32. NOVÁ ARCHITEKTURA ČSR

Ladislav Mohelník

Klíčová slova: nová architektura, funkcionalismus, sorela, Oldřich Starý, VUT v Brně

Key Words: New architecture, Functionalism, Sorel, Oldřich Starý, Technical University of Brno

Do nového roku 1948 a svého 7. ročníku existence vstoupil časopis Architektura ČSR lednovým vydáním s redakčním heslem „Řád je základem architektury; libovůle je cestou k úpadku“.[1] Redakce se v přelomových momentech dějin přihlásila ke své zodpovědnosti za další vývoj naší architektury velmi předvídavě již v intencích potřeb budoucí socialistické společnosti. Zkušený a životem protřelý šéfredaktor Oldřich Starý svůj další veletoč a svoje moudro opíral ve srovnání s prvním ročníkem spojených časopisů Stavby, Stavitele a Stylu z roku 1939 již o mnohem užší a zcela nekonfliktní okruh stálých redakčních pracovníků. Předváleční vyhraněněji ladění architekti, kteří se dokázali v rámci více názorových platforem tvrdě o věc architektury střetávat, vyklidili již předem pole architektům kompromisu, jejichž jména, tvorba, ale i názory na architekturu nám dnes většinou nic neříkají.

Za mnohé může nepochybně válka a tříletá pauza ve vydávání časopisu, která následovala krátce po příznačném celostránkovém oznámení, že …zastupující říšský protektor v Čechách a na Moravě a náčelník bezpečnostní služby, SS – Obergruppenführer a generál policie Reinhard Heydrich podlehl 4. června 1942 vážnému zranění, které utrpěl při vražedném útoku, jenž dne 27. května byl na něj spáchán. Následovalo již jen několik kvalitních článků a upozornění vydavatele, že z technických důvodů je nucen omezit počet čísel pro zbývající období ročníku.[2] Do poslední chvíle však zde uprostřed války vycházejí články o nové architektuře, jako ještě naposled o Fuchsově Správní budově fy ALPA v Brně. Žádnou zmínku o dříve převládajícím funkcionalismu zde sice nenajdeme, ale důraz na hygienu a dobrý provoz si Bohuslav Fuchs ještě naposled uvést dovolil.[3]

Je všeobecně známo, že Adolf Hitler měl zcela jiný vkus, než jakým oplývala nejen naše meziválečná avantgarda. Střet nacionálního a internacionálního pojetí architektury zde byl v politických souvislostech naprosto zjevný a pochopitelný. Přesto nenechal například funkcionalistickou vilu Tugenthat v Brně zbourat, ale využil ji pro svoje elity. Hitler v architektuře neviděl jen primitivní bojovný nástroj své ideologie, ale také projev duševní síly a harmonie jako základu pro svůj Nový Řád.[4] Svými nevídanými kompozičními nápady jej uchvátil Albert Speer do té míry, že mu velmi dlouho i uprostřed válečné vřavy odpouštěl mnohé poklesky. Diktátora jeho formátu muselo například velmi potěšit obohacení klasického rejstříku o třetí výraznou osu symetrie, o vertikálu reflektorového nebeského představení v Norimberku roku 1934, překonávajícího katedrální gotiku, jak ve své dimenzi, tak i mystičnosti. Není divu, že právě v něm Hitler viděl budoucnost Německa a jakýsi svůj prototyp nadčlověka.

Zatímco gigantické měřítko a symetrie je v politice extremním harmonickým projevem absolutní moci, může mít řád a harmonie v architektuře ještě nekonečné množství jiných podob. Harmonické kompozice a architektura ruských konstruktivistů od Tatlina, Ladovského, Maleviče… novátorsky rozšířily toto bohaté spektrum o nové velkorysé vize, které internacionálnímu pojetí Leninovy politiky dočasně konvenovaly snad právě pro svoji nedosažitelnost a nereálnost. Stalin této libovůli udělal definitivní přítrž bezprostředně po Leninově smrti a zavedl nový řád ještě mnohem dříve, než se Hitler v Německu stačil dostat k moci. Svoje velmocenské měřítko i diktát přísné kompoziční symetrie po vyhrané válce ordinuje Stalin již nejen svým koncentrákům a Potěmkinovým vesnicím doma, ale i svým novým zahraničním satelitům. Osa symetrie zákonitě vložená záhy do půdorysu socialisticky realistické Poruby není výrazem absolutní moci urbanisty Vladimíra Meduny, ale ani o svůj život se třesoucího prvního dělnického prezidenta Klementa Gottwalda, nýbrž je symbolem jedinečnosti a zbožnění samotného Stalina, jehož socha se na této ose musela ve vší servilitě nacházet. Bylo vlastně velkým nedostatkem a prohřeškem, že tato osa nemířila přímo do Moskvy. Její východo – západní orientace by však mohla z jiných ideologických hledisek vadit. Jak dosvědčila nejen pražská zkušenost s pomníkem na Letné, může tomu být pouze tak dlouho, dokud tato dynastická moc a ideologie trvá.

Bez hlubšího přemýšlení může být a taky bylo úvodní heslo o řádu jako základu architektury líbivé jak pro moci chtivého politika, tak i pro ambiciózního architekta. Jeden i druhý mu však může rozumět po svém a ze svého hlediska. Následující vývoj ukázal, že tím přechytralým, tím kdo ve skutečnosti primitivnímu stalinskému importu hloupě naletěl, byli především architekti sami.

Téměř tříletá válečná přetržka ve vydávání časopisu Architektura se po jeho obnovení v roce 1946 projevila v mnoha směrech. V názvu se nově objevuje ČSR. Zrcadlí se v tom již tehdy snaha hrát jakousi ústřední politickou roli mezi architekty. Oldřich Starý takto koncipuje i svůj úvodní projev, ve kterém již míří k socialismu jakožto odvěkému cíli nové architektury. Poněkud se opakoval, protože již v roce 1940 organizoval v Praze výstavu Za novou architekturu jako nabídku tehdejšímu okupačnímu režimu, který však již měl zcela jiné představy než funkcionalistické. Vydavatelský kolektiv byl nově rozšířen například o Bohuslava Fuchse, jehož jméno bylo dříve spojeno s redakcí Stavitele, slovenského zástupce v osobě Emila Belluše, Václava Hilského, Viléma Kuby, Václava Roštlapila…

Obr. 32‑1 Blok architektonických pokrokových spolků v čele s prof. arch. Oldřichem Starým prosí 4. 7. 1946 pana presidenta Dr. Edvarda Beneše o dobrozdání ke svým záměrům budoucího budování socialismu

Zájemců o budování socialistické architektury nebylo málo. Již 17. 7. 1945 se sešel Blok architektonických pokrokových spolků (BAPS) slibující budování socialismu, odborovou aktivitu, přátelství sovětským architektům, ale ještě také i západním spojencům. Václav Hilský vyhlásil cíl vybudování jednotného Svazu architektů – projektantů v ČSR.[5] Karel Janů si pochvaloval, že se díky pokrokovým architektům podařilo zabránit vzniku stavovsky organizované Komory architektů, zkompromitované cechovními manýrami fašistů, málo centralistické a nezávislé na odborech.[6] Stanislav Semrád přichází s odsouzením reakčních proudů v architektuře let 1939 – 1945, s odsouzením nadřazování intuice a pudu nad rozum, odsouzením falešné cesty nacistů za formou, jež ve skutečnosti může být dána pouze opravdovým členům lidského společenství nové doby a sociálně realistického pojetí architektury.[7] Tvoření v architektuře zůstává však nadále syntetizující tvorbou splňující požadavky účelu, techniky, hospodárnosti, psychologie i estetiky. Před stavebnictvím však stojí problém zprůmyslnění, a proto je třeba navázat na racionalistické období nové architektury. Otakar Nový spojil ve svých úvahách architektonický s politickým činem a Jaroslav Fragner předestřel budoucnost socialistického plánování. Kdo chce být vizionářem, musí navštívit Moskvu. Někteří se vracejí odhodlaní, jiní otřesení. Jiří Kroha patřil k těm prvním až do soudného dne. Společenský vývoj dával hned po válce zapravdu jeho celoživotní aktivitě. Sociologie se u něj stala pro architekta nejdůležitější součásti práce. Hlásá nyní nejen teze nové architektury, nýbrž architektury pokrokové, to znamená takové, která vyjadřuje sociální, kulturní a politické teze ideologie.[8] Nejen Jiří Kroha se tímto okamžikem začíná „smažit ve vlastní šťávě“ bytostného revolucionáře, jehož doba pasuje do role prvořadého architektonického reakcionáře, který nepokrytě zradil avantgardu. Musíme mu zde přiznat nejen prioritu importu významového obsahu pojmu poprvé vysloveného Stanislavem Semerádem a nám dnes známého již v poněkud pejorativní podobě, SORELA, musíme mu přiznat i nejpreciznější analýzu politické situace, jež velela učinit ve své práci krok zpět. Mýlil se však v jedné podstatné záležitosti, když se ve svých sociologických úvahách domníval, že budoucí architektura u nás bude určována zájmy pracujícího člověka, vyžadujícího historizující architekturu. Nepochopil anebo nechtěl pochopit, že tuto formu architektury v totalitním Sovětském svazu (podobně jako i v demokracii USA) nikdy neurčoval skutečně pracující člověk, ale vždy pouze politický pohlavár a jeho politická moc a vkus.

Dne 4. 7. 1946 lobovala ambiciózní dvanáctičlenná delegace BAPS za své zájmy u prezidenta Beneše. O málo později, 22. 8. 1946 již „kuli spiklenci pikle“ s Klementem Gottwaldem. Organizovaná skupina architektů se stále více orientovala na politickou a odborovou činnost. K již zmíněným architektům je nutno ještě doplnit jméno Ladislava Machoně, s jeho téměř monotematickým vydáním Architektury ČSR 6/1947 věnovaným oslavě založení Moskvy, k němuž se přidala i Marie Benešová. Vrcholem frenetického nadšení nad podobou tehdejší historizující sovětské architektury je velmi sugestivní, podrobná a především vrcholně demagogická a na úrovni KGB připravená hanebná práce Jiřího Štursy, věnovaná mimo jiné i výčtu komunistických vymožeností, pro naši architekturu a architekty stále ještě naštěstí nedostižných. Po jejím přečtení se ti nejpokrokovější nemohli již nepochybně dočkat, až Gottwald dostojí svému slibu a těm reakčním intelektuálkům, o nichž se hovoří zatím vždy jen nejmenovitě, zakroutí po ruském vzoru krkem. 23. 4. 1947 vyzývá BAPS slovanské architekty k užší spolupráci a začíná hovořit o bratrských národech. Zve do Prahy zástupce sovětských, jugoslávských, polských a bulharských architektů v jakémsi předznamenání internacionální spolupráce RVHP a Varšavské smlouvy. Pro Dušana Jurkoviče to byla zřejmě již jedna z jeho posledních nacionálních aktivit, protože únorového vítězství se již nedožil. Bezprostřední poválečné období s dvouletým plánem obnovy bylo z hlediska úmrtnosti pro architekty snad ještě dramatičtější než celá předchozí válka, která bohužel vzala za oběť údajně jednatřicet architektů. Architektonickou tvorbu kromě Dušana Jurkoviče těsně po válce navždy, ale ještě se ctí, opustil také Kamil Roškot, Josef Gočár, Alois Mezera, Čeněk Musil, Emil Králík a mnoho dalších. Jiní zase, jako například Jaromír Krejcar, si postupně a nenápadně začali připravovat půdu pro odchod do ciziny, čímž pro nás později přestali existovat také.

Smrt anebo emigrace se staly pro architekta tím málem možností, jak se vyhnout naprostému ztrapnění, jež si připravili svoji snahou zachytit nový vítr snad téměř všichni účastníci Veřejné soutěže na Staroměstskou radnici v roce 1946. Pořadím nejúspěšnější F. M. Černý v tomto směru svým imperiálním návrhem všechny překonal. Moc nescházelo a mohli jsme mít kousek Rudého náměstí z Moskvy přesazený rovnou na Staroměstské náměstí. Na stále ještě rutinně funkcionální půdorysy začali servilní architekti roubovat monumentální a symetrizující kompozice a především masivní obložené fasády, jež se měly líbit pracujícímu lidu. Antonín Černý, Václav Hilský, Adolf Benš, Jan Gillar, Otakar Novotný, Ladislav Machoň, Augusta Müllerová, ale třeba i slavný Pavel Janák se z hlediska svého předchozího díla propadli do oblasti pokleslé architektury. Ani souhrnné hodnocení od Oldřicha Starého, hledajícího na soutěži svých soudruhů něco pozitivního, nebylo ve své době o mnoho příznivější.[9] Arogantní návrh Pavla Janáka a Jana Slavíka byl formou opravy publikován se servilní úctou dokonce opakovaně, ale ani přes snahu o dodatečné úpravy z něj nic kloudného nevzniklo.[10]

Další velká soutěž na budovu Národního shromáždění nedopadla o mnoho lépe. První cena nebyla udělena. Návrh Františka Čermáka a G. Paula byl sice megalomanský a navenek relativně střízlivý, ale tím bezohlednější byl k hradčanskému panoramatu. Primitivními představami radostného zítřka byl prolezlý především zevnitř. Nevyslovená povinná účast sochařů zpečetila i osud Jaroslava Fragnera, na jehož návrhu se podílel Vincenc Makovský. Rozervanost, se kterou Makovský návrh posouval do podoby Parthenonu s tympanonem zbožštělé opilecké kompartie, zatímco Jaroslav Fragner měl více na mysli Reichstag, odsunula i tuto soutěž na smetiště. Diagnóza soutěže probudivšího se Pavla Janáka poukázala na jednoznačnou a rychle postupující schizofrenii naší architektury.[11]

Kde se vzala, tu se vzala, 12. července 1947 byla v Brně jednomyslným hlasováním jakýchsi delegátů ustavena Unie architektů ČSR. Čestnými předsedy se blahosklonně stali Dušan Jurkovič a Oldřich Starý. Někteří architekti se ještě asi ani takovouto novinu nestačili dovědět, a už měli jednotnou celostátní organizaci architektů i s pevným organizačním řádem, po které údajně tak dlouho toužili. Od prvního okamžiku byla hlavním tématem konspirativního houfování soudruhů architektů výsada projekčního oprávnění, ale také demonstrace připravenosti na velké budoucí události, o čemž musel být spraven nejen pan president, ale především vládní činitelé. Snad bylo někdy dějinami mezinárodního komunistického hnutí objasněno, kde a za jaké účasti se tato akce v Brně skutečně konala a kdo vlastně reprezentoval ono tajemné presidium, jehož předsednictví převzal Jaroslav Pokorný. Pouze spekulativně je možno dovodit, že někde u lože chřadnoucího národního umělce Dušana Jurkoviče tehdy klečelo několik unijních soudruhů architektů, kteří se s ním definitivně rozloučili překvapivě brzy, 21. 12. 1947. Ale celkový počet architektů tehdy výrazně přesahoval jen v Čechách a na Moravě tisícovku. Většina z nich na žádné houfování neměla náladu a měla jiné starosti, což se pro budoucnost stalo ovšem osudným. Aparátčíci již byli na definitivní zúčtování s buržoazním funkcionalismem velmi dobře připraveni.

Z okruhu vydavatelů časopisu Architektura ČSR se již dříve ztratil podnikavý i názorově málo přizpůsobivý Bohuslav Fuchs a úvodníky Oldřicha Starého nepokrytě zdegenerovaly do oslavného stalinského tónu.[12] Tučným písmem již nebyly sázeny české titulky obrázků, ale především ruské a to dokonce v azbuce. Pravděpodobně proto, aby si i agenti KGB lépe početli o úspěších budování SSSR, s nimiž naše k budoucím bojům nažhavené soudruhy seznámil předseda Svazu architektů a místopředseda Akademie architektury SSSR Karo Alabjan.[13] Žádnými konstruktivistickými skvosty architektury spojenými s iluzí tvůrčí svobody se však pochopitelně pochlubit nechtěl a ani nemohl, takže produkty otrocké práce musel svým obdivovatelům presentovat z velké dálky a hodně mlhavě.

Po aféře s Pavlem Janákem se Oldřich Starý mohl jen sotva vymlouvat na kvalitu tisku. Úpadková úroveň architektonického myšlení se v nové politické situaci stala nejen jemu po celý zbytek dlouhého a plodného života vlastní. Ani v období dočasného vzepjetí, okolo roku 1968, nedosahoval pod jeho vedením časopis Architektura ČSR úrovně, kterou měl časopis Stavba, rovněž pod jeho vedením, již v roce 1938, ale dokonce již i v roce 1928. Vlastně i první ročník Stavby z roku 1922, tehdy ještě s jinou redakcí, měl vyšší odbornou úroveň a přinejmenším srovnatelnou grafiku. S funkcionalismem bylo v jediném a jednotném odborném architektonickém mediu definitivně zameteno, a jeho hlavní protagonisti byli připraveni k dalším úkrokům vzad. Hned 25. 2. 1948 oslovuje Unie architektů ČSR Klementa Gottwalda, vyjadřuje mu úctu k jeho nadlidskému úsilí a ujišťuje jej, že stojí v jedné frontě se všemi pokrokovými silami za ním.[14]

Desítky let je posléze na Vysokém učení technickém v Brně, dřívější Mece funkcionalismu, působišti Králíka, Krohy, Karfíka, Fuchse, Rozehnala, Krejcara, Formáčka, Kalivody, Halabaly a dalších, toto slovíčko institucionálně prakticky zakázáno. Ve výuce architektů jej za socialismu pošeptali studentům jen ti nejodvážnější pedagogové a to tak, aby se to pokud možno nedověděl Meduna, Bártek, Veselý… V centru města, v dnes již neexistujícím antikvariátě na České, je v té době jeden sloupec regálu plný svázaných prvorepublikových ročníků Stavby, Stavitele, Architekta SIA, Stylu a podobně z nepotřebných pozůstalostí sublimujících architektů i s věnujícími podpisy Fuchse, Krance… V Brně plném architektů a funkcionalistické architektury tuto odbornou literaturu nikdo nekupuje a leží tam celá léta. Deset, dvacet, třicet korun stojí celý ročník časopisů. Dvacet korun je mnoho za mírně neucelený ale vynikajícími konstruktivistickými myšlenkami prosáknutý ročník 1924 ruské Současné architektury, který dnes u nás snad ani v žádné vědecké knihovně nenajdete. Osmadvacet korun za katalog výstavy ve Štutgartu z roku 1927. Loosova Bytová kultura 1924 – 1925 za pouhých 45 Kč. Ještě po roce 1990 jste se kupodivu mohli podělit s bezdomovcem u kontejneru před Fakultou architektury o vyhozené skvosty funkcionalistické literatury i s katedrovými razítky a jmény pedagogů. Antikvariát je tehdy ještě jednou, a není to bohužel asi naposled, naplněn pro brněnskou fakultu architektury zrovna nepotřebnou literaturou. Jeden ročník časopisu tam již sice koupíte řádově za více než desetinásobnou cenu, ale v Německu stále ještě minimálně stonásobnou. Takové absurdity nejsou běžné a normální, jsou podmíněny právě mimořádným lidským a kulturním úpadkem, provázeným převrácením hodnot, ve kterém neúměrně dražší a z devadesáti procent opsaná normalizační kučerovská skripta ve fakultní knihovně jsou dodnes pouze vrcholem bezduchého ledovce, pomalu tající koule na noze fakulty architektury. Politika a především ideologie a dnes také korupce toto beztrestné převracení hodnot dočasně umožňují, ale postavit kvalitní architekturu nikoliv. Tuto zázračnou schopnost nemá pochopitelně a priori ani demokracie. Ta může a někdy tak skutečně i činí, pouze vytvořit rámec a podmínky, ve kterých se architektura ze svobodné vůle tvůrce zrodí. Společnosti prakticky nezbývá, než ji buďto již před narozením potratit, anebo později jen přihlížet tomu, jaká bude? Nejen mentálně postiženým se takto rizikově může i v demokracii k všeobecnému zděšení narodit třeba i rádobyfunkcionalismus jako Brno.

Obr. 32‑2 Návrh Jiřího Krohy na budovu architektury a stavebního inženýrství Vysoké školy technické v Brně, ilustrující jeho teze socialistického realismu, svoji architektonickou kvalitou i přes krok zpět od funkcionalistické avantgardy převyšuje výsledky pozdějších soutěži na této škole

Obr. 32‑3 Soutěžní návrh Pavla Janáka na Starou radnici v Praze v roce 1946 odráží jeho nejistotu a konzervativní myšlení, s nímž právě opouštěl funkcionalistické ideje stejně bolestně jako kubistické o dvacet lét dříve

Obr. 32‑4 Soutěžní návrh na národní shromáždění Oldřich Starý uvedl v Architektuře ČSR jako uvědomělý příklad snahy o vyjádření ideového obsahu architektury tektonickými prostředky, čímž Jaroslav Fragner odčiňuje svoji dosavadní rafinovanou technicistní práci pro třídního nepřítele, pro velkoburžoazii

Obr. 32‑5 Mlhavá idyla sovětského socialisticky realistického vzoru publikovaná Oldřichem Starým a Karo Alabjanem v Architektuře ČSR 10/1947 po 30 létech budování komunismu

LITERATURA


[1] Redakce Do roku 1948. Architektura ČSR 1/1948, Unie architektů ČSR, Praha 1948, s. 1

[2] Vydavatel Pánům předplatitelům a čtenářům. Architektura 1942, Klub architektů Praha 1942, s. 163

[3] FUCHS, B. Správní budova fy ALPA v Brně, Královo Pole. Architektura 1942, Klub architektů Praha 1942, s. 225

[4] SERENYOVÁ, G. Albert Speer: Zápas s pravdou. BB art 1998, ISBN 80–86070-39–5

[5] HILSKÝ, V. Organisace BAPS. Architektura ČSR 1/1946, Klub architektů Praha 1946, s. 6 – 7

[6] JANŮ, K. Organisace stavebnictví. Architektura ČSR 1/1946, Klub architektů Praha 1946, s. 7 – 8

[7] SEMRÁD, S. Poslání architekta a organisace jeho práce. Architektura ČSR 1/1946, Klub architektů Praha 1946, s. 8 a 11

[8] KROHA, J. Manifestační projev. Architektura ČSR 1/1946, Klub architektů Praha 1946, s. 22 a 24

[9] STARÝ, O. Veřejná soutěž na staroměstskou radnici. Architektura ČSR 2/1947, Klub architektů Praha 1947, s. 37 – 53

[10] STARÝ, O. Oprava. Architektura ČSR 9/1947, Klub architektů Praha 1947, s. 289

[11] STARÝ, O. Poznámky k soutěži na budovu národního shromáždění. Architektura ČSR 7/1947, Klub architektů Praha 1947, s. 197 – 208; JANÁK, P. K soutěži na budovu národního shromáždění. Architektura ČSR 7/1947, Klub architektů Praha 1947, s. 208 – 220

[12] STARÝ, O. Poučení architektů ze článku J. V. Stalina „Marxismus v jazykovědě“. Architektura ČSR 11/1950, Unie architektů ČSR, Praha 1948, s. 41 a 44

[13] ALABJAN, K. Třicet. Architektura ČSR 10/1947, Klub architektů Praha 1947, s. 293 – 295

[14] Unie architektů ČSR. Klementu Gottwaldovi. Architektura ČSR 2/1948, Unie architektů ČSR, Praha 1948, s. 41 a 44

 

31 HRAD BUCHLOV

Josef Hrabec

Klíčová slova: Románsko-gotický hrad, tři významné šlechtické rody, stavební vývoj hradu, zachovalost hradu

Key Words: Romanesque-Gothic castle, three significant aristocratic lineages, castle building alterations, castle haleness

31.1 POČÁTKY HRADU

Hrad se tyčí na osamělém vrcholu jihovýchodního okraje pohoří Chřiby. Tato lokalita byla osídlena již v pravěku. Vedla tudy jantarová stezka spojující země mezi Jaderským mořem a Baltem, v těsné blízkosti hradu, na Holém kopci, byly nalezeny stopy prehistorického hradiště z okruhu plátenické kultury, a ke všemu se nedaleko nalézá velký pískovcový útvar, snad megalitický dolmen, zvaný Králův stůl. Na nedalekém kopci zvaném Modla objevili archeologové pozůstatky osídlení z doby železné a malé keltské sídlo z 2. století př. n. l., považované za kultovní místo.

Podle pověstí založila hrad Buchlov markomanská královna Fritigilda, která přestoupila na křesťanství a snažila se ve svém okolí vymýtit pohanství. Jednou objevila v místě dnešního hradu jeskyni s pohanským obětištěm bohu lovu. Dala je zničit a místo něj postavit hrádek, který později dostal jméno Buchlov.

V období Velkomoravské říše bylo území jižně od pohoří osídleno slovanskými kmeny. Jedním z nejmocnějších sídel bylo nedaleké hradisko ve starém Městě u Uherského Hradiště. Hradu nejbližší bylo hradisko na Hoře sv. Klimenta u Vřesovic.

31.2 HISTORIE HRADU

V počátcích přemyslovského státu tvořilo toto území hranici mezi Moravou a Uhrami. Snahou panovníka tedy bylo je kolonizovat a posílit řadou opěrných bodů královské moci – opevněných měst a hradů. Hrad byl založen dříve, než se jeho jméno objevilo v první písemné zmínce. Ta pochází z roku 1301, kdy lovčí Albert ze Zdounek dosvědčuje existenci hranice mezi lesy patřící velehradskému klášteru a hradu, a to k roku 1277. Od svého počátku byl významnou královskou pevností na důležité hranici, a teprve s nástupem renesance, v roce 1511, přešel do majetku moravské šlechty.

Od počátku přemyslovského státu působily v pohraničních lesích kolem hradu tzv. stráže, též hajní či lovci, jejichž úkolem bylo chránit hranici před blížícím se nepřítelem záseky a zákopy, informovat o jeho pohybu, pečovat o zemské stezky, doprovázet a chránit kupce. Časem začali vykonávat zemské právo – trestali nejen lesní pych, ale také krádeže, vraždy, loupeže a čarodějnictví. K výkonu tohoto práva se podle potřeby scházeli na Buchlově. O své činnosti vedli záznamy, tzv. Černé knihy práva loveckého při hradě buchlovském.

Význam hradu jako opory královské moci dokazuje pokus husitů o jeho zdolání v roce 1421. Husité pod velením Bedřicha ze Strážnice a Tomáše z Vizovic poničili i nedaleký Cimburk, oblehli Kyjov a Uherské Hradiště a vypálili klášter na Hoře sv. Klimenta. Buchlov byl poškozen i za války Jiřího z Poděbrad s uherskými vojsky Matyáše Korvína v roce 1468. Třebaže byl od počátku 15. století zastavován královským věřitelům, plnil neustále svoji primární funkci. Prvními známými zástavními držiteli byli od roku 1407 Lichtenštejnové, v letech 1423 – 34 držel hrad uherský velmož Stibor ze Stibořic, od roku 1437 až do šedesátých let 15. století Čeněk z Mošnova se svými syny. Roku 1468 jej do zástavy dostal Jan Boček Kuna z Kunštátu, strýc krále Jiřího z Poděbrad (a z Kunštátu). Posledními zástavními držiteli byli od roku 1482 příslušníci významného moravského rodu Cimburků, konkrétně Ctibor Tovačovský z Cimburka a jeho bratr Adam. Až roku 1511 byl darovací listinou Vladislava Jagellonského alodisován a připadl Arklebovi Trnavskému z Boskovic jako odměna za pomoc v boji proti Turkům. K majetku královské koruny již hrad připojen nebyl.

Arkleb Trnavský z Boskovic patřil ke starému moravskému rodu a zastával v markrabství moravském významné funkce. Hrad však brzy, již v roce 1520, prodal Žerotínům, kteří jej drželi do roku 1544. Tohoto roku přešel hrad se všemi majetky převodem na Jana Ždánského ze Zástřizl. V držení tohoto rodu hrad zůstal celých sto let.

Synovec Jana Ždánského Jindřich z prakšické větve Zástřizlů, který se ujal dědictví po svém bratru Zikmundovi, proslul spory s velehradským klášterem a díky nim se dostala do pověstí o hradu jeho manželka Kateřina Rájecká z Mírova. Jindřich byl totiž po vleklých sporech blízko hradu zabit vlastním mečem, a podezření, kromě opata velehradského kláštera, padlo i na ni. Kateřina se totiž brzy po jeho smrti provdala za Viléma Zoubka ze Zdětína, což zavdalo příčinu k úvahám o úkladné vraždě. Zanedlouho nato však zemřela, a její duch bloudí po hradu dodnes.

Jindřichův syn, Jiří Zikmund Prakšický ze Zástřizl, byl vychován v duchu renesance. Cestoval po Evropě, studoval v Ženevě. Pečoval o své panství a usiloval o jeho hospodářský vzestup. Zemřel ve věku 32 let v roce 1614. Panství spravovala až do dospělosti syna Miloty jeho žena Eliška Gedeonka Kotvrdovská z Olešničky, která v letech stavovského povstání rozšířila majetek o zástavu panství velehradského kláštera. Po porážce povstání však o něj přišla. Milota ze Zástřizl i jeho matka zemřeli v roce 1644. Protože Milota byl svobodný a bezdětný, přešlo panství na jeho sestru Kunhutu a jejího manžela Diviše Petřvaldského z Petřvaldu.

Rod Petřvaldských z Petřvaldu byla stará moravská šlechta, jejíž příslušníci drželi hrad celkem 156 let. Prvním z nich byl Hanuš Zikmund, syn Diviše Petřvaldského a Kunhuty ze Zástřizl. Během svého života dosáhl významného postavení a udržoval dobré styky se dvorem Ferdinanda III. Založil kapli sv. Barbory, která sloužila jako rodinná hrobka Petřvaldských a později také Berchtoldů. Za jeho držení musel také hrad vzdorovat švédskému obležení. Protestantští Švédové hodlali hrad katolického pána vyloupit a vypálit. Zabránilo tomu jen vysoké výpalné, které Hanuš zaplatil.

Jeden z jeho dvou synů, Jan Dětřich, podobně jako řada jiných pánů této doby, podlehl zvyšujícím se nárokům na kvalitu bydlení a nechal pro svoji manželku Alžbětu Eleonoru, hraběnku z Colona-Felsu, vystavět v Buchlovicích zámek. Když roku 1734 zemřel, ujal se buchlovského panství jeho starší syn Zikmund Karel. Se svou manželkou Marií Krescenií ze Schrattenbachu měl dvě dcery a syna Bernarda Jana. Bernard Petřvaldský zdědil po otci a bezdětném strýci Amandu Antonínovi velký majetek. Zemřel však velmi mlád, v roce 1763, ve věku 29 let, a to otráven jedem, který mu snad byl podán nedočkavými příbuznými z rodu Kuenburků. Jeho sestrám Marii Eleonoře a Marii Terezii tak připadlo jen buchlovské panství a vesnice Žeravice. Marie Terezie se spolu se svým druhým manželem, Prosperem hrabětem Berchtoldem z Uherčic, za něhož se provdala roku 1744, stala zakladatelkou větve rodu Berchtoldů, který hrad držel až do roku 1945. Měli spolu pět dětí, z nichž druhorozený syn Leopold František Xaver, se stal prvním majitelem Buchlova z tohoto rodu. Posledním z rodu Petřvaldských byla jeho teta Eleonora, laskavá, starostlivá paní svých poddaných, která jako by předznamenala budoucí vztahy mezi Berchtoldy a lidem na jejich panství.

Leopold Berchtold naplnil odkaz své tety vrchovatou měrou. Byl vzdělaný, ovládal řadu jazyků, procestoval téměř celou Evropu, Malou Asii a severní Afriku. Mnoho úsilí a finančních prostředků věnoval na osvětu i praktickou péči o poddané na poli zdravotnictví, školství, zemědělství i péče o sirotky. V roce 1797 nechal zřídit z hospodářského stavení malou nemocnici s bytem lékaře, ve které byla nemocným věnována bezplatná péče. Posléze přeměnil na nemocnici zámek v Buchlovicích. Provoz nemocnice ovšem představoval pro jeho panství veliké finanční zatížení. Zemřel v roce 1809 na tyfus a rodina vzápětí po jeho smrti veškerou lidumilnou činnost ukončila.

I další příslušníci rodu měli mimořádný vztah k obyvatelstvu žijícím na panství. Nevlastní bratr hraběte Leopolda dr. Bedřich Všemír hrabě Berchtold (1781-1876) byl podobného ražení – lékař, botanik a lidumil, který ochotně pomáhal potřebným. Také stejnojmenný pra-pravnuk hraběte Leopolda Berchtolda Leopold II. (1863-1942), podobně jako jeho předek, nechal v Buchlovicích postavit nemocnici a zřídit mateřskou školku. Posledním majitelem panství byl syn Leopolda II. dr. Alois Berchtold; bylo mu znárodněno v květnu 1945.

31.3 VÝVOJ HRADU

Přesné datum založení hradu není z písemných zpráv známo, ale podle nejstaršího kamenného pozdně románského oblouku, dodatečně vsazeného do hradní kuchyně v západní věži, je možné je položit přibližně do poloviny 13. století.

Nejstarší dispozici hradu utvářela morfologie skalnatého návrší, na němž hrad stojí, a také vzory hradů tzv. podunajského typu. Sestávala ze dvou hranolových věží, svírajících mezi sebou nevelký palác. Celek uzavírala zalamovaná, 2 m silná obvodová hradba. Ve směru východ-západ má délku cca 50 m, ve směru sever-jih 35 m. Východní věž o rozměrech 9×10 m byla natočena k přístupové komunikaci hranou a jejím úkolem bylo chránit strategicky významné místo stavby. Západní věž je půdorysně o něco větší – 10×10 m – a sloužila jako věž útočištní.

V další stavební etapě, spadající přibližně do 70. let 13. století, byla k jihovýchodnímu nároží paláce přistavěna věžovitá stavba, která byla v přízemní průjezdná a v jejímž prvním patře byla zřízena hradní kaple. Náročně výtvarně  a architektonicky vypravený prostor byl zaklenut dvěma poli křížových kleneb se slepými arkádami a hrotitými okny. Tento mimořádný projev dvorského umění z okruhu Přemysla Otakara II. se dochoval jen zčásti – při dobývání hradu vojskem Matyáše Korvína byla kaple poškozena a následně zrušena. Tehdy byl také zničen jednopatrový palác při severní hradební zdi, který nahradil původní hospodářská stavení.

Významnou stopu ve stavebním vývoji hradu zanechali během svého krátkého držení moravský zemský hejtman Ctibor Tovačovský z Cimburka a jeho bratr Adam. K severní hradbě nechali přistavět palác propojující obě věže, jehož reprezentační místnosti v patře, včetně nové kaple, jsou zaklenuty křížovými a síťovými klenbami Síťové klenby a subtilní cihlová žebra jsou odrazem pozdně gotické architektury a právem řadí cimburskou etapu k tomu nejcennějšímu, co je na hradě k vidění.

Renesanční etapa vývoje a stavebních proměn hradu se odehrála v letech 1544-1613. Poměrně rozsáhlé úpravy hradu nechal provést Jan Ždánský ze Zástřizl. Bylo posíleno opevnění hradu o další hradební okruh s válcovou břitovou věží zvanou Andělka. Byl přeložen vstup do hradu  a zazděn průjezd v jihovýchodní věži, přepatrována gotická kaple a zazděny liché arkády i okna. Za Jiřího Zikmunda Prakšického ze Zástřizl pak došlo k propojení západní věže s cimburským palácem, k výstavbě tanečního sálu poblíž hodinové věže a ke zřízení vinného sklepa.

Stavební změny provedené za Petřvaldských z Petřvaldu již příliš rozsáhlé nebyly a do hmotového uspořádání hradu se výrazně nepromítly. V roce 1662 byla obnovena první brána a posílena bastionem, což dokazuje alianční znak s uvedeným letopočtem. K severnímu křídlu byla přistavěna arkádová chodba. K samému konci 17. století byla na druhém nádvoří postavena konírna.

Během první poloviny 18. století se pak stavební dějiny hradu v podstatě uzavřely. Majitelé přesídlili na zámek v Buchlovicích. Hrad však neopustili. Za Berchtoldů došel nového využití jako muzeum vědecké a sběratelské činnosti posledních majitelů.

Dá-li se to tak říci, měl hrad Buchlov štěstí. Nepostihl jej osud mnoha jiných hradů a nezanikl v důsledku válečných událostí, nedostatku financí nebo díky nezájmu majitelů. Díky tomu se zachoval v dobrém stavu ve své středověké podobě, jen částečně pozměněné následujícími stavebními etapami.

Dnes patří Buchlov spolu s nedalekou kaplí sv. Barbory mezi nejvýznamnější, zdaleka viditelné památky moravského Slovácka. Je hojně navštěvován turisty a pravidelně se zde odehrává řada kulturních, zábavních i odborně zaměřených akcí.

Obr. 31‑1 Půdorys 1. patra hradního jádra (J. Hyzler)

Obr. 31‑2 Pohled na hrad od jihu (foto autor)

31.4 POUŽITÁ LITERATURA

  • PLAČEK, Jiří. Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí, LIBRI, Praha 2001, ISBN 80-7277-046-2
  • SEDLÁK, Jan. Buchlov a Buchlovice, Brno 1993
  • JAŠEK, A. Zkazky hradu Buchlova, Brno 1992
  • MENCLOVÁ, D. Beitrag zur Typologie der mährischen Burgen, in: Sborník prací Filosofické fakulty Masarykovy university v Brně, 1971, 91 n.

O autorovi

Doc. Ing. arch. Josef Hrabec, CSc. je architekt zabývající se teorii ochrany památek a pevnostními stavbami. Působí jako pedagog Ústavu teorie architektury FA VUT v Brně.

 

Abstract


The Buchlov Castle is a significant Romanesque-Gothic castle that guarded the trading paths leading from South Europe through Moravia to the Baltic Sea. The article deals with its history, building alterations from the 2nd half of 13th century till Baroque and also about its present usage.

 

33 DÜREROVO BRNO

Obr. 33-1 Albrecht Dürer (1471 – 1528), MELANCHOLIA § IMAGINARIA


Ladislav Mohelník

Klíčová slova: Brno, Morava, architektonická kompozice, urbanistická struktura, renesance, Albrecht Dürer, rod Čertů, Ferdinand I., Růžencová slavnost

Key Words:  Moravia, architecture composition, urban structure, renaissance, Brno, Albrecht Durer, Tschetre nobility, Ferdinand I., Fest of Rosary

33.1 MELENCOLIA I

Ve své zralé mistrovské práci z roku 1514, nazvané Melencolia I, vyjádřil Albrecht Dürer apatii, skleslost a nejistotu, jež přináší vědění.[1] Beznaděj jímá člověka již jen z poznání, jak ošidné jsou naše smysly zmocňující se světa, jež nás obklopuje. Úkolem rytce a malíře přitom není nic jiného, než jak tyto smysly dokonale oklamat a tím vlastně i uspokojit naší potřebu.

Líbivost tajemné intelektuální scény se hroutí pod kritickým okem poznání na sedm klíčů skryté pravdy. Již hodně dávno kdosi rozhodl, že koncové I v názvu představuje jedničku a nikoli I jako symbol imaginárního světa. V očekávání dalších problémů sečetl trudnomyslný a jednokřídlý andílek křížem 34 prohřešků. Nebo snad 30? Schází mu snad něco? Stále nemá jistotu. Vždyť zrcadlo nabízí celou řadu dalších možnosti. Stačí se jen pozorně trochu přemýšlet.

Každou chvíli přiletí z dálí vychytralý drak, ten odvěký hadí pokušitel. Matení pojmů je jeho dílem. Ve světě jeho klamů ani plný měšec štěstí nikomu nepřidá. Nemůžeme se spolehnout ani na světlo našeho Slunce a ani na vržený stín odměřující čas. Záhadná a velmi výrazná záře na obzoru se řádně netřpytí ani v klidné vodní hladině. Duha je hmotnější než kámen. Mořský horizont prozrazuje gigantičnost mládím a krásou ověnčené
andělské bytosti, i s jejím disproporčním atributem práva a spravedlnosti, jež v touze po slávě a moci zcela ztrácí smysl.

