26 SVĚTLO A VIDĚNÍ

Jitka Mohelníková

Klíčová slova: světlo, denní osvětlení, vidění.

Key words: light, day lighting, vision.

26.1 ÚVODEM

Světlo patřilo odedávna k nejzáhadnějším jevům v přírodě. Vědomosti šíření světla byly po staletí oblastí zájmu. Postupné objevy umožňovaly formulovat zákony o světle, vytvářely se různé teorie.

Vývoj názorů na šíření světla byl podepřen mnoha teoriemi. Jedna z nejstarších teorií popisuje světlo jako záření vycházející z očí a činící viditelným vše, co je tímto zářením zasaženo. Aristoteles odmítl tuto myšlenku otázkou, proč tedy nelze vidět ve tmě.[1] První systematicky sepsané práce o optice pochází ze starověku od řeckých filozofů a matematiků, Empedocles (490-430 BC), Euclid (300 BC).[2] Od té doby bylo vysloveno mnoho názorů na vysvětlení podstaty světla. Z fyzikálního hlediska mají všechny něco společného – považují transport světla za přenos energie.

Za jedny z hlavních teorií vysvětlujících podstatu světla jsou považovány teorie:

  • korpuskulární teorie: Isac Newton (1642 – 1727).
  • vlnová teorie: Christian Huygens (1629 – 1695).
  • elektromagnetická teorie: James Clerk Maxwell (1831-1879).
  • kvantová teorie: Max Planck (1858 – 1947).

V roce 1905 Albert Einstein dokázal, že existence světelných kvant by mohla pomoci vysvětlit záhadu tzv. fotoelektrického jevu. V roce 1913 přišel Niels Bohr s novou teorií struktury atomů, která vycházela právě z kvantové teorie. V roce 1923 Arthur Compton experimentálně prokázal, že rentgenové záření má kvantovou podstatu, z čehož usoudil, že fotony lze pojímat jako částice, o rok později pak Louis de Broglie přišel s důkazem, že hmota má vlnové vlastnosti. V letech 1925 – 1926 se zrodil nový obor fyziky, kvantová mechanika, u jehož vzniku stáli Erwin Schroedinger, Werner Heisenberg, Max BornPaul Dirac.[3]

Ze všech uvedených teorií jsou v dnešní době pro technickou praxi nejvíce využitelné Maxwellova elektromagnetická teorie (šíření světla pomocí elektromagnetického vlnění) a Planckova kvantová teorie (šíření světla pomocí existence fotonů).[4] Je zvykem používat obě tyto teorie, neboť ani jedna z nich není schopna zcela přesně popsat všechny pozorované světelné jevy. Radiační vlastnosti kapalin a pevných látek se většinou posuzují na základě elektromagnetické vlnové teorie, stejně jako zjišťování interakce záření s povrchy, zatímco radiační vlastnosti plynů je mnohem vhodnější určovat pomocí teorie kvantové.[5]

26.2 VIDĚNÍ

Otázka vidění byla studována již v pravěku (Platón, Aristoteles, Theofrastus – 4st. BC, Galén 2st. BC). Za první pozoruhodné objevy týkající se vidění lze považovat ty, které byly učiněny kolem roku 1 000 v arabském světě.[6] Byla zde vysvětlena funkce oka na podkladě primitivní anatomie a rozšířily se vědomosti o míchání barev. Od této doby bylo v oblasti fyziologie zrakového systému vysvětleno mnoho, ale i zde ještě existuje celá řada hypotéz. Jedno však je jisté, lidské oko je schopno reagovat na podněty, které jsou dostatečně osvětleny a zpracovat je na zrakový vjem v centrální nervové soustavě.[7]

Základem procesu vidění se stává energie záření určitých vlnových délek dopadající na oční sítnici.[8]; [9] Sítnice se skládá z jedenácti vrstev. Na třetí vrstvě jsou umístěny fotoreceptory, čípky a tyčinky, které tvoří první neuron zrakové dráhy. Fotoreceptory plní důležitou funkci pro zrakové vnímání. Za pomoci složitých mechanismů je světelná energie zpracována v receptorech fotochemickou cestou a umocněna enzymatickými pochody, které umožňují vytvořit konečné chemické rozhraní v buňkách. Buňky podle svého určitého postavení začínají zpracovávat tuto chemickou informaci do potenciálních změn bipolárních a gangliových buněk sítnice. Z gangliových buněk se teprve přenáší změny potenciálů optickými vlákny zrakového nervu do vyšších sfér mozku, aby byly zpětně dekódovány ve zrakovém vjemu.

