5  HUDBA MĚSTA

Maxmilian Wittmann

Klíčová slova: město, hudba, 20.století, produkty doby

Key Words: the city, the music, 20.century, the products of the time

5.1 O PRODUKTECH DOBY ANEB JAZZOVÉ 20. STOLETÍ

5.1.1 Díla jedné doby

Představme si běžnou situaci z našeho všedního života. Pohybujeme se v zaměstnání nebo doma, pracujeme nebo odpočíváme. Nacházíme v interiéru budovy nebo na ulici. Jsme oděni v oblečení, které odpovídá situaci. Slyšíme hluk ulice nebo jiné zvuky, které nás zcela samozřejmě obklopují. Odněkud je slyšet neznámá hudba. Nebo naopak zvolená hudbu zní naším bytem. Stejně cíleně jsme koupili a pečlivě vybrali obraz, který visí na stěně. Vnímáme scénu okolo nás.

Odhlédneme – li od každodenních fyziologických a biologických potřeb člověka, jsou právě výše zmíněné vjemy a požitky jakousi nadstavbou našeho života. Řeč je o uměleckých a umělecko – technických disciplínách, jejichž produkty všestranně obohacují a zpříjemňují náš život. Každý lidský výtvor, který nese přívlastek umělecký, je přitom reflexí a reakcí na objektivní skutečnosti, ale současně je i odrazem jedinečných subjektivních vjemů tvůrce. Vznikl v konkrétní době a v konkrétních podmínkách. Pohybujeme se v prostředí, do kterého jsme se narodili a vycházíme z nabídky, kterou nám poskytuje jedinečná doba – přítomnost. Náš čas a prostor je tedy souhrnem determinant. Nabízí se otázka, zda lze nějakým způsobem generalizovat vlastnosti životního prostoru (prostředí) člověka a doby, a zda lze zobecnit, jakým způsobem ovlivní toto prostředí výsledek lidské práce – v tomto případě díla. Lze se rovněž ptát, zda všechny produkty vzniklé v jedné době mají některé společné charakteristiky. Mějme přitom na paměti, že i samotné přetvořené životní prostředí je lidským výtvorem, který vzniká v širších společenských, sociálních a dalších souvislostech. Tyto limity stojí hierarchicky nejvýše.

Na tomto místě bude nutné zúžit celou zkoumanou problematiku a to jak z hlediska časového vymezení, tak z hlediska předmětu následujících úvah. Není možné disponovat pro tyto účely dostatečně ucelenými a komplexními znalosti ze všech dotčených oborů lidské činnosti, byť by byly vymezeny například jen pojmem umělecká tvorba. Dovolím si proto vymezit přesněji oblasti následujících úvah.  Je nutné na tomto místě poznamenat, že k volbě konkrétních oborů lidské tvůrčí činnosti mě vedly osobní zkušenosti a poznatky. Budu vycházet ze své pozice vysokoškolského pedagoga zabývajícího se výukou urbanismu a architektury. Nemalou měrou se ovšem budu opírat i své zkušenosti, které jsem získal dlouhodobým poslechem a aktivním, byť neprofesionálním provozováním hudby.  

