BARABI (TUNELÁŘI) NA OSTRAVICI

Ladislav Mohelník

Baraba (tunelář) je původně historický středověký pojem z hornického prostředí, označující člena nejpokleslejší, otrocky pracující, sociální vrstvy. Ostravice si vzpomínku na baraby hluboce vryla do paměti v souvislosti s výstavbou železnice, před první světovou válkou v létech 1905 - 1908, kdy také zde byli nasazeni na nejtěžší práce. Nedílnou součástí jejich životem pohrdajícího životního stylu byl alkohol a s ním související celá řada negativních jevů narušujících poklidný a uspořádaný život místního obyvatelstva. Barabizny jim sloužily jako ubikace poblíž staveniště železnice a bylo je možno vnímat jako stavební projev protikladný pojmu architektura.

Tehdejší cizí mocipáni se při prosazování svého záměru, odsávat pro svou potřebu bohatství Beskydského kraje, nerozpakovali postupovat velmi tvrdě. V předzvěsti 28. února 1948 začali již před rokem 1908 vykupovat a pak bezohledně vyvlastňovat pozemky pro účely cizí soukromé železniční společnosti. Místní sedláci je nakonec pod tímto tlakem „ochotně“ do roku 1911 odprodali za velmi nízkou cenu. Jakou hodnotu měla půda ve skutečnosti pro jejich život, to ani tehdy nikoho z mocných nezajímalo. Nejenže jejich koňské spřežení ztratilo jako dobové místní nákladní taxi na ceně díky železnici, ale i lán, původně rozlohou určený na obživu jedné rodiny, se rozpadl díky vážné překážce na dvě izolované části. Jedněm přivezla železnice bohatství, jiným bídu. Samozřejmě, že nakonec železnice přinesla pro kraj mnoho pozitivního, ale nemohl přesto císař pán projevit poněkud více inteligence při plánování komunikační sítě a více citlivosti ke svým poddaným? Kdyby byl schopen prozíravěji myslet a spojit stavbu železnice se stavbou až mezi válkami nákladně budovaných nezbytných hrází regulace řeky, včetně následně také potřebné obecní komunikace, nemusela by být Ostravice v takovém infrastrukturním svrabu, jako je dodnes.

Pokud ne přímo císař, tak přinejmenším jeho úředníci nechali postavit místní železnici (trať) tak necitlivě, že prochází bezohledně územím onoho bývalého vodního hradu, na jehož slavnou minulost se ve velmi mnoha starých listinách vzpomíná pod různými názvy. Bruneswerde neboli Brněnský hrad souvisí spíše již s dobou jeho postupného zániku, kdy po protržení hráze jezera zůstal hrad bezbranně na suchu a jeho dříve mimořádně významná vojenskostrategická úloha tak postupně končila.

Stavbou tratě je definitivně ztracená i neviditelná kulturní hodnota, genius loci místa, které císař tzv. Zlatou bulou sicilskou pod latinským názvem Mocran et Mocran [1] dal v léno Přemyslovcům spolu s královskou korunou.[2] Dodnes nám po zmíněných mokřadech zůstaly místní názvy Bahno ve Frýdku – Místku, Frýdlantu nad Ostravicí a Ostravici samotné. Tím je dána odpověď na jednu ze zajímavých i na základních školách diskutovaných hádanek naší minulosti. V omezených historických souvislostech je pro pramenný nedostatek samozřejmě možno i nadále nejrůzněji spekulovat. Prostorová interpretace historických pramenů však tuto úvahu jednoznačně potvrzuje.

Řeka Ostravice si začala po postupném zanikání pozdních zbytků ledovcových jezer někdy okolo roku 1229, poprvé hledat svoje koryto v naplaveninách, což se stalo předmětem hraničních sporů, jednání a také důležité dohody o hranici mezi Slezskem a Moravou. Jak krátkou existenci z geologického a geografického hlediska mají některé úseky řeky Ostravice, se ukázalo při velké povodni v roce 1997, kdy řeka prohloubila svoje koryto z pouhých cca 2 metrů na dvojnásobek. V prostoru Kamence u Filipčíka odhalila v této hloubce zbytky starých dřevěných konstrukcí, pilot, o jejichž účelu se můžeme zatím jen domnívat, že sloužily snad jako mostní konstrukce.

Jednoznačným dokladem doznívání hospodářského významu Ostravice v první polovině 13. století je ve vztahu k ní přehlížená donační listina kláštera na Velehradě. Území Brněnského hradu je významným zdrojem příjmů díky zbrojní výrobě, ve které jsou hamry nutnou podmínkou. Jejich existence je zase podmíněná geografickými poměry natolik, že se historicky vyskytovaly pouze na několika místech Moravy.

Ona slavná Atravisc a Civitatem.[3] z listin uložených v císařských archivech ve Vídni je z analýzy prostorových a názvoslovných údajů jedním a tímtéž vodním hradem, který měl být před rokem 1212 architektonickým dokladem božského původu císařské moci v boji o investituru. Tato idea končí smrtí Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli. Doznívá možná ještě osudnou snahou krále Václava III., když krátce před svou smrtí podepisuje zakládací listinu templářského kláštera u Rožnova pod Radhoštěm s mnohoznačným názvem Trůny králů.[4] Podařilo se tehdy jeho vraždou zabránit tomu, aby Václav III. dosáhl promyšlenou dynastickou strategii toho, čeho se nepodařilo dosáhnout Přemyslu Otakarovi II. vojenskou cestou. Sjednotit opět pověstné Svatoplukovy tři pruty, Moravu, Uhry a Slezsko. Tři země, jejichž hranice se setkávají v Beskydech v jediném bodě, na místě nazvaném Konečná.

Když rakousko - uherský císař rozpůlil svojí železnicí území Bruneswerde, tak buďto nevěděl, co má po předcích ve svém vlastním archívu, a nebo naopak moc dobře věděl, co chce zničit.[5] Ať tak nebo tak, zachoval se nikoli jako člověk ušlechtilý, ale jako ten nejhorší baraba ducha. Později jej zde překonal již pouze Adolf Hitler svojí, z hlediska kulturních dopadů, ještě destruktivnější stavbou „dálnice“. I u něj můžeme váhat, zda vědomě, či nevědomě, protože někteří jeho straničtí soudruzi, jak lze soudit z umístění i jiných staveb, povědomí o pradávné historické roli Moravy a Beskyd měli.

Ostravickým občanům dnes jako jediná relativně dochovaná památka na slavnou minulost Města božího zůstala jen kaple, kterou komunističtí barabi ještě nedávno užívali jako záchodky. V 60. létech 20. století byla odsvěcená a bez jakéhokoli zájmu místních mocipánů se tento nenápadný, ale velevýznamný architektonický skvost nyní rychle rozpadá. Baraba (tunelář) 21. století je sice místo krumpáče vybaven buldozerem, ale má pořád zájem jen o ten svůj chlast.

1.1         POUŽITÁ LITERATURA