Vlastní vidění je odvozováno od činnosti očních fotoreceptorů tyčinek a čípků. Jejich rozdělení se liší podle místa na sítnici. V místě nejostřejšího vidění (fovea centralis) jsou jenom čípky, z nichž každý má své nervové vlákno a umožňuje individuální podráždění. Směrem do periferie sítnice jich rychle ubývá a mění se poněkud i svou skladbou. V periferii převládají tyčinky, jejichž nervové dráhy jsou navzájem spojené v pohledové pole, což umožňuje sčítání více podprahových podnětů.

Lidské oko reaguje na poměrně malý rozsah vlnových délek záření. Jde o určitý rozsah vlnových délek a barev ve spektrálním rozsahu přibližně od 380 do 780 nm. Tyto barvy ve spektru hodnotí každý člověk jinak, a proto byla ve světelné technice zavedena čára spektrální citlivosti lidského oka vyjadřující poměrnou světelnou účinnost viditelného záření Vl.[10] V této souvislosti se klasifikují tři způsoby vidění: fotopické, (denní vidění), skotopické (noční vidění) a mezopické.

Vidění[11] při jasových úrovních vyšších jak 3 cd.m-2 se považuje za vidění fotopické, pro které křivka poměrné světelné účinnosti viditelného záření Vl má maximum lmax = 555 nm – viz obrázek 2. Toto vidění zprostředkují oční čípky, které umožňují vidění tvarů a barev a vyžadují podněty relativně vysoké světelné intenzity.

Naopak při nočním vidění, realizovaném tyčinkami sítnice na úrovních 0,03 cd.m-2, již neprobíhá barevné rozlišení a zrakový vjem je nebarevný, černo-bílý. Tyčinky se tedy uplatňují při adaptaci oka na velmi nízké hladiny jasu. V takovém případě dochází ke změně vidění a posunu čáry spektrální citlivosti ke kratším vlnovým délkám, což je považováno za vidění skotopické. Tato posunutá čára s maximem na vlnové délce 507 nm se označuje V’l – viz obrázek 2. Oblast mezi těmito dvěma způsoby zpracování zrakového podnětu zadanými křivkami Vl a V’l se nazývá oblast mezopická. Uvedené oblasti vidění popsal český lékař a fyziolog J. E. Purkyně (1787 – 1869).

26.3 SVĚTLO A ZDRAVÍ

Role, kterou světlo hraje ve vztahu k lidskému organismu, sahá daleko za jeho funkci jako prostředku pro zrakové vnímání. Lidé nepotřebují světlo pouze k tomu, aby viděli. Organismus využívá světelnou energii také k plnění mnoha dalších životně důležitých pochodů. V této souvislosti se dokonce hovoří o tzv. duální funkci zraku, která v sobě zahrnuje světelné vnímání:

  • vizuální funkce, vyplývající z fyziologie lidského zraku jako prostředku pro zpracování zrakových podnětů
  • nevizuální funkce, nezbytná pro zajištění důležitých biologických pochodů

V rozsahu tohoto příspěvku nelze analyzovat všechny vlastnosti zraku člověka pro jednotlivé případy jeho činností, je nutné si ale povšimnout některých vlivů, které působí na zrak, a které s sebou přináší tzv. civilizační pokrok.

Obrovský rozsah intenzit světla od přímého slunečního světla až po noční tmu zvládne náš zrak díky schopnosti adaptace, která je považována za jednou z nejdůležitějších vlastností lidského zraku. U normálních jedinců je adaptační schopnost uvažována v rozsahu 1:1012 (nízká intenzita:vysoká intenzita) pro rozsah osvětlenosti od přibližně 10-6 až po 105 lx. Adaptace na různé jasové podněty závisí na schopnosti poměrně rychlého přeladění citlivosti zrakového systému, aby rozlišovací schopnost odpovídala úrovni daného jasu a osvětlení. Ve skutečnosti celý proces adaptace probíhá tak, že jsou do procesu zpracování podnětu zařazovány fotoreceptory (tyčinky nebo čípky) a dochází ke změnám průměru zornice v rozsahu 1:16. Pro adaptaci oka je nutná určitá doba. Je známo, že při rychlých změnách světelných podmínek dočasně nevidíme nebo vidíme špatně. Adaptace na tmu může trvat i několik minut, adaptace na světlo několik sekund.