5.1.2 Město a hudba ve 20.století

Z časového hlediska se zaměřme na minulé 20. století, jehož kultura zanechala v lidech dnešního produktivního věku nenahraditelnou osobní zkušenost. Úvahy, které budou předmětem této i následujících budoucích statí, se mohou účinně opírat o vlastní prožitky. 20. století bylo obdobím plným společenských, politických, technických a uměleckých předělů. V této době už nemůžeme hovořit o jednotném kulturním či uměleckém slohu, který by bez výjimky prostupoval celým životním stylem. Došlo k významným technickým objevům, které ve svém důsledku akcelerovaly způsob života a vnímání okolí. Z osobní zkušenosti víme, že zrychlená doba často neumožňuje dostatečnou zpětnou reflexi a ohlédnutí za tím, co jsme prožili, byť by se to událo v nedávné době.  Právě mimořádná rychlost proměn způsobuje nedostatečnou kvalitu a hloubku zpětných vazeb a ohlédnutí za minulostí. Minulé 20.století bylo v tomto ohledu extrémní. Vytvořilo velmi neucelený, nejednotný, či dokonce zdeformovaný pohled na kulturní a estetické hodnoty. K tomu zásadní měrou přispěly mimo jiné i rychle se měnící společenské a politické poměry, které navíc ve své časté totalitní podobě znemožňovaly svobodnou tvorbu. Inspirace historií a nezkreslené hodnocení minulosti ustoupilo do pozadí. Odklon od pokorného přístupu k historickým hodnotám byl částečně způsobem i neúměrným obdivem k technickému pokroku. Tvůrci ve 20.století mnohdy podléhali a dodnes podléhají možnostem moderních technologických postupů. Opomenuta přitom zůstává vlastní podstata a účel umělecké tvorby. Výsledek snažení umělců je tak často přímým a pouhým odrazem použitých technologických metod. Tato obecná a nelichotivá charakteristika uměleckých děl se odráží jak například v hudbě 20.století, tak i ve výtvarném umění a architektuře, tedy ve formování životního prostředí jako celku.

Ve 20.století došlo k velkému rozvoji evropských a severoamerických velkoměst. Tento jev navazoval a byl přímým pokračováním podobného procesu probíhajícího ve století devatenáctém. Rozvoj probíhal velmi všestranně. Ve velkých sídlech došlo ke strmému nárůstu počtu obyvatel,  což bylo umožněno rostoucím potenciálem pracovních příležitostí nejen v oblasti průmyslu, výroby a služeb. Ve velkoměstech se soustřeďovaly i aktivity obecně spojené s kulturním životem. Koncentrovaná konkurence ve všech oblastech výtvarného umění, divadla, hudby atd. akcelerovala rozvoj těchto uměleckých oborů. Je nanejvýš patrné, že minulé století vytvořilo velmi dynamické  městské životní prostředí člověka (ilustrační foto – obr.č.1 a č.2). Každé rozvíjející se město bylo a je specifické svým geniem loci, který čerpá a navazuje na své historické tradice. Současně ale v minulém století vznikl globální a univerzální vzor progresivního městského prostředí, které se díky nebývalé různorodosti vjemů působících současně na člověka odlišuje od svého staršího historického předobrazu. Nové (moderní) město je charakteristické bohatostí a mnohočetností svých stavebních a kulturních forem a projevů. Je sjednocováno módními a společenskými trendy, které se vždy velmi aktuálně promítají do uměleckých a tvůrčích aktivit.

Lidé ve 20. století byli během každodenních činností obecně znatelně více konfrontováni se zvukovými vjemy, ať už jde o hluk ulice nebo jinou, častou, všudypřítomnou zvukovou kulisu, která je nedílnou součástí denní scény především městských obyvatel. Daleko více než v předchozích stoletích, je součástí jejich života i kultivovaná forma zvuku – hudba. Ve velkoměstech 20. století vznikl nový hudební proud – tzv. populární hudba. Z podstaty svého názvu je snadno pochopitelná, je lidem dostupná a má leccos společného s lidovou tvorbou. Na rozdíl od ní je ovšem populární více či méně vykalkulována svými tvůrci. Je totiž prostřednictvím médií určena k prodeji. Její rozšíření umožnil rozvoj zvukové reprodukční techniky. Už není jen uměním, které musíme cíleně vyhledat, doprovází nás doslova na každém kroku, na pracovišti, při cestování, při nákupech. Tzv. nonartificiální (populární a taneční) hudba se stala denním spotřebním zbožím, čemuž často v negativním slova smyslu odpovídá její umělecká kvalita a charakter. To s čím se mnohokrát, často a samozřejmě setkáváme, jistým způsobem ztrácí na hodnotě a devalvuje. Produkty denní spotřeby byť jde o umělecké výtvory, někdy mívají povrchní a jednorázový charakter. Vliv současné populární hudby na chování jedince je ovšem zcela mimořádný. Formuje nejen jeho názory, ale vytváří i módní precedenty. Tato hudba  vytvořila nový prototyp hrdiny, vzoru i kazatele. Stala se  každodenní a všudypřítomnou prezentací módních stylů a názorů jejích tvůrců. Obecně lze konstatovat, že hudba nikdy nebyla v takové míře permanentně přítomna v životním prostředí člověka.