Připoutaný zvon, postrádající volnost, nikdy nenaplní scénu svým čistým tonem a vydá jen skřípavý zvuk zdiva. Schoulený tvor postrádá eleganci chrta a vyvolává spíše soucit. Magický čtverec provokující zasvěcence není poznamenán perspektivní zkratkou. V konfrontaci s ním nedává geometrie přesýpacích hodin, stavby a žebříku, žádný smysl ubíhajícím směrům. Cesta do nebe tím není nikomu otevřená a život ztratil perspektivu. Obraz koule u nohou může být právě jen v klamném prostoru krásně kruhový. Ani sebelepší pravítko v něm však nic nezměří. Neuchopené kružítko zázračně levituje a příliš snadno vzdoruje gravitaci. Nástroji tesařů kámen neopracujete. Andělská tvář, v něm se zrcadlící jako stín, je tušeným dechem Dürerovým.[a]
Prolnutím se zrnem kamene je znesnadněná čitelnost ostrým zrakem. Přimhouřením
oka, ochotného vidět, z něj přece jen vystoupí Mistr, jak jej známe z jeho
díla. Kniha je zavřená a genius tušený v proporcích kamene tělesného tvaru,
čeká na své odhalení.

33.2 PARALELA

Dnes nestačí pouhé jedno dílo k pochopení toho, co se okolo nás děje. Konfrontaci teoretických a uměleckých děl více autorů pronikneme hlouběji do tajů našeho světa. Nakolik jsou teoretické práce výsledkem zobecnění vyplývajícího z praktických experimentů, můžeme v nich současně vidět i jakési meze určující další tvorbu. I pro současnou architekturu platí, že pootočení krychle může být primitivní deskriptivní úlohou, teoretickou úvahou, ale v pojetí uměleckého díla může být také geniálním tvůrčím činem s velkým filozofickým dopadem. Nedávno nás o tom nově přesvědčil Johann Otto von Spreckelsen svoji filozofující teoretickou úvahou okna do 21. století, a praktickým tvůrčím činem, tedy stavbou Grande Arche, na La Défense v Paříži. Bez ohledu na časovou posloupnost vzniku jsou teoretické práce i realizace neoddělitelné, protože se bytostně propojují v osobě jejich tvůrce. A pokud bychom znali pouze autora jednoho z těchto děl, u druhého bychom měli mít přinejmenším velmi vážné podezření. Obojí se musí setkávat v jednotě ducha díla, či v jeho koncepci do té míry, že na autorství obojího lze usuzovat i z jediné myšlenky, jediného detailu. Jinak zjevně nejde o originální umění. 

Nakolik je tedy možno podle díla spolehlivě určit jeho tvůrce? Nakolik se umělec svými myšlenkami stává součásti svého uměleckého díla? Nakolik je na základě díla možno usuzovat na okolnosti jeho vzniku? Je možno na základě originality díla potvrdit autorství jiného originálního díla? Nejen padělatelé a epigoni zaměstnávají těmito otázkami znalce umění a komplikuji jim práci snad odjakživa. Definitivní odpověď na takovéto a podobné otázky přirozeně nenajdeme snadno. Definitivní odpověď lze často již jen stěží nalézt také na otázku určení předlohy díla, a to i u velmi známého umělce. Snadněji se pouhé tvrzení akceptuje, když další indicie širšího kontextu naznačí, že by tomu tak být mohlo nejen z
hlediska tvaru, ale také prostoru a času probíhajících dějů. Mnohem snazší to však mají ti, co se spokojí s prostým autoritativním tvrzením, jež potvrzuje samo sebe častým omíláním. Jak od něj odlišit skutečně hodnověrnou tradici, když si s námi pohrávají mágové podobně jako Dürer se svoji mouchou? Pokud vyvolají některé další úvahy o Dürerově díle něčí pochybnosti, je nezbytné položit si také otázku, zda jsou jemu přisuzované činy skutečně hodny jeho genia, anebo pouze patří naší soudobé fantazii.

Dürerův rodný Norimberk se stal centrem císařství, když si jej od roku 1512 zvolil císař Maxmilián I. za své sídlo. Dürer se stal norimberským měšťanem již někdy před rokem 1500. A přestože vykonal řadu dlouhodobých zahraničních cest, zůstal Norimberku věrný až do své smrti. Dodnes zde uchovávají s úctou jeho dům, ve kterém žil se svojí rodinou a
především zde hledal ve svém umění také obživu. Netvořil svá díla jen tak zadarmo. Sám v nich hledal svoje poučení. To byla jeho experimentální praxe. Na matematice a geometrii pak zakládal snad celé své dílo, a tedy i to teoretické.

V pythagorejské tradici je pro Dürera lidské tělo tvarově postižitelné soustavou čísel, kterou si pro své poznávání vytvořil. Dělali to tak i jiní významní umělci, ale nikdo před Dürerem neosvědčil takovou houževnatost, exaktnost a vědecký přístup při studiu obtížně postižitelných organických tvarů. Studoval člověka, zvířata i celou přírodu. Proto u něj nemůže být překvapivé ani to, že jako soustavu čísel již tehdy vnímal také celý organismus města. S renesančním Brnem je v jeho duchu takto nakládáno a můžeme zde i přes gigantické rozměry směle hovořit o renesančním obrazu Brna. Nově opevňované město je budováno na harmonických vztazích prolínajících geometrických osnov, rozvíjejících dávnou místní tradici. S obdobnou ideou jako v Brně se můžeme setkat nejen v jeho teoretických pracích, ale hlavně v jeho malířské tvorbě. Mimořádná Růžencová slavnost je právě založená na stejnorodém geometrickém projevu kompozice. Na jedné straně sám sebevědomě prohlašuje, že krásu lze vypočíst, na druhé straně přiznává, že co je to krása, to neví.
Řekněme si ale, že tím nejspíš jen chtěl uchovat své velké tajemství. 
Zajímala jej minulost stejně jako budoucnost.  Byl nepochybně optimista, když si přál poznat mistrovská díla budoucnosti a poučit se od velkých mistrů příštích generací. Pokud jej takovéto melancholické otázky jímaly i nad rodícím se obrazem Brna, asi ani netušil, že v daleké
budoucnosti bude ctí právě k němu vzhlížet jako k jednomu z největších geniů všech dob a přitom bezduše a nevědomě šlapat po jeho díle. Netušil asi ani to, že i jeho krása nechá mnohé také v daleké budoucnosti zcela lhostejnými.

33.3 PORTRÉT NEZNÁMÉHO MUŽE CÍSAŘE FERDINANDA I.

Jedním z prvních úkolů umění je podle Dürera zobrazovat posvátné dějiny.[2] Jeho moudrost a prozíravost oceníme více, uznáme-li, že za Portrétem neznámého muže (1521 AD) v madridském Museo del Prado ve skutečnosti vidíme významného panovníka a budoucího císaře Ferdinanda I. (1503 – 1564 AD). Máme věřit svému zraku, že na obraze vidíme portrét téže osoby, kterou jsme viděli rovněž na jednoznačném díle od Dürerova následovníka Barthela Behama? Pokusme se alespoň částečně o poznání historického pozadí doby, v němž tajemné dílo vzniklo a které v nenápadných detailech zachycuje.

Ferdinand I. se narodil 10. března 1503 na zámku Alcalá de HenaresMadridu jako druhorozený syn kastilského krále a burgundského vévody Filipa I. Sličného a kastilské princezny Johany Šílené. Dětství i dospívání prožil právě ve Španělsku. Jeho výchova směřovala k přísnému katolickému životu. Stejně jako Dürer byl obdivovatelem augustiniánského mnicha a představitele zaalpské renesance Erasma Rotterdamského, v čemž můžeme spatřovat pozdější názorovou spřízněnost obou osobnosti působících v prostředí císařského dvora.

Listina na místě granátového jablka je symbolem moci a identifikačním historickým artefaktem ve Ferdinandově ruce, podobně jako granátové jablko v ruce císaře Maxmiliána I. Můž  jít nejspíš o sňatkovou smlouvu z roku 1515, mimořádně jasnozřivé a významné mírové dílo jeho děda a císařského předka Maxmiliána I. s Vladislavem Jagellonským, otcem Anny Jagellonské. Anna se stala na základě této dohody Ferdinandovou ženou, skrze jejíž dědičná práva a starobylý obyčej získal také i Moravu.

Troufalost tohoto poměrně závažného tvrzení si může každý ověřit prostým srovnáním obrazu, jež mohl vzniknout Dürerovou rukou, například za jeho holandského pobytu, spojeného s účasti na korunovaci císaře Karla V., jež mu zde potvrdil svůj zájem na jeho službě u dvora. Odpovídá tomu i datace obrazu k roku 1521, kdy pobýval Dürer například v Antverpách. O účasti osmnáctiletého Ferdinanda, bratra císaře Karla V., na této události, nelze pochybovat. To, že je na Dürerově díle vyobrazen snad poněkud starší, mohlo odpovídat momentální mocenské potřebě. A naopak také pro Behamovo dílo mohly být použity starší, materiály právě například z této události tak, aby dílo bylo hotové a obdivováno již při příležitosti jeho volby 5. 1. 1531 v Kolíně nad Rýnem římským králem s následnou korunovací 11. 1. 1531 v Cáchách. Je především zapotřebí soustředit pozornost na charakteristické rysy málo ovlivňované klamným věkem. Tvar nosu, rtů, oči… identitu Portrétu neznámého muže, Ferdinanda I., potvrzuje lépe, než tradovaná spekulace. Jediný kdo by mohl obstát v tomto srovnání lépe, by mohl být nějaký jeho starší bratr. Jediným starším bratrem, však pokud známo byl samotný císař Karel V. Jeho podoba je však dobře známa a má charakteristické rysy zcela odlišné.

Jeho veličenstvo Ferdinand tak figurovalo nepoznáno dokonce i na 50 Deutsche Mark bankovce, v minulém století, kde je mezi sběrateli sporně pokládáno za Norimberského radního a obchodníka Hanse Imhofa s otazníkem a pro jistotu současně i za Willibalda Pirckheimera.[3] Jejich podoba je však dostatečně známa z jiných děl, abychom tuto možnost mohli zodpovědně vyloučit, alespoň u druhého ze jmenovaných, jako zcela spekulativní. Srovnání podstatných rysů tváře s portrétem od Dürerova tovaryše potvrzuje Ferdinandovu identitu. Nesmíme také přehlédnout společné rodové rysy s postavou jiného
významného portrétu od Albrechta Dürera, portrétu císaře Maxmiliána I. Vždyť podoba děda a vnuka je zde nesporná.

Nově se jeví nepravděpodobné, že by Portrét neznámého muže Ferdinanda I. z madridského Prada nevznikl přímou objednávkou pro prostředí španělského dvora v Madridu, s nímž se Ferdinand postupně loučil a hodlal zde logicky zanechat, jak musíme přiznat, svoji sympatickou tvář. Pokud bychom ji nepřisoudili právě Ferdinandovi, museli bychom naopak přesvědčivě vysvětlit, proč právě tak významnou osobnost, pro kterou později dlouhodobě pracoval, neportrétoval. Toto vysvětlení by však vůbec nebylo snadné. Na podzim v roce 1520 zamířil Dürer údajně na svoji poslední cestu, když se vydal do Flander a Brabantska za nově korunovaným císařem Karlem V., aby mu opětovně potvrdil rentu, kterou dříve pobíral od
Maxmiliána I. Hodlal také získat výhodné zakázky v kvetoucích holandských městech, kde na různých místech setrval i v následujícím roce. Toto období oslav a hostin, ale i vzájemných darů bylo mimořádně dobrou příležitosti pro vznik díla, jež ztrátou svého tajemství nabývá mimořádně na své ceně.

Roku 1520 Ferdinand získal wormskou smlouvou Rakousy, Korutany, ŠtýrskoKraňsko, o rok později habsburské državy v Itálii, roku 1522 Tyrolsko a část Švábska.[4] Sňatkem s Annou postupně a nezadržitelně opouštěl své rodné kraje, aby se ujal vlády v Esteřině říši a stal se zakladatelem nové dynastie dědičných vládců.

Poslední číslice data připojeného k podpisu není dobře čitelná. Skutečnost, že je dřevěná deska dubová, usnadňuje závěr, že obraz musel být namalovaný v roce 1521, během cesty do Holandska.[5] K odhalení portrétované osobě bylo vysloveno již mnoho hypotéz. Lorenz Sterck, správce a finanční kurátor Brabant a Antverp. Jobst Plankfelt, Dürerův hostinský v Antverpách. Hans Imhoff, obchodník a radní z Norimberka… Oděv vylučuje hostinského a svítek v ruce i ty ostatní. Jak vypadá Dürerova perokresba a snad i portrét Lorenze Stercka si můžeme prohlédnout v Isabella Stuart Gardner Museum v Bostnu. V  novější literatuře se jako nejčastěji kandidát na portrét v Pradu vyskytuje právě Hans Imhoff, Jeho výlet do Holandska za přítelem kterého mohl vídat v Norimberku denně je však pouhou spekulací. Nejvážnější je však opět pochybnost, proč by jej maloval jako třicátníka plného energie, když byl o celých deset let starší než Dürer? V době vzniku díla Imhoffovi tedy bylo již rovných šedesát let, a již o rok později, v roce 1522, umřel. Co by na něm mohlo zajímat španělského krále je jinou otázkou. Jak by se dostal do Španělské královské sbírky portrét jakéhosi bezvýznamného německého obchodníka z Norimberka? Jaký zájem by na tom mohl mít španělský král na podobizně tamního výběrčího daní, je obtížně vysvětlitelné a obhájitelné.

Pronikavý, tajemný, přísný, ale velice příjemný a do budoucna energicky zaměřený pohled, patří i přes částečnou ztrátu jasu barev nepochybně k tomu nejlepšímu, co můžeme najít v rozsáhlé Dürerově portrétní tvorbě. Do překvapivě nepočetné, ale významné španělské kolekce v Pradu patří obraz minimálně od roku 1524. Kromě něj zde však obdivujeme ještě tři další Dürerova díla. Do madridské sbírky přibyl údajně v době panování Filipa IV. také deskový obraz Adam a Eva, namalovaný v roce 1507, jako dílo shrnující výsledky teoretického studia lidských proporcí. Mědirytina Rytíř, smrt a ďábel patří do skupiny jeho nejpřemýšlivějších děl, k nimž řádíme například i mimořádné dílo Melencolia I. Jak se ovšem do sbírky dostal také jeho Autoportrét s krajinou, z roku 1498, je dobrou otázkou?

V roce 1453 padla Konstantinopole a osmanská říše se zabydlela ve střední Evropě. Turecké nebezpečí vrcholí bitvou u Moháče 29. 8. 1526, když jim byla předhozena a nakonec, když také byla rozdrcena uherská říše. Od 28. října 1526 se stalo Moravské markrabství jednou z korunních zemí Habsburské monarchie. Habsburská šlechta se na dalších 400 let zmocnila českého a uherského království. Jedním z viníků včas neposkytnuté pomoci uherskému vojsku byla i Morava, s pomoci podivně otálející. Prosáknuta německy mluvícím živlem, nebyla zřejmě mocenským zájmům Jagellonských králů příliš nakloněná.

Turci získali značnou část Uher a začali bezprostředně ohrožovat Vídeň. Pro její obranu začalo mít obsazením Budína na Dunaji nemalý význam i Brno. Kdo ovládá Brno, ovládá Moravu, významné markrabství sousedící s Rakousy na levém břehu Dunaje proti Vídni. Koncem září a začátkem října 1529 poprvé skutečně obléhají Vídeň, a kdyby jim tehdy nebylo pouhou náhodou na toto období nezvykle zima, mohl být budoucí vývoj Evropy zcela jiný. Vídeň a vedle ní i Brno představovalo pro další expanzi Osmanské říše obrannou hráz, kterou se ani v příštích desetiletích ke štěstí celé křesťanské Evropy nepodařilo překročit. Teprve až 12. 9. 1683 byli Turci definitivně u Vídně poražení spojenými silami habsbursko – polskými, a až v roce 1695 je dobýt zpět Budín.

Podstatně větší strategický význam Brna, proti Olomouci si začali Habsburkové ve vztahu k Vídni uvědomovat již v osobě dynastického zakladatele Ferdinanda I. Jeho osobní zájem ve vztahu k Moravskému sněmu zasedajícímu v Brně 7. 4. 1527 byl motivován uznáním jeho dědičného nástupnictví markraběte moravského. Moravané tím byli podstatně uznalejší než české stavy, jež budoucího krále potrápily svoji podmínečnou volbou. K ní nebyli zástupci Moravy 23. 10. 1526 v Praze českými stavy připuštěni.

Přijetí za markraběte a pana země z titulu dědičných práv Anny Jagellonské, současně s následným Ferdinandovým potvrzením privilegii a svobod Moravského markrabství bylo jednoznačným uznáním samostatnosti Moravy podléhající přímo nově formovanému správnímu ústředí ve Vídni. Anna Jagellonská byla sestrou Moravského markraběte Ludvika Jagellonského, který zahynul, za podivných okolností, na útěku z prohrané a mimořádně krvavé bitvy u Moháče. Kdo nepadl anebo neutekl, byl popraven v zajetí.

V roce 1533 přeložil Ferdinand I. do Vídně také svoji rezidenci čímž ji přidal další správní funkci. Pevnostní stavitel Hermes Schallautzer řídil výstavbu, na které se podíleli i další němečtí a italští odborníci. Kromě Jana Čerta, Augustina Hirschvogela a Bonifaze Wolmueta, také Italové Jacob de Spacio a Pietro Ferrabosco. S některými jmény se pak můžeme setkat v souvislosti s významnými stavbami také v Brně.

Za více než patnáct let práce na císařském dvoře musel být Dürer s personální problematikou císařské vlády dokonale seznámen. Mimořádný význam a budoucnost Ferdinandovy osoby mu jistě nemohla být tajemstvím již hodně dlouho dopředu. A to nejen v roce 1524, kdy se obraz poprvé objevil na seznamu galerijních děl, ale nepochybně již i okolo roku 1522 kdy se sňatkem s Annou stala v ruce třímaná listina již velmi zajímavá. O budoucím českém a uherském králi bylo zřejmě na císařském dvoře již hodně dlouho docela jasno. Jediný kdo to asi nevěděl, byl zřejmě Ludvik Jagellonský.

Dodejme ještě, že připravované změny jeho bratra a dlouho váhajícího císaře Karla V. nakonec vedly k vlastní abdikaci v roce 1556 a k volbě i korunovaci Ferdinanda I. císařem římským v roce 1558. Umírá ve Vídni 25. 7. 1564, ale pohřben je v chrámu sv. Víta v Praze vedle své manželky. S Annou měl celkem 15 děti, včetně svého dědičného následníka Maxmiliána II., budoucího otce Rudolfa II., který od Benátčanů pro Prahu nakonec získal v roce 1606 mimořádný skvost, Dürerovu Růžencovou slavnost. Zájem Habsburků o Dürerovo dílo byl tedy zřejmě dlouhodobou rodovou tradicí.

Pijoan nepozorně přehlédl datum uvedené na Podobizně neznámého muže v Pradu a ve svých Dějinách umění uvádí namísto roku 1521 až rok 1524. Upozorňuje na řadu domněnek o totožnosti tohoto impozantního šlechtice.[6] Všímá si také svítku papíru a drahého klobouku, jako náznaku učenosti a příslušnosti vysokého hodnostáře dvora. Až na samotného císařova bratra a budoucího císaře si však očividně pomyslet nedovolil. K soustředěnému pohledu přidal Dürer i důstojnost stáří, státnickou rozvahu a starostlivost tváře bez jediné vrásky, osmnáctiletého muže s velkou současností a s ještě větší budoucností. Osobnost tak zásadního významu nemohl Dürer s ohledem na ucelenost svého díla v žádném případě přehlédnout.

Snaha historiků umění stranících protestantismu, vylíčit Dürera jako jednoznačného zastánce reformační víry, vedla k nutnému přehlížení nesporného faktu, že do posledních chvil svého života pracoval pilně pro největší odpůrce tohoto hnutí, pro Habsburky, včetně císaře Karla V. a Ferdinanda I. Jeho kontakty s mnoha přáteli a stoupenci protestantismu naopak ochladly vlastně již s jeho odchodem do Holandska, když dal nadlouho přednost pohostinnosti a noblese císařského dvora, před názorovými střety Norimberka.

33.4 DÜRER V BRNĚ ZAKLETÝ

V rámci rozsáhlého díla představují Dürerovy erby ne příliš početnou skupinu děl, s větší historickou vypovídací schopnosti. Vytvořil jich vlastně jen několik a to většinou pro učence z prostředí císařského dvora, k nimž sám také patřil. Ve své symbolice tato díla odrážejí rodové osudy, o jejichž výklad je možno se pokusit. Svůj vlastní rodový erb navrhl ve spodní části s trojvrším a nahoře s mohutnými dřevěnými vraty. U obou symbolů je možno hledat původní geografický a mytický význam. Trojvrší je možno v obdobě Triglavu spojovat nejen s Uherskem. Vrata jsou vstupem do posvátného prostoru kotliny uzavřené horami. Poskytují svým obyvatelům bezpečí, otevřená zvou k pohostinné návštěvě. Můžeme v nich spatřovat nejen germánskou mytologickou tradici, ale i jeho touhu po poznání a cestu ke šťastné budoucnosti.

Anthoni Dürer, praotec Albrechta, přivedl svůj rod do Norimberka údajně z uherského Ajtósu u Gyuly, kde snad měl působit jako zlatník. Otázka původu jeho rodiny je však spíše nezodpovězenou záhadou, kterou neobjasňuje ani rodinná kronika, když některé pozdní spekulace vycházejí z tvrzení založeného na prostém jazykovém významu příjmení. Dürerův původ můžeme stejně spekulativně odvozovat i od jiných lokalit, ale vezmeme-li v úvahu charakter jeho celoživotního náboženského, matematického a astrologického zaujetí i jeho tajemný vztah k Janu Čertovi, k Benátkám a jak se nyní jeví i k moravskému Brnu, mohlo být vše ještě i úplně jinak. Nepochybně se jeho výkladem můžeme dostat na stopu pravdy o Dürerově původu mnohem hodnověrněji. Dveře jsou srozumitelným ústředním motivem. Jejich významu je však zapotřebí rozumět
obsahově a spíše v symbolické rovině než v pouhém jazykovém překladu. Zkušenosti s původem mnoha symbolů poukazují častou stylizaci geografické situace. U Dürera se to týká nejen povědomých tří kupek, ale i dřevěných a nikoli železných vrat. Původ Dürerova rodu musíme hledat nejen podle jména, ale také podle strategického významu místa odpovídajícího rodové symbolice. 
Mladší bratr Andreas Dürer byl zlatníkem. Dürerův ještě mladší bratr Hans působil po roce 1509 jako dvorní malíř polského krále Zikmunda I. Starého v Krakově.[7] Tento fakt odkazuje snad spíše na návrat a spíše na haličský, než na uherský původ rodu. V úvahu připadá také beskydský Tyr v údolí říčky Tyra. Dürerem pak je ten, kdo pochází z Tyru, místa zasvěceného germánskému božstvu personifikovanému horou, místem kde protéká říčka Tyra, místem kontrolujícím průchod do Uher Jablunkovským průsmykem, místem zmiňovaným v korespondenci Přemysla Otakara II. s královnou Kunhutou jako z hlediska říše strategicky mimořádně významným.[8] Někde tady, v oblasti původního brněnského hradu, by bylo možno tušit také společné kořeny Čertova a Dürerova rodu.

Podobně jako u řady významných renesančních umělců včetně Albertiho, Leonarda… nebyla ani v Dürerově tvorbě patrná hranice mezi jeho roli rytce a malíře a tvorbou stavitele a architekta. V prosinci roku 1527 zveřejňuje svoji Nauku o opevňování měst, zámků a míst, jež je mylně pokládána za dílo matematicky založené fantazie.[9]Byla to praxe, jež přiměla Dürera ke shrnutí svých zkušenosti. Vydání této knihy je nejlepším dokladem práce Dürera pro českého krále a markraběte moravského Ferdinanda I., protože právě jeho nový erb se stal součástí názvu knihy.[10]

Neodůvodněné je pokládat Dürera za protestanta, když do posledního okamžiku sloužil celým svým dílem právě Habsburkům, římskému papeži vždy věrným. S nimi jej pojilo vždy více zasvěcenectví než protest. Jako zasvěcenec a hluboce věřící člověk hledal pravdu v abstraktním světě matematiky a geometrie. Odpovědi na své otázky hledal u vzdělaných lidí na obou stranách nesmyslně vytvářené bariéry.

Dürer nebyl žádný fantasta a snílek, užívající svých výsad na císařském dvoře. Skici z ruky Albrechta Dürera k problematice posílení opevněného města jsou datovány právě do období první poloviny roku 1527. Silueta města nápadně připomíná renesanční Brno z pohledu od Vídně. Zcela zřetelně můžeme identifikovat dlouhodobě rozestavěné torzo chrámu sv. Petra a Pavla s jednou věží a s dnes již zaniklou druhou obrannou, jaké můžeme vidět ještě i na pozdějších dochovaných vedutách z období po třicetileté válce. Čitelné jsou i další dodnes dominující věže Staré radnice a poněkud překvapivě i chrámu sv. Jakuba. Na návrší Špilberka můžeme najít, stejně jako dnes, hlavně děl k posílení obrany města. Buďto torzo přemyslovského gotického hradu Dürerovi nepřipadlo důležité, anebo bylo v té době již zcela srovnáno se zemí a připraveno pro novou pevnostní výstavbu. Další dvě skici analyzují stejnou strategickou situaci v jiné rovině. Horní řeší problém obrany propojení města s návrším v prostoru Brněnské bány a spodní skica soustřeďuje pozornost na nově budovaný terénní zářez v prostoru dnešní ulice Úvoz. Jeho potřeba vyvstala v důsledku ohrožení vyspělými tureckými střelnými zbraněmi včetně děl. Ukázalo se to v bitvě u Moháče, kde se plně projevila negramotnost tradiční evropské těžké jízdy v brnění. Svoji váhou stáhlo brnění Ludvika Jagellonského do bažin, aniž by jej jakkoli ochránilo a naopak bylo při jeho úprku po válečném masakru, příčinou zmaru. Hrozba ostřelování města Brna ze Špilberka, vyvolala potřebu vyhloubení terénního zářezu oddělujícího jeho západní svah v místě zúžené šíje od vojensky nehajitelného Žlutého kopce a Kraví Hory. Dürer dokonce uvádí konkrétní dimenze tohoto zářezu, jež byly v běhu času dokonce překonány. Mimo jiné také díky rozsáhlé místní těžbě hlíny potřebné pro výrobu cihel na stavbu hradu a posílení hradeb města. Dürer rozhodně nebyl žádný snílek a rod Čertů profitoval z vlastnictví cihelny a z výroby cihel v Brně ještě o mnoho let později. Řemeslo stavby obranných zařízení ovládal Dürer i prakticky a nikoli pouze teoreticky, jak by se mohl domnívat ten, kdo za jeho skicami vidí pouze jakési platonické hledání ideálu. Detaily kleneb, detaily odvodnění a úprav ploch teras, hrázděné konstrukce dřevěných mostů se zemními valy jsou z jeho, stavebním řemeslem obtěžkaných skic, přenášeny do reality pravděpodobně ještě dlouho po jeho smrti mnoha pokračovateli i epigony, a to nejen v Brně. Nenajdeme snadno obdobnou vedutu renesančního města, jež by současně stvrzovalo svoji identitu postupnou realizací Dürerem navržených obranných opatření. V Brně je jeho ruka citelná jednak v souladu s historickými souvislostmi, ale především v souladu s geometrickou osnovou kompozice města, z podílu na jejímž autorství je možno tohoto génia oprávněně podezírat.

Turci si nakonec vylámali zuby na vícenásobném přímém obléhání Vídně, aniž by se opevněným Brnem výrazně zabývali. Nákladná obranná opatření se však v Brně osvědčila prakticky ještě o více než sto let později, když se Brno, rovněž ve prospěch ohrožené Vídně, ubránilo obléhání Švédů.

Ze čtyř moravských krajů, včetně Olomoucka, Novojičínska a Hradišťska, mělo Brněnsko pro stále více absolutistickou Vídeň, ohroženou Osmany, význam největší. Příležitosti k návštěvě Brna měl jen v roce 1527 Ferdinand hned několik. V červnu má mírová jednání s Janem Zápolským na neutrální půdě v Olomouci. Následuje Ferdinandův vpád do Uher a jeho vítězství nad Janem Zápolským, kterého předtím moravští stavové loajálně odmítli. Dočasně dokonce obsadil Budín, jenž se však vzápětí opět dostává do rukou Turků. Korunovace Ferdinanda I. uherským králem proběhla v Bratislavě 3. 11 1527 a musela být pro Albrechta Dürera, jehož otec a rod pocházel údajně z Uher, mimořádně lákavá. Z jeho životopisu vyplývá, že podobných příležitosti již dříve vícekrát využil ke svému prospěchu, aniž by litoval cestovních útrap. Dürer si vedl cestovní deník a napsal knihu
vzpomínek. Kromě menších zájezdů do Augsburku, Bamberka nebo Švýcarska jsou tradovány především jeho dvě cesty do Itálie. Cesta do Antverp v roce 1520 – 1521 bývá na základě toho pokládána za jeho poslední. Skici Brna z první poloviny roku 1527, publikované v díle věnovaném pevnostním stavbám téhož roku však úplnost jeho záznamů vážně zpochybňuji. Pochybnost o úplnosti takovýchto záznamu vyvolává především pohled na jeho dílo. Právě v tomtéž roce kdy vznikly jeho brněnské skici, vydal svoji nauku o opevňování. V tom roce toho mnoho nenamaloval. Byl zaneprázdněn problematikou pevnostních staveb nepochybně nejen teoreticky, nýbrž i prakticky. Čtyři apoštolové byli v roce 1526 posledním významným deskovým obrazem, který dokončil. V roce 1527 již žádná významná malba z jeho rukou nevznikla. Jeho přítel Camerarius (1500 – 1574 AD) konstatoval, že se uzavřel k zármutku svých přátel zcela do sebe.
[11] Je nepředstavitelné, že by v jeho situaci mohl opustit malířskou tvorbu velkých obrazů s iluzivním prostorem z příčin malichernějších, než je výzva urbanistického obrazu města, s prostorem zcela reálným. Ne s každou prací, kterou Dürer pro své mocné chlebodárce udělal, se mohl veřejně ihned pochlubit. Některé musely vzdor své umělecké závažnosti zůstat tajemstvím stejně jako cesty s ní související.

Přestože příležitosti měl Dürer nepochybně mnoho, nemáme žádný přímý doklad o jeho skutečné návštěvě Brna. Slavný Nosorožec z Lisabonu dokazuje Dürerovu schopnost kresby i v okamžiku kdy vychází pouze z popisu a skic jiných lidí. Význam malého dřevořezu není nikterak ohrožen, přestože toto zvíře údajně Dürer na vlastní oči nikdy neviděl. Vyřezat ho pouze podle popisu je obtížné, ale nakreslit nejstarší dochovanou vedutu Brna bez jeho přímé návštěvy se zdá být prakticky vyloučené především proto, že s ní souvisel i návrh obranných opatření, který by byl bez osobního poznání místa nezodpovědný. Dürer si nosorožce nakreslil v podstatě pro sebe, ale návrh obranných opatření pro budoucího císaře Ferdinanda I. by bez přímého poznání konkrétní
situace neměl váhu odpovídající jeho postavení a osobnosti. Z korespondence je známo, že Jan Čert apeloval na brzké vydání teorie proporci. Nešlo mu nepochybně o pouhé teoretizování jakéhosi vizionáře, nýbrž o zcela konkrétní novodobé problémy, které na svých stavbách nemohl bez Dürera vyřešit. Vojenské záležitosti související s balistikou jsou v konstrukčních a číselných detailech z Dürerových skic patrné. Překračují nepochybně potřebu pouhé knižní ilustrace. 
Je velmi pravděpodobné, že již někdy v mládí, nebo snad v rámci svého holandského pobytu, ale nejpozději na jaře roku 1527, jak vyplývá z datace jeho brněnských skic, navštívil Dürer alespoň Vídeň a Brno. Není však vyloučeno, že vzdor svému zdravotnímu stavu navštívil obětavě také další lokality, ve kterých probíhaly, nebo se připravovány obranné stavby, nařízené Ferdinandem I. na základě průběžně zpracovávaného Dürerova projektu, včetně například i těch známých a neznámých v Olomouci, Opavě, Opolí, Vratislavi… Celá řada moravských a slezských měst začala po roce 1526 rychle a podstatně měnit, nařízením Ferdinanda I., svou tvář do dürerovské podoby. Zčásti nepochybně pod vlivem jeho zveřejněné knihy, jakožto zjevné špičky ledovce, ale v rozhodující míře díky jeho dalším, nedochovaným návrhům. Vídeň pak skutečně mohla být Dürerovi vděčná až po prvním, neúspěšném obléhaní města a po dílčím vítězství nad Turky, jež se odehrálo v roce 1529, tedy více než rok po jeho smrti. Zásluhy však již víceméně zaslouženě sklízel, v nové funkci stavitele u císařského dvora, přítel Jan Čert.

33.5 ČERTŮV ROD

Zatímco o Dürerově díle byly napsány stovky knih, o posledním roce jeho života, se toho mnoho neví. Uzavřel se i vůči svým přátelům, mezi kterými byl z hlediska sledování  brněnské stopy nejvýznamnější Jan Čert.

Dürerovo hledání poučení ve věcech geometrie u Jana Čerta, kdy ho zajímalo, jak lze převést trojúhelník na čtverec o stejné ploše, je obdobou kvadratury kruhu. Je to téma, ve kterém nejde jen o matematiku či geometrii, jde v něm o vyváženost a také o spravedlnost. Teprve matematici 19. století dokázali, že prostým kružítkem a pravítkem není tento problém řešitelný.

Jako stavitel si velmi vážil Dürerova umění, založeného na matematice. Sám byl pokládán a to i samotným Dürerem za velmi významného znalce matematiky. Ze všech faktů je však zřejmé, že máme li si vybrat mezi Čertem a Dürerem, kdo mohl být autorem obrazu renesančního Brna, tak musíme jednoznačně upřednostnit umění Dürerovo. Nebylo náhodné, že Čertova hvězda plně zazářila právě v okamžiku, když Dürerova zhasla.

Hans Tscherte, Johannes Tschertte, Jean Tzerte, (~1471 – 1552 AD), umřel v září 1552 a pohřben byl ve Vídni. Datum narození je podle současných rakouských pramenů neznámé a jako místo předchozího pobytu je s velkým otazníkem uváděno Brno. Pochybnost, že jde o Rakouského architekta, však vždy zcela schází. Stavitel, matematik a kartograf pocházející ze starého slovanského rodu, jenž byl ještě i v 16 století prokazatelně usídlen v Brně a to pravděpodobně také v domě U divého muže zmiňovaném pod tímto rodovým znamením ještě k roku 1590.[12] Název domu v prostoru Dolního náměstí se pozoruhodně shoduje se symbolikou rodového erbu. Zdá se, že poměrně přesný rok narození vyplývá z textu jeho portrétu z roku 1519, na kterém je pravděpodobně Dürerovo věnování k 48. narozeninám. To by znamenalo, že se narodil někdy okolo roku 1571, a že byl přibližně stejně starý jako Dürer. Spolehlivější informace z jeho života se dochovaly až počínajíc jeho působením ve Vídni, kde přesídlil okolo roku 1510, tedy až ve zralém věku čtyřicátníka se značnou praxí. Roku 1512 již vlastní se svoji ženou Veronikou ve Vídni dům na ulici Tuchlauben č. 15. Mezi léty 1515 až 1522 působí v tomto městě dokonce jako radní a měl také funkci ve vztahu k místnímu špitálu, což možná souviselo s rolí pozdějšího významného zasvěcence a příslušníka řádu. 

V boji, který tehdy městská rada vedla k prosazování svých dávných svobod proti vládě císaře Maxmiliána I., jehož smrt vedla ke svržení staré moci a k vytvoření nové městské rady, stal Čert na straně druhé, ale nezašel tak daleko jako starosta M. Siebenbürger a jeho stoupenci, kteří přistoupili až k otevřené vzpouře.[13] Alespoň nebyl jedním z těch radních města, s nimiž arcivévoda Ferdinand po ovládnutí rakouských dědičných zemích udělal krátký proces jako s vlastizrádci, když vůdce vzpoury byl popraven ve Wiener Neustadt. Na říšském shromáždění v Norimberku v roce 1522 projednávajícím problém tureckého nebezpečí, byl členem delegace zastupující rakouské dědičné země. Zde začaly být využívány jeho zkušenosti s budováním pevnostních staveb jako poradce. O několik let později již pak vstupuje do královských služeb. V roce 1528 jmenoval Ferdinand I. Čerta stavitelem mostu Donaubrücke u Vídně a v tomtéž roce i královským stavebním mistrem v Dolních Rakousech. Stal se tím současně zodpovědným také za stavbu obranných zařízení Vídně, „Tscherte Wiene“. Nelze si nepovšimnout, že tato jmenování přicházejí právě v době, kdy umírá Dürer, v jehož pevnostním díle bylo pravděpodobně zapotřebí převzít štafetu a pokračovat.

Přestože Čert i Dürer byli přibližně stejně staří, pohyboval se Dürer v prostředí císařského dvora podstatně déle a to jej předurčovalo k vedoucí roli ve vztahu těchto osobnosti. Dopisem na oplátku například pozval Čert Dürera na nedělní oběd a při této příležitosti jej předem zaměstnával geometrickými problémy.[14] Zatím co Dürer byl v podstatě v mnoha směrech samouk, Čert byl nepochybně univerzitně vzdělaný a mohl poskytnout odpovědi na Dürerovy otázky nejen z matematiky, ale i z řady jiných humanitních oborů. Za umělce se však nepokládal a pouze k Dürerovi v tomto směru obdivně vzhlížel. Dürer svoji úctu k vědění Čerta dal najevo nejen svými dotazy ve vzájemné korespondenci, ale především portrétem Čerta z roku 1519, jež mu pravděpodobně z vděčnosti věnoval k 48 výročí narození. Na něm jej vyobrazil jako učence srovnatelného s jinými významnými osobnostmi vědy té doby, jako byl například rovněž Dürerem portrétovaný Erasmus Roterdamský a další. Z portrétu většinou opomíjeného odbornou literaturou prostě učenost přímo čiší. V pravé ruce drží Čert nezbytné kružítko, jehož způsob uchopení můžeme konfrontovat s kružítkem na Melancholii I. V levé ruce drží model krychle, charakterizující jeho pojetí prostoru. Geometrie krychle je mimořádně často i předmětem zájmu samotného Dürera. Právě s Janem Čertem se Dürer radil o různých matematických problémech. Samozřejmě také v souvislosti s jeho připravovanou
publikaci o pevnostních stavbách.
[15]

Profesor univerzity v Heidelbergu Henry Thode jako první upozornil na záhadný portrét v milánské sbírce Collection du Comte 1524 Borromeo.[16] Vyjádřil názor, podporovaný pádnými důvody, že je portrétem imperiálního architekta Jana Čerta, jemuž umělec vytvořil i dřevoryt rodinného erbu. Přestože byl portrét jasně podepsán, byl pokládán za sporný a téměř veškerá literatura jej až dodnes jako nepodstatný přehlíží. Také autenticita erbu je někdy zcela bezdůvodně zpochybňována. Portrét Jana Čerta poněkud souzní s portrétem Lucy Bartolomea de Pacioli z roku 1495, za jehož autora je považován Jacopo de’Barbari. Obdobný postoj obou učenců za katedrou by mohl znamenat, že Dürer v Janu Čertovi viděl také podobnou osobnost. Minimálně zde podléhal stejným vlivům jako Jacopo de’Barbari. Pacioli působil po roce 1497 na univerzitě v Miláně, tedy překvapivě ve městě, kde se ještě mnohem později v 19. století nacházel také zpochybněný Čertův portrét.