Změny světelných podmínek mohou mít za následek oslnění. Je to stav, při kterém jasové rozdíly značně překračují meze adaptability zraku v oblasti kontrastní citlivosti. Přímé oslnění způsobuje zdroj světla (sluneční záření, umělý osvětlovací zdroj), nepřímé vzniká odrazem od lesklých a světlých ploch. Při oslnění ztížením až znemožněním přístupu zrakové informace se zabraňuje v činnosti zrakového systému na všech úrovních. Na tyto změny reaguje zrakový analyzátor obzvláště citlivě. Trvají-li tyto změny dlouhodobě při výkonu pracovních činností, vzrůstá počet nepřesností a dochází k celkovému poklesu produktivity a zvyšuje se riziko úrazu.

Další funkce světla ve vztahu k živým organismům je uváděna v souvislosti s tzv. cirkadiálními rytmy (denními časovými rytmy).[12] Všichni živí tvorové mají vyvinutý rytmus svých základních tělesných funkcí, který souvisí s dostupností slunečního světla (střídání dne a noci i ročních období). Je všeobecně přijímáno, že tyto cirkadiální rytmy existují nejen u lidí, ale i u zvířat a rostlin a jsou synchronizovány s přibližně 24 hodinovým časovým intervalem.[13]; [14] V zimním období slunečního svitu ubývá, den je podstatně kratší než noc. U celé řady lidí se v této době objevují příznaky, které připomínají pochody, související se zimním spánkem některých živočichů, zvyšuje se tělesná hmotnost, snižuje se aktivita.

Na základě dlouhodobých výzkumů bylo zjištěno, že na denní bdění mají vliv hormony cortisol[15] a serotonin[16] a příčinou nočního útlumu je melatonin.[17] Hladina cortisolu a serotoninu se zvyšuje ráno, čímž se organismus připravuje na následnou denní aktivitu. Nejvyšší jejich produkce nastává během dne (zvláště za jasných dnů), minimální produkce je v noci. Hladina melatoninu se ráno snižuje, čímž se redukuje ospalost, která se běžně dostavuje za tmy.

K velmi závažným zdravotním problémům vede narušení cirkadiálních rytmů. K tomu může dojít vlivem nejen častého nočního bdění, ale i za dne v případě dlouhodobého pobytu v prostředí s nevhodnými světelnými podmínkami. Lidé dojíždějí do zaměstnání brzy ráno, někdy i za tmy, pracují ve špatně osvětlených prostorech a z práce se vracejí v odpoledních hodinách a navečer. Z důvodu nedostatku denního světla dochází mnohdy k narušení fyziologických a biologických tělesných procesů (únava, ospalost, ztráta imunity) i k ovlivnění celkového psychického ladění.

V souvislosti těmito problémy byl objeven a lékařsky potvrzen stav, který je v odborné literatuře označován jako syndrom sezónní deprese, nebo též syndrom sezónně podmíněných depresí, tzv. SAD syndrom (Seasonal Affective Disorder).[18] Jedná se o syndrom, který postihuje lidi ve všech věkových skupinách i profesních zaměřeních a je způsoben, kromě jiných faktorů, především obecným nedostatkem denního světla.

U lidí trpících SAD syndromem se projevují deprese, které se vyskytují především v pozdním podzimu a v zimě. Na začátku jara s příchodem slunečných dnů se zmírňují a v průběhu jarních i letních měsíců zcela ustávají.[19] Uvedené problémy ovlivňují zhruba 5% populace.

Existuje ale značně vyšší počet lidí, kteří si stěžují na nedostatek energie a vyšší nemocnost v zimních měsících. Tento stav je v zahraniční literatuře označován jako S-SAD (Sub – syndromal Seasonal Affective Disorder).[20] Při náhodných kontrolách reprezentativních lékařských výzkumů v New Yorku a jiných velkých městech v USA bylo zjištěno, že přibližně třetina dotazovaných pociťovala v zimním období negativní změny svého zdravotního stavu. Mnohé jiné lékařské výzkumy již dokázaly vliv světelných podmínek na zdraví. Nedostatečné denní světlení obytných i pracovních prostor může vést nejen ke zvýšené únavě a nemocnosti, ale také ke ztrátě pracovní motivace a k absentérství.[21]

