při eleusinských mystériích, při bakchanáliích, kde se podávalo víno jako pomocný prostředek k uvedení do transu. Až do 14. století, kdy byl zrušen původní křesťanský obřad, se tančilo v kostelech – buď v kruhu jako v Chartres, kde tanec vedl biskup, či v průvodu. Cíl je možno charakterizovat záměrným působením na lidského ducha a snahou o dosažení vyššího stavu vědomí. Podobně jako když trubky z Jericha drtí hmotu, vítězí v architektuře duch nad materii rovněž její rytmizací.
20.2.3 Modul
Modul stavby v architektuře je část stavby vzatá za základ architektonické koncepce. Modulem míry může být také prostý délkový rozměr, jímž je možno v násobcích celých čísel stanovit absolutní rozměr architektonického díla nebo jeho částí. Modul souvisí s problematikou proporcionality a novodobě i s průmyslovou výrobou. Jeho role může být nejen užitná, ale i navýsost výtvarná. Ovlivňuje četnost stavebních prvků a je velmi účinným prostředkem architektonické jednoty díla. Modulem může být například z rozměrů lidského těla odvozená stopa, krok, sáh, palec, loket, ale může to být i cihla, průměr dříku sloupu, architráv, průměr kopule atd.
Soubor pravidel a metod pro stanovení rozměru staveb, nebo – li modulová soustava, je proměnlivá ve svých charakteristikách nejen v závislosti na slohovém historickém vývoji, ale v současnosti například i v závislosti na osobnosti architekta. Správná volba modulu, modulové soustavy ve své trojdimenzionální podobě může mít charakter uměleckého tvůrčího činu. Z hlediska výrazového i technického se problémem vhodné volby modulace může stát i nezbytná dilatace a vzájemný vztah dvou modulových soustav, ale i vzájemný vztah skladebných rozměrů a os prvků k modulové osnově apod.
Není vůbec jednoduchým problémem vypořádat se s rozměry, které nejsou celým násobkem modulu. V řešení nároží řeckého chrámu se odráží propracovaný a v historickém vývoji se měnící myšlenkový systém, z něhož je možno usuzovat na schopnosti i potřeby jejich stavitelů a částečně i na společenské změny. Obdobně tomu je například i u rohože japonského lidového domu. Určité závěry je například možno vyvodit také z naší běžné pálené cihly.
Odhalováním a analýzou konkrétního i obecného smyslu modulových mír je často možné se dobrat různých překvapivých zjištění. Volba modulu ve středověké urbanistické struktuře zakládaných sídel odrážela nejen geografickou situaci, ale souvisela i s vlastnickými vztahy a byla dána také potřebou obživy jedné mnohočlenné rodiny. Svoji harmonizační funkci tak zakládala, ještě i dnes obdivovanou, malebnost sídel v krajině.
Důležitost a účinek této kompoziční kategorie sílí v symbióze a v integrálním propojení s ostatními.
20.2.4 Kontrast
Kontrast a nuance v architektuře vyjadřují dva protipóly míry shodných nebo rozdílných vztahů mezi stejnorodými hodnotami. Z výrazového hlediska musí být smyslově vnímatelné a čitelné. Mají schopnost zvýrazňovat či vyrovnávat rozdíly. Pro zásadní nestejnorodost nemůžeme hovořit o kontrastu ani o nuanci u disharmonie a nahodilosti. Problém kontrastu a nuance se může tématicky týkat například velikosti, tvaru, polohy a směru, světlosti a barevnosti, proporce, členění a jiných. V celkové koncepci uspořádání hmot se například historicky vyvinuly dva protikladné na kontrastu založené principy, řecký a římský. Vliv této tradice je možno pozorovat i v celém dalším vývoji.
20.2.5 Proporce
Proporce v architektuře představuje rovnost dvou poměrů. Je to úměrnost určující vztahy částí navzájem a k celku, ve smyslu rozměrového uspořádání. Podmínkou stavu proporcionality je geometrická podobnost. Proporcionalita odedávna rozhodovala o výtvarné hodnotě díla. Souvisí s ní pojmy aritmetická proporce, geometrická proporce, harmonická proporce, zlatý řez atd. Jistou zajímavost představuje zvláštní případ plošné proporcionality označovaný jako analogie, kdy se jedna část stavby opakuje v druhé a v celku, jak je tomu u Parthenónu v Athénách nebo v urbanistické struktuře Brna.[8] I zde je možno chápat uplatnění tohoto principu jako součásti obecnějších filosofických představ.