Když oblehli v roce 1529 Turci Vídeň, vedl Jan Čert úspěšně opevňovací práce, jimiž byl pověřen. Tento fakt přispěl k jeho věhlasu, takže vzápětí realizuje stavby na řadě míst Evropy. Pád Vídně by mohl mít nedozírné důsledky pro celou říši a tedy i pro Moravu.

Jako prominentní člen komise určené k plánování a organizaci obrany působil od roku 1522 Jan Čert až do své smrti v roce 1552. Na objednávku císaře zajišťoval Čert ve Vídni stavbu Hofburgu. V roce 1534 se zde zabýval i systémem distribuce vody. Proti uherské hranici a proti útokům protivníka buduje opevněné zámky. I v pokročilém věku organizuje
výstavbu pevnosti ve Štýrsku, Korutanech, spolupracuje s italským architektem Fracesco de Pozzo, s vídeňským architektem Bonifacem Wolmutem a Benediktem Kölblem. Čilou korespondenci vedl s Willibaldem Pirckheimerem. Známý je koncept dopisu Čertovi, uložený v Norimberské státní knihovně, ze kterého vyplývá Pirckeheimerův kritický postoj k Dürerově ženě před i po smrti jejího muže.
[17] Líčí mu, jak například bez jeho vědomí prodala krásné jelení parohy, na nichž mu obzvláště zaleželo a jak musel Dürer celou věc uvést na pravou míru a získat je zpět. Ve svém dopise dvornímu architektovi ve Vídni Janu Čertovi ztěžuje také na Dürerovu vdovu, že svojí chamtivosti a bezcitnosti zapříčinila předčasnou manželovu smrt.[18] Vyčítá ji bezohlednost, s jakou ho nutila pracovat především pro peníze. Poněkud necitlivě mu píše, že Dürer byl nejlepším přítelem, jakého kdy měl. Evidentně vnímal Dürerovu ženu jako viníka jeho izolace od přátel v posledním období jeho života.

Moor uvádí, že se Dürer setkal s imperiálním architektem Janem Čertem, pro kterého vytvořil dva sférické prstence, na místo těch, které zesměšnil tak, jak píše Pirckheimer.[19] „Přál bych si, abys slyšel, jak mi Albert Dürer lál kvůli tvým deskám, na nichž není jediné dobré čáry, a jak se tomu smál. Jakou čest nám to bude dělat v Itálii, když je uvidí tamější učení malíři.“ Čert na to odpověděl: „Albrecht Dürer mne zná velmi dobře, je si rovněž dobře vědom toho, že mám rád umění, přestože na něj nejsem žádný expert, ať klidně pohrdá mými deskami, já jsem nikdy nepředstíral, že jsou uměleckými díly.“ V dalším dopise pak opět hovoří o „armillary spheres nakreslených naším společným přítelem Albrechtem Dürerem“. Čertova práce byla určena pro Itálii a to, že se jeho portrét nacházel právě v Miláně, nemusí být pouhou náhodou.

Čert byl jedním z těch, kdo pomohli Dürerovi v jeho studiu matematiky a geometrie a podobně jako Pirckheimer mu věnoval i některé knihy. Ačkoli je matematika té doby jen stěží srovnatelná s dnešní, patřila spolu s poezií ke dvorní kultuře a znakům tehdejšího moderního šarmu. Dürer tento dar nepochybně měl a jak můžeme vidět, udělal si z matematiky celoživotní hobby. Mezi těmi, kdo přicházeli k císařskému dvoru, měl Dürer mnoho příležitosti k setkání s lidmi tohoto zájmu, protože nepřetržitě procházeli Norimberkem. Dürer nás dávno opustil, ale je evidentní že některé z nich portrétoval a některá jejich jména jsou ztracená. U portrétu Jana Čerta však známe obojí.

Rodový erb Jana Čerta navržený Dürerem roku 1521 představuje dvojnásobně včleněné téma na kolčím štítu doleva běžícího a k útoku na polnici troubícího divého muže, s kopyty a se dvěma psy uvázanými na napjatém vodítku a s půlměsícem vlevo nahoře při ústí nástroje. Na šikmém kolčím štítu je posazená kolčí přilba, používána ve 14. století na kolbištích jízdních turnajů.[20] Je to typ uzavřených příleb s velmi úzkým průhledem mezi předním a zadním dílem. Přední odklopitelná část se připevňovala na hruď, zadní dosedala na záda. Na krku je náhrdelník tvaru kříže. Na kolčí helmici s přikrývadly, v upomínce na cesty do svaté země, je v klenotu opět nahý divý muž vyrůstající od pasu z přikrývadla se dvěma buvolími rohy a s nátrubky. Pravou rukou přivolává smečku zvukem vzhůru mířicí polnice, a okolo levé ruky má ovinutou volně se vlnící vodící šňůru. Po obou stranách obrazu jsou květináče s uchy. Z nich vyrůstající vinná réva, která po stranách rámuje obraz a srůstá nahoře do klenby překryté plochou s latinským nadpisem k oslavě pějících ptáků, „Soli Deo gloria“. V pravém rohu dole je na zaoblené váze obligátní Dürerova signatura nerespektující její křivost. Vinná réva může vypovídat o rodovém spolu vlastnictví pozemků, snad viníc, které Jan Čert v roce 1509 i s domem v Brně prodává, když odchází do Vídně. Vzdělanost a vztah k Vídni měly zřejmě u Čertů hlubší kořeny, protože jeden z příslušníků rodu, Bernard Čert studoval na zdejší univerzitě již v létech 1473 až 1474.

Tento rodový erb byl dříve nazýván jako „Krelischen“. Název byl snad odvozen od německého der Kralle, jako narážka na čertí pařát. Teprve v roce 1864, poukázal první kurátor Imperiální univerzitní knihovny ve Vídni, Johann Wussin na to, že patří staviteli Janu Čertovi.[21] Erb je záležitostí dlouhé heraldické tradice. Dürer se musel pohybovat v rámci její mantinelů. Nejde jen o tajemnou minulost, ale také o původnost, hodnověrnost a krásu. 

Čertův rodový erb navržený Dürerem se v podobě exlibris objevil dokonce i na vnitřní straně obálky vzácného tisku Leona Battisty Albertiho spolu s latinským dvojverším: Joannis quaquam sint pulchra insignia Tscherte Vir tamen ingenii est clarior ille bonis C. M. O. 1536.

Zasvěceným mudrcem Dürerem vytvořený rodový erb inspiroval nepochybně také tvůrce náhrobku s motivem, charakterizujícím původ Čertova rodu. Jeho krásu můžeme ve zdivu sv. Jakuba v Brně studovat na kamenném náhrobku pravděpodobného potomka a brněnského rychtáře Kryštofa Čerta, zasloužilého o výstavbu téhož chrámu. Horní i spodní vybroušená deska s rohovými volutami a nyní bez jakýchkoli nadpisů je tentokrát z pohledu nositele štítu sevřená v zubech lvi hlavy vlevo a lvice vpravo. Pětilisté květy na horním i spodním okrají desky Čertova náhrobku nenápadně míří svým původem a tvarem na Moravu a do Beskyd. Levá část polceného štítu jen částečně odpovídá Dürerovu návrhu pro Jana Čerta. Jde o takzvané mluvící znamení vyjadřující jméno nositele a snad i původ Kryštofa Čerta po mužské linii rodu. Druhá polovina je dále čtvrcená a je nepochybně části vyjadřující původ v ženské linii. Té přísluší soudobá korunovaná turnajová přilba. Připomeňme, že křídla nad helmici najdeme také na vlastním Dürerově erbu z roku 1523, a že snad mohou představovat něco, co obě zajímavé osobnosti spojovalo. Divý muž bývá někdy označovaná též jako Herkules. Jako mystický tvor má svůj původ v předkřesťanské Galii. Tato skutečnost je zajímavá ve vztahu k prvním listinným zmínkám o chrámu sv. Jakuba v Brně ze 13. století, kde jsou Gallové uvádění mezi příslušníky jeho farnosti. Rod Čertů patřil ke starému brněnskému rodu a je tedy docela pravděpodobné, že nám mohl takovouto tradici
vytesanou do pamětní desky zprostředkovat. Ale tento motiv byl a je velmi rozšířen a oblíben ve všech německy mluvících zemích. 
Vyobrazení Divého muže najdeme také například v průnicích kleneb katedrály v Canterbury ve Velké Británii.[22] Představuje přechod mezi naši civilizaci a nebezpečnými lesními duchy. Je vousatý a dlouhovlasý jako Krakonoš. Skrýval se ve stromech. Ztělesňuje přírodní síly.[23] Bývá vyobrazen jako nahý muž, s břečťanem kolem spánků a beder, opřený o kyj, nebo ho má alespoň přehozený přes rameno. Na mnoha erbech se s nimi setkáváme v podobě štítonošů až do 16. století. Divý muž znepokojoval mnohé křesťanské spisovatele. Svatý Augustin o něm píše ve své knize De civitate Dei. Na jeho odkaz navazuje Isidor ze Sevilly. Od nich víme, že mu Gallové dali název „Dusi“. My mu v Brně můžeme snadno tedy říkat Duše nebo Dušička, ale také Dušan. Je spolu s drakem zmiňován dokonce v Bibli a to v souvislosti se zkázou Babylonu.[24]

Čertovu Divému muži chybí podstatné atributy, které známe například z oblasti Polska a Dánska. Schází mu kyj a také časté jelení parohy. Nedostatečné ochlupení těla, vous nijak nenahradil a dlouhé vlasy nejsou rovněž nikterak výjimečné. Kopyta míří spíše k řeckému Panovi, či Satyrovi. Pro Římany to byl Faun. Polnice je zcela výjimečná, když divému muži je jakákoli kultivovanost hudebního projevu cizí. Je hrubý a brutální jak to odpovídá jeho vzezření. Psi na vodítku jsou spíše jakousi obdobou Hádese s jeho zkroceným Kerberem z brněnského Parnasu. Ženským protějškem Divého muže je Divá žena, Maia, divoženka, jež kdysi také dala vzniknout názvu našeho Děvína. Pravou podobu Divého muže Dürer přitom nepochybně znal, protože ji použil jako součást portrétu obchodníka z Lindau Oswolta Krela již roku 1499, tedy velmi dlouho před vytvořením Čertova erbu. Svinutý had pod štítem se nyní svíjí s vandalsky uraženou hlavou. Dříve nepochybně pohlcoval Divého muže, jak si to koloběh přírody v jednotě světa zrození a zániku vyžadoval. Citlivé detaily se i v minulosti stávaly terčem útoku lidské brutality stejně jako dnes. Ptáci, snad bájní fenixove, povstávající po stranách z prachu země? Vpravo s křídly ke vzletu vztyčenými nově založených rodových dynastii, vlevo s křídly při těle rodů starobylých. Otevřené zobáky ptáků, z jejichž dechu povstává a obrozuje se rod, znějí okolním zvukem okamžiku života.

33.5.1 Brněnští Čerti (von Teufel)

V brněnských účetních knihách nabývalo průběžně jméno Čerta nejrůznějších psaných podob. Czrtt, Czrt, Czrte, Czrtte, Czerte.[25] Mathes Czrte je zmíněným obchodníkem s železem a k roku 1442 vlastní na Starobrněnské ulici č. 8 dodnes zachovalý dům. Jméno tohoto rodu se na uvedené adrese opakuje mezi léty 1477 – 1514. Zdá se ale, že prvním písemně doloženým brněnským příslušníkem rodu Čertů byl již Peter Teuffel, o němž z listin víme již k roku 1396. Jeho syn Wenzel umřel někdy před rokem 1442. Měl také ještě dceru Barbaru a dalšího syna Laurentia, jenž si zvolil duchovní dráhu v klášteře u sv. Tomáše. V roce 1432 bydlí v Brně také Johannes Tewfl. K roku 1442 vlastní v oblasti „unter dem Berg“, proti Kapucínským zahradám řadu domů. Před stavbou kostela zasahují až k tehdejšímu Uhelnému trhu, dnešnímu Kapucínskému náměstí. Na základě charakteru
lokality je tedy zřejmé, že rod Čertů byl pravděpodobně stejně jako ve Slezsku také i v Brně zapojen do tradičního obchodu s uhlím a železem. 
Setkáme se zde i s německou obdobou jména Nikolaus, Martini, Michael, Bernhardus a Christoforus Tewfel. Posledně jmenovaný je k roku 1471 uveden jako Christoff Czrt, což údajně potvrzuje shodu a současně i volnost psané podoby spojené svým pojmovým obsahem. Bernard Čert, jenž studoval na vídeňské univerzitě a je uveden v tamějších listinách, má v Brně odpovídající jméno Bernhardus Tewfel a jde téměř jistě o identickou osobu. Také historik Stoklaska na základě svých znalostí brněnských testamentů nepochybuje o tom, že jde v rámci Brna o jeden a tentýž rod.[26] Na Jakubské ulici je také k roku 1514 uváděn Domus Cristoffori Czerte a k roku 1508 je na téže ulici zmíněn dům ve kterém bydlel i Johannes Czerte[27] Je také pravděpodobné, že vinice, které Jan okolo roku 1509 prodává, jsou těmiž vinicemi, které Christoff vlastní roku 1477 v lokalitě u Brna označené jako Selowitz. Christoff umírá před rokem 1490, tedy když je Janovi přibližně 19 let. Mohl by tedy klidně být jeho otcem, ale jak zjistíme posléze, mohlo by tomu být i zcela jinak. V tomtéž roce Christofová žena Ursula věnovala dar na stavbu kaple s oltářem. Jan Čert je zde známý ještě i mnohem později, tedy ještě k roku 1527. Jméno Jana Čerta mizí z brněnských městských listin definitivně až po roce 1537. Z uvedeného se dá vyvozovat, že Jan Čert byl příbuzným Kryštofa Čerta, a že obě jména patří k rodové tradici, jejíž projevy můžeme vystopovat rovněž v Dolním Slezsku, u rodu Czetres. Jan Čert bydlí v Brně minimálně až do roku 1518, tedy ještě i v době, kdy již jako stavební mistr bydlí také ve Vídni. V roce 1518 umřela ve Vídni jeho žena Veronika a tato smutná událost byla zřejmě vhodnou příležitostí k uspořádání rodinných majetkových poměrů, které ve svých důsledcích umožnily následný návrat jejich syna Sebastiana Tczirte do rodného Brna. Mezi léty 1547 – 1560 bydlí jako obchodník ve významném domě na Radnické ulici č. 9 a v roce 1560 koupil Sebastian ještě další dům u sv. Michala, pravděpodobně ten s dráčky na vstupním portále. V roce 1570 získal také dům na Velkém Náměstí č. 20 od Jeronima
Polzmachera,
s nímž otec spolu vlastnil některé nemovitosti ve Vitonicích. V roce 1581 jej následuje ve vlastnictví obojího obchodník Christoff Czerthe nejpravděpodobněji jako vlastní syn výše zmíněného Sebastiana

V blízkosti chrámu sv. Jakuba sídlí okolo roku 1508 také Jakobus Czerte. Při sv. Jiřím bydlel na Kapucínském náměstí č. 10 ještě v roce 1558 Michael Teuffel a obdobně Michl Teufl vlastní roku 1570 nějaké vinice. V brněnských testamentech se k roku 1573 hovoří také o vdově Magdaleně Wenzelové z brněnské cihelny, jež byla švagrovou ženy Petra Teuffela z Ivančic. V roce 1579 jsou Mathesem Königsberkem potvrzeny děti Caspara Teuffela také v Olomouci. Příbuzný Jana Čerta, brněnský měšťan Hieronimus Polzmacher, jenž si osvojil v roce 1515 statek nacházející se ve vesnici Wittowitze, dnešní Vítovice, jej přibírá jmenovitě a překvapivě v konfrontaci s názory rakouských historiků ještě i v roce 1527 jako spolumajitele tohoto majetku. V roce 1533 přibírá dále také brněnského měšťana Johanna Lejse. Později přechází údajně tato ves do jiných rukou, ale v roce 1555 je majitelem v téže vsi opět Sebastian Czert. Se jménem Johanna Poltzmachera se setkáváme na vídeňské univerzitě již v první polovině 15. století, kde působil v roce 1436 jako profesor kanonického práva. Situace naznačuje, že se stále pohybujeme nejen v zámožném prostředí, ale i v prostředí rodinné tradice vysoké vzdělanosti a odbornosti.

V Adamově se kromě pecí a hamrů na zpracování železa nacházel v rámci Pozořického panství také Teufelschlosel neboli Čertův zámek, nynější zaniklý hrad Ronov, z nějž již v 18. století zůstaly pouze ruiny. Někde mezi Pozořicemi a Adamovem zanikl ve 14. století také hrad Vildenberk, jehož zdivo bylo rozebráno údajně na stavbu kostela v Pozořicích tak dokonale, že jeho poloha je dnes zcela nejistá. Nelze však zatím vyloučit ani totožnost s místním Ronovem. Název zámku i hradu totiž velmi dobře odpovídá symbolickému významu rodového erbu Jana Čerta s Dürerovým Wildenmannem, Divým mužem. Není taky zřejmě pouhou náhodou, že ještě v 16. století vlastní tento rod na Pozořickém panství, vyznačujícím se těžbou a zpracováním nerostů charakteristickým pro zámožné Čerty, poměrně rozsáhlé pozemky.

Je samozřejmé, že listinné údaje o jeho aktivitách, ale především cestách se dochovaly ve velmi dílčí podobě, a že jich bylo nepochybně mnohem víc. I to co se dochovalo, však poměrně hodnověrně vymezuje okruh jeho aktivit. V roce 1530 získal Jan Čert údajně práci v Čechách, a opevňuje zámky Ebersdorf[b] a také Himberg (Dolní Rakousy). Dne 14. 1. 1531 je ve Vídni a zlepšuje vídeňská opevnění a v tomtéž roce navštívil dolnorakouské Vizthum Marr. Dne 3. 7. 1533 navštívil Jan Čert opět zámek Ebersdorf a 16. 12. 1533 pak Prahu. Dne 28. ledna 1534 píše Ferdinand I. z Prahy dopis Čertovi, aby mu zajistil vodu pro altán a fontánu ve vídeňském Hofburgu. Čert pak stále častěji cestuje a navštěvuje místa pevnostních staveb. Navštívil také Tiernnstain. V roce 1536 navštívil dále Eisenärczt, Scharfenegg, Hohenfeld, Schönstain. Nikde však nenalezneme historicky doložený jeho vlastní architektonický tvůrčí čin. Dále dne 13. 1. 1539 navštívil zámek Merkenstein, 11. 2. 1539 cestuje do Lince, 2. 5. 1540 navštěvuje stavbu zahrady v Praze, dále Marburg, Pettau, Ungnad, zámek Augenschein. Všude za sebou zanechává nanejvýš záznamy v účetních knihách o pohoštění, jež mu bylo poskytnuto. Dne 5. 1. 1542 vede jeho cesta do SlezskaVratislavi a v tomtéž roce také na zámek Larenburg. Až doba zcela nedávná mu začala přisuzovat významnější stavby i autorsky, což pravděpodobně není zcela přesné, protože ani architekt a ani realizátor díla si nemůže dovolit přijit na stavbu tohoto rozsahu pouze jednou za rok. V německém Moosburgu an der Isar je však novodobá ulice Tscherttegasse pojmenována po Janu Čertovi, jenž zde údajně budoval některé části opevnění města. Ve Vídni je Tscherttegasse i se zastávkou hromadné dopravy jako novodobá připomínka jeho zásluh o výstavbu opevnění města. To však můžeme brat vážně spíše jen pro dobu do roku 1522, kdy působil jako úředník městského formátu anebo nanejvýš do roku 1528, kdy byl jmenován do významných funkcí u císařského dvora, které jej zaměstnaly až do jeho smrti v roce 1552. Jakob de Spatio si poznamenal, že na zámku Enns dělal Jan Čert nábytek a dohled. Obhajoval tedy vůči dodavateli zájmy uživatele podobně dnešku. O autorství ve vztahu k vlastní architektuře lze tedy poté, co začal pracovat pro císaře, hovořit i u dalších staveb, včetně těch ve Wiener Neustadt, jen problematicky.

Zanechal za sebou dceru Sussan a syna Sebastiana, jež se po otcově smrti vrací do svého rodného Brna. Dcera Jana Čerta Susann se provdala za dvorního malíře u císaře Ferdinanda I. Její manžel Jakob Seisenegger portrétoval například v roce 1535 v Boloni císaře Karla V. se psem. Obraz, který je dnes umístěn v uměleckohistorickém muzeu ve Vídni, posloužil překvapivě Ticiánovi jako model pro jeho mnohem známější dílo vystavené nyní v Pradu. Můžeme o něm, přesto plným právem prohlásit, že jde o „pouhou“ kopii. Osud jeho manželství je nejasný, protože podle vídeňských městských listin k roku 1555 byla poplatníkem také dcera zemřelého pana Tscherte von Francisco de Fralli. Byl zřejmě ještě podruhé ženatý. Anna Tschertee jej údajně doprovází do Norimberku v roce 1930. Ve Vídní se Anna údajně nachází přinejmenším také v roce 1538. Potomci všech následujících generaci si později svého věhlasného předka nevážili natolik, aby některé ze svých dětí pojmenovali podle něj, tak jak tomu bývalo běžně zvykem.

Na den Bartoloměje roku 1580 uzavírá purkmistr a radní Brna s Christophem Sebastianem Czertem von Wien, obyvatelem Brna kupní smlouvu a to také i jménem svého mladšího bratra Hieronima a sestry Ursuly Reginy, na 12 domů a 3 grunty. V roce 1592 je Christoph Czerte radním a rychtářem Brna. Z roku 1587 přinášejí první dochované záznamy farnosti sv. Jakuba ke dni 6. září údaj o křtu malého Thobiase, jehož otec je nepochybně křesťan a katolík a jmenuje se Christophorus Czert a jeho matka rovněž Regina. Křestnými jsou Johannes Menzelius, pan Mattausch Genitzki a paní Anna Simon Krillerin (Kriblerin). Johannes Menzelius byl písařem brněnské radnice a později zastával i funkci na markraběcím hradě. Mattausch Genitzki byl představeným obřanského kláštera. Anna Simon Krillerin (Kriblerin) byla ženou radního a rovněž pozdějšího brněnského rychtáře. Posloupnost významné větve brněnského rodu Čertů je zřejmě následující: Johann von Neuhaus (~1471 – ~1552), Sebastian von Brno (~1510 – ~1580), Christoph von Wien (~1540 – ~1600). Ten se narodil asi ještě ve Vídni a jeho matku otec Sebastian tedy poznal ještě před svým návratem zpět do Brna. To významně ovlivňuje úvahu také o jejím možném původu. Thobias von Brno (1587 – ~1607) byl posledním známým potomkem stavitele Jana Čerta. Zápis o jeho narození dne 6. 9. 1587 a následném křtu u sv. Jakuba v Brně je jedním z mála dochovaných dokladů asi velmi pohnutého života. Jeho otec Kryštof Čert byl dvakrát ženatý. Nejdříve s Reginou a poté s Margaretou rozenou Rautschkovou, vdovou po Simonu Schmutterherrovi. Ve svém testamentu ze dne 6. 1. 1607 odkázala svému pastorkovi Thobiassovi Tschertte klenoty a peníze.[28] Samotný dvacetiletý mladík si necelý rok poté musel osobně pospíšit s uspořádáním své poslední vůle. Nadiktoval ji však již jen ústně před svědky. Jeho smrt musela nastat, na základě datace testamentu, již někdy před 1. 12. 1607. Mladý zůstavitel potěšil pěkným bohatstvím svoji tetu Margarete Tschertin a její dceru. Také dalším lidem odkázal značnou částku peněz, množství šperků a knih. V závěti však kupodivu není vůbec žádná zmínka o domech, jimiž disponovali jeho předci. Protože podle testamentu neměl ani žádné sourozence, je jisté, že dvacetiletým Thobiasem je přímá mužská linie brněnských potomků stavitele Jana Čerta definitivně uzavřená. Podle brněnské kroniky byl Christoff Czerte v létech 1592 a 1593 radním a rychtářem města Brna. Bylo tomu tak i v roce 1595 a 1598. Z titulu své funkce byl spolu s jinými radními předvolán 3. 9. 1599 císařem do Prahy, kde byli v zeleném salonku citýrovaní kvůli ukrývání pana Zacharia von Neuhaus, jak připsala milující dcera pana Berky z Neuhausu do kroniky. Byl podroben mnoha útrapám a do jednoho roku je Christoph mrtev. Toto období vlády Rudolfa II. je poznamenáno krutými intrikami dvora i postupující zdravotními problémy Jeho Veličenstva. Dnem posledním Christofa Tzerte von Wienn je opět mimořádně zajímavé datum 13. 9. 1600.[29] Nadpoloviční většinou všech tří shromážděných rad neschválila městská rada pohřeb v chrámu sv. Jakuba, především s ohledem na pokyny kardinál Franze von Ditrichsteina katolíkům a se zdůvodněním, že Christof nikdy tento chrám řádně nenavštěvoval, katolickou vírou opovrhoval a nijak si ji necenil. Tradovaný příběh, kladoucí za vinu odmítnuti pohřbu místnímu faráři, je tedy zjevně nespravedlivý. S nápravou tehdy neuspěla pochopitelně ani uspět nemohla delegace některých osobnosti obracejících se k císaři, ke kterým patřili brněnští měšťané Simon Kribler, Lorenz Austerlizer, Simon Pollinger, Steffan Fridezki, Girg Ludvig – kronikář. Do třetice pozoruhodných dat byl dne 16. 9. 1600 za zvuku bubnů a za doprovodu některých radních převezen a pohřben v Řečkovicích. Bůh mu buď spravedlivý a milosrdný, poznamenal spřízněný brněnský kronikář.

I přes prokletí, které bylo na Kryštofa Čerta uvrženo, najdeme dodnes v chrámu sv. Jakuba kamennou desku, určenou zřejmě právě jemu a nebo Tobiasovi. Na kamenném náhrobku nalezneme kromě vlastního rodového erbu uprostřed také šest malých štítů okolo, které patří nepochybně dárcům. Názvy rodů jsou uvedeny jen obtížně čitelným písmem. MAISINGERORUm je napsáno pod štítem se zdi s cimbuřím a věžemi, HERNIKORUM pod štítem s polnicemi, TZATERWANg (starý slezský rod Tscheterwang – s významem čertova tvář, čertův bok) pod Venuši, VILISCORUM pod štítem s dvouocasým lvem třímajícím prstenec a zbývající dva štíty zcela dole jsou se zjevným úmyslem uchování anonymity již bez jakéhokoli textu. Ani vlastní interpretace vyobrazení symbolů, snad zbraní, na dvou dolních štítech není snadná a jednoznačná. Pokud mírné naklonění štítu obvykle vyjadřovalo dynamiku bojové scény, jsou dolní ležící štíty připomínkou pomíjivosti a něčeho ukončeného. Je tomu tak i v protikladu k dvěma dvojicím malých erbu po stranách, evokujícím téma růstu a znovuzrození, jež je dílem z prachu země povstávajících Fénixů. Hlavní štít se definitivně ukládá v pouhou oslavnou paměť. To dokládá i mytický vládce podsvětí, tělo svinutého
hada, umístěné na kompoziční ose zcela dole.

Dějiny jsou zde vytesané do kamene? Ani kámen však není věčný. Ani v tomto případě neunesl tíhu života, když nesmírná hloupost z památníku navždy odstranila jeho veškerá další písemná poselství minulosti. Odstranila z horní plochy výzvu směřovanou k Bohu a z dolní plochy také tu směřovanou nám. Obzvláště častým jménem v komunách amerických Hutteritů je dodnes Tschetter. Dnes již pravděpodobně ani netuší, jaký mělo jejich jméno původně význam. Tato a podobné anabaptistické sekty jako AmišovéMennonité však znají svoji historii a evropský původ dodnes velmi dobře. Počátek jejich amerického exodu souvisí s obdobím protireformace a se ztrátou náboženských svobod ve střední Evropě a především na Moravě, po bitvě na Bílé Hoře, když byli v roce 1622 definitivně vypovězení. Jména od Ferdinanda I. a jeho následovníků, přes kardinála Ditrichštejna, jsou dodnes spojená s tragediemi jejich předků, jež je vyhnaly z jejich původních rodných krajů ve Švýcarsku a Německu a přiměly k dočasnému pobytu také na tolerantnější Moravě, kde pobývali celé jedno století. Jejich tragedie souvisí nepochybně s likvidací také brněnských Čertů, když pouze o Kryštofovi se dovídáme přímo z brněnské kroniky. I v Brně se však nakonec upalovalo lidi pouze pro jejich víru. Pokud byl Kryštof Čert pronásledován za pomoc Zachariasovi von Neuhaus, bylo to nepochybně proto, že pomáhal příslušníkovi pronásledované sekty, což dokazuje právě přídomek Neuhaus u jména Zacharia. Právě takto zásadně pojmenovávali nejen moravští Hutterite své komuny. Většinou pod taktovkou jezuitů na ně byl vyvíjen všemožný náboženský nátlak. Do jednoho měsíce museli nakonec po roce 1622 opustit své dvory na Moravě a odejit zcela bez jakéhokoli majetku. Cesty Hutteritů, podobně jako cesty Komenského Moravských bratří, byly různě složité. Někdy vedly do zámoří přímo přes Slezsko, Holandsko a jeho přístavy, což se pravděpodobně týkalo i rodu dolnoslezských Čertů. Jindy jejich anabáze trvala velmi dlouho a to i s oklikou přes Slovensko, Sedmihradsko, Rumunsko, Ukrajinu a Rusko… Na slovenském pohraničí jsme tak přišli o známé a většinou německým dialektem mluvící Habány, žijící rovněž v náboženských komunách v cca 60 dvorech na Moravě, s jejich vyhlášenou keramikou i vynikajícím ovládnutím jiných řemesel. Poslední Hutterite jsou vyhánění ještě i za Marie Terezie v 18. století takže v současnosti se v Evropě na rozdíl od Ameriky již vůbec nevyskytuji. S americkým odstupem hodnotí ve své recenzi Nicholas Adams nově Farovo[c] vydání italského překladu Dürerovy teorie pevnostních staveb.[30] Nesouhlasí s jeho tezí o významu italského poučení z Dürerových raných cest pro jeho pozdní teoretickou architektonickou práci. Svůj názor opírá především o argument značného časového odstupu. Ještě zajímavější je však jeho další postřeh spatřující Dürerovu motivaci v severovýchodním vlivu. Turecké nebezpečí je jediným možným impulsem pro umělce, aby dlouhodobě opustil svoji práci, ale to přicházelo z výrazně jiného směru, jak se za nedlouho ukázalo u Vídně, ale tedy jednoznačně na východě. Poněkud severněji najdeme také Brno. Ale skutečně severovýchodně Norimberka měl u dvora polského krále svého mladšího bratra. Dürerovy obavy se nejspíš vztahovaly k tradici východního nebezpečí přicházejícího obloukem od severu přes Polsko a dolní Slezsko s jeho Vratislavi. Vzpomínka na tatarský masakr u Lehnice z roku 1241 byla pro celou říši stále ještě nepříjemná. V severské cihelné architektuře a  jejím uplatnění na pevnostních stavbách v Německu jsou nepochybně logičtější zdroje poučení Dürera. Jeho zkušenost však musela mít i praktickou stránku, protože stavební detaily jeho díla překračují povrchnost pohledu pouhého rytce. Podle torza některých detailů byl Dürer architektem se vším všudy a ovládnutím harmonizačních prostředků překračoval naopak roli pouhého stavitele a řemesla, s kterou se Jan Čert jako stavební mistr a matematik musel potýkat celý život. Ani po Dürerově smrti, kdy v podstatě převzal jeho pozici u císařského dvora, se nesetkáme s jeho uměleckými ambicemi a architektonickými projevy. Významné postavení i bez tvůrčí dovednosti, ale ani věk již nemusely mít pro jeho úřad patřičný význam. Byl obklopen špičkovými italskými mistry, jejichž kvalitu práce byl, jak sám říká, schopen rozpoznat, ale neměl žádnou potřebu jim konkurovat. Byl to nakonec on, kdo rozhodoval o tom, co je pro císaře důležité. Jeho časté cesty měly nepochybně především organizační a inspekční charakter. Okružní trasa mezi Vídní, Brnem, Olomoucí, Vratislaví, Prahou, Norimberkem, Lincem a opět Vídni, na které jej můžeme zastihnout snad pravidelně po celý jeho život je krajinným obranným systémem, jež vzešel pravděpodobně ještě za Dürerova života z doporučení císařské komise zabývající se tureckým nebezpečím již od svého ustanovení v roce 1522. Určení takovýchto klíčových bodů, a k nim se vztahujících doporučení pro císařova bratra Ferdinanda I., bylo hlavním smyslem a posledním Dürerovým úkolem, který Jan Čert po svém přesídlení z Brna do Vídně i po smrti Dürera, s velkým úsilím organizátora budování pevnostních staveb, naplnil.

Prakticky na všech místech tohoto okruhu se můžeme setkat se zmínkami o jeho majetku nebo také majetku spřízněných rodů. Jejich podpora byla jistě značnou výhodou pro jeho diplomacii. Dürer však měl výhodu ještě jinou. Měl talent a uměl výborně kreslit. Podle některých úvah se zdá, že si toho velmi brzy, již v dětství, povšimli také lidé z okruhu císařského dvora, a že mu již velmi záhy umožnili vzdělání a přípravu pro jeho budoucí práci pro majestát. Je známo také z jiných případu vynikajících umělců té doby, že byli z dnešního pohledu v podstatě tajnými agenty. V době, kdy neexistovaly fotoaparáty, k tomu to úkolu byli potulující se malíři zvláště vhodní. Jeho nepochybná role uznávaného zasvěcence tuto představu spíše potvrzuje a jeho dílo, až příliš často oslavující mocnáře, vlastně také. Historici by měli nejspíš více přemýšlet nejen o jeho díle a životě, o jeho cestách a místech pobytů, ale nakonec i o jeho záhadné smrti, která mohla spíše než s malárií někde na severu snadno souviset s ránou utrženou při obhajobě zájmů svých chlebodárců. S ránou jak ji zachytil také na jednom ze svých posledních autoportrétů.

Ani dnes, ani v období renesance to nejsou architekti, kdo poklepává na základový kámen. Stejně nepředstavitelné je, že by tehdy jako i dnes nějaká radnice pozvala architekta, a několik týdnů jej hostila v naději, že se laskavě ujme například nějaké zakázky v Olomouci. Pozornosti a dary si i tehdy zasloužil pouze úředník císařského dvora, jehož bylo zapotřebí si naklonit tak, aby šetřil městskou pokladnu, a nepožadoval již další „zbytečná“ obranná opatření. Z dnešního pohledu jej můžeme pokládat za osobu důležitou asi tak jako současného úředníka v evropské komisi zodpovídajícího za investice, ale nemůžeme jej většinou pokládat za tvůrce a autora. Pro zesnulého Dürera to však zjevně neplatí a jeho dílo žije díky tovaryšům jeho dílny ještě hodně dlouho. Komplexní projekt obrany říše zpracoval a Ferdinandovi I. na základě jeho výzvy i s věnováním předal, v rozhodující chvíli, právě a pouze on. Brno je právě dokladem toho, že jeho představy pak byly i po jeho brzké smrti dlouhodobě naplňovány. Do 13. 9. 1600 se o to zasloužil také Kryštof Čert, jenž má v rodinné tradici po svém otci Sebastianovi a slavném dědovi Janu Čertovi u sv. Jakuba v Brně díky přízni několika šlechtických rodů také Dürerovo znamení. Dürerova série několika erbů zahrnutá do výčtu jeho díla nebyla pouhou přátelskou službou, ale nepochybně souvisela i s práci poradců císaře ve věci obrany majestátu před tureckým nebezpečím. Katalogový seznam můžeme současně vnímat jako seznam lidí hájících jeho zájem, lidí s velkou a dlouhodobou praxi a zkušeností. Nelze podceňovat úvahy o císařem podporované italské cestě, především ne o té první, kdy měl Dürer společně s Janem Čertem údajně cestovat po Pavii již v létech 1494 – 95. Věk 23 – 24 let obou pozdějších spolubojovníků a skutečně snad i přátel je pro přípravu k takovéto službě ideální. Ideální však v té době nejsou rozhodně vztahy císaře Maxmiliána I. k Itálii, Římu a především Vatikánu, takže je pro něj více než žádoucí pozorovat zdejší dění.

Spekulativní datum narození Jana Čerta někdy okolo roku 1480 by se tím zcela vyloučilo, protože čtrnáctiletý mladík takovémuto úkolu rozhodně ještě nedozrál.[31] Také představa, že světoběžník a mladý malíř z Norimberka děla chůvu dítěti vznešeného původu kdesi z Brna je nepřijatelná. Skutečný rok narození Jana Čerta, odvozený z údajů uvedených na jeho milánském portrétu, je nutno brát vážně i v případě, kdy by se skutečně podařilo prokázat, že jde o jiného autora obrazu, než Dürera, protože ani tvůrce plagiátu by neměl mít ve své době žádný důvod klamat právě v tomto směru budoucnost. V roce 1519 byl tedy namalován portrét Jana Čerta, který vznikl u příležitosti jeho 48. jubilea.

Dürerův triumfální oblouk Maxmilliana I. prozrazuje mnohé o něm samotném i o jeho myšlení. Zohledníme-li jeho pozdější oddanost a práci pro císaře Karla V. a jeho císařského bratra Ferdinanda I., musíme vyslovit pochybnost o mnoha pověrách, které se okolo Dürera a jeho života nashromáždily. Počínajíc původem rodu a končíc vlastní poetickou nesmrtelností. Pasením ovci jeho předky někde v Uhrách a téměř dvouletým poflakováním se na výletech a plavbám na lodičkách někde v Holandsku. Bouře německých ovčáků v létech 1524 – 1526 mu nepřirostly k srdci, jak by se dalo očekávat u potomka sedláka, kdyby měl k takovéto tradici alespoň minimální vztah. A kdo ví, jaké výlety podnikl v době, kdy byl bez dozoru svých přátel údajně v Holandsku. Kdyby byl Dürerův životopis sepsaný historiky umění skutečně pravdivě, byl by titul architekt na jeho náhrobku zcela neopodstatněný. Na definitivní odpověď na otázku, jaký byl jeho skutečný původ, si budeme muset ještě asi počkat. A co skutečně dělal v Holandsku v létech, kdy Turci obsadili Bělehrad a později i Pešť si budeme muset počkat také. Není pochyb, že jeho žena Anna Dürerová měla jistě dost dobrých důvodu, jej chránit před podobnými reformátory jako byl jeho svobodomyslný přítel Pirckheimer, zvláště když ji všude pomlouval jako renesanční Xantipu. S ohledem na nebezpečnou Dürerovu práci v závěru jeho života, kdy jeho mysl plně zaměstnávalo především turecké nebezpečí, bylo jistě nezbytné omezit i svoje kontakty s přáteli. Jak to udělat lépe, než se prostě vymluvit na chatrné zdraví a na vlastní ženu?

Nedávný objev přátelského dopisu Pirckheimera Janu Čertovi založený ve vydání Ptolemaiovy mapy světa, ve kterém žádá tento norimberský humanista o přátelskou službu spočívající v posouzení nového vydání díla je velmi zajímavý.[32] Zdá se tedy, že Jan Čert okolo roku 1525 mohl významně působit také v Olomouci. I zde byla potřeba opevňování města nepochybně aktuální. Zatoulání takovéhoto materiálu z Vídně do Olomouce se vůbec nejeví pravděpodobné. Dodnes dochované torzo pevnostních opatření v Bezručových sadech je pravděpodobně možno přičíst Čertovu dozoru a Dürerově tvůrčí síle.