SAD syndrom je poruchou, tzv. nemocí z nedostatku světla, kterou lze léčit terapeuticky. Podle statistických odhadů může být 50 % až 80 % pacientů se SAD syndromem úspěšně léčeno pomocí světla. Pro terapii je nutné zajistit expozici bílým světlem (nelépe slunečním nebo i umělým, které se svým spektrem blíží přirozenému dennímu světlu). SAD potíže ustanou během několika dnů, pokud je pacientům poskytnuta intenzivní světelná terapie (asi 2 až 4 hodiny při osvětlenosti min. 2500 lx, popřípadě 40 minut při intenzitě osvětlení 10 000 lx).[22]

Nejlepší léčbou ovšem zůstává pobyt venku, hlavně v době jasných a slunečných dnů. Sluneční záření příznivě ovlivňuje zdraví člověka, denní světlo vchází do očí a stimuluje nervová centra v mozku, která kontrolují denní rytmy a náladu. Požadovaných 2500 lx (min 1000 lx nejméně 1 hodinu denně)[23] je ve venkovním prostoru samozřejmostí, dokonce i v době zimního dne se zataženou oblohou, což nelze říci o často špatně osvětlených pracovištích. Např. v kancelářích lidé dnes stráví více jak polovinu pracovního času v prostorách s osvětleností kolem 300 až 500 lx i méně, což je naprosto nedostatečné. Je proto nezbytné vytvářet v budovách takové světelné podmínky, které by odpovídaly světlenému hygienickému požadavku.

SAD syndrom lze tedy považovat za civilizační chorobu. Tato choroba se vyskytla proto, že se způsob života odtrhnul od přirozeného prostředí, kterému se lidský organismus přizpůsoboval během celého svého vývoje. Je velmi zajímavé, že tento jev přetrvává i přes vymoženost umělého osvětlení.

26.4 DENNÍ SVĚTLO A UMĚLÉ OSVĚTLENÍ

Po tisíce roků byli lidé vystaveni účinkům slunečného záření. Teprve moderní doba přinesla umělé osvětlení. Dnešní lidé tráví téměř 90% času v budovách,[24] a proto vyvstala otázka, zda je možné dlouhodobě pobývat v prostorách osvětlovaných pouze elektricky. Pro porovnání účinků denního a umělého světla na lidské zdraví a pracovní výkonnost bylo provedeno mnoho odborných studií. Jejich závěry se shodují v tom, že žádný umělý světelný zdroj doposud nedokázal sluneční světlo plně nahradit.[25]; [26]; [27]

Z uvedených odborných studií je nutné zmínit dotazníkové studie Markuse (1967), které dokázaly, že 95% otázaných preferovalo denní světlo před elektrickým. Podle Hollistera (1968) v podzemní továrně bez oken ve Švédsku si zaměstnanci si stěžovali na bolesti hlavy únavu a objevilo se i absentérství. Podobnými závěrům došel také Plant (1970), který posuzoval podmínky v ruských i československých továrnách; také Ruys (1970), který se zabýval problémem nedostatku denního světla v administrativních budovách – např. v kancelářích bez oken v Seattlu byly z dotazníků zjištěny nejčastější stížnosti jako nepřítomnost denního světla, špatná ventilace, chybějící kontakt s venkovním prostředím, ztráta přehledu o počasí, pocity izolace a klaustrofobie a deprese. Nedostatek světelných impulzů byl hlavní stížností uživatelů bezokenních prostor dle Sommera (1974). Na základě dlouhodobých statistických průzkumů osvětlenosti pracovišť bylo zaznamenáno, že pokud se zvýší osvětlenost z 300 na 500 lx, vzrůstá produktivita práce asi o 8% a až o 20% při zvýšení osvětlenosti z 300 na 2000 lx.[28]

Byly také provedeny studie zaměřené na zjištění vlivu denního světla na pracovní režim dětí ve školách.[29] Děti ve třech obvodech v Heschong Mahone Group v USA byly sledovány v určitém časovém období z hlediska jejich schopnosti učit se. Sledované děti byly málo pozorné až hyperaktivní, pokud pobývaly v učebnách osvětlovaných pouze umělým světlem.[30]; [31] Tyto studie potvrdily vážnost problému vhodných světelných podmínek ve školních zařízeních.