Z předchozích úvah vyplývá velmi zajímavá a zásadní teze: ve 20. století byl zformován specifický druh prostředí, který nemá daleko od hudební divadelní scény. Už úvodní odstavce celého textu  naznačily, že předmětem tohoto pojednání bude pokus o generalizování vlastnosti životního prostoru (prostředí) člověka ve vztahu k výsledkům tvůrčí lidské práce. Hledejme vlivy, které vedly k utváření městského prostředí 20. století v jeho komplexní formě – zkusme nalézt společné znaky prostoru jako komplexně vnímané divadelní scény. Sledujme rovněž shodnost či rozdílnost významu obsahových, formálních a kompozičních pojmů v hudebních projevech 20.století s významy a projevy těchto pojmů v díle, které nazveme městské prostředí.

Z hlediska hudby je rovněž nutné následující úvahy vymezit přesněji. Zaměřme se na jazz, tedy na žánr který vznikl na přelomu 19. a 20. století v USA, a který je v jistém smyslu dodnes jakýmsi střešním žánr celé oblasti současné populární hudby. Jeho zrození je výsledkem míšení celé palety kulturních vlivů. Jazz, který v první polovině minulého století představoval populární hudbu v dnešním slova smyslu, je dnes menšinovým žánrem. Dodnes ovšem poskytuje záruku dovedností a sofistikovanosti svých tvůrců. Hudební diletantství v něm nemá šanci přežít, na rozdíl od žánrů, které se vyvinuly později a které vsadili pouze na líbivost a komerční úspěch. Navíc jedině komplexně chápaná jazzová hudba užívá všech kompozičních nástrojů, které může hudební teorie nabídnout. Ostatní žánry, nechť jejich příznivci pominou, čerpají jen z toho, co jejich interpreti ovládají. Součástí jazzu je i improvizace. Pro jeho interpretaci je tedy nezbytná svobodná a upřímná mysl. Lež či spekulace je brzy odhalena, což nám umožňuje vždy vnímat pravdivý a nezkreslený obraz již dříve zmíněné divadelní scény města. V jazzu je nepřípustný minimalismus, ve výtvarném umění, architektuře či filmu relativně často frekventovaný umělecký směr. Ve zmiňovaném hudebním stylu by byl chápán jako kamufláž neschopností autora či interpreta. Očekává se naopak plnohodnotný výkon využívající všech dostupných vyjadřovacích možností a prostředků. Proto lze jazz považovat za maximálně plnohodnotný, pravdivý a nejméně spekulativní hudební směr současné nonartificiální hudby. Jeho posluchači také očekávají jakousi absolutní umělcovu zpověď, o které nelze v žádném případě pochybovat.

Na konci této a každé další kapitoly budou zařazeny hudební ukázky (pouze v internetové verzi textu – pozn.autora). Nejen proto, aby ilustrovaly a doplňovaly nejrůznější teoretické úvahy. Při jejich poslechu si opakovaně uvědomíme, že hudba pro svou exaktní neuchopitelnost stále zůstává nedotknutelným a tajuplným ostrovem, kam může jen naše mysl. Nelze se jí jednoduše zmocnit a vytvořit recept na její výrobu. Může být sice v jistém smyslu vykonstruovaná a může sloužit momentálním zájmům a cílům svého tvůrce či v tomto případě spíše konstruktéra. Ani ten ovšem nikdy přesně neodhadne její účinek. V tom spočívá jedinečné kouzlo hudby.