Doklady působení Jana Čerta v Olomouci posiluje hypotézu o jeho převzetí Dürerovy funkce i značného teritoria.[33] Pojmy architekt nebo stavitel nevystihují přesně jejich postavení u císařského dvora. Jméno Čerta se u řady pevnostních staveb vyskytuje společně s jiným architektem. Zastupovat zájmy císaře neznamenalo nutně ve všech případech bezprostřední tvůrčí činnost, ale mnohdy spíše organizační, koordinační, kontrolní anebo dokonce rozhodčí, jak tomu bylo například v případě pražského královského letohrádku v roce 1538, kdy měl Čert rozhodnout o přiměřenosti finančních požadavků stavitele Giovanni de Spatio.[34] Knihy městských počtů, knihy počtů stavebních úřadů a podobné, jež se v Olomouci pro první polovinu 16. století z části dochovaly, prozrazují, že Jan Čert Olomouc v době kdy zastupoval zájmy císaře, navštěvoval město přinejmenším mezi rokem 1536 až 1544 téměř každoročně a dostával od něj dary, ale především pohostinství.[35] S ní a podobnými se můžeme ovšem setkat již poněkud dříve také ve Slezsku. Vše nasvědčuje tomu, že zde také musíme hledat rodové kořeny Jana Čerta, jež by nám lépe pomohly pochopit jeho osobnost a tím i poodkrýt některá tajemství obklopující Dürera a jeho tvorbu. Jeden z obrazů mladšího bratra Hanse Dürera se záhadně a překvapivě jako indicie svého času ocitl v pozůstalosti olomouckého měšťana Faustina Primse.

33.5.2  Slezští von Czettritz

Zettritz, Czettritz, Czettratz, Czetteras[36] jsou psané podoby jména významného rodu svobodných pánů ve Slezsku. Měl údajně podle Zedlera pocházet z Čech z Neuhausu. Město v Bechiner Kreise, 14 mil od Prahy. Odtud má pocházet později i rod Černínů, který má po nich dodnes ve znaku volskou hlavu se dvěma noži. Má být dodnes také na městské bráně. Ve Slezsku měli Cettritzové svá sídla Königsberg, Lorenzburg, Langenheimsdorf na panství Schweidnitz a Barisch (Baritsch) v Jauerischen Fürstenthum. Jaké je však jejich skutečný původ, není jasné.

Bolkoburg se nachází velmi blízko města Bolkenhain. Je jedním z nejstarších hradů Slezska. Existoval již přinejmenším v roce 1037, ale podle pověsti měl zde stát již v roce 807. Od roku 1405 zde sídlil jako hradní pán Matthias von Czettritz.[37]

Někdy okolo roku 1230 měl údajně jako první z Čech přijít do Slezska Dietz von Czettritz se dvěma syny. Hans von Czettritz měl údajně padnout v bitvě u Lehnic.[38] zase údajně doprovázel a chránil vévodkyni sv. Hedwigu na jejím útěku před Tatary z Lehnic. K rodovým sídlům patřil od roku 1379 hrad Konradswaldau. Od roku 1450 pak Schwarzwaldau (Schwarzwaldau, Konradswaldau, Gaablau und die Kolonie Vogelsang). Nakonec v roce 1838 definitivně celý majetek nabývá Otto Friedrich von Zedlitz a slavná éra rodu Czetritzů ve Slezsku tím zřejmě skončila. V předchozích generacích se můžeme setkat s řadou jmen. Mezi nimi se jméno Jan neboli Hanns, stalo rodovou tradici, když Conrad von Czettritz nejmladšího ze svých tří synů takto pojmenoval po v boji u Lehnic padlém bratrovi. Hanns žije okolo roku 1284 a má dvě děti, Heinricha a Hedwigu, se svojí ženou von Mutschelitz. Werner sestavil přehlednou genealogii slezského rodu Czettritzů přibližně od roku 1230 až do okamžiku, kdy se mu v roce 1504 ztrácí ve Slezsku Hanns Czetritz, zatímco nám se v Brně objevuje v téže době na scéně Jan Čert. Jde o zcela logickou a vzájemně se doplňující návaznost, která nám umožňuje lépe osvětlit a pochopit osudy dvou větví téhož šlechtického rodu na Moravě a ve Slezsku. Hanns Czetritz von Neuhaus tedy nezemřel ve Slezsku někdy okolo roku 1504, nýbrž ve Vídni v roce 1552. Z toho, že od roku 1504 přestal být Hanns uváděn mezi bratřími Czettritz von Neuhaus se usuzovalo, že již před tímto datem umřel. Hans Zettritz von Karisch je uveden jako svědek na testamentu Fridricha II. z 25. 2. 1539.[39] Také tato listina dosvědčuje, že se žádné zmizení nekonalo. Jeho cesty z Vídně do Slezska ve funkci císařského stavitele se tím staly podstatně srozumitelnější. Po svém otci Hannsovi von Czettritz, jenž zemřel v roce 1493, obdržel spolu se svými bratry Fridrichem, SigmundemUlrichem zámek Neuhaus s panstvím Schwarzwaldau, včetně hradů a vesnic Waldemburgk, Weyssensteyn, Hermssdorff, Dittersbach, a dále Adalsbach, Liversdorff, Gabil, Kinersweld (Conradiswalde), Swartczenwelde, Zeyssbergk, Frolichsdorff, Seytendorff, Hoeweltt (Berg Hochwald). Úmrtí Hanse staršího v roce 1493 se rod Czettritzů píše von Neuhaus, údajně podle tradice původního sídla v Čechách. Mnohem pravděpodobnějším původním sídlem Čertů je však ve skutečnosti Morava. Jan Čert měl ve Slezsku ještě další čtyři bratry, Hermanna, Georga, DipprandaBernarda, kteří obdrželi zámek Kinsberg s vesnicemi Rewssendorff, Ditmanssdorff, Seyfersdorff, Hawssdorff, Tanhause… Šlo pravděpodobně o nevlastní sourozence, protože Hanns starší byl pravděpodobně dvakrát ženatý. Hanns měl celkem 8 synů a 2 dcery, které ve jmenovitém výčtu sourozenců scházejí. Měl také bratra Georga von Czettritz a oba nejdříve společně sídlili na rodinném sídle, ale v roce 1463 museli opustit hrad Fürsttein a přenechat jej králi Jiřímu z Poděbrad. V roce 1484 ponechal svému bratrovi Georgovi zámek Kinsberg a usídlil se v novém rodovém sídle, na zámku Neuhaus, odkud pochází i brněnský Jan Čert. Lze se domnívat, že složité vlastnické poměry a tím i rodinné vztahy byly nejspíše tím, co přimělo Jana Čerta po smrti jeho otce k odchodu ze Slezska do Brna, kde očividně přebírá štafetu Kryštofa Čerta, jenž umřel v Brně v roce 1490. Nešlo jen o náznak kontinuity ve vlastnictví domů, ale i o skutečnost že syn Jana Čerta Sebastian byl pojmenován po svém předkovi občas jako Kryštof Sebastian a jeho potomek pak jako nám známý Kryštof, jenž se vzpouzel císaři. Z řady indicii lze vyslovit domněnku, že Jan
Čert svoji první ženu Veroniku poznal nejpozději za svého brněnského pobytu, že také v Brně založil svoji rodinu, a že se zde zřejmě narodil i jeho syn Sebastian. Zdá se, že když se ve svých téměř čtyřiceti létech stěhoval do Vídně, nebyla tato jediným lákadlem jako pracovní příležitost pro stavitele hradeb, ale že šlo o cílevědomou cestu k císařskému dvoru a současně k univerzitnímu centru vzdělanosti. Ta skrze jeho přátele prozařovala celou jeho osobnost.

Německý matematik Heinrich Schreyber, zvaný Henricus Grammateus dokončil roku 1518 ve Vídni první německou knihu se 76 stránkovou kapitolou o algebře, kterou vydal v
Norimberku v roce 1521. Věnoval v ni zmínku vznešenému a vynikajícímu vídeňskému radnímu a nemocničnímu mistru Johannu Tschertteovi, našemu Janu Čertovi.
[40]

Starobylým slezským rytířským rodem, odvozujícím svůj původ zřejmě dost nepodloženě od zaniklé osady Ceteřice a později oprávněně od Kynšperka v knížectví Svídnickém, jsou také Cetrysové z Kynšperka. Odtud se rozšířili po celém Slezsku, Opavsku i Moravě. V rodovém znaku měli vyobrazenou býčí hlavu, nad ní v klenotu pak dva zkřížené mečíky. Šlechtici von Czettritz byli příslušníky dolnoslezského rodu, jejichž název podléhal mnohočetným změnám. Zpočátku Zettritz, později Czettriz a v českých dokumentech později často také Cetrys. Historicky první zmínky o tomto rodu jsou již z 12. století. Později se rod rozdělil do několika línii, z nichž část se usadila také v Horním Slezsku. [41]

V historii Dolnoslezského hornictví, jehož první jednoznačně písemně doložené počátky jsou z roku 1366, sehrává rod Czetritzů významnou roli.[42] dochovaný záznam o uhelném dole sice až z roku 1536, ale těžilo se zde nepochybně již mnohem dříve. [43] Vyplývá to ze zpráv týkajících se Dippranda Czettrize, majitele města Walbrzych a okolní krajiny, z první poloviny 16. století. Rytíř Dipprand Zettritz von Bielau je uveden již k roku 1519 nebo také jinak rytíř a maršálek Dippranth Czettres der Bylaw.[44] K roku 1519 – 1525 podniká ve Slezsku s povolením biskupa Jakuba mimo jiné Dipprand Czettris vom Kinsberg zue Bilau. Již předchůdce, biskup Johannes Turzen, mu povolil u Freiwaldu obnovu dolů. V téže listině nabývá psaná podoba jména také ještě podoby Czettritz a Czetriz

Podle zprávy z roku 1509 byly obchodní vztahy Slezska s Dürerovým Norimberkem ve své době velmi intenzivní, a to především s hlavním městem Vratislavi.[45] Významná byla účast obchodníků na výročních trzích. Jak vyplývá z listin k roku 1510, udržoval kontakty se Slezskem také obchodník z Dürerova Norimberska, Hanss Imhoff s bratrem. Obchodní zájmy jeho rodu mířily dlouhodobě také do růžencových Benátek, Vratislavi, Olomouce a překvapivě i do moravského Brna, kde měli rovněž svoje obchodní zájmy a zastoupení.[46]

V roce 1586 pronajal dle gruntovních knih Christoph von Czetriz zemědělcům z Hermsdorfu těžební právo, když předtím již 5. ledna 1577 vydal císař Rudolf II první a 24. března 1578, druhý horní zákon. Můžeme se oprávněně domnívat, že jde o v Brně nám známou osobnost Kryštofa Čerta nakládajícího ve Slezsku se svým majetkem zděděným ještě po svém dědovi Janu Čertovi, jemuž tato ves před mnoha léty evidentně spolu s dalšími patřila. Jako mimořádná náhoda by se jevila skutečnost, že někde ve Slezsku žil v téže době ještě nějaký jiný jmenovec brněnského Kryštofa Čerta, který disponoval čirou náhodou s majetkem odpradávna patřícím právě jeho předkovi. Zatímco u brněnských Čertů bylo jméno Kryštof tradiční a časté, u slezských se až do tohoto okamžiku prakticky nevyskytovalo. S velkou pravděpodobností tedy šlo o z Brna zatoulaného Čerta. Tento příběh naznačuje, v jak komplikované situaci jsou někdy historici, jestliže díky pramenné nouzi, ale i dlouhodobě nekomplexním pohledům na dříve zpracovaný problém vlastně nyní ani nevíme, zda za určitým jménem stojí jedna anebo více osob.

Dipprand Czettritz později v letech 1604 – 1628 vybudoval pro potřebu svého rodu renesanční sídlo, které přešlo do cizích rukou až v roce 1738, kdy jej již vlastní Konrad Maximilian Hochberg von Fürstenstein se svým rodem, až do roku 1945. Původní rodové sídlo Czettritzů a pozdější polský zámek Książ je dodnes chloubou města. Rod Czettritzů hrál v oblasti Wałbrzychu hned od samotných počátků těžby uhlí velmi významnou roli nejen při těžbě, ale také při výstavbě nových dolů, průmyslových, dopravních a správních objektů, zámků, statků, parků i celých sídel. Mnoho generaci tohoto rodu se podílelo na vytvoření dobrého základu pro úspěšný rozvoj průmyslu v celé
oblasti i v období páry 18. a 19. století. Do 18. století patřila ale například také malá slezská ves Szczytniki n/Kaczawą baronu von Czetriz. V 19. století však již byla ve vlastnictví Elisabety von Hardenberg. V obci byla i škola, pila, továrna, pivovar, lihovar, čtyři hostince i se zájezdním hostincem „Pod bílým koněm“. V jižní části obce stal také zámeček obklopený krajinným parkem o ploše 6,5 hektaru včetně statku. Velkorysost a pečlivost byla charakteristická i v takovýchto případech. 
Sedmiletá válka 1756 – 1763 definitivně potvrdila faktické odtržení Kladska a velké části Slezska od Rakouska a Českého království, ztracené již dříve ve dvou selských válkách vedených s Pruskem v létech 1740 – 1748. Popis válečných události prozrazuje, že šlechta von Czetriz stála zcela jednoznačně a spolehlivě na straně Pruska. Pouze husaři a dragouni von Czetriz byli vzhledem k blízkosti předních hlídek nepříteli celé noci oblečení a jejich koně osedlané
jim by tedy měla Pruská armáda za svou ochranu před celkovým zničením nemálo poděkovat.
[47] Ernst Heinrich von Czettriz velel pruskému dragounskému regimentu von Katt ještě v 18. století. Georg Osvald von Czetres se vyskytoval k roku 1775 v prostředí královského dvora v Prusku a velel regimentu husarů.[48]

33.5.3    Opavští von Cetrys

Opavsko se stalo kromě Dolního Slezska a Brněnska jinou rodovou enklávou Čertů, se kterou je nutno v 16. a 17. století také počítat. Vstup Cetrysů mezi šlechtu knížectví opavského nebyl příliš vítaným aktem, neboť souvisel se začínajícím mnohaletým procesem boje opavských stavů a měšťanů s císařem Ferdinandem I. o kompetence samosprávy, které chtěl s ohledem na postupující reformaci omezit. Za tím účelem v r. 1530 udělil císař opavský zámek do doživotní zástavy Oldřichu Cetrysovi, čímž způsobil mohutnou vlnu odporu opavských stavů, kteří akt kvalifikovali jako zásah královské moci do jejich práv. Pro posílení pozice Oldřicha Cetryse na Opavsku dal císař v r. 1535 do zástavy jeho bratrovi Jiříku a jeho synům Adamovi a Fridrichovi Cetrysovi také zámek Hradec nad Moravicí s rozsáhlým panstvím. Oldřich Cetrys pak v r. 1541 přikoupil panství Fulnek z věna své manželky, rakouské šlechtičny Barbory z Rottalu a z Tollberka. Během několika let se tak stali Cetrysové mocnou a vlivnou šlechtou Opavska. Paradoxem se stalo, že po opavském zámku jako památka dnes zůstala pouze a právě znaková deska Oldřicha Cetryse a jeho manželky, která je uložená ve Slezském zemském muzeu v Opavě. Oldřichův mladší bratr Jiřík Cetrys koupil již v r. 1520 panství Posutice u Krnova (dnes v Polsku) a oženil se s Barborou, příslušnicí známého slezského rodu Gotschů. Také Jiřík Cetrys se těšil přízni císaře a v letech 1531 – 37 zastával úřad zemského hejtmana knížectví Opavského. Třetí Jiříkův syn Jiřík Konstantin byl zavražděn v r. 1564 Matyášem Rotmberkem a byl pochován v Posuticích. Jeho syn Fridrich Cetrys koupil v r. 1569 Mokré Lazce a stal pánem na Štítině. Fridrichův syn Oldřich byl v r. 1576 při souboji v Opavě zabit Jaroslavem Lichnovským z Voštic. Do opavských análů také vešla slavná svatba Kateřiny Cetrysové s Václavem Oderským z Lidéřova, která se konala 27. 1. 1627 v Opavě za přítomnosti Dánů a příslušníků české pobělohorské emigrace. Po tragických událostech protihabsburského povstání také Cetrysové jako evangelická šlechta emigrovali do Holandska.[49]

V průběhu Norimberského sněmu, na přelomu roku 1522 – 1523, byla slavnostně ustanovena komise k nalezení nejučenějšího řešení obrany proti možnému útoku Turků. Byli do ní jmenování také dva Dürerovi přátelé, Wolfgang von Rogendorf, vojenský poradce císaře a Jan Čert, matematik a vojenský stavitel, blízký přítel Willibalda Pirckheimera, jenž se znal s Dürerem již od dětství.

Dürerův zájem o architekturu je možno spojovat s jeho první italskou cestou, kdy v létech 1494 – 95 společně cestoval s Janem Čertem po Pavii.[50] Podporuje to současně také hypotézu o přibližně stejném datu narození. Vylučuje naopak zcela nepodložené tvrzení o datu narození Jana Čerta někdy okolo roku 1480. 15. dubna 1524 píše Jan Čert Dürerovi dopis, ve kterém jej žádá o co nejrychlejší dokončení jeho „Instrukci pro měření“. V tomtéž období také začíná Dürer intenzivně pracovat na svém projektu o pevnostních stavbách. Čertovu požadavku můžeme rozumět tak, že zde vlastně od Dürera, císařova poradce, požaduje zásady a parametry staveb, s jejichž realizací se tehdy ve Vídni, ale nepochybně i v Brně uvažovalo. Na skicách brněnských siluet můžeme takovéto míry nalézt, přičemž je současně zřejmé, že aktuálnost problematiky souvisela s balistikou děl, jakožto nového rozhodujícího faktoru v obraně renesančních měst. Anachronismus parametrů rytířského brnění a těžké jízdy se stane proti tureckým dělům již o dva roky později v bitvě u Moháče pro Ludvika Jagellonského zcela fatálním.

Na exlibris Willibalda Pirckheimera je rodový štít se stromem, jež by symbolicky mohl vypovídat o tom, že vůči Čertovi u něj hrály roli i příbuzenské vztahy.[51] Slezské městečko Wałbrzych, jež bylo po dlouhou dobu také v majetku Čertů, má totiž obdobný strom ve znaku dodnes. Původ obou znaků však zatím neumíme v úplnosti vysvětlit. Na erbu Slezska, jakožto pruské provincie, najdeme divého muže ještě i později. Okolo beder má typickou zeleň a v ruce má místo příznačného Herkulova kyje prapor. V roce 1738 přešel majetek do vlastnictví Konrada Maximiliana Hochberga von Fürstensteina. Lze se tedy oprávněně domnívat, že strom byl znakem spíše tohoto rodu. Komplikace je podtržena ještě i tím, že strom a divý muž k sobě v symbolice rovněž nemají daleko. Problém, jen nepřímo související s architekturou, však raději ponechme heraldikům. 

33.5.4    Rakouští von Teufel

Podle oznámení brněnského měšťana Jana Čerta z roku 1509 prodal svůj majetek v Brně a okolí, a jako Hanns Tscherte se stál vídeňským měšťanem.[52] V německém prostředí nabývá jeho podoba jména Johann i Hanns a příjmení Tschertte, Tscherte i Tschert, a také Hanns Tschërte. Čert, jenž překročí moravsko rakouskou hranici je však rázem von Teufel.

Gundersdorf je malá obec v rakouské spolkové zemi Steiermark, 15 km západně od Grazu a je poprvé údajně zmíněná v urbáři českého krále Přemysla Otakara II. k roku 1265. [53] Existoval zde relativně osamocený dvůr, který sloužil, v různých dobách, různým pánům, mimo jiné i pro sezonní pobyty. Nevíme, zda je s touto obci spojováno jméno Teufel oprávněně anebo jde o pouhou záměnu s jinou, ve které rod Teufelů sehrál historicky doloženou významnou roli.

Není pravděpodobně náhodné, že s obdobným názvem obce Guntersdorf a jménem Teufel se setkáme ve dvousetkilometrové vzdálenosti také v okrese Hollabrunn v Dolních Rakousech. Ze zdejšího zámku totiž pochází Georg Teufel, svobodný pán von Guntersdorf, jenž byl v létech 1566–1578 v pořadí třetím prezidentem Dvorské válečné rady habsburské monarchie.[54] Radu založil Ferdinand I. v roce 1556 jako jeden ze tří hlavních ústředních orgánů a teprve až v roce 1848 byla přeměněná na ministerstvo války. Šlo tedy o vysoce postaveného šlechtice v bezprostředním vztahu k císaři.

Historie vinařské obce začíná údajně někdy před 900 léty v roce 1108, kdy byla místní komunita součástí fary ve Wullersdorfu. Stejně jako pro mnoho jiných je pro obec příznačné, že archív s místními dokumenty skončil roku 1295 v plamenech. Předchozí období bylo totiž významně spojeno také se jménem Přemysla Otakara°II. a klášterem Svatého kříže. V tomtéž roce vstupuje v obci na místní scénu rod Ruckendorfů a o něco později, od roku 1301, pánů von Wallsee, kteří zde hrají rozhodující roli téměř 180 let, když v roce 1476 své panství prodali.[55] Později jej přebírá jeho bratr Lienhart Rehlinger pro své ještě nedospělé děti, Maximiliana, JohannaMargarethu. V roce 1480 celé panství Guntersdorf kupuje Kaspar von Roggendorf. Zde také údajně zemřel v roce 1505, ale přesto je pohřben v 70 km vzdáleném rakouském Pöggstallu. Panství přebírá v roce 1507 nejstarší syn Sigmund von Roggendorf pro sebe a své tří bratři, Wilhelma, WolfgangaGeorga, načež v tomtéž roce umírá. V té době je také postaven zámek Guntersdorf a současně je i opevněn. Se jménem Wolfganga von Roggendorfa se setkáváme v roce 1522 spolu se jmény Dürera a Jana Čerta mezi císařovými vojenskými poradci ve věci tureckého nebezpečí. Také nově vybudovaná pevnost bude takto bezprostředně po bitvě u Moháče ohrožena a ocitne se na nové obranné linii řešené mimo jiné Dürerem. Okolo roku 1537 převedl Wilhelm panství Guntersdorf na svého syna Christopha, který je poté pojmenován Ferdinandem I. jako von Guntersdorf, když je povýšen do Říšského hraběcího stavu. Po smrti Wilhelma v roce 1541 se stal Christoph velmi významnou osobností královského dvora Ferdinanda I. Doléhaly na něj však značné dluhy, takže v roce 1547 utekl z Prahy se značnou sumou do
Konstantinopole, kde nabídl svoje služby tureckému sultánu Suleimanovi. Obdržel místo dvorního kurýra, ale zdráhal se přestoupit na islám a proto znovu utekl tentokráte přes Chios do Candie na Krétu. Stal se však tureckou kořisti dříve, než tam doplul a byl uvězněn v Konstantinopoli. Díky Francouzům byl nakonec propuštěn a vstoupil do jejich služeb a stal se agentem krále Jindřicha II. Měl pak být vyslán právě ke dvoru Ferdinanda I., ale to mu nebylo z dobrých důvodu dovoleno.
[56] Jeho majetek byl samozřejmě po útěku zkonfiskován. Na panství je posléze okolo roku 1550 usazen zemský stavební mistr Hanns Weissenburger. O rok později přechází panství Guntersdorf na zetě Hanse von Weispriacha, Christopha Teufela. Jeho vznešený předek Sigmund Weispriach disponoval také s hrady Forchtenstein a Kobersdorf a jeho nástupce Ulrich byl k roku 1506 již jmenován jako von Kobersdorf.[57]

Weisspriachtal je údolí alpské říčky Lungau nad nímž se tyčilo sídlo známého a slavného šlechtického rodu Weisspriach, z nějž po zániku rodu dnes zůstalo již jen nepatrné torzo. [58] Postavili zde i kapli, a dva významní představitelé rodu jsou zde dodnes pohřbení v dochovaném farním kostele svatého Michaela, Adam von Weisspriach umřel v roce 1389 a Niklas von Weisspriach v roce 1468. Významnou osobností rodu byl Burkhard von Weisspriach, kardinál a arcibiskup Salcburský v létech 1461–1466. Již dříve zde v roce 1280 – 1281 sídlil také arcibiskup Friedrich II. von Walchen (1270–1284) jenž byl věrným stoupencem a přítelem císaře Rudolfa Habsburského, s nímž šel do boje proti králi Přemyslu Otakarovi II. Na místě dnešního rakouského zámku Frohsdorf stal v polovině 14. století v obci Krottendof statek zvaný Krottenhof.[59] V roce 1514 jej koupil od Lorenze Sauchera Matthäus Teufel. Tento syn Wolfganga Teufela, který mezi léty 1482 a 1485 hrdinně hájil hrad Pitten. Matthäus Teufel byl respektovaný člen rytířského stavu, jenž také v roce 1529 bránil hrad Pitten proti Turkům, kteří jej marně obléhali. Méně úspěšný byl tehdy u svého Krottenhofu, jenž mu Turci zcela vypálili. O tři roky později svoje kompletně obnovené sídlo již při podobné události úspěšně obhájil. Po něm zdědili sídlo jeho čtyři synové. Erasmus Teufel byl císařským jezdcem u Ödenburgu, pán na Landsee, kapitánem lehké jízdy v Uhrách. V roce 1522 byl zajat a byl převezen do Konstantinopole, kde mu byla pro jeho víru, na rozkaz sultána Solimanna, setnutá hlava. Jeho bratři mu umístili v rodinné hrobce ve Winzendorfu alespoň památník.

Významným majitelem zámku byl Christoph Teufel von Krottenhof, jenž se narodil ve Frohsdorfu v roce 1517. Matka se jmenovala Apollonia a otec Mathes Teiffl. Zámek Frohsdorf v blízkosti Wiener Neustadt v Dolních Rakousech byl postaven v létech 1547 – 1550, na místě spáleniště Krottenhofu. Christoph von Teufel provedl přestavbu, která se rovnala novostavbě zámku do podoby vodního. Poté však byl opět vypálen a za hraběte Franze Carla Hoyose byl definitivně přestavěn v barokním slohu. Přestavba proběhla podle plánů Johanna Bernharda Fischera z Erlachu a přivedla zámek do dnešní podoby.

V oblasti Rakouska patřil Christoph k nejzanícenějším obhájcům protestantismu. Přivlastnil si majetek kláštera St. Peter an der Speer a opuštěný Františkánský klášter v Katzelsdorfu. Současně zde však můžeme vyslovit podezření, že tím snad zabírá Christoph majetek, který do kláštera františkánů také vnesla pravděpodobně spřízněná dcera Johannese Tschertte, jejíž jméno se v souvislosti s ním, jeho ženou a rodem Teuflů
objevuje v podobě rodové tradice opakovaně na scéně.

Farář z Lanzenkirchenu Georg Christalnik si v roce 1569 stěžoval na visitaci, kterou svobodný pán Christoph von Teufel uskutečnil na faře. Nadával mu a nakonec řekl, že jeho mše zná, a že všechny jsou ďábelské. To vše je císařem tolerováno údajně proto, že mu byl v mnohém zavázán.

Díky jeho sňatku v roce 1547 se Susan von Weispriach, poslední svého rodu, von Pitten, von Wiener Neustadt, velmi zbohatl. Moc Christopha von Teufel byla výrazně zvýšena a zámek Katzelsdorf se dostal do jeho vlastnictví. Nejen bohaté věno manželky, ale také jeho velké vojenské a organizační schopnosti mu zajistily prioritu v rámci rodiny. Brzy získal vysoké a vlivné pozice v rámci dvora Ferdinanda I. a později i Maxmiliána II. Po jeho smrti v roce 1570 zámek vlastnila jeho žena Susanne Teufelová, rozená von Weispriach, a to až do roku 1590, kdy svého muže na jeho dlouhé cestě následovala. Oba jsou pohřbení v rodinné hrobce ve Winzendorfu.[60]

Dalším vlastníkem se stal v tomtéž roce jejich syn Johan Christoph Teufel, jenž se stal současně dalším pokračovatelem Teufelského roduHanns Christoff Teufel uváděný jako svobodný pán z Gundersdorffu (1567 – 1624) se narodil i zemřel ve Wiener Neustadt, tedy v oblasti, kde velmi často pobýval také Jan Čert. Studoval v létech 1585 – 1586 v Bologni, Padově a Sieně.[61] V létech ~1587 – ~1591 putuje spolu s Georgem Christophem Fernbergem von Egenbergem do Orientu.[62] S jeho jménem jsou spojeny novodobé počátky evropských kontaktů s touto části světa. Cestoval z Benátek do turecké Konstantinopole, Egypta, přes Sinaj do Sýrie, Iráku a Iránu, kde navštívil i ostrov Ormus a perské hlavní město Kaswin, kde umřel jeho průvodce a kuchař jménem Stahn. Protože mu nemohl dát jako svému věrnému služebníkovi v cizině žádný náhrobní kámen, byla v zámecké kapli rakouského hradu Pitten umístěna deska informující o této oddanosti. Navštívil cestou samozřejmě také Svatou zemi. Měl zjevně dobrodružnou povahu a cestování v krvi. Pocházel z evangelického prostředí, jež bylo vlastní také Janu Čertovi, ale po svém návratu z ciziny, přestoupil na katolickou víru. V roce 1609 dokonce nechal na zámku Frohsdorf vystavět kapli.

Existují celkem dva obdobné manuskripty z jeho cesty do Orientu. V současnosti se jeden z nich například nachází ve Fürstl. Liechtensteinsche Fideikommisbibliothek ve Vídni.[d]
Dodatečný italský překlad z roku 1598 je v rakouské Nationalbibliothek, rovněž ve Vídni.

Jako komisař pak v roce 1604 vedl jednání s Turky. Byl komořím císaře Rudolfa II. a v roce 1607 se stal císařským velvyslancem v Konstantinopoli. Později byl hradním pánem ve Wiener Neustadt a zemřel v roce 1624. Jeho syn, Christoph Adolf von Teufel, byl posledním z rodu von Teufel, jenž sídlil na Krottenhofu. Sestra Christopha Adolfa von Teufela, Apollonia se provdala za hraběte Hannse Balthasara von Hoyos. Umřela nakonec jako vdova. Její dcera baronka Anna Catharina se stala po průtazích  roce 1658 hlavní dědičkou a získala zámky Pitten, Frohsdorf und Eichbüchel. Právě v jejím jménu můžeme spatřovat další indicii, přežívající pozdější tradice, druhé ženy Jana Čerta, Anny Tschertte. Také výskyt jména Susann, HannsChristoph nepochybně souvisí s jeho rodem, ale prokázat, která z možných nabízejících se variant je ta pravá, je ještě otázkou budoucnosti. Zatím se musíme spokojit s důležitějším závěrem, že mezi brněnskými Čerty, slezskými a pruskými Czettritzi, opavskými Cetrysi, rakouskými a německými Tscherttes, americkými Tschetters existovaly přímé rodinné vazby, které do značné míry ovlivňovaly nejen osudy lidí, ale i osudy moravské a také evropské architektury a stavebnictví. Za mnoha jejich aktivitami můžeme rovněž tušit zárodky budoucího rozvoje těžebního a hutního průmyslu. Musíme také poněkud poopravit svoje představy o možnostech obchodu, cestování a dopravy již na samotném počátku renesance. O původu rodu Jana Čerta je možno dále diskutovat stejně jako o původu Dürerova rodu. O jejich velkorysosti a evropanství nikoli.

33.6 RŮŽENCOVÁ SLAVNOST A JEJÍ ŘÁD

Růžencová slavnost je obrazem namalovaným Dürerem za jeho druhého benátského pobytu v roce 1506. Objednali si jej němečtí obchodníci usídlení ve městě. Byl určen k adoraci oltáře chrámu sv. Bartoloměje, kolem kterého se soustředila nacionální skupina zasvěcenců Fontego dei Tedeschi.[e] Růžencová slavnost je název historicky nesprávný, protože jako svátek byla tato událost pokládána až od roku 1573. Za správnější je tedy možno pokládat název Bratrstvo růžence. Dürer samotný jej však nazval prostě Mariin obraz.[63]

Režisér Kropáč vytvořil v roce 1971 pro Krátký film v Praze dokument o Dürerově Růžencové slavnosti.[64] Sice profesionální, ale poněkud patetický hlas Josefa Abraháma se pokusil o sugestivní a do značné míry povrchní výklad kompozice tohoto obrazu. Také
výstava ve Valdštejnské jízdárně v Praze, věnovaná tomuto dílu v roce 2006, poukázala na značné nepochopení kompozice díla i jeho technického stavu, což ale bohužel znamená i díla samotného. Dürer nebyl tak jednoduchá osobnost, jak si jej někteří autoři schematicky přivlastňují. Dürer byl matematik a bez pochopení geometrického základu jeho práce mohou být i závěry založené velkém množství nepodstatných povrchových jevů opět jen povrchní.

Bylo pravděpodobně náhodné, ale možná i důsledek intuice, když Vincent Kramář jako ředitel obrazárny psal v roce 1935 svoji zprávu o stavu Růžencové slavnosti a rozdělil pomyslně celý obraz na šest  dílů, které do značné míry korespondují s prvoplánově neviditelným geometrickým  rozvrhem Dürerovy kompozice. Není pochyb o tom, že obraz namaloval hluboce věřící člověk a není pochyb, že také věřícím je určen. Pouze vyprahlý člověk může podstatu kompozičního uspořádání vidět v jehlancovitém útvaru plášťů a Marie, v údajném odkazu pyramidovitých schémat neoplatonských teologů. V klečících představitelích duchovní a světské moci pak může spatřovat konfrontaci a nikoli
vyváženost. A ve věnci růži spíše nad hlavou Krista než papeže vidět snad jakousi jeho kritiku. Dílo bylo podrobeno mnoha analýzám a hodnocením, především v souvislosti s jeho vícenásobným rozsáhlým poškozením a restaurováním. Novodobé technologie nám umožňují odhalit jednotlivé vrstvy včetně podmalby. Samotná podstata díla spojená s jeho kompozičním záměrem zůstává i veřejnosti nadále utajená a s ní i kriterium pravdy odhalující povrchnost rádoby učených soudů.

Novodobí kunsthistorici si povšimli odlišného prostorového uspořádání, než tomu bylo ve své době u benátských oltářů zvykem. Svatí zde byli obligátně umístění do prostoru odděleného od pozorovatele.[65] Architektura obligátně určovala zpravidla průčelní perspektivu. U Dürera nejsou zobrazené osoby umístěny do krajiny, ale krajinné prvky naopak pouze kompozici obohacují. Povrchní soudy vedou až k naprosto neopodstatněnému tvrzení, že jeho děj je pojatý bez prostoru a bez odstupu, téměř jako reliéf, což nás má v konečném důsledku údajně přiblížit Matce Boží

Můžeme si povšimnout absence linií určujících perspektivu. Architektura městečka v pozadí nám záměrně neumožňuje uchopit zobrazený prostor. Nenajdeme snadno úběžníky, horizont, střed perspektivy… Vertikální linie v popředí, respektující gravitaci bez úběžníku a jsou pro poznání hloubky prostoru bezvýznamné. Podobně jako u obou linií, ramen kříže, symbolizujících boží přítomnost. Víme, že Bůh je především v jeho středu. Hloubka Dürerova prostoru existuje, je však velmi tajemná. K jejímu pochopení nestačí studovat pouze obraz samotný. Musíme vnímat celé Dürerovo dílo, především to teoretické, abychom pochopili způsob jeho myšlení.

Podstata citelného rozdílu v pojetí prostoru je pro pozorovatele znalého zákonitosti prostorové projekce rozdílem mezi zobrazením průčelním a nárožním. Žádná propast mezi figurální scénou a krajinou se u Dürera vůbec nekoná. Jako vynikající znalec prostorového zobrazování a perspektivy zvolil Dürer nárožní pohled krajinného prostředí prolínající se symetricky monumentalizovanou figurální scénou. Tuto situaci publikuje ve svém teoretickém díle věnovaném lidským proporcím v podobě vzájemně pootočených krychli, jejichž hrany určují geometrickou osnovu obrazové kompozice, včetně celkových rozměrů díla. Úhel pootočení pomyslné krychle obohacuje osnovu o proporci zlatého řezu, která celým dílem analogicky prolíná. Za základ tohoto zákonitě rozvíjeného světa je možno pokládat plochu obrazu symetricky rozdělenou na dva obdélníky s božskými proporcemi, směry, mírami a mezemi osnovy obrazu určenými rukama andílků. Pro jistotu beznohých, protože nohy by mohly oslabovat záměr a byly by vlastně nadbytečné, když ruce zde jsou vším, co je zapotřebí k vyjádření boží vůle.

Dürer ve svém díle použil syntézu axonometrických prostorů velikostně odstupňovaných do hloubky obrazu v proporci zlatého řezu. Odstupňování současně odpovídá v egyptské tradici významu zobrazených osob. Navozuje tím iluzi zcela zvláštní perspektivy, kterou umocňuje také odstupňováním barev, takzvanou vzdušnou perspektivou, s pestrými
a sytými barvami v popředí a mlhavě tlumenými barvami v pozadí. Městečko odpovídající spíše alpské než benátské krajině, je utopeno kromě pár věží pod horizontem, čímž se růžencová slavnost odehrává někde na návrší, nad vrcholky stromů rostoucích dole při vodní hladině. Ze své pozdější teoretická studie čár, vztažených k lidským proporcím, zde aplikuje záměr odrážející lásku ovíjejících se linií kmenů stromů. U Dürera by nikterak nepřekvapilo, kdyby měl na mysli nějaké zcela konkrétní místo, například svoje oblíbené místo s významnou mariánskou poutní tradicí. Snad bude jednou i toto tajemství odhaleno ve prospěch poznání nenápadné a podceňované krajinné části obrazu.

Domněnka o tom, že Dürera zaujalo stejně, jako Leonarda da Vinciho studium pohybu není přesná. Epigonství mu není vlastní, protože jej více zajímá dynamika celého prostoru, ve kterém se lidé pohybují. Pootočením pomyslné krychle v prostoru harmonizuje a ztotožňuje geometrickou osnovou celkové kompozice svého úhlu pohledu. Na takovéto nesnadno postižitelné prostorové kompozici je pak založena celá Růžencová slavnost.

Hlavní horizont stojících osob určuje vodorovná linie v úrovni očí Dürera a sv. Dominika. Svatý Dominik drží v ruce mariánský symbol, jedinečný květ lilie, jehož tři zaoblené a tři zašpičatělé lístky představují geometrii dvou do sebe pronikajících trojúhelníků, utvářejících ve svém celku šesticípou hvězdu. Přesněji tedy dva květy a dvě
židovské hvězdy na jednom stonku jsou symbol čistoty neposkvrněné panny. 
Horizont na trůnu sedící Panny Marie je přesto velmi blízky horizontu stojícího Dürera a může být téměř ztotožněn. Jeho pohled je určující a zdůvodňuje jeho vlastní přítomnost. Pomyslný hlavní bod perspektivy, průsečík horizontu s vertikální osou obrazu je umístěn právě v mysli Madony. Středem její pozornosti se tím stává ochrana k ní směřující lidské existence. Geometrická osnova určuje rovněž i horizont klečících osob a horizont sedícího anděla. Geometrická osnova určuje také hloubkovou proporci ve zlatém řezu a určuje tím i pravidelně odstupňovanou prostorovou zkratku jako zvláštní případ prostorového uspořádání. Dürerovi tím není cizí ani jeho jistá vrstevnatost a hierarchičnost.