Přirozené denní světlo vytváří mnohem vhodnější a zdravější vnitřní prostředí v budovách, což dokázaly i další studie, které byly provedeny v jiných typech budov, např. ve zdravotnických zařízeních nebo i ve věznicích. V nemocnicích prováděli průzkumy Kornfeld (1963) a Wilson (1972), kteří dokázali pozitivní vliv denního světla na pooperační stav pacientů v porovnání s pacienty umístěnými v pokojích bez oken.

Ve všech uvedených případech se příznivě projevoval účinek denního světla na zdravotní stav lidí. Bylo to způsobeno nejen dostatečnou intenzitou ale také dynamikou a spektrálním složením slunečního světla, které žádný umělý zdroj nemůže nahradit.[32]; [33]

Výzkumné projekty zkoumající vliv umělého osvětlení na živé organismy přinesly pozoruhodné výsledky. Většina umělých zdrojů dává světlo, jehož vyzařovací spektrum neodpovídá vyváženému spektru barev ze slunečního záření. Světlo klasických umělých zdrojů má spektrum většinou posunuto směrem od žluté, do červené až infračervené části. Lidské oko má největší spektrální citlivost na vlnovou délku okolo 550 – 555 nm, tedy na barvu zelenou. Modrá a zelená barva však u většiny umělých zdrojů není dostatečně zastoupena.[34] Na obrázku 3 je vedeno porovnání spektra slunečního záření v porovnání se spektrem záření žárovky. Z obrázku je patrné, že běžný umělý zdroj světla je kvalitativně zcela odlišný od přirozeného slunečního záření.

V roce 1982 byly v British Medical Journal Lancet publikovány výsledky výzkumu zaměřeného na zjišťování vlivu UV záření na vznik rakoviny kůže u několika pracovních skupin. Na studiích vedených v London School of Hygiene and Tropical Medicine, England a University of Sydney Melanoma Clinic, Sydney Hospital, Australia bylo zjištěno, že rizikovější skupinou než lidé pracující ve venkovním prostředí jsou úředníci. Dvojnásobné riziko výskytu rakoviny kůže oproti lidem, kteří se pravidelně vystavovali slunci, se objevilo u lidí pracujících v uzavřených kancelářích, kde bylo k osvětlení používáno fluorescenčních zářivek.[35]

Novější typy zářivek mají již spektrum, které se svým rozsahem blíží viditelnému slunečnímu záření. V říjnu roku 1994 US Department of Energy oznámil existenci nové osvětlovací lampy,[36] na jejímž vývoji se podílela také Lawrence Berkeley Laboratory. Tyto lampy využívají energii mikrovln k excitaci molekul síry, jejíž plyn dává jasně bílé světlo, které je svým spektrálním složením blízké slunečnímu záření. Ovšem spektrum samotné ještě nestačí k tomu, aby mohlo umělé světlo zcela nahradit denní osvětlení.

Přirozené denní světlo dopadající na zemský povrch nemá konstantní intenzitu a v závislosti na klimatických podmínkách podléhá dynamickým změnám.

Dynamika denního světla představuje změny nejen v osvětlenosti, ale i v barevné teplotě. Barevná teplota slunečního světla se mění od 5000 K pro slunečnou oblohu do 20 000 K pro modrou severozápadní oblohu.[37] Dynamika slunečního světla hraje významnou roli pro vytváření vnitřního prostředí budov. Prostory s vysokou ale konstantní intenzitou umělého osvětlení vedou k nedostatku vizuálních stimulací, což přispívá k pasivitě, ztrátě motivace a v pracovních procesech ke snížení pracovního výkonu. O této problematice se v posledních letech začíná stále více diskutovat, především v souvislosti se snahou o humanizaci pracovních podmínek v budovách.

Nejmodernější systémy umělého osvětlení umožňují napodobení přírodního rytmu denního světla – tzv. systém A – ray.[38] K tomuto účelu se používají kruhová velkoplošná svítidla (o průměru do 2,5 m) zabudovaná do stropů, která simulují přirozený přístup denního světla. Řídicí jednotka plynule mění světlený tok a jas svítidla podle stavu venkovního osvětlení. Tím je v interiéru dosaženo proměnlivosti intenzity umělého osvětlení odpovídající rytmu dynamických změn intenzity denního světla v průběhu dne a během celého roku. I přes uvedené technické vymoženosti v oblasti umělého osvětlování však zůstává sluneční světlo pro život nenahraditelné a v současné době se hledají cesty pro jeho maximální využití.