Pokusím se vždy vybrat jedinečné a současně nadčasové hudební ukázky. Jediným kritériem bude jejich umělecká a výpovědní hodnota. Ukázky vždy budou doplněny krátkým textovým komentářem o autorech, interpretech či okolnostech vzniku skladby. Ukázky mají nejen dokumentovat umělecké schopnosti tvůrců, ale rovněž mají poukázat na měnící se kriteriální měřítka uplatňovaná při současném hodnocení a vnímání hudby. 20. století vytvořilo v oblasti současné tzv. popmusic zcela zkreslená precedentní hodnotová kritéria, která jsou ve stále méně vzdělané a méně se vzdělávající společnosti považována za obecnou pravdu.

5.2 HUDEBNÍ UKÁZKY

Vybrat melodie, které by ilustrovaly a doplňovaly předchozí úvahy nebylo vůbec jednoduché. Tato úvodní stať má totiž obecný charakter. Teprve další kapitoly, které budou následovat, lze doplnit ilustrativními tematickými příklady. Tento text z různých pohledů rozebírá a klade důraz na jedinečnost 20. století. Proto byly pro tentokrát vybrány ukázky, které byly pro toto období obecně něčím mimořádným.

První tři skladby mají přívlastek „nej“. Byly totiž označeny nejkrásnějšími písněmi a melodiemi 20. století. Ta první, Over the Rainbow[1] z hudební pohádky Čaroděj ze země Oz z roku 1939, získala prvenství v kategorii filmových písní. Celosvětové hlasování na toto téma inicioval Americký filmový institut – AFI. Píseň zazpívá legendární americký pianista a zpěvák Ray Charles.

Druhá melodie Send in the Clowns[2] z roku 1973 je snad nejkrásnější písní 20. století obecně. Alespoň to tvrdí výsledky celosvětového hlasování, které počátkem 21. století iniciovala pro změnu britská televizní a rozhlasová stanice BBC. Skladbu zahraje domácí, české těleso – Orchestr Gustava Broma. Je vhodné doplnit, že tato kapela, která byla založena už v roce 1940 a dodnes si ponechala původní brněnskou adresu, patřila podle hlasování amerických hudebních kritiků v šedesátých letech minulého století mezi deset nejlepších big bandů světa.

Třetí skladba Once Upon a Time in the West[3] se může chlubit titulem „druhá nejkrásnější filmová“. Známe ji jako titulní melodii ze slavného westernu Tenkrát na západě. Jejím autorem je neméně slavný skladatel filmových melodií Ennio Morricone. Melodie je charakteristická svou promyšleností a harmonickou dokonalostí. Čerpá zejména z mimořádného, originálního a jedinečného nápadu svého tvůrce. Skladba se dočkala mnoha úprav a interpretací. Původní orchestrální verze, která je součástí přiložených hudebních ukázek, však podle názorů mnoha odborníků nebyla pro svou nedefinovatelnou a tajuplnou krásu nikdy překonána.

Čtvrtá píseň je ryze domácí a reprezentuje původní českou tvorbu. Nikdy se nemohla pyšnit nějakým zvláštním přívlastkem. Je typickou, ale současně velmi kvalitní ukázkou tvorby našich skladatelů a textařů. Poprvé zazněla v roce 1958 a stala se brzy hitem.  Tematicky se píseň zabývá dnem prožitým ve městě a je zajímavým dokumentem dobové tvůrčí atmosféry. Skladbu Docela všední obyčejný den[4] si můžete poslechnout v podání Vlasty Průchové a orchestru, který vedl významný český klarinetista, saxofonista a skladatel Karel Krautgartner. Pro zajímavost doplním, že Krautgartnerovi se jako jednomu z mála českých muzikantů podařilo prosadit se v zahraničí. Po roce 1968 velmi úspěšně vedl orchestr rakouského rozhlasu známý pod názvem ORF Big Band, se kterým natočil řadu nahrávek.