Ten kdo stojí za Dürerem je pravděpodobně tím, kdo mu k promyšlenému úspěchu práce dopomohl. Snad některý přítel nebo mecenáš? Nejspíš někdo, kdo stál v pozadí tohoto díla. V žádném případě to nemohl být žádný jeho tovaryš, protože Dürer potřeboval velmi naléhavě přesvědčit Benátčany o svých vlastních malířských schopnostech při práci s barvou. To by jakákoli účast významného pomocníka nutně oslabila. Velmi by si tuto pozici naopak zasloužil ten, kdo neohrožoval jeho autorskou pozici a přitom mu nezištně pomohl s vyřešením složitých geometrických vztahů týkajících se kompoziční osnovy nejen tohoto díla. Jan Čert byl v okruhu Dürerových přátel v tomto oboru tím nejpovolanějším rádcem a nemůžeme jejich možnou spolupráci zpochybnit ani pro rané období, přestože dochované dopisy podporující tuto úvahu jsou až pozdějšího data. Císařský architekt Jan Čert je v literatuře zmiňován jako Dürerův patron, ale o jejích skutečných vztazích nic konkrétního a podrobnějšího nevíme.[66] Jan Čert měl díky svému původu nejen dostatek prostředků, ale i dostatek znalosti a osvícenosti potřebné k tomu, aby takto novátorské a náročné dílo mohlo vzniknout. Je zřejmé, že Jan Čert ještě dlouho po Dürerově smrti uváděl jeho nedokončené dílo v život, a že jeho rod v Brně v něm pokračoval zjevně ještě déle.

Samostatným problémem na pozadí geometrické osnovy křížících se linii obrazu by mohla být hra oči a pohledů jednotlivých figur. Co může o stavu duše lépe vypovídat než záblesk jiskry oka? Jejich paprsky neutvářejí onu pyramidu, nýbrž vzájemně provázanou síť. Pro pochopení příběhu je však také důležité odkud, kam a jak se kdo dívá. Panna Marie ochrannou rukou s růžencem, ale především svým zrakem chrání císaře. Ježíš pak taktéž hlavu církve. Papež i císař svůj zrak ubírají k neviditelné mouše. Svatý Dominik věnuje svou péči kléru. Oddané, odhodlané, ale i odvrácené či lhostejné, otupělé a někdy i šibalské pohledy klečícího komparzu jsou věrným obrazem duchovního stavu světa. Světa, ve kterém je kříž holí v ruce pěstujícího pastýře a úhelník cihlou budujícího architekta.[f]
Dürerův, jakoby nezúčastněný, ale spíše zkoumavý, pohled míří k divákovi. Sám je podroben zkoumavému pohledu muže v pozadí. Očima andílků pak vším prostupuje harmonická jednota boží přítomnosti.

Na budoucnost své práce Albrecht Dürer tak asi úplně nemyslel, když na koleno Madony jako trompe-l´oeil „usadil“ ve středu obrazu mouchu, jež je i tradičním symbolem zmaru, pomíjivosti a rozkladu. I ta moucha v neúprosném běhu času vzala zasvé a na Růžencové
slavnosti bychom ji dnes jen marně hledali.
[67] Václav Mánes na své kopii Růžencové slavnosti z roku 1823 mouchu ještě zachytil, ale po rekonstrukci Johanna Grusse v létech 1839 – 1841 zmizela definitivně.[68] Obraz byl natolik poškozen, že nyní nevíme, zda se část malby s mouchou mezi tím prostě odloupla anebo bylo pro její odstranění rozhodující Grussovo cítění. Zpochybňuje se tím však i hodnověrnost Mánesovy kopie.

Již od dob antiky, o kterou Dürerovi nepochybně šlo, jsou známy historky dokládající umělcovu dovednost. Rychlost namalování, jemnost tahů štětcem, přesvědčivost… Deskových obrazů s mouchami bylo již před rokem 1506 namalováno více než 3 desítky. [69] Moucha na rámu, moucha v signatuře, moucha na obraze a v obraze. Veliká a obávaná moucha, na kterou postavy reagují. Musca dureriana, jako výraz ostrovtipu umělcova, nemůže být v žádném případě epigonská. Dílo jako živé bylo často předmětem zápletky dokládající dovednost, mnohdy i zápletky humorné, vyvolávající zájem o dílo. Životnosti pak umělci dosahovali pohybovými situacemi, k nimž patřila například i hra na loutnu, či rozdávání věnečků poletujícími andílky. Oživující náboj v sobě nese i začlenění autoportrétu do obrazu a také signatura s dvojsmyslným výkladem, jako iniciály
jména a současně i jako datace.

Moucha se na mariánských obrazech objevovala jako poukaz na brzkou smrt Ježíše. Dürerova moucha nejenže původně měla své přesně určené místo v jednom ze dvou hlavních průsečíku geometrické osnovy obrazové kompozice, ale i její orientace nemohla být svévolná, jak je tomu v případě pozdějších kopií. Její přesně předurčené místo na ose obrazu je výrazem neopomenutelného významu božího tvora. V duálním systému dvou protikladů symbolizuje vše co je negaci srdce Mariina. Střet dobra a zla v tradici dvou čtverců Augustinova Civitas Dei se u Dürera proměňuje z měst na místa, na dva středy, geometrické body, dva úběžníky hlavních kompozičních směrů. K nim mají směřovat zraky hříšníků. K srdci Mariinu, jako naději. K mouše, jako symbolu zmaru, pomíjivosti a rozkladu. Není pochyb o tom, kam míří zrak papeže a císaře. U císaře není ani jisté, zda se jeho ruce spínají k motlitbě a nebo k útoku. Tam kam se kdo dívá, tam se také ubírá i jeho mysl. Pohříchu to není lásku vyzařující srdce Panny Marie. Je to především moucha opovrhující řádem světa natolik, že si na kopii Růžencové slavnosti v Mánesově podání neuměla ani řádně sednout na své místo, jež tomuto Belzebubovu znamení, Dürer v rámci kompozice svého díla, geometricky přesně vyhradil. Vlastně ani nevíme, a možná již ani vědět nebudeme, kde ji Dürer na základě svého hlubokého poznání řádu tohoto světa nakonec opravdu nechal chvíli spočinout.

Květinové věnce s láskou spletené ve své celistvosti, nahrazují lidské symboly duchovní a světské moci. Dílo odpovídá na otázku jejich původu. Vůni květů jsou podníceny další smysly, právě tak jako andělskou hudbou zní celé dílo. I s loutnou si jej mistr údajně vypůjčil k oslavě díla Giovanniho Belliniho. Oktáva zvuků je ve svém kmitočtovém vyjádření založena na podobné harmonické číselné řadě odpovídající proporci zlatému řezu a Dürerovu prostorovému pojetí Růžencové slavnosti. Takto originálně a harmonicky zní také vypůjčená loutna Archanděla Gabriela posvátným zpěvem. Ježíš je sluncem, světlem světa i barvou obrazu. Směr světla na růžencové slavnosti je ztotožněn s osou jeho těla. Směr, jenž pod úhlem cca 45° prolíná celým dílem, dává také současně orientaci ke světovým stranám. Kultovní místo je přírodním chrámem, ve kterém Královna nebes sedí na trůně s osou symetrie a s nezbytnou orientací východ západ. Přístup k ní je zde však ve vztahu k slunci nutně od východu, což odpovídá sice antické tradici, ale méně již tradici křesťanského, byť přírodního chrámu. Mohli bychom však pokládat Dürera za geniálního, kdyby si tyto vztahy ke světu neuvědomoval?

33.7 ŘÁD BRNA A DÜREROVA SIGNATURA

Opuštěný Pirckheimer si poeticky povzdechl, že „Vše co bylo na Albrechtu Dürerovi smrtelného, leží v jeho hrobě“. Nesmrtelným se tím stalo především jeho dílo, jeho myšlenky. Ve výčtu rolí, které sehrál na tomto světě, je na náhrobku od pozůstalých překvapivě uvedeno i to, že byl architekt. Ale architektem je člověk nestával ani v minulosti tím, že napsal nějakou knihu. Ani tím, když nějaký epigon podle této knihy něco postavil. Hrad Munot ve švýcarském Schaffhausenu byl postaven čtvrt století po jeho smrti v létech 1563 až 1585 podle schematického návrhu kruhové pevnosti. Ta byla součásti rozsáhlejšího městského opevnění kontrolujícího údolí řeky Rýn a pořídilo si ji a financovalo město samotné. Podobně jako na brněnském Špilberku jsou i zde vnitřní součásti hradu kasemata a je zapotřebí konstatovat, že náčrtky z Dürerovy publikace vztahující se k charakteristickým stavebním konstrukcím korespondují s podstatně dříve realizovaným brněnským hradem mnohem lépe, než s pevností Munot postavenou příliš formálně a příliš dlouho po jeho smrti, než aby se dala jakkoli pokládat za jeho autorské dílo.

Zájem o některá tělesa, mezi nimi například o pravidelný dvacetistěn sleduje nepochybně praktické architektonické využití a míří daleko do budoucnosti reprezentované například geodetickou kopuli 20. století.[70] Analytické myšlení a vidění světa jej přivedlo ke geometrizaci člověka, kterou využívají i současné digitální technologie řešící problémy vizualizace. Spirálový sloup nabýval u Dürera odvážnou architektonickou a geometrickou formu. Náročnější geometrický útvar, i z dnešního pohledu, představuje také zborcená plocha hyperbolického paraboloidu.

V souvislosti s pevnostními stavbami se Dürer zabýval geometrickými problémy souvisejícími také s kvadraturou kruhu. Snažil se využit přednosti obou tvarů. Kruhového či oválného s jeho výhodami viditelnosti, dostřelu a odolnosti bez slabých míst. Čtvercového či pravoúhlého s výhodou provozní orientace, prostorové organizace, konstrukční a skladebné logiky. Problém opevňování měst, zámků a míst studoval v kontextu lidských proporci, jimž dříve věnoval velkou pozornost. V rámci téže geometrie, která ho již dříve zajímala, hledá odpovědi ve své poctivé snaze o optimalizaci jejich osnovy. Motiv pootočeného čtverce, nebo přesněji, krychle či kvádru jej zajímal již i dříve. V symbolické rovině se v tomto problému promítá vztah mezi Nebem a Zemí. Jde také o odvěký problém přechodu z tohoto na onen Svět. V obdobě rukopisu Dürerova andílka jej tedy můžeme najit také v dlažbě městského chrámu sv. Jakuba v Brně, na jeho nejposvátnějším místě. Nebeským obrazem této pozemské scény je hvězdná klenba chrámu se styčníky určujícími geometrický řád celého renesančního obrazu města Brna.

Dürer věnoval svojí knihu o pevnostních stavbách markraběti moravskému Ferdinandovi I.[71] Tento fakt je závažný z více důvodů. Poukazuje na evidentně dlouhodobější práci pro Ferdinanda z vůle císaře Karla V. Kontakt s významnou osobnosti císařová bratra a dlouhodobá práce pro něj prakticky vylučuje možnost, že by jej Dürer neportrétoval. Věnování v podobě tištěné kopie je v současnosti zahrnuto mezi jeho londýnské rukopisy. Návrhy směřovaly nepochybně nejen k obraně Vídně, ale i širšího okolí vymezeného sérií Ferdinandových šlechtických titulů. Na základě jeho příkazu měla být opevněna některá města a místa. Muselo se to týkat především nově získaných, mezi kterými dominovalo Brno, Olomouc a možná i Vratislav. Dürer to chápe jako příležitost zužitkovat svoje zkušenosti v získávané v tomto směru na císařském dvoře již od dob Maxmiliána I.

Ve stejné době, kdy vydává Dürer svoji knihu o opevňování měst, vytvořil rovněž velký dřevoryt opevněného města v ptačí perspektivě ve tvaru vejce.[72] Překvapivě jej neuplatnil ve své knize a ani později s ním již nijak nenavázal na její text. Ve starých katalozích je tento dřevoryt na první pohled nelogicky označován jako „Dürerova Vídeň“. Heaton ve své práci shrnující Dürerův životní osud, v tom viděl rozpor. Vždyť první vítězství nad Turky obléhajícími neúspěšně Vídeň se odehrálo v roce 1529 a tedy více než rok po Dürerově smrti. Nezná tedy pádný důvod pro to, aby Vídeň byla označována jako Dürerová a v dřevorytu proto vidí jen pouhou ukázku ilustrující jeho čistou teorii opevňování měst. Všeobecně respektovaný omyl začíná již v tom, že zaměňuje návrh čtvercové pevnosti s ohrazeným městem. Půdorys pevnosti jednoznačně odpovídá náčrtkům publikovaným v prosinci roku 1527, podrobněji řešícím vnitřní provozní uspořádání.[73] Skici pravděpodobně nepředstavují definitivní řešení problému, jimž se Dürer v posledním období svého života zabýval, a který si kvůli jeho rozsahu a složitosti rozdělil na problémy dílčí. Chceme li pochopit prostou skutečnost, že zde Dürer řeší problém obrany Brna jako strategické součásti obrany Vídně, musíme si povšimnout, že celá řada skic tvoří ucelený a vzájemně prolínající soubor variantních návrhů tak, jak by vznikl i dnes rukou kvalitního architekta. Jeho dělo má ještě charakteristickou formu, ačkoli neváhal k jeho konstrukci použit jak kružítko, tak i pravítko. Opustil kresbu z volné ruky a začal projektovat. Situace, půdorysy, pohledy, řezy a detaily. Přestože příležitosti bylo mnoho, nemáme žádny přímý doklad o Dürerově návštěvě. To poněkud omezuje brněnské nadšení, ale přiznejme, že jen velmi málo. Kde kdo by byl rád, kdyby měl jeho Nosorožce ve svém obývacím pokojí a obyvatelé Brna mají mnohem větší a významnější dílo přímo ve svém městě. S Vídní je situace podobná, a přesto je zcela samozřejmě „Dürerova“.

Originál
celého projektu nepochybně obdržel pouze Ferdinand I. i s průvodní zprávou a s
věnováním nespravedlivě označovaným jako dílo teoretické. Hrad Špilberk pak
prodává stavům, které jej ještě za jeho císařského panování prodaly v roce 1560
i s vinicemi a zahradami městu.

Dürerův návrh, s průvodní zprávou a s věnováním, je často nespravedlivě označován ve své fragmentární podobě jako dílo navýsost teoretické. V případě Brna tomu tak rozhodně není. Návrší nad městem je dodnes chráněno monumentální cihelnou pevností s půdorysem ve tvaru zjednodušené a přestavbami později nevhodně znečitelněné Dürerovy signatury, spřízněné ve své vtipné dvojznačností právě se signaturou Růžencovou slavností. Podobně jako kompoziční moucha z Růžencové slavnosti je toto markraběcí sídlo v Brně pětiúhelným mořským krabem s pěti páry končetin odpovídajícím směrům setkávajícím se v jeho kompozičním středu. Svoji hlavní osou krab kupodivu nevyhlíží příchodu Osmanů od východu, ani nevzhlíží k Vídni, jak se až později stalo povinností. Hlavní osa míří rovnou ke svatému Petru v Římě, což je mimořádně zajímavý fakt.

Na nejstarším pohledu na Brno z roku 1593 od Jana Willenberga, je již hrad významnou městskou dominantou. Vrchol Špilberka je tehdy již chráněn cihelnou pevností s půdorysem ve tvaru zjednodušené a přestavbami mírně narušené Dürerovy signatury. Markraběcí sídlo na Špilberku vzdor řadě epigonů i po mnoha necitlivých zásazích, ve své koncepci dodnes promlouvá tajemnou architektonickou řečí a stal se svojí skrytou, ale nezaměnitelnou geometrickou osnovou, na soudobých leteckých snímcích čitelnou signaturu Dürerovou. A jako Albrecht, D jako Dürer, odvozený z německého das Tor, brány na rodovém erbu, nebo obdobně z der Turm, obranné věže s průchozí bránou a starogermánským mytologickým podtextem.

Přestože tento genius již velmi krátce po dokončení svého posledního velkého projektu, v
důsledku vleklého horečného onemocnění
umírá, zanechal v harmonickém Brně duši nesmrtelného ARCHITEKTA.


33.8 LITERATURA


[a] polyedr

[b] Snad Habartice ve Slezsku – v českém pohraničí, anebo Ebersdorfu u Salcburku?

[c] FARA, Giovanni Maria, Albrecht Dürer teorko dell´ architettura: una storia italiana. Accademia Toscana di Scienze e Lettere „La Colombaria“ Studi CLXXXI, Leo S. Olski, Firenze 1999

[d] Signatura N-1-22

[e] Benátské Fontego dei Tedeschi je historická budova tehdejších německých obchodníků poblíž mostu Rialto

[f] LÜBKE, Isolde se domnívá, že klečící postavou s úhelníkem je architekt Jeroným
z Augsburku, jenž se podílel na rekonstrukci Fondaca dei Tedeschi


[1] RUPPRICH, H. Dürer Schriftlicher nachlass. Deutscher verlag für kunstwissenschaft, Berlin 1969, s. 283 a 326

[2] PIJOAN J. Dějiny umění 6. ODEON, Praha 1989, s. 318

[3] http://www.bundesbank.de/download/bargeld/pdf/euro_dm_bankdeutscherlaender.pdf

[4] http://cs.wikipedia.org/wiki/Ferdinand_I._Habsbursk%C3%BD

[5] http://www.all-art.org/durer/durer4.html

[6] PIJOAN J. Dějiny umění 6. ODEON, Praha 1989, s. 325

[7]
HEATH, R. F. Albrect Dürer. Adamant Media Corporation, London 2004, ISBN 1–4212-6953–8, s. 9

[8] HENRICO DE ISERNIA, DOLLINER, T. Codex epistolaris Primislai Ottocari II. Bohemiae regis. ACADEMIA THERESIANA, Vienne 1803

[9] UPPRICH, H. Dürer Schriftlicher nachlass. Deutscher verlag für kunstwissenschaft, Berlin 1969, s. 371

[10] SCHERER, V. Dürer. Deutsche verlags – aschalt, Stuttgart und Leipzig 1906, s. 338

[11] Masters in Art. Albrecht Dürer. Volume 2, Bates Guild Company, Boston 1901, s. 26

[12] HÁLOVÁ – JAHODOVÁ, C. Brno. Stavební a umělecký vývoj města. Pražské nakladatelství V. Poláčka, Praha 1947, s. 98

[13] Allgemeine Deutsche Biographie. Historische Commission bei der königl. Band 38 (1894), Akademie der Wissenschaften, Duncker & Humblot, München/Leipzig 1875–1912, s. 716 – 718

[14] CONWAY, W. M. LITERARY REMAINS OF ALBRECHT DURER. AT THE UNIVERSITY PRESS, CAMBRIDGE 1889, s. 29

[15] SIMONS, M. Een Theatrum van Representatie?: Aartshertog Ferdinand van Oostenrijk stadhouder in Praag tussen 1547 en 1567. Dissertation. Downloaded from UvA-DARE, the Institutional Repository of the University of Amsterdam (UvA); http://dare.uva.nl/document/ 142675, s. 229

[16] http://www.archive.org/details/drerloeuvredum00druoft;  I Annuaire Collections d’Art de la Maison Royale de Prusse XIV [1893], s. 211

[17] Allgemeine Deutsche Biographie. Historische Commission bei der königl. Band 38 (1894), Akademie der Wissenschaften, Duncker & Humblot, München/Leipzig 1875–1912, s. 716 – 718

[18] HEATON, CH. THE LIFE OF ALBRECHT DURER OF NURNBERG. SEELEY, JACKSON AND HALLIDAY, LONDON 1881, s. 60

[19] MOORE, T. S. Albert Durer.; http://www.fullbooks.com/Albert-Durer1.html, s. 77 – 78

[20] http://cs.wikipedia.org/wiki/Kol%C4%8D%C3%AD_p%C5%99ilba

[21] RETBERG, R. Dürers Kupferstiche und Holzschnitte. Theodor Ackrermann, München 1871, s. 95

[22] http://www.statemaster.com/encyclopedia/Woodwose

[23] http://cs.wikipedia.org/wiki/Obecn%C3%A9_figury#Div.C3.BD_mu.C5.BE

[24] Bible, Jeremiáš 50:39

[25] LEISCHING, J. Johann Tschertte, königlischer Baumeister der niederösterreichischen Lande. Zeitschrift des Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens, 4/1900. Verlag des Vereines, Brünn 1900, s. 280 a 281

[26] STOKLASKA, Ottokar. Die Brünner familie schertte (Teufel). Zeitschrift des Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens, 5/1901. Verlag des Vereines, Brünn 1901, s. 297 – 298

[27] LEISCHING, J. Johann Tschertte, königlischer Baumeister der niederösterreichischen Lande. Zeitschrift des Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens, 4/1900. Verlag des Vereines, Brünn 1900, s. 280, 282, 300, 331 – 334 a 341 – 343

[28] STOKLASKA, Ottokar. Die Brünner familie Tschertte (Teufel). Zeitschrift des Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens, 5/1901. Verlag des Vereines, Brünn 1901, s. 297 – 298

[29] LEISCHING, J. Johann Tschertte, königlischer Baumeister der niederösterreichischen Lande. Zeitschrift des Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens, 4/1900. Verlag des Vereines, Brünn 1900, s. 344

[30] ADAMS, N. Anali di architettura 13/2001. Recensioni. Rivista del Centro internazionale di Studi di Architettura Andrea Palladio di Vicenzza 2001, s. 203; http://www.cisapalladio.org/annali/pdf/a13_17_recensioni.pdf

[31] LEISCHING, J. Johann Tschertte, königlischer Baumeister der niederösterreichischen Lande. Zeitschrift des Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens, 4/1900. Verlag des Vereines, Brünn 1900, s. 342

[32] OPLETALOVÁ, P. Knihovník našel půl tisíciletí starý dopis. www.denik.czVLTAVA-LABE-PRESS, a.s. Praha 26. 2. 2008

[33] BLAHOVÁ, Z. Příspěvek písemných pramenů k raně renesanční architektuře v Olomouci. Sborník Společnosti přátel starožitností; 4. Praha, s. 163 – 166; http://www.pruzkumypamatek.cz/pdf/1997-02-15.pdf

[34] HÁLOVÁ – JAHODOVÁ, C. Brno. Stavební a umělecký vývoj města. Pražské nakladatelství V. Poláčka, Praha 1947, s. 106

[35] BLAHOVÁ, Z. Příspěvek písemných pramenů k raně renesanční architektuře v Olomouci. Sborník Společnosti přátel starožitností; 4. Praha (Zdeněk Dragoun), s. 163 – 166; LEISCHING, J. Johann Tschertte, königlischer Baumeister der niederösterreichischen Lande. Zeitschrift des Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens 4. Ročník 1900

[36] ZEDLER, Johann Friedrich. Großes vollständiges Universal Lexikon aller Wissenschaften und Künste. Halle und Leipzig 1733; WERNER, Rudolf. DAS GESCHLECHT VON CZETTRITZ UND SCHWARZWALDAU; http://www.boehm-chronik.com/geschichteschwarzwaldau/SchAnl3.pdf

[37] SAMMTER, A. Chronik von Liegnitz. 2. Theil. B. Krumbhaar, Liegnitz 1868, s. 34

[38] ZEDLER, Johann Friedrich. Großes vollständiges Universal Lexikon aller Wissenschaften und Künste. Halle und Leipzig 1733; WERNER, Rudolf. DAS GESCHLECHT VON CZETTRITZ UND SCHWARZWALDAU; http://www.boehm-chronik.com/geschichteschwarzwaldau/SchAnl3.pdf

[39] SAMMTER, A. Chronik von Liegnitz. 2. Theil. B. Krumbhaar, Liegnitz 1868, s. 205

[40] KRAUNZNER, Wolfgang. Zur Algebra des Heinrich Schreyber. Festschrift zum 500. Geburtstag; In: WEIDAUER, Manfred. Heinrich Schreyber aus Erfurt, genannt Grammateus. Institut für Geschichte der Naturwissenschaften, München 1996, s. 25 – 64; http://de.wikisource.org/wiki/Diskussion:ADB:Tscherte,_Hans; http://de.wikipedia.org/wiki/Hans_Tscherte

[41] http://pl.wikipedia.org/wiki/Czettritz

[42] PACKISCH, E., ERDMAN, Die historische Entwicklung des Niederschlesien Steinkohlenbergbaues. Der Bergbau im Osten des Königsreichs Preusen. Band III. Der Waldenburg und Neuroder Industriebezirks, Breslau 1913.

[43] KOSMATY, Jerzy. TWORZENIE POLSKICH ZAŁÓG GÓRNICZYCH W WAŁBRZYSKIM ZAGŁĘBIU WĘGLOWYM W LATACH 1945–1950 ZE SZCZEGÓLNYM UWZGLĘDNIENIEM TECHNICZNEJ KADRY KIEROWNICZEJ. Dzieje górnictwa – element europejskiego dziedzictwa kultury, 3. Pod red. P. P. Zagożdżona i M. Madziarza, Wrocław 2010, s. 180 – 182; http://www.historia-gornictwa.pwr.wroc.pl/wp-content/uploads/17Kosmaty.pdf; PACKISCH, E., ERDMAN, Die historische Entwicklung des Niederschlesien Steinkohlenbergbaues. Der Bergbau im Osten des Königsreichs Preusen. Band III. Der Waldenburg und Neuroder Industriebezirks. Breslau 1913; PIĄTEK, E. Zarys dziejów przemysłu węglowego na Dolnym Śląsku do XIX w. Pięć wieków węgla na Dolnym Śląsku. Wałbrzych 1978, s. 23; PIĄTEK, E. Historia górnictwa węglowego w rejonie Nowej Rudy na Dolnym Śląsku w okresie od XV do XVIII wieku. Przegl. Górn. nr 1, 2000, str. 39; RZEMEŁKA, J. Pierwsze wiadomości o węglu kamiennym na obszarze Górnośląskiego Zagłębia Węglowego. Przegl. Górn. nr 11, 1984.

[44] WUTKE, K. CODEX DIPLOMATICUS SILESIAE. XX. MORGENSTERNS BUCHHANDLUNG, BRESLAU 1900, s. 210 – 226

[45] SAMMTER, A. Chronik von Liegnitz. 2. Theil. B. Krumbhaar, Liegnitz 1868, s. 124

[46] WUTKE, K. CODEX DIPLOMATICUS SILESIAE. XX. MORGENSTERNS BUCHHANDLUNG, BRESLAU 1900, s. 179; http://pl.wikipedia.org/wiki/Imhoff

[47] HALLER, Franz Ludwig. Militärischer Charakter und merkwürdige Kriegsthaten Friedrich des Einzigen Königs von Preusen. Oehmigke des Jüngern, Berlín 1796, s. 208 a 147; http://books.google.pl/books?id=RNoAAAAAcAAJ&pg=PA208&lpg=PA208&dq=Czetriz&source=bl&ots=XJw96jofwM&sig=_UThyXoGTtQh0DIPdVGqGpd12Hc&hl=cs&ei=zmOUTKeqMY3BswavkIxb&sa=X&oi=book_result&ct=result&resnum=3&ved=0CB4Q6AEwAg#v=onepage&q=Czetriz&f=false

[48] Forgesetzte neue genealogish – historische nachrichten von den Bornehmsten Begebenheiten, welche sich an den Europaischen hofen. Theil 157. Johan Samuel Heinsius, Leipzig 1775. s. 100; http://books.google.de/books?id=oDxBAAAAcAAJ&pg=PA100&lpg=PA100&dq=Czetres&source=bl&ots=KyvSZTWseN&sig=zMmnpFfHz3SyUGba9jT_BqwdMKo&hl=de&ei=K4GWTLqqCtHLswaN0_Vk&sa=X&oi=book_result&ct=result&resnum=7&ved=0CEAQ6AEwBg#v=onepage&q&f=false

[49] GEBAUER, Josef.

[50] http://www.aggregat456.com/2009/06/in-re-durer_17.html

[51] http://www.karaartservers.ch/prints/ex-libris/1b.html

[52] LEISCHING, J. Johann Tschertte,
königlischer Baumeister der niederösterreichischen Lande. Zeitschrift des Vereines
für die Geschichte Mährens und Schlesiens, 4/1900.
Verlag des Vereines,

Brünn 1900, s. 279, 285 a 290

[53] http://de.wikipedia.org/wiki/Gundersdorf

[54] http://en.wikipedia.org/wiki/Hofkriegsrat

[55] JEITLER, Markus. Herrschaftsbildung und wirtschaftlicher Mißerfolg – Guntersdorf im späten Mittelalter (1258 ‐ 1476). In: http://www.guntersdorf.at/pdf/mittelalter.pdf

[56] JEITLER, Markus. Aufsteiger und Emigranten http://www.guntersdorf.at/pdf/neuzeit.pdf, s. 1 – 15

[57] http://www.deutschkreutz.at/chronik.pdf

[58] http://www.sagen.at/texte/sagen/oesterreich/salzburg/lungau/burgweisspriach.html

[59] http://www.lanzenkirchen.at/geschichte/schloss.html#Wasserschloss

[60] SEDDON, Christopher Rhea. Die alte Pfarrkirche „Maria Himmelfahrt“ zu Winzendorf als Begräbnisstätte der Freiherrn von Teufel. Sborník prací filosofické fakulty brněnské university. Odpovědný redaktor: POSPÍŠILhttp://biblio.hiu.cas.cz/ask.php?IsisScript=/wbib.xis&dot=h&type=h&from=1&pocet=10&db=biblio&lang=cz&format=standard&to=10&exp1=Pospíšil,%20Ivo. Ivo, Masarykova univerzita v Brně 51, Brno 2002 [rok vydání 2004], č. 49, ISBN 80–210–3358–4, s. 255 – 271

[61] FRIESS, Godfried. Die Reise des Hans Christoph Freiherrn von Teufel in das Morgenland 1588–1590. XXXII. Programm des k. k. Ober-Gymnasiums der Benedictiner zu Seidenstetten. Linz 1850, s. 3 – 50; GREIL, Michael. den ohne drosse gedult ist nit müglich, durch die Turggey zu kommen. Die Beschreibung der rayß (1587–1591) des Hans Christoph Teufel. In: Das Osmanische Reich und die Habsburgermonarchie. Hrsg. von Marlene Kurz, Martin Scheutz u. a., Mitteilungen des Instituts für Österreichische Geschichtsforschung Ergänzungsband 48, München 2005, s. 449 – 460; http://selbstzeugnisse.histsem.unibas.ch/show_detail.php?id=1289

[62] LEHNER, Martina. Reise ans Ende der Welt (1588–1593). Studien zur Mentalitätsgeschichte der frühen Neuzeit anhand des Reisetagebuches von Georg Christoph Fernberger von Egenberg. Frankfurt 2001; http://selbstzeugnisse.histsem.unibas.ch/show_detail.php?id=1289

[63] KOTKOVÁ O. Albrecht Dürer. Růžencová slavnost 1506 – 2006. Národní galerie v Praze, Praha 2006, s. 9

[64] KOPÁČ, Zdeněk. Albrecht Dürer. Růžencová slavnost. Česká televize Praha, Krátký
film, Praha 1971

[65] LÜBBEKE, I. Albrecht Dürer. Růžencová slavnost 1506 – 2006. Dürerova představa fiktivního společenství. Národní
galerie v Praze, 2006, s. 23 a 30

[66] http://galileo.rice.edu/Catalog/NewFiles/duerer.html

[67] KOTKOVÁ O. Albrecht Dürer. Růžencová slavnost 1506 – 2006. Národní galerie v Praze, 2006, s. 10

[68] KOTKOVÁ O. Albrecht Dürer. Růžencová slavnost 1506 – 2006. Václav Mánes podle Albrechta Dürera. Národní galerie v Praze, 2006, s. 204

[69] KONEČNÝ, L. Albrecht Dürer. Růžencová slavnost 1506 – 2006. Chytání zmizelé mouchy. Národní galerie v Praze, 2006, s. 42, 43 a 47

[70] RUPPRICH, H. Dürer Schriftlicher nachlass. Deutscher verlag für kunstwissenschaft, Berlin 1969, s. 261, 268
a 350

[71] CONWAY, W. M. LITERARY REMAINS OF ALBRECHT DÜRER. AT THE UNIVERSITY PRESS, CAMBRIDGE 1889, s. 264 – 265

[72] HEATON, CH. THE LIFE OF ALBRECHT DURER OF NURNBERG. SEELEY, JACKSON AND HALLIDAY, LONDON 1881, s. 265

[73] RUPPRICH, H. Dürer Schriftlicher nachlass. Studien und Entwürfe. Deutscher verlag für kunstwissenschaft, Berlin 1969, s. 89


Obr. 33-2 Albrecht Dürer (1471 – 1528), Portrét brněnského barona a císařského stavitele Jana Čerta (1519) s věnováním k 48. jbileu, je možno srovnat s vyobrazením mladého muže na růžencové slavnosti (1506), kde však byla jeho tvář o třináct let mladší a bohužel navíc do značné míry poškozená. Dürerovo autorství je zde s velkou pravděpodobností nespravedlivě zpochybňováno a přehlíženo, což vyplývá z kompozice díla a užití symbolů. Novodobý osud díla je nyní poněkud nejasný.

OBR. 33-3  Kompoziční moucha na Růžencové slavnosti je Dürerovou signací

Obr. 333-4 Prolínání kompozičních osnov renesančního obrazu Brna

Obr. 33-5 Dürerova moucha v Brně

Obr. 33-6 Dürerova nejstarší veduta Brna (1527) ze zbírky v Londýně, fol. 44a

Obr. 33-7 Hrad Špilberk je Dürerovou signaturou renesančního obrazu Brna


O autorovi

Ing. arch. Ladislav Mohelník, Ph.D. je architektem a projektantem zabývajícím se stavbami pro vzdělávání a kulturu. Působí také jako teoretik architektury a pedagog.

Abstract (English)

The geometric order of Renaissance Brno existence has not been in attention of architects so far. The geometric order has a range of principles and compositional features. The features have been discovered in characteristic paintings Albrecht Durer’s. It is obvious that the Durer’s works for the emperor Charles V and his brother and later emperor Ferdinand I did not focused only on theoretical work but on many of fortresses in Brno, Olomouc, Wroclaw etc. They are evidently secret works of the genius. A meaningful collaborator and follower in the extensive project was also his friend Jan Čert from Brno and lately from Vienna. His noble genealogy had a significant role in history of Silesia and Moravia for centuries. It is tendency to see him as Austrian or even German architect. It is because of the fact that the genealogy tree of his noble family has roots at Moravia. It as undoubtedly Jan Čert´s effort that Dürer created extraordinarily monumental architectural works in Brno.


Kořeny moravské urbanistické struktury

ATLANTIDA.NAME č. 9/2010

Elektronická verze odborného recenzovaného časopisu ATLANTIDA, evidovaného MK ČR pod číslem periodického tisku: MK ČR E 17972, věnovaného teorii architektury a urbanismu. Časopis vychází od roku 2009 dvakrát ročně. Pro přístup k internetovému časopisu ATLANTIDA.NAME nyní není nezbytná registrace čtenáře.


 ATLANTIDA

 

ČASOPIS TAJEMNÉHO SVĚTA ARCHITEKTURY                           9/2010

OBSAH

33. DÜREROVO BRNO – Ladislav Mohelník

ISSN 1802-9531


Na obálce – Albrecht Dürer, Erb císařského stavitele Jana Čerta (1523)


9/2010                                                                                             ATLANTIDA

 

Název periodického tisku: ATLANTIDA

Obsahové zaměření: odborný recenzovaný časopis v oboru  teorie architektury a urbanismu

Četnost vydávání: 2 x ročně

Místo vydávání:   Brno

Číslo vydání:      9 

Datum vydání:    31. 4. 2011

Evidenční číslo periodického tisku: MK ČR E 17972

Vydavatel: © Projektový a vývojový ústav, s.r.o. – pvu@atlantida.name

                  Purkyňova 95

                  612 00 Brno

                  IČ: 49449290

                  Peněžní ústav: Česká spořitelna a.s. pobočka Brno

                  Číslo účtu: 2026718319/0800

                  Plátce DPH

Redakce:   Ing. arch Ladislav Mohelník, Ph.D. – šefredaktor – sefredaktor@atlantida.name

                  Ing.arch. Antonín Havlíček – zástupce šefredaktora – havlicek@atlantida.name

                  Ing. Jitka Mohelníková, PhD. – obch. zástupce – mohelnikova@atlantida.name

                  Petr Mohelník – webmaster@atlantida.name

Redakční rada: Ing. arch. Josef Hrabec, CSc. – předseda – hrabec@atlantida.name

                  Doc. Ing. arch. Jaroslav Drápal, CSc. – drapal@atlantida.name

                  Ing. arch. Jan Hrubý, CSc. – hruby@atlantida.name-

                  Ing. arch. Antonín Havlíček – havlicek@atlantida.name

                  Prof. Ing. arch. Jan Koutný, CSc. – koutny@atlantida.name

                  Ing. Jitka Mohelníková, PhD. – mohelnikova@atlantida.name

Cena:        nestanovena      

ISSN 1802-9531

36


 

28 BRUNESWERDE (1. ČÁST)

Ostrá hora v Moravskoslezských Beskydech představuje svými prudkými srazy přírodní pevnost s rozsáhlým a neprostupným zázemím lesů a polí. Chráněná kotlina Za Ostrou s údolím Satiny je v podstatě přístupná pouze úzkými bránami ze tří směrů, jak je naznačeno na historické mapě z let 1836 – 1852. Bezpečí, které mystická Ostra poskytovala, dokázali lidé odpradávna ocenit a definitivně ji opustili až v kolonizačním období, když sestoupili dolu do údolí. Díky síle tradice můžeme její stopu nalézt v mnoha koutech světa.[1]


Ladislav Mohelník

Klíčová slova: architektura, architektonická struktura, architektonická kompozice, Beskydy, Brněnský hrad, Bruneswerde, Brušperk, Frýdek – Místek, Frýdlant nad Ostravicí, historie, Hukvaldský hrad, kompoziční analýza, Morava, Ostara, Ostra, Ostrá hora, Ostrava, Ostravice, Slezsko, Stará Ves nad Ondřejnicí, urbanismus, urbanistická struktura, urbanistická kompozice, zaniklé sídlo

Key Words: architecture, architectural structure, architectural composition, Beskydy, Brno castle, Bruneswerde, Brušperk, Frýdek-Místek, Frýdlant nad Ostravicí, history, Hukvaldy castle, composition analysis, Moravia, Ostara, Ostra, Ostrá hora, Ostrava, Ostravice, Slezsko, Stará Ves nad Ondřejnicí, urbanism, urban structure, urban composition, lost municipality

28.1 PROBLEMATICKÝ PŮVOD SÍDEL V BESKYDECH A PODBESKYDÍ

Zániky obcí i větších měst nebyly v bouřlivých historických obdobích ničím mimořádným. Nešlo zdaleka jen o válečné události, jež vedly k jejich zmizení z tohoto světa. Několik příkladů záhadně zaniklých beskydských sídel, jejichž osud by mohl souviset se ztracenou minulostí Ostravice jako součásti rozsáhlejšího kompozičního celku, poukazuje na různost problémů, ale současně i na leccos společného a charakteristického. Kromě vlivu prostých komunikačních vazeb, je možno sledovat vlastnické vztahy v širším území, geografické poměry, ale především vizuálně se projevující urbanistickou strukturu a její kompozici…[2] Obrana území byla v různých obdobích zajišťována mnoha opevněnými místy, dnes rovněž zaniklými. Z nepřeberného počtu beskydských lokalit, unikajících většinou systematickému zpracování, je možno z Jablunkovska uvést například Hrádek na pravém břehu Olše, Grodžisko v Dolní Lištné u Třince, Grudek v Bukovci, Zumčisko na opevněném kopci v Jablunkově-Návsi, Zumčisko v Karpatné, tvrz Jablunka v Jablunkovském průsmyku, Šance v Mostech u Jablunkova, Šance u Hrčavy, Šance ve východní části Bukovce, Šanečky u Dolní Lomné. Z Hukvaldska je například známější tvrz a pozdější hrad na Hukvaldech, Strážnice v Kozlovicích, Strážnice nad Staříči, Strážnice ve Skalici, Stráž na Štandlu u Místku, Šance v Řečici, tvrz v Lubně, Zamčisko ve Frýdlantu n. O., tvrz Kozinec v Čeladné…[3]

Je až neuvěřitelné, že v tak stísněném prostoru podbeskydí, kde dnes již téměř nevybývá žádného vhodného místa pro další výstavbu, můžeme postrádat také celé středověké vesnice, které jsou zmiňovány ještě v písemných pramenech 13. i dalších staletí. V oblasti ostravického okolí se žádný systematický archeologický výzkum celých sídel neprováděl. Ojedinělým případem zaniklé středověké vsi Pfaffenschlag u Slavonic, se například na Moravě zabýval Nekuda.[4] Poukazuje na význam plužiny v územním katastru pro poznání historie obce a přinesl mnoho zajímavých a pro sídla specifických poznatků. Vzhledem k brzkému zalesnění po zániku obce se zachovala ve velmi dobrém stavu a dnes představuje velmi cennou informaci o charakteru obce i o způsobu hospodaření jednotlivých zemědělských usedlostí. Nemáme na Moravě publikováno příliš mnoho jiných příkladů podrobného rozsáhlého výzkumu celkového uspořádání středověké moravské vesnice. Historici raději obvykle opakují dávné smyšlenky, aniž by se zabývali studiem konkrétní krajinné a urbanistické struktury, vyžadujícím všestrannost a koncepčnost. Archeologové se zase většinou omezují na velmi malé lokality a objekty. Z nepochopených fragmentů často indukují své představy postrádající řádné uchopení reálného celku. Místo seriózní prostorové interpretace minulých dějů odehrávajících se v rámci těchto struktur, pouštějí historici i archeologové uzdu své fantazii a vymýšlejí fantaskní minulost. Tam kde se jejich poznatky dostávají do rozporu s prameny, používají slovíčko falzům. Nikoli však ve vztahu ke své práci, ale k urážce naších předků. Tvůrčí činy minulých generaci jsou však natolik nesmazatelně zapsané do tváře naší Matky Země, že i po tisíciletích stále promlouvají k tomu, kdo je ochoten naslouchat jejich komponované výtvarné řeči, dostupné nyní v digitální podobě také na internetu. Z tohoto pohledu není ani ta nejmenší lidská osada dostatečně zaniklá a dávná prokletí ztratila svoji sílu, jež měla vést k zapomnění. Beskydy a okolí nejsou žádnou výjimkou. I ony nám trpělivě nabízejí záznam své slavné i neslavné minulosti k nové interpretaci, více se přibližující k boží pravdě, jež nám měla zůstat z vůle mocných utajena. Chceme-li uchovat pro další generace čistou přírodu i celé bohatství kulturní krajiny, musíme jí porozumět.