26.5 ZÁVĚR

Využití slunečního záření pro budovy je známo již od starověku, avšak v posledních desetiletích se těší nebývalému zájmu. Jistě k tomu přispěly události v souvislosti s ropnou krizí v sedmdesátých letech 20. století. Od této doby dochází k vyšším požadavkům na úspory energie a k propagaci alternativních energetických zdrojů, mezi kterými je sluneční záření jedním z hlavních reprezentantů.[39]

Solární architektura používá důmyslných systémů využití sluneční energie, velmi často v souvislosti s tepelnými zisky budovy.[40] Ovšem nejen z důvodů energetických je sluneční záření potřebné a důležité. Sluneční světlo je nenahraditelné pro veškerý pozemský život. Zajištění denního osvětlení a proslunění budov je jedním z hlavních požadavků na tvorbu vhodného vnitřního prostředí a je nadřazeno i požadavkům energetických úspor.

26‑1 Diagram popisující centrum zraku ze 13. století (Folio 18r, MS Ashmole 399, Bodleian Library, Oxford University)

26‑2 Čáry spektrální citlivosti lidského oka pro fotopické a skotopické vidění

26‑3 Porovnání spektra slunečního záření se spektrem záření žárovky

26.6 LITERATURA


[1] IESNA Lighting Handbook-Reference and Application, 9th Edition, New York: IESNA, 2000, s. 1 – 1, ISBN 0-87995-150-8

[2] BORN, M., WOLF, E. Principles of Optics. Cambridge: Cambridge University Press, 2003, s. xxv, ISBN 0 521 642221

[3] http://vedci.wz.cz/Osobnosti/Planck_M.htm

[4] MODEST, M. Radiative Heat Transfer. The Pennsylvania State University Press, 1993, s. 5, ISBN 1-56347-175-2

[5] HORÁK, Z., KRUPKA, F.: Fyzika. Příručka pro vysoké školy technického směru. Praha: SNTL, 1981

[6] http://www.stanford.edu/class/history13/earlysciencelab/body/eyespages/eye.html

[7] DAVSON, H. Physiology of the Eye. London: Macmillan, 1990, s. 6, ISBN 0-333-45860-5

[8] SYKA, V., VOLDŘICH, L., VRABEC, F. Fyziologie a patofyziologie zraku a sluchu. Praha: Avicenum, 1981, s. 10 – 22

[9] MAŇÁK, V. Zrak (Fyziologie zrakového systému, aplikovaná na hygienu osvětlování), Díl I., Brno, 1977, s. 5 – 24

[10] BAKER, N., FRANCHIOTTI, A., STEEMERS, K Daylighting in Architecture. A European Reference Book. Brussels: James & James Science Publishers Ltd, 1993, s. 2.6. ISBN 1-873936-21-4

[11] HABEL, J., ŽÁK, P. Význam mezopického vidění v praxi. Světlo 6/2007.

[12] CAWTHORNE, D. Buildings, Lighting and the Biological Clock. The Martin Centre for Architectural and Urban Studies, Gloucester: NorDan, 1991, s. 1 – 14

[13] REA, M. S., FIGUEIRO M. G., BULLOUGH J. D. Circadian photobiology: An emerging framework for lighting practice and research. Light Research & Technolog, 2002, vol 34, no. 3, s. 177 – 190, ISSN 1477-1535

[14] ILLNEROVÁ, H. Circadian Rhytms in the Mammalian Pineal Gland. Praha: Academia 1986, s. 12, ISSN 0069-228X

[15] Ledvina, M.: Biochemie pro studující medicíny. II. díl. Praha: Karolinum, 2004, s. 433-436.

[16] http://www.chm.bris.ac.uk/motm/serotonin/introduction.htm

[17] http://chemicke-listy.cz/Bulletin/bulletin273/melatoni.html

[18] http://www.outsidein.co.uk/sadinfo.htm

[19] WINTON F., CORN T, HUSON L. W., FRANEY C., et al. Effects of light treatment upon mood and melatonin in patients with SAD. University of London Institute of Psychiatry Psychological Medicine. 1989 vol. 19, no. 3, s. 585 – 590

[20] KASPER S, PRASCHAK – RIEDER N. Diagnosis and Treatment of Subsyndromal Seasonal Affective Disorder. Basic and Clinical Science of Mental and Addictive Disorders. Karger, 1997, vol. 167, s. 11 – 20

[21] EDWARDS, L., TORCELLINI, P. A Literature Review of the Effects of Natural Light on Building Occupants: Technical Report of National Renewable Energy Laboratory NREL/TP-550-30769, Colorado, 2002.