Pátá ukázka je prezentací mimořádných dovedností hudebníků ve 30. letech minulého století. Londýnský orchestr vedený Bertem Ambrosem natočil skladbu Cotton Pickers Congregation[5] na jediný mikrofon! Vzájemný respekt mezi hudebníky a pokora k vznikajícímu dílu byl v tu dobu nezbytností. Vzniklo po všech stránkách naprosto přesvědčivé dílo. Tento přístup se z tvorby mnoha dnešních, nejen hudebních umělců zcela vytrácí. Současnost až příliš spoléhá na technologické možnosti tvůrčích nástrojů, které dokáží maskovat nedostatečnou řemeslnou zručnost autora. Výsledkem může být naše nedůvěra ve výsledky tvorby. Podezření, že konkrétní umělec dílo nikdy nevytvořil, skladbu nikdy souvisle a čistě nenahrál či nenazpíval, se mnohdy potvrdilo. Publiku či uživatelům je potom prezentována umně maskovaná lež.

Poslední ukázka by spíše patřila do kategorie zázračných hudebnických výkonů charakteristických pro druhou polovinu 20.století. Překotně vzniklé umělecké a hudební styly nabyly ustálených a vybroušených forem a mohlo v nich být dosaženo perfekcionality. Virtuózní, v Paříži žijící houslista Stephane Grappelli ukáže, jak vypadá nekončící improvizační invence. Nahrávka skladby After You’ve Gone[6] byla pořízena v roce 1973 v Londýně.

Všem čtenářům přeji příjemný poslech.[a]

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je 080102_02_m-768x505.jpg.

Obr. 1 Rockefeller Plaza v New Yorku (foto autor)

Tento obrázek nemá vyplněný atribut alt; název souboru je 080102_01_m-531x768.jpg.

Obr. 2 Typická ulice v New Yorku (foto autor)

5.3 POUŽITÁ HUDBA


[a] Hudební ukázky ve formátu MP3 jsou k dispozici na adrese www.atlantida.name pro aktuální vydání časopisu po dobu jednoho měsíce


[1] ARLEN, H., HARBURG, E.Y. Over the Rainbow. In Ingredients In A Recipe For Soul, SPA RECORDS 23007, 1990

[2] SONDHEIM, S. Send In The Clowns. In Gustav Brom Big Band – Legenda, MUSICA 700003-2, 1996

[3] MORRICONE, E. Unce Upon A Time In The West. In Unce Upon A Time In The West, MCPS GRF041

[4] HAMMER, J., HOŘEC, J. Docela všední obyčejný den. In Karel Krautgartner – Docela všední obyčejný den, FRANTIŠEK RYCHTAŘÍK FR0179-2, 2007

[5] PHILLIPS, J. Cotton Pickers Congregation. In Ambrose And His Orchestra, AVIC RECORDS AMSC690, 1999

[6] WALLER, F. After You’ve Gone. In Stephane Grappelli Live In London, PHONOCO 760139, 1990


O autorovi

Ing.arch. Maxmilián Wittmann, Ph.D. (narozen v roce 1973 v Brně) působí jako učitel na Ústavu teorie Fakulty architektury VUT v Brně.

Abstract (English)

Our everyday life is accompanied by various kinds of art perceptions. Art works are influenced by the current neighbourhood conditions. Every work is established in concrete time background. Can we generalize the influence of these conditions on the final art work features? The text tries to answer on this question with the help of comparing of art works features manifestation in 20thcentury. Urban environment and the music styles originated in 20thcentury are the representatives of this time period. Big cities grew rich and attracted a big part of the whole world population. In the metropolis cities concentrated various cultural activities. This situation evolved creating of new art and music styles. Let’s try to find common, conjunctive phraseology expressions and features of the 20thcentury city environment. Can we define the role of inspiration sources for the expression essence?

The considerations are focused on the big cities world and the jazz music. The jazz guarantees a upstanding, progressive and sophisticated quality, the hearer won’t find in jazz some kind of gamble thinking, the jazz presents a roofing music style without fashion influences.  The people in 20th.century were more often than before confront with a permanent sound (music) environment background. In that time the sound reproducing technique was hard developed. An universal city environment similar to the theatre scene was formed. The six music previews represent the most amazing examples of the big cities spirit and atmosphere. They were created by reputable composers and are interpreted by well known performers.