28.1.1 100 lánů na Lubně

Hosák ve svém Historickém místopisu země moravskoslezské uvádí, že …kníže opolský Vladislav daroval 1281 premonstrátům 100 velkých lánů od hranic vsi Lubna na pomezí moravském při řece Ostravici a Sitině k vystavění kláštera a kolonisaci. K 1573 – 1636 viz u Frýdku. Gruntovní registra z 1609 v zemském archivu v Brně.[5] Uvědomíme-li si, že jeden velký lán představoval výměru cca 30 ha, jednalo se o poměrně velkou plochu pozemků, jejichž prostorová lokalizace činí problémy. Ploše 3000 ha odpovídá území obdélného tvaru 5 x 6 km. Nebudeme-li pochybovat o správnosti uvedení počtu lánů, odpovídá přinejmenším organizaci tří až čtyř větších vsí z doby středověké kolonizace. Máme zde příklad prostorového problému, kdy sice víme, o kterou obec v listinných pramenech jde, ale zatím není známo, kde se uvedené lány nacházejí. O jeho prostorové řešení se můžeme pokusit. Kde se ztratil klášter, který měl být na těchto pozemcích postaven? Problém zjevně souvisí i se vznikem novodobých Malenovic, datovaným ne příliš důvěryhodně do období 1611 – 1617. K r. 1641 viz u Frýdku. Velmi podezřelé a nápadné je například také to, že Přemysl Otakar II. právě prohrál bitvu a přišel o život a opolský kníže v tomtéž roce rozdává majetek, který byl nepochybně ještě nedávno ve svrchované moci krále.

Další zajímavou souvislostí je založení Nové Vsi, která údajně vznikla kolem r. 1600, k 1641 viz u Frýdku. Gruntovní registra v zemském archivu v Brně. Kromě Malenovic muselo být součástí dotyčného území i toto sídlo. Jenže 100 ha je území ještě podstatně větší, než tato obec i s celým Lubnem. Lubno je však v listině uvedeno výslovně jako území sousedící a můžeme jej vyloučit. Území připadající v úvahu je na východě a jihu ohraničeno strmými svahy hor a na západě řekou Ostravice, která kdysi představovala zemskou a později zjevnou majetkovou hranici. Nepravděpodobnou možností k rozšíření a zahrnutí do tohoto území jsou Janovice, protože v listině se hovoří z polského pohledu o území od hranic Lubna, při OstravicíSitině, čímž je bezesporu míněn potok Satina. Jde tedy především o území dnešní obce Malenovice. Specifikace místa při řece však umožňuje pokládat za jeho součást také území na obou březích Ostravice i Satiny, mezi Ondřejníkem a Ostrou, tedy území frýdlantského léna a dnešního Frýdlantu n. O., Pstruží, Čeladné a Ostravice. Teprve v jejích hranicích můžeme nalézt území uvedeného rozsahu. Zůstává ale otázka, co se vlastně na tomto území odehrávalo mezi rokem 1281, kdy jej premonstráti získali a domnělým obdobím vzniku Malenovic, Nové Vsi i například Janovic, které Hosák odmítá ztotožnit se vsi Janutha uváděnou v soupisu desátků k r. 1305, a sám ji uvádí až r. 1575? Teprve další obci, Raškovicím je uznána jakási možnost staršího původu, když se dochovala zmínka z r. 1261 o Vojtěchovi z Raškovic. To vše samozřejmě jaksi neochotně, protože jejich poloha již poněkud neodpovídá všeobecně uznávané Hosákově představě o postupu kolonizace z úrodných nížin, někde od Ostravy, směrem do hor. Jestliže opolský kníže Vladimír daroval premonstrátskému klášteru 100 lánů, tak to nemohl být bezcenný dar, ale šlo o plochu 100 zemědělských usedlostí, jejichž sedláci půdu nepochybně již dříve obhospodařovali, k čemuž potřebovali své rodiny a pomocníky. Odhadem se dá říct, že mohlo jít minimálně o cca 1500 – 2000 lidí. Samotný klášter, ať už byl v té době založen či nikoli, nemohl být svázán s existencí zemědělských usedlosti tak, že by zanikly současně s ním. Dostaly později pouze jiného pána. Teprve když klášter již jako lenní centrum nepůsobí, začíná se hovořit o uvedených obcích, které již ale dávno předtím musely produkovat a tedy i existovat. Kláštery zanikají ze zcela jiných důvodů než zemědělské usedlosti. Pro období před a po Bílé Hoře to platí dvojnásob. Možná, že někdy pouze pod jinými názvy, jako snad Janutha. Protože Jano_vice jsou již podle názvu pokračováním něčeho, co jím podobně jako v celé řadě jiných případů předcházelo. Kolem let 1281 – 1302 docházelo v souvislosti s německou kolonizací k násilnostem. Lenní držitelé Hukvald a jiní leníci plenili a pustošili krajinu a zabírali statky pro sebe. Domácí obyvatelstvo bylo nuceno bránit svůj majetek, který se dostával bezprávně do cizích rukou…[6] Po bitvě na Moravském poli nastávají majetkové přesuny založené na právu silnějšího. Mezi vítěze patřili nepochybně Habsburkové, jejichž jitřní hvězda vystoupala vysoko na nebesa.[a] K vítězům patřil pravděpodobně i opolský kníže Vladislav, přestože některá slezská knížata přemyslovskou stranu, ve sporu s uherským králem a Habsburky, podporovala.

Rozloha darovaného území je natolik velká, že nepřipadá v úvahu, aby do jejího rámce nepatřily, kromě již zmíněných frýdlantských lánů, také Hamrovice. Jejich fojtství je pravděpodobně v listině rovněž zmíněno. V jeho sousedství na pravém břehu řeky Ostravice kdysi stával také starohamerský hamr. Není vyloučeno, že právě klášter mohl dát základ pozdějšímu správnímu centru reprezentovanému tímto fojtstvím. Premonstrátský klášter mohl stát i jinde než při samotném středu Frýdlantu a možná, že dokonce vůbec nedokázal obhájit svoji dlouhodobou existenci, ale listinné důvody pro určitou formu jeho existenci nelze zpochybnit, protože území skutečně převzal.

Správní celek jednoho sta lánů se nemohl na světě objevit pouhým zázrakem. I Vladislav jej musel nějakým způsobem získat a spravovat. Lány musely existovat již dříve a to dokonce i předtím, než je daroval klášteru. Z hlediska dalších úvah je důležité si povšimnout, že přibližně v hranicích celého území se nacházejí také lokality, které teprve dávají celé záležitosti smysl. První se nazývá Hradová, tvrz sloužící údajně k ochraně solné cesty.[b] Druhá je rovněž s názvem Zamčisko naznačujícím obrannou funkci a v jeho sousedství je ještě Zimník. Místo mělo již dříve strategický význam, který se odráží v jeho názvu a tím dostává i hospodářský celek pochopitelnější uspořádání. Po zániku vojenské potřeby, po smluvních ujednáních na konci 13. stol., týkajících se zemské hranice na řece Ostravici, a dokonce po spojení zemí pod osobou společného panovníka, ztrácí místo vojenský význam a nastupuje zde církev v podobě bratří premonstrátů sv. Augustina se svou péčí o věřící. Řeka Ostravice zůstala i nadále hranicí náboženskou, na jejímž jednom břehu dodnes stojí kostel evangelický a na druhém římskokatolický. Na jednom stojí symbolický kříž s kalichem a na druhém je bez tohoto symbolu. Ve Frýdlantu n. O. samotném dnes stojí bývalý klášter mechanicky označovaný za památkově nezajímavý, přestože architektonická forma jeho kaple naznačuje, díky nezdolné síle tradice, ve svém jádru a formě pozdně románskou dobu.

28.1.2 Bezkyd

Zaniklá osada, která z hlediska lokalizace nepředstavuje žádný problém. Byla později součástí Ostravice a měla být údajně založena až r. 1790.[7]

28.1.3 Bílá

Tofel popisuje cestu z hrádku Bílá podél řeky Ostravice přes Vrchy, které se v úseku okolo bývalé Sokolské chaty k brodu přes Čeladenku ještě v polovině 20. stol. údajně říkalo Hukvaldská cesta. [8] Zmínku v Brunově závěti, týkající se území až po uherskou hranici, o založení vsi Bela nelze podceňovat a činit unáhlené závěry. Bělá u Ostravy je z hlediska významného sídla biskupa v Kelči mnohem nedostupnější než Bílá v Beskydech, která je naopak mnohem blíže kroměřížskému ústředí. Také současný zámeček v Bílé může odrážet dávnější tradici celé obce. Nazírání na civilizační dění té doby z pozice Ostravy není jednoznačné, a pro svoji zaujatost je mnohdy i nesprávné. Bergera, Eislera i jiné, je zde nutno poopravit.[9] Tato námitka platí i pro Kunčice a další obce. Zde je také nutné celkové přehodnocení. Pochybná a často opakovaná fráze o postupu kolonizace z údolí řek směrem do hor je neudržitelná a je nutno v oblasti Beskyd zvažovat podstatně složitější vývoj.

Antiquo Byele neboli Stará Běla může být i se svojí vodní tvrzí listinně spolehlivě identifikována až počátkem 15. stol. Vzdor krásné lanové struktuře, na první pohled stejnorodé s Brušperskou, se musí o starší listiny s Bílou v Beskydech podělit.

28.1.4 Brunovice

Olomoucký biskup Jindřich Zdík uvádí ve své listině z doby okolo roku 1131, že k proboštství sv. Václava náležely zaniklé Brunovice, o jejichž poloze nic bližšího nevíme.[10] Sídlo s tímto názvem však dnes najdeme v Polsku až někde u Krakova.

28.1.5 60 lánů a Franksstat

Řeka Ostravice tvořila od nepamětných dob hranice mezi Olomouckým biskupstvím a Těšínským knížectvím. Přemysl Ot. II. urovnal spor, avšak neuplynula ani tři desítiletí a řeka měla změněný tok zase. Biskup Dětřich dohodnul se o hranice s Měčislavem dne 2. srpna 1297. Jelikož biskup neměl z rozsáhlých lesů při Ostravici žádného užitku, postoupil v Olomúci dne 29. září 1299 za souhlasu kapitoly 60 lánů lesa mezi Brušperkem a Příborem jakémusi Farkašovi …Je to kraj, v němž nyní Frenštát je prvním městem…[11] Pochybnost vyvolává již jen to, zda šlo v uvedené listině skutečně o Příbor anebo o zcela jiné sídlo. Nejenže mezi těmito městy, ale ani poblíž žádnou dodatečnou 60 lanovou strukturu, jež by odpovídala této spekulativní úvaze, nenajdeme. Logiku ve vztahu k Příboru nemá ani zmínka o lesích při řece Ostravici, ani úvaha o budoucím území Frenštátu. Událost by spíše mohla naznačovat okolnosti, jimiž se mohlo území Čeladné, Ostravice a Frýdlantu n. O. stát součásti oblasti s pozdějším správním centrem ve Frenštátu pod Radhoštěm.

Pravdou je, že všichni lokátoři a lenníci biskupa Bruna, jakož on sám, byli Němci. Osady jimi založené nazvány jmény německými anebo, kdy našli již jméno slovanské, poněmčelými. Nicméně již v 15. století a snad již dříve všecky tyto osady jimi založené jsou veskrz slovanskými. Ba i rodové těchto lokátorů a lenníků se skoro veskrz poslovanili. Jiným vysvětlením však může být i to, že kolonizace nepronikala do zcela pusté krajiny, že pouze vyplňovala mezery, a že ani „němečtí“ kolonizátoři nemuseli být zcela jednoznačnými Němci. Také události následující po upálení Jana Husa nemusely zde být příliš příznivé pro zachování německé řeči a německých názvů osad. Je naprosto logické, že hlavní organizační činnost pro biskupa měly v kolonizačním území na starosti kláštery a církevní funkcionáři, kteří se vzdali možnosti mít rodinu, takže přechod k moravským názvům sídel je v lenním systému pro další generaci pochopitelný.

Jest zajisté podivno, že na krásné mapě Moravy od Jana Amosa Komenského není poznačen ani Frenštát ani zdejší železárny, ač jsou vytknuty také některé vesnice a sklárna v Kunčicích pod Ondřejníkem. Rudy železné je v celém okresu hojnost a bývala na četných místech dobývána, zvláště u Bordovic, Čeladné, na Kladnaté, u Kozlovic, Vel. Kunčic, Lichnova, Tiché Frýdlantu, Hodslavic, Mořkova a Veřovic. …“U zlatých ďur“ na Podolankách v hájemství Samorostlý, v Tiché poblíž lesa Tížové říká se „Na Stříbrňáku“…, což naznačuje i jinou horní činnost než jen těžbu hnědele. Kompoziční analýza nyní umožňuje zpětně lokalizovat i mohyly, které se ať už vědomě nebo nevědomě, staly oběti této těžební činnosti. Některé významné památky světových muzei, jejichž původ je zatím nejasný, bude jednoho dne nutno přiznat i zdejšímu kraji.

Na frenštátském náměstí …stojí socha Neptuna, obklopena pěti lípami, …socha p. Marie, sv. Jana Nepomuckého, sv. Floriana a navíc i …starobylá socha Kristova. Ve svém znaku má obec patrona, sv. Martina. Na pečeti města, na listinách ze 17. stol. je zřejmý název města FRANK SSTAT. Frenštát byl ještě tehdy v povědomí obyvatel městem Franků. V dosahu 10 kilometrů od velkomoravského Děvína s chrámem sv. Petra na Ostravici, je tato souvislost mimořádně zajímavá.[12]

28.1.6 Friedberg

V pozadí zániku některých obcí mohly být v tomto kraji v neposlední řadě mocenské a politické zájmy vlivných osob a skupin. V zájmu německy mluvící vrchnosti píšící Berger má například problémy s identifikováním vsi Nemaschleb, Swenssir a Henrichsdorf, ale nemá žádný problém se zjevným překrucováním jmen místních šlechticů, …de Vridelant je pro něj …von Freiberg.[13] Chtěl se zřejmě mocipánům z Místku zalíbit a přispět svým podílem k přenesení, starší historie Frýdlantu na Místek. O prokázání starobylosti Místku již však i před ním zjevně usilovaly celé generace místních historiků. S takovým to druhem pramenů je nutno pracovat co nejobezřetněji. Pro sejmutí národně obrozeneckých klapek z očí, deformujících naše dějiny, je to nutné dokonce i z opačného důvodu. V českém podání tato informace zní zcela odlišně. Po prvé uvádí se Friedeberk r. 1267 se jménem „villa forensis de Frideberch“ cum XXXX laneis… R. 1389 držel lénem městečko Fridberg s lesy, pustý Swermwemsdorf, pustý Quittenow, Frýdland a Halbrandorf Hanek z Frýdlandu, než na poč. 15. stol nabyl léna těšínský kníže Bolko…[14] Rovnice uvádějící, že Freiberg = Fridberg = Místek je velmi problematická a je nezbytné počítat s možnosti existence zaniklého sídla či lokality tohoto názvu na území nebo i v okolí dnešního Frýdlantu nad Ostravicí, Malenovic a Ostravice.

Není divu, že pojem mír se v podobě nejrůznějších složenin vyjadřujících problém života dostával v různých podobách také do jmen a příjmení lidí. Tento pojem obdobně projevuje i v názvech sídel. V pramenech můžeme nalézt různě psané varianty těchto názvů. Jedno písmeno, především samohláska, zde obvykle nehraje velkou roli, takže není vždy snadné se v různě psaných obměnách orientovat. Fried_land, Fried_ecke, Fried_burg, Fried_burch, Fried_berk jsou obdoby názvů, o které soupeří při úvahách o počátcích sídel Frýdlant, Frýdek, Příbor Podle Linharta jde v posledním případě o Místek, přestože se sám podivuje, že pro něj Němci současně používali dva názvy.[15] Dvojí zmínka o Friedeberku je z r. 1267 a další pak z r. 1288, 1299, 1388, 1389, 1395, 1402, 1404, 1416, 1434, 1505, 1512 a 1522.

Překvapivé i oprávněné je Linhartovo uvedení všech názvů do souvislosti s pojmem Fried_hof = hřbitov. Není vyloučeno, že jejich autoři takto nazírali na celé kolonizované území, a že jeho dávnější historie jim tehdy ještě nebyla zcela neznáma. Je možno uvažovat o těchto názvech jako o nositelích později zaniklé starší tradice, spojené s přechodem na onen svět, jež se vázala k měsíční bohyni, jejíž funkce zde v předkřesťanské éře představovala bohyně Ostra. Beskydská Ostrá hora, jež byla personifikaci bohyně označované v němčině někdy také jako Ostara, Frida, Freia… nabízí takovýchto návrší hned několik.[16] Především však v prostoru Za Ostrou najdeme pozoruhodnou, mimořádně významnou, přestože doposud neidentifikovanou hradištní a neprozkoumanou archeologickou lokalitu. Ztratila svůj význam definitivně až někdy po tatarském nájezdu do oblasti Beskyd v 13. stol., jež vedl k postupnému vylidnění nejen tohoto přežívajícího oppida. Hlavní oporu pro tuto úvahu je možno hledat v označení lokality. Od r. 1388 držel léno Friedburg – Frydlant Hanko, řečený Fridlant, ke kterémuž lénu tenkráte patřilo: Oppidum Friedeberk et silvae ad oppidum idem spectantes, quae vocantur Fridberger velde[17] Jako opidum bylo ve středověku označováno osídlení hradištního charakteru, spíše výšinné, jež mělo zpravidla keltský původ.

Zajímavé je srovnání částí dvou listin, na nichž je uveden Friedberk spolu s Bruneswerde a další postrádanou vsi Svensir. Jde o poněkud se lišící text v podání Friedricha a Boczeka. V uvedení názvu sídel a pořadí se liší na rozdíl od jiných listin jen ve zdánlivě minimálních detailech.

1) Bruno episcopus Olomucensis anniversaria patris sui et matris suae in ecclesia Olomucensi ordinat.     In Olomouc 1267 nov. 29

Hec quatuor talenta recipienda sunt annis singulis de binis et de censu in Bruneswerde, in Frideberg et in Zwenser, cum et eundem censum deputaverimus, ut in aliis apparet litteris, pro aniversariis eciam aliis celebrandis[18]

2) Bruno, episcopus Olomucensis, fundat anniversarios Adolphi patris sui et Adelheidis matris in ecclesia Olomucensi. Dt. Olomucii, II. Kalendas. Decembris. Anno domini MCCLXVII.

Et sic est in vtroque anniuersario facidum. Hec quatuor talenta recipienda sunt annis singulis de bonis et de censu in Brunesuerde in Frideberg et in Zwensercum et eundem censum deputauerimus vt in aliisapparet litteris pro anniuersariis eciam aliis celebrandis.[19]

Trojici sídel vyskytujících se ve stejných souvislostech a zřejmě i v sousedství musíme hledat v odpovídající geografické situaci. Setkáváme se zde kromě Friedeberka, také s mimořádně významným i záhadným Bruneswerde a s neméně záhadným sídlem Zwenser. Již jen tato prostá skutečnost, že se zde setkáváme nejen s jednotlivým sídlem, ale s celou skupinou, je významnou indicií pro jejich společnou identifikaci.

28.1.7 Fridbergerwelde

1388, kdy Hanko Fridlant drží oppidum spectantes, quae vocantur „Fridbergerwelde“, drží městečko Fridberk a lesy k témuž městečku hledící, které slují lesy Fridberské…[20]

Použitý název oppidum je nutno v této oblasti chápat v souvislostech keltské minulosti. Hanko podle listiny držel nejen oppidum, ale dokonce oppidum spectantes, a to v listině, od dalšího latinského textu oddělené čárkou. Geograficky je historické jádro Místku ve zcela jiné poloze, než tomu u většiny běžných keltských oppid bylo. Samozřejmě, že je možno pochybovat o přesnosti tohoto označení v listině, ale současně nelze preciznost písaře tak lehce vyloučit, jak to udělal Linhart. Písař přece mohl mít na mysli i skutečné oppidum. Latinské specto má více významů. Od něčeho co je viditelné, přes za podívanou stojící, skvělé, nádherné, až po skvoucí seobdivuhodné. Překlad zřejmě není přesný a Linhart jeho smysl poněkud změnil. Podle této zprávy držel Hanko vyvýšené oppidum, nebo chcete-li vznešené, či obdivuhodné včetně okolních lesů fridbergských, na něž byl z onoho místa výhled. Není pravděpodobné, že by tyto lesy mohly být vybaveny nějakým dalším městským založením. Současně není pravděpodobné, že by název lokality mohl souviset s názvem a být odvozen od hradu Frýdku a jeho okolí. Pravděpodobnější je vliv opačný. Souvislost zde může být ve srovnání dvou místních názvů majících původ v němčině. Dvě stejnorodé složeniny obsahují jakousi společnou charakteristiku dvou protikladných geografických útvaru. Friede, by mohlo být onou první společnou části Frid_lantu a Frid_berku se zřejmým smyslem něčeho mírového, či pokojného. Druhá část názvů představuje v prvním případě zemi, pole, rovné území, vně něčeho, kraj, jíloviště, mokřinu a v následujícím případě vrch, horu, kopec, chlum, území srázné, svažité. Názvy jsou ve vzájemném vztahu spočívajícím v protikladnosti, ale navíc spolu s  a ústředním prvkem oppida zjevně nabízejí představu určitého osídlovacího, pojmového a současně tedy i kompozičního celku, o jehož lokalizaci je možno se v těchto souvislostech znovu pokusit. Na Šumpersku se s názvem Frýdberk můžeme setkat v souvislosti s hradem. Při těchto úvahách je ovšem nutno se dívat i na původ názvu Frýd_ek, jako na obdobnou složeninu, kdy druhá část by mohla být z německého die Ecke = roh, hrana, případně der Ecke = úhel. Geograficky toto území těmto pojmům odpovídá. Nicméně nutno dodat, že s názvem města Frýdek se poprvé setkáváme až v r. 1339.[21] K tomu všemu si všimneme ještě i další obce, Fryčovic (Vreccensdorf) a jejich názvu v listině. Zde možná může jít o slovní hříčku, či naznačení návaznosti na něco staršího v. Fric = Frid s příponou _vice, kterou můžeme pozorovat u celé řady obci a mohla původně znamenat pokračování starší tradice a jejich rozvoj v nové podobě. Německý i napolovic „slovanský“ název obce zřejmě existovaly vedle sebe již velmi dávno.

28.1.8 Frýdlant nad Ostravicí

Historik, archivář, kronikář, pracovník a zakladatel Lašského muzea Místek, František Linhart má nezpochybnitelnou zásluhu o dokumentaci minulosti velmi zanedbávaného kraje. Jako lokální patriot sám bohužel nahlížel na dynamickou problematiku pouze z pohledu pozdního správního centra v Místku. Není sám, kdo podléhá zbožné představě o existenci jakéhosi pralesa na severovýchodní Moravě až do doby, kdy se péče o kraj ujal biskup Bruno ze Schaumburgu. I pozdější názory současných historiků jsou tímto dogmatem poznamenány, přestože již občas navrhují i vědě bližší postoje. Souvislé zalesnění prostoru Moravské brány až do přelomu 12. a 13. století lze pokládat v souladu s přírodovědeckými a historickými výzkumy za prokázanou skutečnost.[22] Jak dlouho trvalo a v jakých fázích postupovalo toto zalesnění dna bývalého jezera, je otázkou na kterou bude při zvážení všech časových a prostorových souvislosti možno odpovědět. Předběžně lze soudit, že postupný zánik jezera souvisel s rozsáhlými katastrofami, v některých písemných pramenech zmiňovanými. Předběžné laické soudy nestačí k objasnění a pochopení nejen katastrofických dějů, ale především k prostému pochopení krajinné a geografické proměny v odpradávna civilizované krajině, ke které patří i lokálně stabilizované plochy lesů, nemajících se skutečnými pralesy středověku nic společného. Jak dlouho trvalo a v jakých fázích postupovalo toto zalesnění dna bývalého jezera, je otázkou na kterou bude při zvážení všech časových a prostorových souvislosti možno odpovědět. Hlavním omylem je obvyklé a jakési předběžné vyloučení možnosti existence kaskády jezer a sezonních mokřadů až do historického období. Analýza krajinné struktury tento omyl odhaluje a diferencuje sídla pro určité časové etapy postupně zanikajících jezer na:

  • pobřežní
  • založená na dřívějším dně jezera
  • bez přímého vztahu k jezerům

Tato klasifikace vyjadřuje zásadní rozdíly mezi sídly nejen z hlediska geografického, ale i časového. Ve struktuře krajiny tak můžeme bezprostředně vedle sebe identifikovat sídla velmi starodávna, jako například Lubno nad hladinou původního jezera a středověká nebo novověká, jako je například vlastní Frýdlant n. O na jeho původním dně. Proto můžeme za cennou archeologickou lokalitu pokládat například Ostravici nebo Frýdek, ale nikoli Místek nebo Ostravu. Hráze těchto jezer, neboli velmi pozdních postledovcových ples, jsou již meandrujícími vodními toky většinou erodované, ale jejich stopa je v některých případech ještě zjevná. Místní názvy jako Břeh, Bahno, Kamenec… k zaniklému vodnímu živlu dodnes patří.

Linhart, stejně jako ostatní regionální historici se hluboce mýlí, když charakterizuje postup osídlení zcela opačně. Jeví se nám v listině první Gerlach Osoblažský jako vlastní kolonisátor krajiny jižně Místka, tedy asi jako zakladatel Frýdlantu. Zajisté, že se předně omezila na údolí Ostravice a jeho svahy a že teprv později pronikla i napravo do hornatiny Hukvaldské. Proto musíme pokládati osady v údolí Ostravice anebo na jeho svazích za starší než osady v hornatině samé, tedy Bahno, Kunčice Malé, Hodoňovice, Metylovice, Frýdlant za starší než Chlebovice, Zelínkovice, Palkovice, Myslík, Lhotku, Pstruží. Skutečně Frýdlant se nám objevuje již r. 1300, kdy jeho držitelem se jmenuje Heydenrikus de Vridelant, jeden z bratří Stangeových, a lze stávání Frýdlantu listinně doložiti po celé XIV. a XV. století.[23] I mistr tesař se utne. Linhart se v tomto mýlil zcela zásadně, což jej i jeho následovníky zanechalo ve sladké nevědomosti.

Za biskupa Bruna v druhé polovině 13. stol. dochází k řadě organizačních změn v územní správě Lašska. Vzniká podle Linharta nové léno sloučením Sviadnova, Místku pravděpodobně i s Místeckým lesem, okolními vesnicemi a s Frýdlantem.[24] V r. 1277, kdy toto léno držel Theodor Stange, biskupův maršálek, patřila k němu ves Swenser s 20 lány a ves Brunaz, což je podle něj začátek léna Místecko – frýdlantského. Logicky se zde místo označení Bruneswerde objevuje Brunaz, protože jde snad o označení pouze vsi a nikoli hradu. Tato država se mu a jeho dvěma bratrům Jindřichovi a Erkembertovi měla dle Linharta posunout v r. 1288 dále na jih, protože v tomto roce všichni tři skládají manskou přísahu za léna Friedberk, Svensir, Cunzendorf a Heinrichsdorf. R. 1300 mělo pak již léno sahat až po jižní Frýdlant, což je dost nepochopitelné tvrzení, když již předtím bylo údajně s Frýdlantem v r. 1277 sloučeno. Jindřichův syn Aleš držel léno nejvýše do r. 1368, kdy pánem léna je Jeschken von Frýdlant, pak Smil a Hynek de Fridlant. Po Smilově smrti, někdy okolo r. 1388, nastávají spory, v nichž se jeho manželka Kateřina r. 1390 vzdává všeho práva v Bělé ve prospěch Lacka z Kravař. Poslední zmínka o Hynkovi je z r. 1392. Lacek se zmocnil léna na základě rozhodnutí soudu nakonec vojensky a vlastní jej od r. 1395.

Ale r. 1402 Lacek II. a Vok III., bratři z Kravař, páni na Jičíně a Štramberce, prodali rytíři Sobkovi Kornicovi z Ogrodzoné a knížeti těšínskému Přemyslovi a jeho synu Bolkovi k ruce pana Sobka statky: Frydlant, Cunczendorf, das Newenstetil, den Langenswens, Ebirmansdorf a Quitenov, čímž nastává téměř po 206 let trvající odcizení léna Frýdlantsko – Místeckého od biskupství…

Není zcela srozumitelné, zda odcizením je míněn skutečný právní stav. Kdo byl oprávněným vlastníkem? Na základě čeho uplatňovali olomoučtí biskupové svůj nárok vůči lénu? Měl anebo neměl Lacek z Kravář právo toto léno prodat?[25] Nepochybné ovšem je, že muselo jít o ucelené území na hranici panství a že zde vůbec žádná zmínka o Místu ve skutečnosti není.

… Biskupové olomoučtí spokojují se tím, že obnovují paměť o povaze Místecka jakožto léna biskupství olomouckého, jak to učinil roku 1512 biskup Jan Grodecký smlouvou s knížetem Těšínským Kazimírem, kterou biskup léno Místecko – Frýdlantské přenechává knížeti doživotně… Rybolov v Ostravici patří společně knížeti i biskupovi… Ale již r. 1573 musel olomoucký biskup nějakým způsobem nabýti Místecka; neboť téhož roku biskup Jan Grodecký z Grodu udělil Místecko svým příbuzným, bratřím Grodeckým z Grodu.  Jak se to stalo a kdy Místecko bylo odděleno od Frýdecka, nedovedeme na ten čas pověděti. Po bratřích Grodeckých přešlo Místecko na Matyáše Žalkovského z Žalkova a po něm opět na Jiřího, rytíře z Loggova, a tak zase nastalo spojení Místecka s panstvím Frýdeckým, které však potrvalo jen do r. 1584. Oboje panství držel Jiří z Loggova až do r. 1581 a toho roku oboje panství koupil olom. biskup Stanislav II., ale podržel je jen do r. 1584, protože toho roku ujednal s Bartolomějem Bruntálským z Vrbna úmluvu, danou na zámku ve Frýdku, kterou biskup pustil Bartoloměji panství Frýdecké za 28 000 zl. Místeckem se rozuměly osady: městečko Místek a vsi Frýdlant, Hodoňovice, Kunčice, pustá ves Habrňovice a oba Sviadnovy.

Touto památnou smlouvou navždy odděleno bylo Místecko od panství Frýdeckého a spojeno s panstvím hukvaldským.[26] Jeho součástí zůstalo Místecko až do r. 1850.

Podle Boczeka je latinské znění názvu sídel uvedených spolu s Fridberkem, jenž také nesprávně ztotožňuje s Místkem, poněkud jiné …Vridberg, Swensir, Cunczendorf, et Heynrichsdorf.[27] Nemusí to být vždy souvislé území, ale jedná-li se o léno, je to spíše velmi pravděpodobné, a to hlavně jako podmínka úspěšného hospodaření.

Linhart zmínku o Kunčicích chápe jako doklad toho, že kolonizace postupovala směrem od Místku údolím řek do hor. Přehlíží ale, že v listině u názvu Kunčic schází označení „Malé“ a že kromě nich by měly ve své době logicky existovat i „Velké“. Podle Hosáka se o stejnou listinu opírají i Kunčice pod Ondřejníkem, o nichž je tímto první zmínka tedy uvažována rovněž z r. 1288. Mají svůj původ, jak se někdy předpokládá, možná právě ve jménu Konrád.[28]

Požadujeme-li po Friedberku, aby dostal svému jménu co do výšinné charakteristiky, není možno ani v širším okolí Kunčic na Ostravsku tomuto požadavku dostát. V případě Kunčic pod Ondřejníkem naopak nejde o žádný problém v okolí takovéto místo rozpoznat. Hlavním argumentem potvrzujícím tuto domněnku však musí být konkrétní prostorové vztahy mezi takto lokalizovaným Friedberkem a Frýdlantem. Vertikála hory a horizontála otevírající se krajiny utvářející protikladný celek odpovídající názvům těchto krajinných prvků v dané geografické situaci.

Název Nové Dědiny naznačuje, že tato část Frýdlantu je mladší než ostatní Frýdlant.[29] Linhart uvádí založení Nové Dědiny v roce 1647. Dnes je Nová Dědina součásti Frýdlantu nad Ostravici a bývá uváděna v jeho souvislosti. Nemá to z hlediska názvu žádnou logiku, protože Frýdlant se nikdy nejmenoval Stará Dědina, ani Stará Ves. Naopak v blízkosti Nové Dědiny, na protilehlé straně řeky existovala ještě další obec, dnes rovněž součást Frýdlantu a to Nová Ves. Neprůkazný je rozšířený názor, že původním jádrem Frýdlantu byla nějaká tvrz. Není to v souladu s pozoruhodně pravidelným náměstím, jakoby středověce založeným, obdobně jako v Místku. Místní název „pod zamčiskem“ naznačuje, že někde nad touto lokalitou byla ještě nějaká jiná sídelní lokalita. Hovořit o tvrzi nemusí být přesné a především „Zamčisko“ zcela logicky nebylo umístěno v údolí na lokalitě zvané „Pod Zamčiskem“, aby se později mohlo stát součásti jakési rostlé urbanistické struktury, po které zde ale nezůstala žádná stopa.

Podle staré tradice byl kraj kolem Frýdlantu osvobozen v nejstarších dobách od robot a poddanství. Odtud i název Freiland, který přešel na osadu založenou správcem léna Heydenrikem. Stengové se připomínají v tomto kraji ještě v polovině 14. století. [30] Název Frei_land má význam Freiny země, pole bohyně Freie, bohyně Ostre. Mokřad bezprostředně pod horou, která je její přírodní personifikaci. Současně šlo o místo, kde lidé nacházeli klid ke svému poslednímu spočinutí.

Až roku 1665 vznikla samostatná fara ve Frýdlantě a k ní přifařeny Čeladna, Ostravice, Metylovice a Malenovice.[31] Pozoruhodné je připojení Malenovic na slezské straně hranice, ke geograficky propojené čtveřici moravských sídel. Na jejich teritoriu, vysoko nad centrem Frýdlantu, se totiž nacházela podstatná část rozsáhlého hradiště identifikovatelného v literatuře pro různá období, pod různými názvy. Starobylé oppidum Friedeberk se nacházelo v mimořádně strategické poloze Ostré hory.  Hora samotná, jako přirozená hradba antropomorfních tvarů ležící bohyně Fridy, Feje neboli Ostre, panenské bohyně, jež poskytovala ve svém náručí a v předobraze Panny Marie frýdecké ochranu naším předkům v časech nebezpečí. Značná část hradiště v prostoru Za Ostrou se rozprostírala na území dnešní Ostravice. Zde mělo kromě kultovního okrsku také druhou ze tří vstupních přírodních bran a přístupových cest. Celé hradiště je v současnosti zaniklé a volně přístupné, včetně jedinečné dřevěné hospůdky U Zbuja, v jeho přírodním hrazení. Obranný hradištní charakter mělo v některých obdobích i osídlení v prostoru Pod Ostrou. Není vyloučeno, že název Friedberg se vztahoval v 13. stol. již především k tomuto osídlení na mírném úbočí Ostré hory nad Ostravicí, chráněnému prudkým srázem k řece. Pod tušeným zaniklým hrazením u Bílého potoka a na Satině s místním názvem Šance, přechází svah na severní straně do mírně zvlněného terénu nad středověce založeným rovinným sídelním jádrem Frýdlantu n. O.

28.1.9 Halbransdorf

Údajně …zanikl u Místku, k 1389.[32] Pro toto období však byl Místek běžně a účelově zaměňován s Fridbergem a lze se oprávněně domnívat, že by se mohl také nacházet v jeho blízkosti a předpokládané lokaci někde v blízkosti Malenovic.

28.1.10 Heynrichsdorf

Taktéž …zanikl u Místku. K r. …1288 a …1389 byla ves biskupským lénem v obvodu hukvaldském.[33] Lokace u Místku je opět zavádějící. Sídlo jistě nedostalo svůj název od nějakého nevýznamného Jindřicha. Těch významných se nabízí hned několik. Od místního šlechtice, přes olomouckého biskupa, moravského markraběte, až po samotného císaře. Ve vztahu k Jindřichům a s ohledem na průkaznou existenci Civitas Dei na Ostravici nelze vyloučit dokonce ani to, že by mohlo jít o jednu z podob názvu označujícího jeho pozdější zemědělské okolí a ztotožnitelného s částí území Bruneswerde.

28.1.11 Hnojová Lhota

K r. 1437 je ještě vzpomenuta jako součást hukvaldského panství.[34] Informaci, že …jest totožná s nynější Lhotkou[35], je nutno přebírat obezřetně, protože částečné souznění v názvu mohlo snadno svádět po stovkách let ke zjednodušeným závěrům.