Nejstarší civilizace, například již staří Egypťané, vkládali do svých monumentálních architektonických děl proporční vztahy, které nejsou pro naši civilizaci doposud zcela srozumitelné. Platon se skrze geometrizaci světa snažil najit jeho strukturu. Proporcionalizace jeho vztahů spočívala v přiřazování přírodních živlů pravidelným mnohostěnům, dokonalým tělesům. Na obdobném principu se pokouší později vytvořit Johanes Kepler neúspěšně svůj kosmologický model, což ho přivedlo k objevu významných zákonů týkajících se planetárního systému. Na obdobné výchozí geometrii je založeno i novodobé dílo Richarda Buckminstera Fullera a jeho „antigravitačních“ geodetických bání. Vynikající architekti všech dob za sebou zanechávají svědectví o stupni dosaženého poznání světa, jež je obklopoval. Hledali ten správný číselný poměr, kterým by se mohli přiblížit k dokonalosti božského díla. Číslem a také jeho symbolickým významem byl odedávna měřen svět i architektura. Smyslová postižitelnost uměleckého díla je významnou podmínkou i pro vnímání architektury. Bylo tedy nezbytné vytesat toto číslo do kamene, protože matematika se svojí abstraktní podstatou vymyká této podmínce. Současné úvahy o digitální architektuře je nutno vnímat pouze jako jednu z historických podob její matematizace, s digitální formou čísla vytesaného do kamene, hmoty.
Tam, kde se nám dochovaly doklady o cílevědomém proporčním řádu díla, jsou analytické snahy o jeho zpětném dekódování oprávněné. Vážným problémem jsou díla, kde tuto jistotu nemáme, protože zde hrozí nepřípustná spekulace. Jak ukázal Keplerův příběh, mohou však vést i marné analytické pokusy geometrizovat svět ke zcela překvapivému poznání skutečné pravdy, krásy a harmonie.
20.2.6 Měřítko
Měřítko v architektuře vyjadřuje stupeň velikosti architektonických forem. Je to výtvarný prostředek souborně charakterizující výrazový význam stavby. Nejde o pouhou rozměrovou velikost architektonického díla. Předmětem zájmu je duchovní hodnota architektonického díla související nejen se singulárním, nýbrž i s plurálním subjektem. Přirozené měřítko srovnává tvary prostřednictvím etalonu míry, jímž může být například metr nebo lidská postava. Relativní měřítko srovnává tvary bez znalosti skutečných rozměrů. Měřítko závisí na mnoha faktorech, na hustotě členění, směrech členění, modelaci, barevnosti, vztahu figury a pozadí, míře plasticity, světle a stínu, textuře povrchu atd.
Kromě pojmů velkého, malého a obyčejného měřítka se můžeme v odborné terminologii setkat i s pojmy jako komorní, heroické, stoické, kolosální, gigantické atd.
20.2.7 Pomocné harmonizační kategorie
Pomocnými harmonizačními kategoriemi rozumíme barvu, světlo, klamy, iluze atd. Za pomocné považujeme tyto prostředky proto, že slouží k upřesňování, k vyčištění tvaru a nejsou jeho hlavní součástí. Na vnímání prostoru se podílejí všechny smysly. Zrak je přinejmenším pro orientaci v prostoru obzvláště důležitý. Le Corbusier definoval architekturu poeticky, jako hru světel a stínů v prostoru. Slunce, Měsíc a hvězdy jsou odvěkou součástí této hry. Se světlem bezprostředně souvisí barva se svými psychologickými, symbolickými a jinými aspekty. Italští mosaikáři dospěli k přibližně 30 000 odstínů, jež je schopno lidské oko rozlišovat.[9] Lákavé se v tomto směru jeví mnohonásobně vyšší možnosti počítače.
Optické klamy a optické iluze jsou a byly v architektuře využívány jako korekční prostředky. Z jejich použití lze více nebo méně přesně usuzovat na příčiny použití. Může jít někdy o nepříznivé světelné podmínky, nepříznivou geometrii, proporcionalitu, ale někdy i o prostou potřebu zdůraznění významu jedné části díla vůči druhé využitím vlastností perspektivy.