[22] IESNA Lighting Handbook-Reference and Application, 9th Edition, New York: IESNA, 2000, ISBN 0-87995-150-8

[23] ESPRITU, R. C. Low illumination experienced by San Diego adults: association with atypical depressive symptoms. Biological Psychiatry, 1995, vol. 35, s. 403 – 407, ISSN 0006-3223

[24] OECD Environmentally Sustainable Buildings, Challenges and Policie, 2003, ČEA – ACE – podklady k zelené knize, s. 11

[25] IESNA Lighting Handbook-Reference and Application, 9th Edition, New York: IESNA, 2000, s. 10 – 11, ISBN 0-87995-150-8

[26] http://www.lrc.rpi.edu/programs/daylightdividends/pdf/SmithCaseStudyFinal.pdf

[27] http://www.pge.com/003_save_energy/003c_edu_train/pec/daylight/di_pubs/1487CDSc_repagi

nated.pdf

[28] JENKIS, D. Potential for the use of Light Pipes and their Environmental Implications. PhD Thesis, Napier University Edinburgh, UK, 2004

[29] AIZENBERG, J. B. Principal new hollow light guide system Heliobus for daylighting and artificial lighting of central zones of multi storey building. Proc. of the 4th International Conference on Energy Efficient Lighting – Right Light 4, Copenhagen 1997, s. 239 – 243

[30] Heschong Mahone Group Daylighting in school: An investigation into the relationship between daylighting and human performance (condensed report), Fair Oaks, CA 1999, s. 1 – 30

[31] Heschong Mahone Group Skylighting and retail sales: An investigation into the relationship between daylighting and human performance (condensed report), Fair Oaks, 1999, s. 1 – 21

[32] BEGEMANN, S. H. A., Van den BELD, G. J., TENNER, A. D. Daylight, artificial light and people in an office environment, overview of visual and biological responses. International Journal of Industrial Ergonomics, 1997, vol. 20, no. 3, s. 231 – 239, ISSN 0169-8141

[33] POPP, F. A. Biologie des Lichts. Berlin: Verlag Paul Parey, 1984, s. 15 – 22, ISBN 3-540-90855-2

[34] LIBERMANN, J. Light – Medicine of Future. Sant Fé: Bear & Company, Inc. 1991, s. 2 – 50, ISBN 1-879181-01-0

[35] OTT, J. N. Health and Light. Old Greenwich: The Devin – Adair Company, 1974, s. 10 – 38, ISBN 0-89804-098-1

[36] http://en.wikipedia.org/wiki/Sulfur_lamp; http://www.lamptech.co.uk/ Spec%20Sheets/Sulphur .htm

[37] BAKER, N., FRANCHIOTTI, A., STEEMERS, K Daylighting in Architecture. A European Reference Book. Brussels: James & James Science Publishers Ltd, 1993, s. 14, ISBN 1-873936-21

[38] Světlo 4/2003; www.svetlo.info; Licht, no. 9/2002

[39] LITTLEFAIR, P. Solar energy in urban areas. BRE information paper, IP5/01, 2001

[40] LITTLEFAIR, P. J. Designing buildings with innovative daylighting. BRE Report – Construction Research Communications, 1996


O autorce

Doc. Ing. Jitka Mohelníková, Ph.D. působí jako vysokoškolská učitelka na FAST VUT v Brně. Zabývá se stavební fyzikou a osvětlením budov.

Abstrakt

Vysvětlení podstaty existence světla bylo předmětem mnohá teorii od pradávna. Denní osvětlení a lidské vnímání světla jsou důležitými tématy i v moderní společnosti. Denní osvětlení je nezbytnou podmínkou života a zdraví a nemůže být nahrazeno žádným jiným druhem světla.

Abstract (English)

The explanation of existence of light was a subject of many theories since ancient time. Daylighting and eye vision are also important topics in modern society. Daylight is indispensable for life and health and it could not be substituted by any source of artificial lighting.