28.1.12 Hukvaldy

První zmínka o hradu je z r. 1285. Pláček definitivně zavrhuje možnost založení hradu před polovinou 13. stol.[36] Jeho počátky a název je spojován s Arnolphus comes de Huceuahe, comes de Hukenswach, comes de Hueswach, comes de Hukenswage, A. c. de Huckswgh, Francone comite de Hukeswagh.[37] Pokorný usuzuje, že zakladatelem hradu byl nějaký Huk, Hugo? Místo pak údajně dostalo název Hukova stráž? Tato rozšířená mystifikace byla již téměř přijata jako historická pravda. Úzkoprsé vidění dějin, posouvání krůček po krůčku, svádí k  vymýšlení události předcházejících událostem doloženým v listinných pramenech. Z hlediska ostrakické metody jde o spekulativní odvozování významu jednotlivých fragmentů, bez pochopení celkového tvaru. To je ovšem možné jen za určitých kompozičních podmínek, které tady zdaleka splněny nejsou, neboť zde především schází představa kompozičního principu i funkce ostrak sousedních. Historie hradu je s výjimkou tajemných počátku všeobecně známa.[38] Ani jeho konec nepostrádá tajuplnost …na hradě vznikl oheň a celý hrad zničil i s archivem a registraturou, jistě na nepochybnou ztrátu domácí historie. Po ohni nebyl obnoven a zvolna pustnul až na kapli sv. Ondřeje, která je i dále v dobrém stavu udržována…[39] Z hlediska detektivní zápletky se motiv zdá být podobný tomu z osudu hradu Broumova, Šternberkajejichž poklady představovaly hrozbu, že budou promlouvat řeči Magické Moravy.

28.1.13 Kornice

Tvrzení Richarda Skácela, že Kornice uváděné…k 1359 u Hukvald, …jsou totožné se Skorotínem[40] vyžaduje další prověření.

28.1.14 Kozinec

Strážní hrádek… byl postavený na obchodní cestě směřující podél řeky Čeladenky k uherské hranici. Rozvaliny tohoto hrádku, dokladují, že se jednalo o větší středověkou stavbu. Stavební zbytky se nalézají na vysokém skalním ostrohu vypínajícím se nad levým břehem Čeladenky. Nepříliš široký a protáhlý skalní hřbet, jehož délka dosahuje 130 m, předurčil půdorys středověké tvrze. Přístupová cesta byla možná jedině ze západní strany. Strážní hrádek zde byl zabezpečený hlubokým, ve skále vytesaným příkopem. Ze tří stran: severu, jihu i východu má podkladový skalní masív prudké a hluboké srazy. Čeladenské údolí se na jihu neustále zužuje, až dosáhne průsmyku zvaného Tisňavy. Je to další významný přírodní útvar nacházející se nedaleko hrádku, který posádka zcela určitě využila pro ostrahu a kontrolu obchodní cesty. Šířka průsmyku nepřesahuje 20 m. Zde se skutečně vejde jenom cesta a koryto Čeladenky. Na levé i pravé straně jsou strmé srazy porostlé neprůchodným lesem. V případě nebezpečí to bylo ideální místo pro vybudování zátarasu a zároveň nejpříhodnější místo na vybírání celních poplatků.[41]

Pro archeology není toto místo v bezprostřední blízkosti jejich kanceláří a tak zatím projevovali o tuto významnou lokalitu minimální zájem a na základě povrchních poznatků nevyslovili o jejím smyslu a významu téměř žádný závěry. Vše zůstalo na občasných izolovaných úvahách a nadšení místních obyvatel. Přestaneme-li se na celkovou situaci a prostorové uspořádání dívat izolovaně a pochopíme-li, že se jedná o součást širšího obranného celku, můžeme pochopit strategický význam a smysl tohoto skalního ostrohu v rámci Beskyd.

Ve 13. stol. již byla situace z hlediska mocenských zájmů poněkud jiná, než v době Magna Moraviae. Tři díly, tři samostatné pruty, které se o svoji bezpečnost musely postarat každý zvlášť. Směr očekávaného příchodu útočníka se změnil a vojenský význam hrádku klesl na minimum. Zřejmě skutečně až na úroveň jakési pochybné celnice. Není divu, že se tedy na rozdíl od jiných novodobějších nedochoval. Na konci druhé poloviny 15. století strážní hrádek Čeladenka dostal nové poslání – vybírat Valašskou daň. I v prostoru Ostravice podle Tofela sídlili Valaši. Za jejich oblast označuje území od východních svahů Ondřejníka až po levý břeh řeky Ostravice a po Frýdlant. Vzhledem ke skutečně lanové struktuře uvedeného území, je možno o těchto úvahách úspěšně pochybovat.

Zásobovací osada Čeladenka byla v roce 1581 (1561?) označena jako stará osada – Starečno! Valašská daň byla nepříjemná povinnost pro salašníky. Místo, kde odváděli zvířata a odváděli platby, pojmenovali hanlivým názvem Kozinec. Ochota odevzdávat naturální i peněžní dávky byla na tomto místě, střežícím přístup k starým kultovním místům na Malou a Velkou Stolovou, Kněhyni, Pustevny na Radhošti a Čertův mlýn, zřejmě větší. Z těch historicky temných dob zbyly pouze dvě památky, totiž trosky tvrze na vrchu kozinci…a stará valašská cesta…[42] Z hlediska středověké symboliky prozrazuje samotný název pozdější církvi opovrhované majitele hradu, Templáře, kteří v tomto kraji měli své zájmy ještě v době posledních Přemyslovců. Název byl nenápadně pozměněn z Kozla na Kozinec a listina z roku 1239 by snad mohla být zmínkou o tomto hradu, nebo alespoň obdobném majiteli hradu. Meško, dux de Opol, ordini s. Joanis in Gröbnig et Makow libertatem sortibus !Chischi“ in castro Kosel concedit. 1239.[43]

28.1.15 Kunčice Malé

…r. 1288 bratři Stangové skládají biskupovi přísahu za léna, mimo jiné i za Cunczendorf (Cunczendorf je jmenován hned po Swenziru a Friedberku a před Heynrichsdorfem).[44] Linhart zmínku o Kunčicích chápe jako doklad toho, že kolonizace postupovala směrem od Místku údolím řek do hor. Přehlíží, že v listině schází „Malé“, a že kromě nich by měly ve své době logicky existovat i „Velké“. Ty však najdeme až u Frenštátu, kde leží Velké či Hrubé Kunčice, táhnoucí se údolím říčky Ondřejnice téměř dvě hodiny cesty.

28.1.16 Leibenhow

Dnes neznámý Leibenhow je zmiňován …k 1359 u Hukvald.[45] V souvislosti se zaniklým sídlem Nemašchleb je vydáváno toto sídlo v německý psané podobě Leibenhof poněkud nepochopitelně za tuto rovněž neznámou obec. Složenina Leiben_hof má v doslovném překladu význam spojující život, či břicho s hospodářským dvorem. Lichnov, Lhotka, Lysůvky, Lomná a Lubno jsou existující názvy obcí v problematické oblasti začínající počátečním písmenem L, ze kterých si můžeme vybrat. Žádný se ve svém významu s Leibenhowem jednoznačně neztotožňuje.

28.1.17 Mesthlieshow

Původ názvu osady zaniklé …k 1359 u Hukvald[46] je poněkud nejasný. Jde opět o zjevnou složeninu Mestlis_how. Samotný dvůr nemusí být nutně spojován s názvem vesnice, ale může jít i o pojmenování místa s výraznou charakterizující funkci. Včetně první části názvu by mohl mít význam tržního, solného, jídelního,… dvora.

28.1.18 Místek

Od roku 1943 je původně samostatný Místek součásti Frýdku – Místku, jenž vznikl administrativním sloučením dvou sídel s rozdílným historickým vývojem a se správní příslušnosti k dvěma různým zemím. Dnešnímu poklidu v soužití dvou samostatných sídel předcházela i období nelítostného soupeření, kdy se do argumentace historiků poplatných správní moci dostaly zcela nepodložené výklady podporující starobylost a význam obou rivalů. Jen tím a ještě i zlovolnějšími mocenskými hrami je možno vysvětlit motivy, jež mohly vést ke zcela neopodstatněnému manipulování s listinnými zmínkami o zaniklých sídlech Podbeskydí. Místek je po této více než stoleté kampani již naprosto automaticky, ale přesto zcela neoprávněně ztotožňován s Friedberkem. Nejen překlad tohoto pojmu jako městečko, ale i celkové vyznění je jen výrazem nekritické snahy prokázat slavnou minulost pozdějšího lokálního moravského správního sídla v Místku, především ve vztahu k jeho slezskému protějšku, Frýdku. Jde o doznívání sporu, jenž měl mnohem více politický než historický obsah, a který měl v některých momentech souvisejících s vývojem a srůstáním obou měst, mírně bojovnou podobu.

Kompoziční analýza urbanistické struktury Frýdku a Místku jednoznačně vylučuje rovnocennou paralelu těchto dvou sídel v jejích počátcích. Starobylost osídlení frýdecké skály sice nedosahuje ani starověké dimenze, kterou by si snad zase jiní mocipáni přáli, ale strategický význam ostrohu nad zúženou jezerní plochou je již pro období středověku nezpochybnitelný. Potřeba kontroly důležitého přechodu vodní plochy z Moravské brány k pravobřežní dálkové cestě, v souběhu s řekou Morávkou, pokračující dále podhůřím Beskyd, určovala prioritu Frýdku. Složenina názvu Fried_eck je stejnorodá s názvem Fried_bergFried_land a má význam okraje, terénní hrany území zasvěceného pohanskému božstvu. Křesťanská tradice významného mariánského poutního místa a kostela ve Frýdku, včetně řady lidových pověsti potvrzují tuto úvahu. Místek se mohl významněji stavebně rozvinout až po zániku bažinatého terénu a stabilizaci koryta řeky Ostravice. Z této pozdní etapy doplňkové kolonizace zde zůstal příznačný místní název Bahno, který můžeme analogicky najit také na jiných lokalitách obdobného osudu.

Z hlediska celkového prostorového uspřádání mělo oppidum Friedberk nutně naprosto jiný charakter než urbanistická struktura a historické jádro Místku, jemuž takovéto označení rozhodně nenáleží. Je tedy dost důvodů pochybovat o správnosti konstrukce, snažící se prokázat starobylost Místku. Druhá část zneužitého názvu _berg byla původně nepochybně spojena s převýšeným geografickým útvarem. Tomuto označení mnohem lépe odpovídá například nedaleký mohylovitý Štandl, než naprosto rovinné založení původního Místku, o němž se žádné konkrétní písemné doklady nedochovaly. V r. 1580 je však ztotožněn Místek s Friburkem,[47] v čemž je možno spatřovat zcela zásadní rozdíl, a lze soudit, že název Friedberk se původně vztahoval k jiné a to rozsáhlé vyvýšené lokalitě hradištního charakteru.

Jako správnější se jeví držet se skutečného a hodnověrného původního slezského názvu Městko, s kterým se ovšem můžeme setkat poprvé až r. 1434. Německý název Newenstetil je přisuzovaný Místku rovněž dost problematicky. V listinných pramenech se objevuje a mizí v 15. stol. Argumentace, že jde o jakýsi protiklad zdejšího Starého Města je logický, ale stejně dobře by se mohl vztahovat i k jinému sídlu širšího krajinného kontextu.

Když tedy Místecko – Frýdlantsko skoro po 200 let bylo součásti Slezska (od r. 1402 – 1584), není divu, že stavové slezští je začali pokládati za skutečně slezskou krajinu.[48] Roku 1581 koupil spojené panství frýdecko – místecké, olomoucký biskup Stanislav Pavlovský, který navrátil Místecko r. 1584 zpět do svazku panství hukvaldského, v němž zůstalo až do r. 1850, kdy správa z Hukvald přešla na podkrajský úřad v Místku, přezvaný později na okresní hejtmanství.[49] Hlas slezských stavů nebyl sice dost razantní, ale zato byl plně v souladu s tím, co můžeme v krajinné kompozici s těžištěm frýdeckého zámku dodnes najít.

28.1.19 Mohtil

Není snadné tomu uvěřit, ale údajně …r. 1299 měla kapitula (v Kroměříži) statky u neznámé obce Mohtil na Příborsku, jinde je uvedeno, že …u kapituly Mohtil k 1299 jsou Metylovice.[50] Rozpor anebo chyba je zde zřejmě v označení kapituly. Podivné je i to, že Metylovice v sousedství Frýdlantu nad Ostravicí spadaly pod nějakou neznámou obec až někde na Příborsku. Pozornost může vyvolávat částečné souznění názvu obce s jinými místními názvy. Tangentem etiam metas canonicorum nostrorum Chremsyrensium, contra villam Mohtil, et terminos dominorum de Crazna…[51] Krásná je dodnes krásnou obci v Beskydech s údajně první písemnou zmínkou dle Wikipedie až z roku 1636. Mohtil, neboli Moh_til je sídlo v údolí říčky Mohelnice, nejpravděpodobněji v oblasti dnešní Nižní Mohelnice, v sousedství obce Krásná. Falzátorům dějin se zjevně podařilo nejen ztratit Mohtil, ale i zaměnit městečko Příbor vzdálené 25 km vzdušnou čárou s Fridburgem v sousedních Malenovicích, který vzdor své slavné minulosti zanikl v bezprostředním sousedství. Dá se říci, že byl dostupný údolím jestřábího potoka doslova přes kopec. Falzátorům se pravděpodobně podařilo také zaměnit Malenovice s Metylovicemi, přestože ani ty nejsou nedostupné, ale v sousedství nikdy nebyly. Jedině snad v tom smyslu, že v době, kdy se střed dnešního Frýdlantu nacházel ještě na dně jezera, mohly být jakési starodávné Metylovice na jeho protějším břehu, na svahu Ondřejníka. Koncovka _vice většinou znamená, že obec nějakého předchůdce měla, ale jistota v tomto případě schází a jde spíše o nesprávný opis a překlad.

28.1.20 Muritz

Zdá se, že ves, která byla biskupem Brunem udělena 1274 manovi Mravíkovi lénem, se jmenovala Murizt. Název Mořkov[52] jí však byl přidělen pouze na základě shody počátečního písmene a takto bychom ji mohli stejně dobře ztotožnit s Morávkou, o jejíž starobylosti stejně jako u Pražma nelze vůbec pochybovat. Jejich funkce kontroly jedné z několika hlavních přístupových cest do nitra opevněné krajiny Beskyd hrála závažnou roli již dávno před tzv. Velkou Moravou. Říčka Morávka i stejnojmenné sídlo se staly zdrojem i cílem mnoha podvodů, chyb a nevědomých záměn s řekou Moravou především pro toto období se zjevným záměrem vymazat část dějin z mapy světa.

28.1.21 Nemašchleba

Ves byla na poč. 13. stol. pustá (náležela biskupu) a 1320 obnovena; ještě 1504 byla osedlá… Byla ztotožněna s obci Chlebovice. Nemašchleb, německy údajně Leibenhof. Jsou poprvé připomínány r. 1320 a to již jako pusté. Po novém osazení byly připojeny pod hukvaldské panství. V jisté paralele k vývoji názvu obce Ostravice týkající se koncovky – wicz, se zde objevuje také pozdější název Chlebowitz.[53] Protože některé listinné prameny neodpovídají představě Linharta o postupu kolonizace, označuje je za silně podezřelé. Chlebovice podle něj musí být mnohem mladší než Staříč nebo Fryčovice a nemohly se tudíž před vpádem Tatarů jmenovat Nemášchleb.[54] V úvahu je však nutno vzít i možnost dřívější existence obou obcí současně, možná v sousedství, a to právě s ohledem na z lidského hlediska zajímavou protikladnost ve svých názvech. Německý překlad je také poněkud nepřesvědčivý a vyvolává pochybnost o správnosti celé úvahy.

28.1.22 Ostravia

Žádná dlouhodoběji existující předlokační Ostrava zřejmě nebyla a je dokonce velmi pravděpodobné, že ještě ani listina z roku 1229 se dnešní moravské Ostravy vůbec netýká, protože řeka Ostravice je v této listině označována jako Ostrwa a jinde jako Ostrauia a není vyloučeno, že to byl jeden z názvu dnešního sídla Ostravice tehdy rovněž společný i s řekou.[55] Z listiny r. 1267 je patrné, že území moravské části Ostravy jednoznačně náleželo k majetku spravovanému Brunem. Pochybnost u názvu Ostrauia zde ale zůstává, protože není vůbec jisté, že v ní pod tímto názvem nebyla míněna pouze řeka. Jezerní krajina pod soutokem Odry s Ostravicí, včetně nynějšího území Slezské Ostravy, pro časné osídlení nikterak výhodné podmínky nenabízela.

V německé historické literatuře se v době 2. světové války objevil Teltschikův[56] názor, že za první zmínku o Moravské Ostravě jako městě, lze pokládat až rok 1362. Zpochybnění jeho názoru je založeno na zprávě z letopisu[c] r. 1279, podle kterého navštívil pražský biskup Tobiáš z Bechyně olomouckého biskupa Bruna v biskupském městě Ostravě, ležícím za opavskou provincií. Ani tento názor však nemůže být definitivní, protože Ostravice popisovanému umístění za opavskou provincii, ke které jistě patřilo i Těšínsko, odpovídá z hlediska Prahy lépe než Ostrava, a není tedy jisté, že sídlo Ostrauia se ještě v té době nenacházelo na horním toku řeky a nikoli při jeho ústí. Dokladem toho, jak snadno je možno zaměnit název řeky s městem Ostrava může být například listina z r. 1297 …super metis et terminis apud Ostrauiam,… qvod fluuius idem Ostrauia, qui deberet metas Polonie et Morauie distinguere,…[57]

Výstavba hradebního opevnění v Moravské Ostravě probíhá v druhé polovině 14. stol. A přesto v listině z r. 1389 biskup Mikuláše z Rýznburku vyzývá k zesílení zdi, hradby, věže, brány, parkánů, náspů i jiných opevnění, vzhledem k umístění města na pomezí biskupské državy. Výstavba trvala minimálně 15 let a ani tyto rozsáhlé opevňovací práce nebyly dostatečné? Šlo o pouhý stylistický obrat, když se biskup vzdal práva na tzv. odúmrť? Týkala se výzva k údržbě týchž hradeb, anebo těch co se na úplně jiné lokalitě snadno zaměnitelného názvu již stářím rozpadaly?

28.1.23 Podolí

Podolí má ve svém názvu vyjádřenou i geografickou polohu. Údajně …zaniklo u Mor. Ostravy, k 1389 je zmíněno u Zábřehu.[58] Ve sbírce listin CDM k tomuto roku Zabreh ani Podole není. Jde skutečně o Zábřeh a nejsou Podolím míněny dodnes existující Podolanky v Čeladné?

28.1.24 Příbor

V souvislosti s počátky Příbora se hovoří o místním kostele. Farní kronika příborská z r. 1600 vypravuje…že když v r. 1586 loď farního kostela, dokud jen prkny pokrytá, byla opatřena klenutím, na jednom prkně pomalovaného dřevěného stropu nalezen byl letopočet 1178 prastarými číslicemi označený.[59] Zajímavá je informace o prastarých číslicích. V souvislosti s církevní stavbou by to v 16. stol. přece vůbec nemělo být překvapivé. Proč tedy prastaré? První písemná zmínka týkající se osady Příbora má být údajně z roku 1251, což je již samo o sobě v rozporu s naznačovaným stářím střechy kostela. Obvyklé se mocipáni snaží prokázat starobylost, ale v tomto případě se tomu zdá být naopak.

Jak záhadným jest způsob, jakým se Franko zmocnil tohoto území, zrovna tak záhadným je titul „comes“… „Comes“ překládá Palacký slovem „župan“…vstoupil Franko v lenní poměr k mocnému biskupovi olomouckému, postoupiv mu celého území svého, z čehož však podržel biskup Bruno jen východní část, vrátiv západní část Frankovi a potomkům jeho jako léno stolice biskupské… Ale když zbyla mu jen část západní, přeložil své sídlo do Příbora a slul comes de Vriburch a synové jeho comites de Vriburch (Bludo et Heynricus fratres comites de Vriburch a „dominus Franco genitor noster, comes quondam de Vriburch“.[60] Linhart hledá záhady tam, kde nejsou. Dopouští se stejného omylu jako Boczek, když opírá počátky Příbora s oppidem Vriburch. Na základě listiny z roku 1292 je jasné, že se totiž jedná o totéž oppidům, které je známo pod názvem Friedberg. Blud et Heinricus, comites de Freiberg (Příbor) restituunt monasterio Welehradensi just patronatus ecclesiae in Freiberg unacum quibusdam silvis. 1292. [61] Mimořádně významným momentem, se kterým by se měli historici vypořádat, je patronace kostela ve Freybergu,[62] Freibergu, neboli Friedbergu, připadající klášteru velehradskému. Listina sepsaná advokátem Bertoldem z Brušperka naznačuje, že skutečný Friedberg musíme nutně hledat v oblasti jeho pravomoci, tedy nejlogičtěji někde na území právní působnosti Brušperka, chápané v širším slova smyslu. Příbor pod Brušperk nepatřil ani z hlediska právního a vlastnického, ani z hlediska hierarchie dochované urbanistické struktury. Bludo et Heinricus fratres, comites de Vriburch, omnibus in perpetuum… quod honorande recodacionis dominus Franco, genitor noster, comes quondam de Vriburch,… necnon quasdam siluas circa idem oppidum Vriburch adiacentes,… rebus eorumdem monasterio cedentibus in oppido Vriburch,… Bertoldus, aduocatus de Brunsperch,… Z Boczkovy listiny je zřejmé, že s názvem oppida Friedberg je i jím nakládáno velmi volně. Geografické podmínky prakticky zcela vylučují možnost takovouto sídelní formu u Příbora nalézt. V krajinné struktuře je nesporná jeho podřízenost hukvaldskému hradu. Pouze v jeho prostoru a ve výšinné poloze by bylo možno hledat stopy nějakého oppida, ale archeologové zatím s takovýmto přesvědčivým poznatkem rozhodně nepřišli. Zajímavá je však zmínka o kašně velmi starého původu na náměstí, tam kde dnes stojí socha Panny Marie ze 17. století.[63] I zde bylo zřejmě nutno se vyrovnat se starší přenesenou tradicí.

28.1.25 Quittenow

Jestliže jsme zpochybnili, že Fridberg = Místek, musíme pochybnost rozšířit i na Quittenow, jež údajně …zanikl na Místecku, k 1389 a měl být …pustý u Místku.

28.1.26 Starý Jičín

Podle pověsti Jitčin hrad, mohl svůj název dostat nejpravděpodobněji po Jitce, ženě Břetislava I. Důkaz lásky k dceři císaře římského, kterou měl podle legendy unést z kláštera. Bylo potřeba velkých činů, k císařskému odpuštění. Jeden hrad k tomu zřejmě nestačil. Německá říše žádala zabezpečení celé hranice nově získaného území. Kníže Břetislav i jeho předchůdce Oldřich zanechali v kraji i jiné stopy související se zabezpečením Moravy v hranicích 11. stol. Současná historie již však žádné indicie starobylosti nevidí ani například v názvu Oldřichovic u Třince.[64] Právě v tomto kraji dle Kosmase dobyl a zcela zničil kníže Oldřich také velké, významné a velmi záhadné město Busink . Na jedné z historických map v Univerzitní knihovně v Olomouci jej kupodivu zapomněli vymazat. Tento případ již však nespadá do problematického období kolonizace.

28.1.27 Swerwemsdorf

Také tvrzení Richarda Skácela, že …Swerwemsdorf …k 1388 pustý u Místku, …jsou nynější Hodoňovice,[65] může být nepodložené, protože jejich autor obvykle neměl ve zvyku předkládat hodnověrné důkazy.

28.1.28 Šostýn

Již v pramenech ze 14. a 15. století se vyskytuje nápadně široká paleta názvů hradu. Schowenstein, Schaunstein, Schawenstein, Šaustein, Scheibstein, Ssorstein. Johann von Schonsteyn…[66] Bulaczius de Schawnstein… purkrabí na Šauštejně… jest na Šauenštejně…[67] První listinná zmínka o hradu je až z r. 1347.[68] Na pahrbku z hustého lesa vystupují holá skaliska, chatrné a sotva znatelné zbytky bývalého hradu Šostýna (Schauenstein), který tvořil s několika vsemi a Frenštátem zvláštní panství, ale záhy byl spojen s Hukvaldy… Pravděpodobnou je domněnka, že byl hrad založen již za biskupa Bruna z Holnstein-Schauenburku (1245–1281) a dle jeho jména nazván, jak to Bruno rád dělal. Býval snad letním sídlem olomouckých biskupů. V neustálenosti názvu hradu lze vidět podobné tendence jako u Hukvaldského hradu. Zřejmě se zde střetávaly dvě jazykové tendence. Snad byla nepřehlednost záměrná, snad měla posloužit k zastření názvu mnohem staršího. Když bylo zapotřebí vypořádat se s nepříjemnou minulostí, hledalo se přiměřený název německý. Tehdejší písaři byli poměrně znalí a přesní.

Poslední zmínka o hradě stala se za biskupa Tasa (1457–1482), který pomocí krále Jiřího vyloupil Hukvaldy i se Sauenštejnem.

28.1.29 Štramberk

Štramberk se údajně původně jmenoval Strahlenberg, tedy Zářící hrad. První písemná zmínka o vsi v podhradí je z roku 1211.[69] O rozsahu a podobě původního gotického hradu lze spíše jen spekulovat. Štramberská truba je vlastně v obvodu hradeb města a je kruhovou obdobou obranné věže a věžových staveb, které známe například ze středověké Itálie, San Gimignana, ale u nás také ze středověce založeného Brna, jež o ně přišlo již v době švédského obléhání. Starobylejší a strategičtější polohu s větším kultovním významem než Zámecký vrch představuje především vrch systematicky destruovaného Kotouče, památky nesmírné ceny. Velmi významná z hlediska dávné minulost je však také Bílá Hora.

28.1.30 Nová Tichá

Logicky je možno k nové obci zmiňované …k 1359 u Hukvald [70] předpokládat existenci obce staré. Nemohla by jí být již jen Tichá u Frenštátu pod Radhoštěm? Zdá se být velmi pravděpodobné, že Nová Tichá je totožná s dnešní Tichou u Frenštátu, Kozlovic a Hukvald, ale nacházela se stará Tichá na tomtéž místě?

28.1.31 Zdislavice

Čím je podloženo Hosákovo tvrzení, že …jsou totožné s Mniším?

28.1.32 Zwenser

Obzvláště záhadný a významný Zwenser někde …u Místku byl 1267 zbožím biskupským. Biskup Bruno dal 1277 lénem svému maršálku Dětřichovi Stange 20 lánů ve vsi Zwenser. K 1288 – 1389 viz u Místku. …Swensír, r. 1388, kdy Jodokus z Wolfsberka drží mimo jiné i Parvum Swenzer, téhož roku, kdy Hanko Fridlant drží mimo jiné i villam Swenser, r. 1395, kdy Hanko Fridlant přijímá za manství mimo jiné i Swenser, roku 1402, kdy k lénu místecko – frýdlantskému se počítá“den langenswens“; pak není zprávy po celé XV. století, konečně v první polovici XVI. století již se nám jeví jméno nepochybné, totiž Lange – Sviedinov. Prasek a jiní připadli tedy na to, že Zwenser značí Sviadnov.[71] Informace a závěry nejsou nijak přesvědčivé. Tvrzení jsou vyslovována často zcela nepodloženě, spíše jako domněnka, a později jsou snadno přejímána do oficiální historie obci. Není výjimkou, že na stejný původ si činí nárok dvě a někdy dokonce i více měst a obcí. Přitom k vyvrácení této domněnky by možná stačilo spočítat lány, ale k potvrzení ne. V území jižně Paskova r. 1267 existuje již Swensir nebo Zwienser. Tím jménem osada ta se uvádí r. 1267, kde se praví, že villa de Zwenser se 40 lány je již založena…[72] Tolik lánů Sviadnov nikdy neměl a nemohl mít. Z hlediska počtu lánů snad jedině jako součást souvislé struktury lánů včetně dnešního Místku. Z hlediska jejich tvarů jde v obou případech o zbytkové území okolo řeky, která způsobovala až do ustálení meandrujícího koryta záplavy. Jde také o dnešní Bahno u Místku, které ve svém názvu, ale i tvaru naznačuje, že jde o území původní vodní plochy, které bylo možno osídlit až po jejím zániku a také až po dodatečné lokaci Staříče spolu s Místkem a Paskovem. Jde velmi pravděpodobně o pozdní využití zbytkového území, až po dodnes zjevné hlavní kolonizační etapě, která souvisela se založením Brušperka. Hovořit o lánech v souvislosti s dnešním Paskovem a s jeho založením, je ze stejného důvodu rovněž zcela problematické.

28.1.33 Malý Zwenser

Malý Zwenser zmíněný …k 1389 u Paskova musel mít k tomu původnímu nějaký vztah, jež ho opravňoval k odvozenému názvu. Dá se minimálně předpokládat, že se nacházel v jeho blízkosti, přičemž nemusel být nikterak mladší, protože pak by byl logičtější název Nový Zwenser. Lokalit s názvem Paseky, v kraji kde se pálilo dřevěné uhlí, bylo více a pasek s malým p bylo v Beskydech a okolí nepřeberně.

28.1.34 Zaniklé sídlo Bruneswerde

V nutně ne zcela úplném výčtu hlavních problematických a zaniklých sídel širšího krajinného rámce Beskyd je kromě Friedbergu nejzáhadnější Bruneswerde. V dalším bude primérním předmětem našeho zájmu. O lokaci Bruneswerde můžeme najít v literatuře mnoho dohadů a neopodstatněných spekulaci. Na jeho ztracenou historii si v minulosti činila nárok celá řada moravských obcí, měst a městeček, pokoušejících se opřít svoji vlastní identitu, ztrácející se v mlhách minulosti, o stejně mlhavý obraz něčeho tak nejistého, že o jeho konkrétní podobě vlastně nevíme vůbec nic. Dvorec, újezd, ves anebo hrádek? Kdo, kde, kdy, jak a proč? Téměř žádnou konkrétní odpověď v listinách nenajdeme. Nejistý je již jen samotný název, oscilující v mnohoznačnosti významů. Přesto může být právě Bruneswerde ve svých širších architektonických a urbanistických souvislostech klíčem k prohloubení poznání vznešených i prokletých dramatických aspektů moravské minulosti.

28.2 NÁZEV BRUNESWERDE

28.2.1 Studium sídlišť

Studium sídlišť v Čechách a na Moravě nemělo nikdy pevnější základy, neboť bylo vždy jen na okraji zájmu oficiální historiografie. Více pozornosti věnovali těmto otázkám jen vlastivědní pracovníci a geografové. Tento nezájem o otázky spojené s vývojem sídlišť působí, že nám unikají důležité údaje o osídlení…[73] Situace se nezlepšila ani dnes. Přestože požadavky urbanistů v oblasti územního plánování přece jen jakéhosi sluchu u společnosti doznaly, minulost sídel zůstává příliš často zcela nepochopená. Jak hrozivé důsledky tato situace může například jen v územním plánování mít, vidíme právě velmi výstražně na degenerativních příkladech rozsáhlých i drobných staveb v okolí velkých městských center. Spolehlivé a kvalitní podklady jsou nezbytným předpokladem toho, aby územní plánování vůbec nějaký smysl mělo. Jinak může jít o skrytou, či zjevnou destrukci všeho hodnot, jež se z minulosti díky našim, k tradicím podstatně citlivějším předkům dochovaly. Středověká plužina přes svoji abstraktní a poněkud skrytou podobu k takovým hodnotám patří prvořadně. Jestliže to nechápou ani státní orgány, není divu, že to nemohou pochopit ani místní politici.

Vedle vesnic existují sídelní útvary, které v 11. – 12. století označuje soudobá latinská terminologie jako „urbs“ nebo „civitas“, což bylo překládáno většinou jako „hrad“. Vhodněji by však význam vyjadřovalo označení asi „město“. Jsou to především tři moravská centra údělných knížectví Olomouc, Brno a Znojmo…[74] Nelze pochybovat o tom, že tato sídla od dob kolonizace ve 13. stol. dlouho určovala další vývoj a zásadním způsobem ovlivňovala zakládání nových měst i vesnic.

Pozoruhodné je zjištění, že proces vybavování osad městským statutem probíhal na Moravě dříve a rychleji než v Čechách. Do roku 1253, to jest do nástupu Přemysla Otakara II. na český trůn, je doloženo na Moravě bezpečně 11 královských měst (Uničov, Bruntál, Opava, Znojmo, Jemnice, Hodonín, Brno, Olomouc, Horní Benešov, Jevíčko, Hlubčice, Přerov, Jihlava), zatímco v Čechách jen 8 měst… Morava neměla „hlavní město“, které by se rovnalo Praze nebo Vídni… Neměla, anebo nevíme, kde se ono civitas, ono hlavní město Moravy a sídlo markraběte nacházelo?

Když v roce 1237 padl původní Břetislavův hrad, o jehož lokalizaci nemáme dodnes dostatek spolehlivých důkazů, za oběť bojům markraběte Přemysla s Václavem I., založil nástupce Václava I., Přemysl II. na Špilberku nový hrad, dostavěný roku 1277, který pak sehrával v dějinách Brna velice důležitou úlohu.[75] Neslavný konec slavného původního břetislavského Brněnského hradu, kdy válčil královský otec Václav I. se svým synem Přemyslem Otakarem II., vedl k rychlejšímu rozvoji řady jiných sídel. Nová města byla ve své tradici, především v tradici architektonické, nepochybně poznamenána tímto vzorem. Nejde o jev v 13. stol. nový, nýbrž jde pouze o jeho zvýraznění díky zvýšené migraci obyvatelstva. Studiem těchto sekundárních sídel a vyhledáváním jejich společných znaků je možno deduktivně usuzovat na původní podobu jejich vzoru. Riziko omylu je u takovéto metody s ohledem na možnost vyloučení i jiných vlivů poměrně značné, ale navržený postup může přece jen vést k získání realitě se blížící, dílčí, ale konkrétní představy o podobě nejvýznamnějšího moravského urbs.

Přenesení sídel z jednoho místa na místo jiné není v historii zdaleka tak neobvyklé, jak by se na první pohled mohlo zdát. Mocenské a strategické zájmy mohly být tím nejjednodušším důvodem k přemístění vesnic Trávčice a Kopčice při stavbě Terezinské pevnosti ještě v druhé pol. 18. stol. Vesnice Ples v oblasti Hradce Králové musela ustoupit stavbě Josefovské pevnosti.[76] Nedávné megalomanské záměry totalitních systémů dokázaly brát lidem domov a zakládat rozsáhlá nová sídla. Nejedna přehrada zaplavila tisícileté kulturní odkazy, tuny uhlí byly dostatečným důvodem k přesídlení nesčíslných zástupů. Je tomu tak dnes, bude tomu tak v budoucnu a není žádný důvod domnívat se, že tomu tak nebylo i v dávnější minulosti Brna.

Samá tendence Břetislava I. budovat v 11. stol. hrady na místech starších moravských hradišť či v jejich blízkosti provokuje k otázce, zda i zaniklý Brněnský hrad nebyl například podobně jako Rajhrad založen taky tímto způsobem. Nejsme-li schopni vidět stopy hradu zaniklého před necelými tisíci léty, jak bychom mohli být schopni vidět stopy hradiště ještě mnohem staršího. Bez podrobné znalosti širších sídelních oblastí se totiž stěží podaří uspokojivě vysvětlit funkci a charakter jednotlivých hradišť.[77]  Tady je možno parafrázovat, že i opačně, bez pochopení funkce a charakteru hradišť včetně zaniklých, není možno hovořit o poznání širších sídelních oblastí.

Nacionalistické požadavky vedly v 19. stol., prakticky současně s probuzením zájmu o studium hradišť u nás, k potřebě rozlišit to německé a to slovanské. Zásluhu o nekalé dílo měly samozřejmě obě strany. Štěpánek prioritu v oddělení slovanského od ostatního materiálu přisuzuje Virchowovi. Podařilo se mu prokázat to, co nacionalisti potřebují, že hradiště z období germánského, které vypadá i o několik století později úplně stejně, již není germánské, ale slovanské. Bylo zapotřebí nahromadit hodně nesmyslných závěrů, než se je podařilo poprvé systematizovat jeho dalšímu pokračovateli v Německu 19. stol. Behlovi. Tomu se podařilo velmi precizně formulovat odmítnutí typologické metody při studiu hradišť… Měl však zřejmě na mysli především zájem rodícího se archeologického průmyslu, protože z jeho závěrů vyplývala potřeba vytěžit úplně všechna hradiště, ať již byla stejného typu anebo ne.

I další pokrok z počátku 20. stol. v archeologickém zkoumání hradišť byl závislý na schopnosti archeologova oka, vidět tmavší skvrnu ve světlejším podloží jako pozůstatek původního dřevěného kůlu. Tento objev využívající toho, čemu se v kompozici architektury vlastně říká schopnost vnímání a kontrast, měl pro další vývoj v archeologii mimořádný význam. Bylo to jedno z významných vítězství vizuálních metod poznávání světa, kdy stačilo být pozorným a všímavým, aby bylo možno vidět to, co dříve vidět nebylo, to znamená dřevěné palisády, mosty, kulové stavby Jde vlastně o obdobný problém, na němž je dnes založena až poněkud módní letecká archeologie, umožňující vnímat sídelní struktury v širším krajinném kontextu, což již dílčím způsobem předjímali od třicátých let 20. stol. badatelé zkoumající správní rozdělení jednotlivých oblastí na základě právní a historické literatury.

Tím nejvážnějším omezením archeologie, poskytující pramenné informace a následující interpretace historiky, se bezesporu jeví politické zájmy mocenských struktur ve společnosti. Vládnoucí moc nezajímá interpretace minulosti v jiných souvislostech než k podpoře vlastních a většinou i okamžitých politických zájmů a ideologií. To je jediný důvod otevírající pokladny k financování něčeho pro ni tak zbytečného jako je zjištění „pochybné“ pravdy o minulosti. Nacionalismus a totalita se jeví jako jedna z nejagresivnějších forem prosazování politických zájmů, dokazováním jakési výlučnosti.

Priedel oprávněně soudí, že nejstarší opevnění nebyla dosud objevena pro svou nenápadnost. Tento názor vyslovil již dříve i Labuda. Každá doba se vyznačuje v závislosti na stavu poznání a stupni technologického vývoje určitým prahem citlivosti. Destruktivnost a nevratnost archeologického výzkumu vylučuje budoucí uplatnění nových poznatků a technologií k odpovědi na otázky, které dříve nikdo ani nepoložil. To je vážným mimoekonomickým důvodem k maximální zdrženlivosti k tomuto oboru. Nepokládejme za užitečný v dané situaci jakýkoli archeologický výzkum, dokud nebudou k poznání minulosti vyčerpány všechny nedestruktivní metody. Překotnost současných záchranných výzkumu však ve jménu konzumu potvrzuje spíše vývoj zcela opačný.

28.2.2 Záhadný název Bruneswerde

Neobyčejně důležitým zdrojem poznání jsou nám však místní a pomístná jména, arci po náležitém jejich zhodnocení… vždyť ve většině případů nejsou tak výsledkem nahodilých událostí, jako výsledkem delších nebo kratších historických procesů.[78]

Název Bruneswerde je v pramenech ztotožňováno s řadou lokalit moravskoslezského regionu, nejčastěji se Starou Vsí nad Ondřejnicí, někdy i s Místkem nebo se samotnou Ostravou. Objevuje se v několika zásadních dokumentech z období středověké kolonizace ve 13. stol. v oblasti zemské hranice řeky Ostravice. Setkáváme se s ním především v souvislosti s kolonizační činností Bruna a se založením Fryčovic, Staříče, Paskova a Brušperka. V dobových dokumentech jsou však zásadní prostorové informace v některých pozdějších překladech a historických pracích zřejmě i úmyslně pozměněné a je proto nezbytné je pokládat za problematické.