20.3 ZÁVĚR
Architektonická kompozice, se svými analytickými prostředky, může studiem krajinné struktury a prostorového rámce dávných dějů přispět k nedestruktivnímu a relativně levnému napravení jejich interpretačních problémů. Můžeme to dokázat pracným hledáním skrytých vnitřních vztahů na pozadí jejich, po celé věky cíleného harmonického uspořádávání. Bez intuice a citu se zde neobejdeme, a i zde platí , že náhoda přeje připraveným. K prolomení z minulosti převzatých stereotypů a dosavadních smyslových limitů nabízí architekt spíše všestranný přehled než znalostí exaktních věd. Vliv vodního živlu na rozvoj naší civilizace je možno zkoumat prostřednictvím mnoha vědních oborů a s použitím nejrůznějších exaktních metod. S určitými výhodami je však možné tento živel prostě „namalovat“ a i tím se rovněž dobrat cenných poznatků. Bez vědeckých experimentů směřujících k jejich ověření však mohou zůstat závěry, vyplývající z kompozičních analýz, velmi dlouho neuvěřitelnými a neprůkaznými. Je tedy nutné poskládat skutečně mnoho kamínků, než celá mozaika vyjeví i tajemství Fischera z Erlachu, zakleté v kameni brněnského Parnasu.[10]
Obr. 20‑1 Michelangelova úprava Kapitolského návrší v Římě je učebnicí na které je možno demonstrovat rafinované uplatnění snad všech kompozičních kategorii
Obr. 20‑2 Symetrie je samozřejmou demonstrací boží přítomnosti v architektuře. Pro chrám sv. Petra v Římě tato zásada platí v mnoha historických proměnách až po současnost
Obr. 20‑3 Brněnský Parnas, vodní živel, je mimořádně významným dynamickým prvkem v kompozici města, který je současně nosičem tajemných symbolických významů a sdělení
Obr. 20‑4 Kamenné obrazy z kaple v Aechenu prezentují člověkem odhalený boží záměr, zpřístupněné, náhodné a přesto také komponované, působivé i duchovně obsažné dílo
20.4 POUŽITÁ LITERATURA
- MOHELNÍK, L. Prostorová interpretace architektonického a urbanistického díla. Vědecké spisy VUT v Brně, Edice PhD Thesis, sv. 336, Brno 2005, ISSN1213-4198; MOHELNÍK, L. Prostorová interpretace architektonického a urbanistického díla. Disertační práce, VUT v Brně, Brno 2005
- DRÁPAL, J., DOLEŽAL, J. Architektonická kompozice 1. Učební texty vysokých škol, Ediční středisko VUT Brno, Brno 1988
[a] Je až groteskní, když historik, který dokáže z legendických pramenů správně odvodit roli hory Říp pro ranné dějiny Čechů, je schopen odvodit atributy jejího předobrazu, vyjmenuje „všechny Lysé hory v Polsku a na Ukrajině, ale ty Slezské a Moravské, které nejsou vůbec bezvýznamné, opomene. Jakoby staré kletby a magické obřady přehlíživě ovlivňovaly dodnes orientaci historiků v moravskoslezském prostoru. Poesie Petra Bezruče takto slepá není.
[1] MICHNA, P., POJSL, M. Románský palác na olomouckém hradě. Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, Brno 1988, s. 209 a 225
[2] LAWLOR, R. Sacred geometry, philosophy and praktice. Thames and Hudson, London, s. 4
[3] BENOIST, L. Znaky, symboly a mýty, VICTORIA PUBLISHING, a. s., Praha 1995, s. 58
[4] TŘEŠTÍK, D.Mýty kmene Čechů (7. – 10. století). Lidové noviny, Praha 2003, s. 75 – 77
[5] MOHELNÍK, L. Civitas Dei, jehož sláva hvězd se dotýkala. Atlantida 1/2008. Projektový a vývojový ústav s.r.o., Brno 2008, s. 4 – 9; MOHELNÍK, L. Svatá rodina brněnského kostela. Atlantida 2/2008. Projektový a vývojový ústav s.r.o., Brno 2008, s. 2
[6] BENOIST, L. Znaky, symboly a mýty, VICTORIA PUBLISHING, a. s., Praha 1995, s. 29
[7] CHARPENTIER, L. Tajemný pravěk Evropy, Práce, Praha 1992, s. 136
[8] MOHELNIK, L. Svatá rodina brněnského kostela. Atlantida 2/2008. Projektový a vývojový ústav s.r.o., Brno 2008, s. 3 – 24
[9] HÉGR, M. Výstavba obrazu s výtvarného hlediska, Umělecká beseda, Praha 1944, s. 23
[10] STEHLÍK, M. Kašna Parnas od Johana Bernharda Fischera z Erlachu. Památkový ústav v Brně a nadace Gloria Brunensis, Brno 1996, s. 11
O autorovi
Ing. arch. Ladislav Mohelník, Ph.D. je architekt, zabývající se celoživotně stavbami pro účely vzdělávání, působící jako teoretik a pedagog Ústavu teorie architektury FA VUT v Brně.
Abstrakt
Architektonická kompozice je integrální součástí teorie architektury, a jako věda o zákonitostech skladebnosti architektonických děl systematizuje své vlastní harmonizační kategorie. Jsou to v architektuře prostředky sloužící k dosažení vyváženého stavu neboli harmonie, bytostné potřeby člověka. Jsou současně hlavním teoretickým nástrojem komponování i kompoziční analýzy. Tvorby i poznání. Týkají se problematiky symetrie, rytmu, modulu, kontrastu, proporce, měřítka, světla, barevnosti, optických klamů a iluzí a pod.
Abstract (English)
Architectural composition is one of integral parts of architectural theory. As a science discipline focused on coordination of architectural it systemize its own harmonisation categories. The categories serve for architectural design based on harmony which is essential need of man. They are also main theoretical requirements for the composition analysis, creature and cognition. They are concerned with problems of symmetry, rhythm, modulus, contrast, proportionality, scale, light, colours, optical illusions etc.