V psané podobě názvu Bruneswerde se můžeme setkat s řadou obměn významně komplikujících správnost případného překladu do češtiny. Brunnenswerde, Brunnenwerde, Brunenswerde, Bruneswerde, Bruneswerd, Brunewerde, Brunswerde, Brunnaz…[79] Také Brunesuerde je podobou tohoto názvu z Brunovy závěti, kterou bychom mohli také přepsat jako Brunesverde.

Prameny, ale bohužel ani topomastikové, žádný zcela spolehlivý výklad tohoto názvu nedávají. Jde zjevně o slovní složeninu, kterou někteří autoři uváděli v první části do souvislosti se jménem významného olomouckého arcibiskupa Bruna z Schauenburku a druhou část přeložili prostě jako újezd, Brunův újezd. Úvaha poněkud zjednodušená a nepodložená. Se snahou hledat souvislosti mezi jménem významného kolonizačního organizátora a názvy nově založených sídel se setkáváme častěji. Bruneswerde k nim však patří spíše již jen jako postupně zanikající újezd, který v době Brunovy kolonizační činnosti nepochybně již existoval. Bruneswerde dle pramenů již tehdy postupně zaniklo někde poblíž Brušperka a hovoří se o něm dokonce již jen jako o území. Biskup Bruno získal újezd Bruneswerde před r. 1267 od vdovy po Konrádovi z Plavče.[80] K r. 1269 je uváděno u Brušperka. Později bylo lénem, jež držel r. 1371–82 Lutolt z Bruneswerde a naposled ještě r. 1415 Vítek z Červené Lhoty. R. 1389 jmenuje se také biskupský újezd Braunswerde údajně na Ostravsku. Bruneswerde měly být podle jiných pramenů dvě vsi toho jména (Magnum a Minus).[81] Podle Skácela byla jedna na místě Mor. Ostravy, druhá u Brušperka. Nezůstala po nich ani stopa, což také může znamenat, že tomu tak ve skutečnosti z hlediska lokačního ani nikdy nebylo. Se základní úvahou, že u názvu Brunes_werde, Brunnens_werde jde o složeninu dvou slov, je však nutno souhlasit.

Německé slovo Brunne, se užívalo v hornictví, ale má i obranný význam odpovídající českému zásek.[82] Kromě záseku do skály jde také o zátarasy s překážkami ze stromů a větví, které mají zabránit pronikání nepřítele k hradbám. Takovéto území mělo svůj specifický význam především na hranicích říší. První část složeniny Brunnen má přes různou psanou podobu v prostém překladu z němčiny také význam studny, studánky, pramene, zřídla…[83] Jde o výraz mnohoznačný, s více významy. Důležitým momentem je spojování tohoto pojmu s bažinatým terénem, prameništěm, počátkem vod. V symbolice vyjadřuje pramen svobodný panský stav a je záležitostí urozenosti a šlechtického stavu.[84] Ponořit se do vody znamená vrátit se ke zdrojům… Křest je druhotným zrozením a každému kultu se vždy dařilo v blízkosti pramene. V bibli mají studně, prameny a fontány základní úlohu poutních míst, kde dochází k setkáním daným Prozřetelností, kde vznikají svazky, spojenectví, úmluvy…[85]

Můžeme si povšimnout, že abstraktní pojem původ a konkrétní pramen zde nabývají stejného významu. Obměnou a vypouštěním jednotlivých písmen nabývá různých dalších zajímavých významů, které dokreslují původní smysl i dvojsmyslný význam slova. Předkřesťanské téma původu a počátku vod svým kosmologickým významem patří i do oblasti rozvodí světových moří. Bylo spojováno původně s kultem Matky Země a bohyně plodnosti, na který křesťanství později běžně v prostorové návaznosti reagovalo kultem Panny Marie.

Také druhá část složeniny – werde je slovo vyjadřující starobylost slezského šlechtického stavu.[86] Svým bezprostředním vztahem k místu původu šlechtického rodu nabývá stejného nebo obdobného konkrétního významu jako v češtině, hrad. Také v němčině se slovo werden svým abstraktním významem blíží vzniku, počátku, býti… Ve smyslu označení rozsáhlejšího uceleného území či oblasti se můžeme setkat s pojmem verde například v Itálii, ale i v portugalské koloniální Africe

S obdobnou složeninou se jinak můžeme setkat poměrně vzácně. Bohumínský hrad nazýval se Barutswerde a po hradu psal se poprvé 1248 Jindřich de Baruth.[87]a pod hradem byla ves Barutov, která (Baruthow) jmenuje se v soupisu desátků biskupství vratislavského z r. 1305. V listině z r. 1207 je zmíněno Zlaukowerde.[88] Také Lichtenwerde je příkladem použití starého slezského výrazu v souvislosti s hradem.[89] Lichten_werde = Jasný_hrad ukazuje na to, že složeninu je snad možno vyložit i ve smyslu vznešený, zdraví, sílu a svobodu vyzařující. V souvislosti s úvahami o předkřesťanském sídelním významu některých lokalit je možno uvést také název Marienwerder.[90]

Bruneswerde tedy bylo ve své mnohoznačnosti pramenným hradem, od kterého svobodný stav odvozoval svůj vznešený původ. Byl symbolem čistoty, spravedlnosti, vyzařující hvězdné energie, zdraví, plodnosti a místem původu moci. Vyznačovalo se tedy atributy, jež byly vlastní také pohanské bohyni Ostre. Pěticípá hvězda jako hvězda jitřní fáze vzcházející panenské bohyně a čtverec jako symbol staré a milující Matky Země. Přechodnou fázi zralé ženy pak představuje sestava dvou čtverců s úhlopříčkou mající přímý vztah k harmonické proporci. Architektonické a urbanistické vyjádření této ideje má pro různá slohová období různou podobu. Pro období kolonizace se tato geometrie a symbolika mimoděk promítá do vlastnických vztahů vyjádřených v plužině. V renesančním Brně rafinovaně do geometrického rozvrhu hlavních dominant města a v Kroměříži do provokativně zasvěcenecké kompozice Květné zahrady.

28.2.3 Bruneswerde = Brunes_werde = brněnský hrad

Nahlížet na Bruneswerde od počátku jako na jakýsi bezvýznamný újezd či osadu někde u Ostravy je jedním z hlavních chybných a přehlíživých východisek a manipulací, odvádějících pozornost celých generací vědců mimo oblast poznání minulosti horní Moravy. Brunnens je přece BrnoBruneswerde = Brněnský hrad. Jde tedy o dnes již zaniklý Brněnský hrad, zmiňovaný hlavně v listinných dokumentech 11. – 15. stol. Především pro období 11. – 13. stol. byl často samozřejmě, ale nesprávně, předpokládán někde v Brně, kde byl dlouhodobě marně hledán archeology a kunsthistoriky. Hrad tohoto jména, spojený v pramenech s řadou významných události moravských dějin, se nacházel naprosto překvapivě v oblasti Beskyd. Jeho již jen velmi nevýrazné stopy, pouhým okem prakticky neviditelné, si dovolíme ve vztahu k počátkům moravské architektury prezentovat a vyložit.

Je nutno vzít v úvahu, že například označení území Bruneswerde a hradu Bruneswerde, ale i existence Starého Brna a samotného města Brna mohly být předmětem dalších vzájemných záměn a omylů. Musíme obezřetně předpokládat i možné záměny stejného názvu sídla a území.

Smíříme-li se s tímto závěrem, tedy s existencí více historických sídel s obdobným zaměnitelným názvem Brunensis, vycházejících ze společné tradice, musíme znovu přehodnotit některé závěry minulých bádání a musíme se znovu zamyslet například nad tím, co starší dokumenty uváděly o minulosti Brna a co bylo nejen v důsledku archeologických výzkumů nepotvrzujících tyto informace nesrozumitelné. Některé uvedené záhady takto přestávají být záhadami. Objevují se však nové, mnohem vážnější a často podstatně starobylejší. Zdánlivě fantaskní tvrzení o existenci původního hradu Brna někde v Beskydech se v konfrontaci s krajinnými relikty stává srozumitelným a logickým detailem harmonického prostorového celku počátků moravské architektury a historie, která měla být nikoli náhodou, ale cílevědomě z vůle mocných zapomenuta.

28.3 BRUNESWERDE A STARÁ VES

28.3.1 Stará Ves nad Ondřejnicí

Filmánová a Krpeš ve Vlastivědě okresu Frýdek – Místek uvádějí, že …při cestě z Opavy do Místku bylo vytvořeno sídliště neznámého jména označované v době předhusitské jako Bruneswerde a pak Stará Ves. [91] Také na oficiálních internetových stránkách Městského úřadu v Brušperku bylo možno nalézt uveřejněnou zakládací listinu města v latinském i českém znění.[92] Zcela automaticky zde bylo Bruneswerde pokládáno za Starou Ves, sousední vesnici podléhající jeho vyšší soudní pravomoci. Nejrazantnějším autoritativním zastáncem ztotožnění záhadného Bruneswerde se Starou Vsi nad Ondřejnicí byl Linhart.[93] Adiacentes ville je však zřejmě možno přeložit ne pouze jako sousední, ale spíše jako přináležející, což však poněkud mění smysl obvyklých překladů listiny z hlediska úvah o tom, které vesnici název Bruneswerde náleží, a jejich okruh se zvětšuje. Žádné problémy nečiní identifikovat okolní vsi Staříč a Fryčovice.

Stará Ves nad Ondřejnicí byla …od roku 1301 biskupským lenním statkem. K roku 1390 se v knihách biskupského lenního dvora v Kroměříži setkáváme se jménem Niklase von Braunswerde. V roce 1392 je však pravděpodobně tentýž zmiňovaný jako Nicolaus de Antiqua Villa.[94]

V 15. stol je uváděna tvrz, která se připomíná ještě 1552 a 1560…[95] Příliš snadno bývá ztotožněn název AltendorfAntiqua Villa se Starou Vsi. Údajně právě na místě této středověké vodní tvrze měl být postaven v létech 1560 – 1570 renesanční zámek s parkem. Problém činí představa vodní tvrze právě na tomto místě a vlastně pouze v rozsahu půdorysu zámku, protože jinak o její existenci nezůstala ani stopa. Nikoho moc nepřekvapuje ani to, jak se z Brunenswerde stal Altendorf či Stará Ves.

Ztotožnění Staré vsi nad Ondřejnicí s územím Bruneswerde, jež držel lénem r. 1371–1382 Lutolt z Bruneswerde[96], však naprosto nepřipadá v úvahu, protože …Drslav z Kravař …r. 1378 prodal Mikulášovi z Lubojed a jeho manželce Anně z Heroltic Starou Ves a Oslův mlýn do jejich životů.[97] Srovnáním těchto listinných údajů je lokalizace Bruneswerde do prostoru Staré Vsi zásadně zpochybněná nebo dokonce vyloučená. S prostým využitím údajů Hosákova místopisu v rozmezí několika stran jeho knihy lze Starou Ves jako možného kandidáta na hrdý titul původního Bruneswerde spolehlivě a definitivně vyloučit. Je jí možno přiznat pouze doznívání přenesené tradice, která snad uvedenou koupi Staré Vsi udělala během dvou let Mikuláše z Lubojed Mikulášem z Bruneswerde, přestože Bruneswerde samotné držel lénem až do roku 1382 Lutold.

28.3.2 Vodní hrad Bruneswerde

Je zapotřebí se zastavit ještě u jiné zprávy. Tak 1416 držel léno Vítek ze Staré Vsi, 1444 Martin Žabka ze Staré Vsi, 1465 přijal léno na St Ves Smil z Barchova, který spolu s Jiříkem z Červené Lhoty udělil St. Vsi odúmrť.[98] Vítek ze Staré Vsi by mohl být totožný s oním Vítkem z Červené Lhoty uváděným v souvislosti s Bruneswerde k roku 1415. Stávalo se totiž občas, že pro jednu a tutéž osobu šlechtice bylo užíváno ve středověku i více míst původu. Mohl, ale nemusel. Mohla by to být každopádně příležitost pro záměnu, která vedla ve svých důsledcích ke ztotožnění dvou sídel, jež spolu pravděpodobně měly leccos společného. Už ve 13. století tu byla postavena tvrz, která měla pravděpodobně tvar čtyřbokého pravoúhlého vodního hrádku, obklopeného vodním příkopem. Husitské hnutí přivodilo patrně zkázu vesnice, která ale byla později znovu osídlena a pojmenována „Stará Ves“. V létech 1560 – 1570 byla tvrz přestavěna na renesanční zámek panem Jarošem Syrakovským…[99] Oč méně je srozumitelná představa významnějšího vodního hrádku na místě dnešního malého renesančního zámku v Staré Vsi nad Ondřejnicí, o to je pravděpodobnější, že skutečné Bruneswerde vodního živlu ve svůj obranný prospěch významně využívalo. Archeologický výzkum sklepení přinesl materiál mladší, než by měl odpovídat prvopočátkům Staré Vsi.[100] Žádné základy vodního hrádku se v r. 2000 nenašly. Neprůkazný zůstal i terénní průzkum Hýla a Poláška, který přinesl jen několik problematických keramických střepů, které lze časově zařadit do 13. – 14. století, ale které se na pole mohly dostat mnoha způsoby i z velké vzdálenosti.

28.3.3 Jarošův syn Ctibor

V létech 1580 – 1587 dal Ctibor vybudovat ve Staré Vsi nový farní kostel sv. Jana Křtitele v pozdně gotickém slohu. Jarošův syn Ctibor byl moravský velmož, který zastával funkci nejvyššího písaře markrabství moravského a přísedícího manského soudu. Je otázkou, zda tento Jaroš není stejného rodu jako Tomáš Jaroš, jenž …přišel do Prahy r. 1543 jako královský puškař z Brna. Vzhledem k odstupu 37 let od těchto událostí se dá soudit, že by dokonce mohlo v uvedených příkladech jít o příbuzné. Oprava technologicky složité sochy sv. Jiří na Pražském hradě mohla být natolik ceněná a úspěšná, že bylo zapotřebí ke cti svého otce vybudovat chrám nákladem vysokého úředníka markrabství moravského. S gotickým chrámem sv. Jiří se můžeme setkat přímo v Brušperku. I tato okolnost by si zasloužila vysvětlení. Sv. Jiří je totiž patronem zbrojířů, kovářů, rytířských řádů, opevněných sídel, strážných míst,[101] Jaroš i Ctibor Syrakovští jsou uvádění původem z Pěrkova, což znamená, že ani jeden z nich nejsou rodem z již zaniklého Bruneswerde, jehož kovářskou tradici nicméně oba poněkud tajemně reprezentuji.

28.3.4 Stará Ves nemohla být Bruneswerde

Kromě odrazu pozdní tradice Bruneswerde v mimořádné renesanční architektuře zámku ve Staré Vsi nad Ondřejnicí nic neopravňuje místní patrioty k nesprávným závěrům dlouhodobě a vytrvale úspěšně šířeným. Ani pouhé nadšení, ani lhostejnost a bezvědomí dnešních lokálních dědiců jeho slavné tradice zjevně nepřispívá ke skutečnému poznání dávné minulosti.

Není správné spojovat Bruneswerde 13. století s Místeckem a prohlašovat jej za jednu z jeho nejstarších obcí, když Místecko v té době ještě vůbec ani neexistovalo.[102] Rovněž neexistuje žádný pádný důvod hovořit o jeho založení na zeleném drnu v době kolonizační činnosti Bruna ze Schaumburgu. Takovýto nepodložený pokus o dataci založení může mít jen spekulativní podobu. Příliš zjednodušujícím je i obvyklé odvozování mnohoznačného názvu Bruneswerde pouze od jména olomouckého biskupa. Mezi Brněnským hradem a jakýmsi pomyslným Brunovým hradem je podstatný rozdíl. Označovat některé listiny za falza bylo i v minulosti běžnou součásti mocenských her, které neměly se skutečností mnoho společného. Přebírat takto ovlivněné závěry je velmi nespolehlivé. Mnohem spolehlivější je v současnosti prosté vizuální posouzení a srovnání listin s dochovanou urbanistickou strukturou obce. Budeme-li respektovat nezpochybnitelnou středověkou roli Brušperka jako ustředí, nezůstává nám pro roli Staré Vsi více než úloha pánského dvora na jeho okraji. Svým měřítkem má obec velmi daleko k 70 lánům, které ve svých hranicích Stará Ves z hlediska prostorového nikdy nemohla mít. Struktura obce tvarově koreluje s Brušperkem a vytváří s ním jednotu lokačně původních osvobozených lánů. Listiny a knihy, stejně jako celé archívy je možno spálit, ale plužinu ne. Historická podstata je i v případě Staré Vsi ohrožená až novodobými baraby s buldozery a traktory rozorávajícími meze ve jménu lepších zítřků a lehkomyslného života.

Lechner a Hosák se Šrámkem vyslovili domněnku o pozdějším rozpadu Bruneswerde na dvě, Magnum Bruneswerde a Minus Bruneswerde. Také rozklad, jako jediné vysvětlení je, v konfrontaci s pokračující a rozvětvující se tradici, příliš zjednodušující.

Ani Bakalova domněnka o předhusitské existenci kostela není architektonicky ničím podložená. Stavba již jen svým tvaroslovím prozrazuje pozdní původ. Také z hlediska svěcení kostela je pozdní tradice vlivného Civitas Dei evidentně rozmělněná. Původní a jedinečné svěcení Sv. Jana Křtitele a Panny Marie je zde nahrazeno ideou Narození Sv. Jana Křtitele, opouštějící jednoduchou středověkou ryzost a přímočarost Brušperka. V urbanistické struktuře, tvarem pozemku přináležejícím kostelu a jeho periferní polohou v doteku kdysi meandrující řeky, svoji pozdní roli potvrzuje. Území segmentového tvaru původně spádovalo ke svému kompozičnímu středu s kostelem v Brušperku. O generaci dříve postavený zámek si musel po jistou dobu vystačit s vlastní kapli. Urbanistická struktura Staré Vsi byla zjevně, až do založení zámku a kostela, organickou součástí Brušperka.

28.4 BRUNESWERDE U BRUŠPERKA

28.4.1 Lašský Betlém

Beník se domníval, že přezdívku Lašský Betlém získal Brušperk s chrámem zasvěceným sv. Jiřímu pro svoji dominantní polohu v krajině, kdy z okolních kopců lze prohlédnout celé panoráma Beskyd. Od Lysé hory na jihovýchodě, přes Ondřejník, Smrk a Radhošť, až po vrch Kotouč a Štramberskou Trúbu na jihozápadě.[103]

Zajisté, že si lokátor s výběrem místa vhodného pro založení města dal práci. …ochranné municipální město s far. kostelem sv. Jiří. Město (Brunserh) založil Bruno, který je nadal právem magdeburským…[104] Nešlo asi jen o pohled na okolní hory. Záměr vybudovat správní centrum pro oblast celého Ostravska je zřejmý z více hledisek. Těžištní poloha ještě sama o sobě k takovéto přezdívce nestačí. Je zapotřebí pocitu návaznosti na starší tradici, aby se takovéto přirovnání prosadilo. Nově založené město či vesnice bez jakékoli tradice nárok na toto označení nemá. Jenže Bruneswerde spravované z Brušperka toto oprávnění skýtá. Někde tady je zapotřebí hledat i původ Brunova jména a nikoli naopak. Svým jménem se pravděpodobně hlásil k původu svého rodu, což by znamenalo, že ve zdejším kraji nebyl úplným cizincem, nýbrž spíše navrátilcem. To by mohlo vysvětlovat i některé otázky o původu majetku, vznikající nad jeho závětí. Řada badatelů se marně pokoušela ztotožnit Bruneswerde přímo s Brušperkem. Pinkava, Brandl, Berger, Schwarz, Prasek, Hosák, Šimek.[105] Bylo to většinou před tím, než Linhart lehkovážně rozhodl o ztotožnění se Starou Vsí.

Zajímavé je srovnání údajů týkajících se založení Místku s Brušperkem.[106] Jakkoliv se Linhart snažil jeho význam podložit argumenty, je zde jen při prostém srovnání počtu lánů zřejmý nepoměr. Zatímco Místek je údajně založen na 42 lánech, má jen Brušperku podléhající Staříč lánů 70? Brušperk má hned při založení domy na náměstí dvoupodlažní, Místek ještě v 17. století pouze jednopodlažní a k tomu dřevěné. Údaj o založení Místku biskupem Brunem je zcela nepodložený a pozdějšímu založení by mohla nasvědčovat i geometrie náměstí bez vztahu ke světovým stranám, což u lokátorů z období biskupa Bruna není příliš pravděpodobné. V Místku, jenž by měl v minulosti hrát významnější roli, schází alespoň náznak přesvědčivější potřeby opevnění.

28.4.2 Chrám sv. Jiří

Sv. Jiřímu je zasvěcen farní kostel, nepřesně na internetu označovaný jako barokní. Jeho jádro je i přes obvyklé místní podceňování minulosti spíše gotické s místy dokonce románskými znaky. Je neobvykle umístěn mimo parcelaci a strukturu historického jádra založeného města, ve vyvýšené jakoby pevnostní poloze. Již zmíněný rozhled do všech stran kraje předurčuje toto místo ke strážní funkci pod patronátem sv. Jiřího. S kopím, na stříbrném koni, ve zlatém sedle, jej najdeme i ve znaku města, zápasícího s bezkřídlým drakem.

Stejného draka najdeme také v pověsti a v průjezdu Staré radnice v Brně. Zde je současně možná i další indicie k podezřelému a záhadnému původu kovové sochy sv. Jiří na nádvoří pražského hradu. Společné kořeny na úrovni indicií dotvrzuje i skutečnost, že odborníka pro nesnadnou opravu této velmi staré kovové plastiky neznámého a záhadného původu bylo nutno svého času hledat právě v Brně. Červeno bílé pruhy brněnského znaku jsou obdobou červeného a bílého pruhu i v dnešní polské státní symbolice a mají, jak je pravděpodobné, také své společné místo původu. Stejné barvy jsou použity i na bílém praporu města Brušperku s červeným křížem uprostřed. Obdobný dodnes najdeme například v symbolice některých zasvěcenců, kteří rovněž působili i v Brně.

28.4.3 Spor o fojtství v Brušperku

O fojtství v Brušperku probíhaly na začátku XV. století spory, ve kterých hraje významnou roli hejtman těšínského knížete Trnawka, jenž se stane dokonce dědičným fojtem. R. 1483 je Jiřík z Trnavky a Brušperka jmenován jako svědek na listině, kterou Smil z Barchova a Jiřík z Červené Lhoty pouští Staré Vsi odúmrť. Jiří Brušperský zemřel 1492, a vdova po něm Johanka odstoupila se svolením biskupa své věno 250 dukátů na fojtství Brušperském své dceři Elišce, ženě Faytla Pomanzed…V době potom mizejí všecky zprávy o fojtství…[107] Ale již r. 1567 biskup Vilém koupil fojtství Brušperské se vším příslušenstvím od dosavadního fojta a vladyky Jiřího Faytla z Pomanzed za 1000 zl. (listina o tom dto. Hukvaldy 12. aug.)

Linhart uvádí, že …r. 1512 panství Hukvaldské trvale bylo spojeno se stolními statky biskupskými… Napřed v polovici XV. věku připojeno celé Frenštátsko i s Frenštátem, na západě Příborsko, na severu úžeji k hradu přilnuly Rychaltice, Fryčovice, Stařič a Brušperk.

Protireformační praktiky biskupa Viléma Prusinovského v první polovině 16. století kladly na hukvaldské úředníky vysoké nároky. Od dodávek uzených pstruhů, ptáků, medvědích tlap a hlav na jedné straně, až po pálení heretických knih a zavírání neposlušných knězů na straně druhé. Bílá Hora a novodobé dějiny tuto tradici „prokletého“ koutu světa později ještě jen potvrdí.

V roce 1584 nařídil biskup soudu v Brušperku, jenž až dosud bral naučení ve věcech soudních v Opavě podle práva magdeburského, aby v budoucnu bral naučení v Ostravě. Kromě Fryčovic, StaříčePaskova měla pod Brušperk nyní spadat i Stará Ves. Posledně jmenována obec se tak objevila na místě dříve v listinných pramenech uváděné obce Bruneswerde. Vítězstvím ve sporu ukončeném až v roce 1651 vlastně dokázali svoji nezávislost na Brušperku, a tedy logicky i to, že závazky vyplývající z listiny vydané biskupem Brunem se vztahovaly k jiné obci než ke Staré Vsi. Je pravděpodobné, že právě v tomto okamžiku se naopak Paskov místo nějakých vzdálených pasek stává právně závislým na Brušperku, přestože, jak vyplývá z Brunovy listiny z r. 1269, původně zřejmě nebyl.Preterea uolo ut ad ipsam ciuitatem meam scilicet Brunsperh adiacentes uille scilicet Staritz et Vreccendorf et Brunswerde et passecov et si quid in terminis prescriptis adhuc poterit collocari spectare teuentur scilicet in iudicio maiori quod est pro homicidio pro adulterio pro furtu et singulis quibus uille ad ciuitatem quamlibet spectare consueuerunt cum in uillis pro uulneribus uel quidquid alcius est non debeat iudicar.[108]

Takovýto závěr bychom mohli udělat na základě Boczekových pramenů. Friedrichovo znění listiny však obsahuje Passcov s velkým P. I jeho obsah zde uvádíme pro srovnání také.Preterea volo, ut ad ipsam civitatem meam, silicet Brunsperh, omnes adiacentes ville, silicet Staritz et Vreccendorf et Brunswerde et Passecov, et siquid in terminis prescriptis adhuc poterit collocari, spectare teneantur, silicet in iudicio maiori, quod est pro homicidio, pro adulterio, pro furtu et singulis, quibus ville ad civitatem quamlibet spectare consueverunt, cum in villis pro vulneribus, vel quidquid alcius est, non debeat iudicari. Ut autem sepe dicti iudice mei circa huiusmodi civitatem construendam eo fidelius laborent, ius eis et omnibus civibus meis confero Meydburgense.[109]

Na základě analýzy fotokopie rukopisu se musíme přiklonit k Boczekovu znění a konstatovat, že v minulosti byla listina právě v této části a v místě názvu Bruneswerde nápadně znečitelněná.

Zpráva o tom, že…biskup Stanislav přikázal 1580 Staříči a Fryčovicům bráti pivo jen z Brušperka, 1584 propustil Brušperské, Staříčské a Fryčovické z šenku panského piva…[110], by mohla být dokladem toho, že obce Bruneswerde i Paskov v té době zřejmě po stránce šenku do pravomoci Brušperka nespadaly. Tato skutečnost by mohla souviset s neklidnými časy minulých let, protože městská privilegia, jak už to bývá, shořela a musela být r. 1555 obnovená. To byla jistě vhodná příležitost k novým úpravám majetkových a právních vztahů.

Za první zmínku o Paskovu se všeobecně pokládá Brunova závěť z roku 1267. V roce 1300 udělil biskup Dětřich vesnici Janu Stenge. Místo na Brunově listině, jež má být údajně první písemnou zmínkou o Paskovu, je opět značně nečitelné. Nad vší pochybnost je jej možno digitálně analyzovat a první písmeno je zjevně malé. V různých pozdních opisech tohoto dokumentu je možno se setkat s malým i velkým počátečním písmenem.

Ti, kdož studovali Brunovu listinu, si dali velice záležet, aby právě toto místo znečitelnili. Na tento detail je nutno upozornit proto, že má zcela zásadní dopad na výklad průběhu osidlování celého moravského severovýchodu. Určitou pochybnost je možno mít již jen na základě zprávy z r. 1300, protože Paskov s velkým P měl být podle Brunovy listiny přece předmětem takových práv, která by jen tak lehce neumožňovala jejich současné udělení někomu jinému. To by před rokem 1300 musel být Brušperk těchto práv zbaven, o čemž se, jak se zdá, žádna zpráva nedochovala. V jiné variantě by Jan Stenge musel být významným měšťanem v Brušperku, o čemž rovněž není nic známo. Vysvětlením prostě je, že malé p v Brunově listině je nutno respektovat.

Paseky, které se staly od roku 1960 součástí Ostravy, a které byly do té doby součásti Staré Bělé, jsou mnohem pravděpodobnějším kandidátem pro správnou identifikaci než nynější Paskov, a to právě pro svoji lanovou strukturu posledního a nejsevernějšího území mezi Odrou a Ostravicí. Na úkor lesa přináležejícího ještě také k Brušperku vznikla jeho vymýcením i lanová struktura Krmelína, vklíněného do trojúhelníku Brušperka, Staré Vsi a Staré Bělé. Zbývající bažinaté území pozdější Ostravy bylo hustě osídleno mnohem později a lanovou strukturu, související se specifickým hospodařením, v něm již zcela postrádáme.

28.4.4 Smírčí kříž

Smírčí kříž na ulici Staroveská je evidován jako památka č. 8–2316[111] a byl pro publikaci fotograficky dostatečně atraktivní. Autor do publikace zařadil jeho fotografii zřejmě spíše jako určitou záhadu. Jeho forma je velice dokonalá, současně starodávná i soudobá, a je v prvním pojetí v rozporu s naší představou založení Brušperka až v 13. stol. Jenže tady by bylo možno vzít v úvahu i snadnou možnost přemístění tak pozoruhodně krásného kamenného díla, ale bohužel stejně dobře i možnost zásadního omylu. Sochy sv. Cyrila a Metoděje, před vstupem do chrámu, přes svůj pozdní původ, tuto záhadu pouze umocňují. Forma naznačuje, že i s počátky Brušperka to možná bylo složitější, než jak se běžně zjednodušeně usuzuje z několika ne příliš srozumitelných listin. (Pokračování v časopisu ATLANTIDA 8/2010, 30 BRUNESWERDE 2. ČÁST)

Obr. 281 Tajemné biblické téma marnosti stavby gigantické věže se v r. 1593 stalo námětem dřevořezu o počátku moravských měst od Jana Willenbergera. Ilustrace je převzatá z knihy Zrcadlo slavného markrabství moravského, jejímž autorem je Tholomeo Paprocky z Glogol a Paprocké Woly.

28.5 LITERATURA A POZNÁMKY


MOHELNÍK, L. Prostorová interpretace architektonického a urbanistického díla. Vědecké spisy VUT v Brně, Edice PhD Thesis, sv. 336, Brno 2005, ISSN1213-4198

MOHELNÍK, L. Prostorová interpretace architektonického a urbanistického díla. Disertační práce, VUT v Brně, Brno 2005


 

[a] Více smyslná fráze historiků a kronikářů používána v souvislosti s nastoleným bezprávím, na které se ochranná a spravedlivá hvězdná bohyně Astra, Ostra, Ostara, Öster… nemohla nadále dívat. Viz. například Kosma…

[b] Viz. zaniklé sídlo Mesthlieshow

[c] Zlá léta po smrti Přemysla Otakara II. z r. 1279 (Archiv Pražského hradu, signatura G 5)


[1] MOHELNÍK, L. Civitas Dei, jehož sláva hvězd se dotýkala. Atlantida 1/2008. PVÚ s.r.o., Brno 2008, s. 4 – 9, ISSN 1802–9523; MOHELNÍK, L. Svatá rodina brněnského kostela. Atlantida 2/2008. PVÚ s.r.o., Brno 2008, s. 2 – 24, ISSN 1802–9523; MOHELNÍK, L. Beskydská růže. Atlantida 4/2008. PVÚ s.r.o., Brno 2008, s. 2 – 9, ISSN 1802–9523;MOHELNÍK, L. Starobylá Ostravice. Atlantida 6/2009. PVÚ s.r.o., Brno 2008, s. 1 – 17, ISSN 1802–9523

[2] MOHELNÍK, L. Architektonická kompozice. Atlantida 5/2008. PVÚ s.r.o., Brno 2008, s. 2 – 9, ISSN 1802–9523

[3] FIMANOVÁ, J., KRPEŠ, V. Vlastivěda okresu Frýdek – Místek. Okresní pedagogické středisko ve Frýdku – Místku, Frýdek – Místek 1978, s. 31

[4] NEKUDA, V. Pfaffenschlag. Zaniklá středověká ves u Slavonic. BLOK a Moravské muzeum v Brně, Brno 1975

[5] HOSÁK, L. Historický místopis země moravskoslezské. Společnost přátel starožitností ČSL. v Praze, Brno 1938, s. 926 – 927; CDM IV. s. 180; Praskova pozůstalost v zemském archivu v Opavě; CDS XIV. s. 112; CDM III. s. 324

[6] FIMANOVÁ, J., KRPEŠ, V. Vlastivěda okresu Frýdek – Místek. Okresní pedagogické středisko ve Frýdku – Místku, Frýdek – Místek 1978, s. 31 – 33

[7] HOSÁK, L. Historický místopis země moravskoslezské. Společnost přátel starožitností ČSL. v Praze, Brno 1938, s. 702

[8] TOFEL, S. Čeladná. Historie. s. 1

[9] BERGER, K. Die Besiedlung des deutschen Nordmährens im 13. und 14. Jahrhunderte. Deutcher Volkschulvrband in Mähren Brünn 1933, s. 142

[10] HURT, R. Příspěvek k dějinám staré Moravy. ČASOPIS MORAVSKÉHO MUSEA. Roč. 48, r. 1963, s. 49

[11] FELIX, J. Vlastivěda moravská. Frenštátský okres. Musejní spolek v Brně, Brno 1908, s. 29, 35, 43, 91 – 96, 98, 122 – 123,

[12] BOCZEK, A. Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae. Díl I., r. 396 – 1199, Olomouc 1836, s. 74 – 75

[13] BERGER, K. Die Besiedlung des deutschen Nordmährens im 13. und 14. Jahrhunderte. Deutcher Volkschulverband in Mähren Brünn 1933, s. 143 – 144

[14] HOSÁK, L. Historický místopis země moravskoslezské. Společnost přátel starožitností ČSL. v Praze, Brno 1938, s. 699; CDM III. 402, 408, IV. 345, V. 118

[15] LINHART, F. Kniha o Místku. Národní záložna v Místku, Místek 1929, s. 12

[16] SPÁČILOVÁ, L., WOLFOVÁ, M. Germánská mytologie. VOTOBIA, 1996, ISBN 80–7198-138–9

[17] LINHART, F. Kniha o Místku. Národní záložna v Místku, Místek 1929, s. 12

[18] FRIEDRICH, G. CODEX DIPLOMATICUS ET EPISTOLARIS REGNI BOHEMIAE. Díl V/2., r. 1267 – 1278, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1981, s. 82 – 83

[19] BOCZEK, A. Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae. Díl III., r. 1241 – 1267, Olomouc 1841, s. 408

[20] LINHART, F. Vlastivěda moravská. Místecký okres. Musejní spolek v Brně, Brno 1915, s. 49

[21] SAMEK, B. Umělecké památky Moravy a Slezska 1. Academia, Praha 1994, s. 438

[22] BAKALA, J., BORÁK, M., GRACOVÁ, B., GROBELNÝ, A., JIŘÍK, K., KLÍMA, B., MYŠKA, M., PITRONOVÁ, B., STEINER, J. Dějiny Ostravy. Nak. SFINGA, Ostrava 1993, s. 26

[23] LINHART, F. Vlastivěda moravská. Místecký okres. Musejní spolek v Brně, Brno 1915, s. 50

[24] LINHART, F. Kniha o Místku. Národní záložna v Místku, Místek 1929, s. 13

[25] SOBOTÍK, B., GROBELNÝ, A. Urbář panství frýdecko – místeckého z r. 1580. Slezský studijní ústav, Opava 1953, s. 3

[26] LINHART, F. Kniha o Místku. Národní záložna v Místku, Místek 1929, s. 14; SOBOTÍK, B., GROBELNÝ, A. Urbář panství frýdecko – místeckého z r. 1580. Slezský studijní ústav, Opava 1953, s. 3 – 5

[27] BOCZEK, A. Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae. Díl IV., r. 1268 – 1293, Olomouc 1845, s. 345 – 299

[28] HOSÁK, L. Historický místopis země moravskoslezské. Společnost přátel starožitností ČSL. v Praze, Brno 1938, s. 700

[29] LINHART, F. Vlastivěda moravská. Místecký okres. Musejní spolek v Brně, Brno 1915, s. 188

[30] FIMANOVÁ, J., KRPEŠ, V. Vlastivěda okresu Frýdek – Místek. Okresní pedagogické středisko ve Frýdku – Místku, Frýdek – Místek 1978, s. 32

[31] LINHART, F. Vlastivěda moravská. Místecký okres. Musejní spolek v Brně, Brno 1915, s. 101

[32] HOSÁK, L. Historický místopis země moravskoslezské. Společnost přátel starožitností ČSL. v Praze, Brno 1938, s. 702

[33] HOSÁK, L. Historický místopis země moravskoslezské. Společnost přátel starožitností ČSL. v Praze, Brno 1938, s. 702; LECHNER, Die ältesten Belehnungs – und Lehensgerichtsbücher des Bisthums Olmütz. I. s. 15

[34] HOSÁK, L. Historický místopis země moravskoslezské. Společnost přátel starožitností ČSL. v Praze, Brno 1938, s. 702

[35] HOSÁK, L. Historický místopis země moravskoslezské. Společnost přátel starožitností ČSL. v Praze, Brno 1938, s. 994

[36] PLAČEK, M. Hrady a zámky na Moravě a ve Slezsku. LIBRI, Praha 1996, s. 171 – 172

[37] POKORNÝ, F. Vlastivěda moravská. Příborský okres. Musejní spolek v Brně, 1917, s. 57 – 58

[38] HRABEC, J. Hukvaldy. Atlantida 1/2008. PVÚ s.r.o., Brno 2008, s. 14 – 19, ISSN 1802–9523

[39] LINHART, F. Vlastivěda moravská. Místecký okres. Musejní spolek v Brně, 1915, s. 179 – 180

[40] HOSÁK, L. Historický místopis země moravskoslezské. Společnost přátel starožitností ČSL. v Praze, Brno 1938, s. 904

[41] TOFEL, S. Čeladná. Historie. s. 1 – 2

[42] FELIX, J. Vlastivěda moravská. Frenštátský okres. Musejní spolek v Brně, Brno 1908, s. 160

[43] BOCZEK, A. Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae. Díl II., r. 1200 – 1240, Olomouc 1839, s. 363 – 364

[44] CDM IV. s. 345

[45] HOSÁK, L. Historický místopis země moravskoslezské. Společnost přátel starožitností ČSL. v Praze, Brno 1938, s. 702

[46] HOSÁK, L. Historický místopis země moravskoslezské. Společnost přátel starožitností ČSL. v Praze, Brno 1938, s. 698 a 702

[47] SOBOTÍK, B., GROBELNÝ, A. Urbář panství frýdecko – místeckého z r. 1580. Slezský studijní ústav, Opava 1953, s. 48

[48] LINHART, F. Vlastivěda moravská. Místecký okres. Musejní spolek v Brně, Brno 1915, s. 3

[49] FIMANOVÁ, J., KRPEŠ, V. Vlastivěda okresu Frýdek – Místek. Okresní pedagogické středisko ve Frýdku – Místku, Frýdek – Místek 1978, s. 34

[50] HOSÁK, L. Historický místopis země moravskoslezské. Společnost přátel starožitností ČSL. v Praze, Brno 1938, s. 653, 702, 992

[51] BOCZEK, A. Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae. Díl V., r. 1294 – 1306, Josefus Chytil, Brno 1850, s. 118 – 119

[52] HOSÁK, L. Historický místopis země moravskoslezské. Společnost přátel starožitností ČSL. v Praze, Brno 1938, s. 702, 994; CDM IV. 80

[53] SAMEK, B. Umělecké památky Moravy a Slezska 1. Academia, Praha 1994, s. 442

[54] LINHART, F. Vlastivěda moravská. Místecký okres. Musejní spolek v Brně, Brno 1915, s. 51

[55] GRÜNHAGEN, C. REGESTEN ZUR SCHLESISCHEN GESCHICHTE. GESCHICHTE UND ALTERTHUM SCHLESIENS. Díl III., r. 1221 – 1238, Josef Max & comp., Breslau 1867, s. 153

[56] BAKALA, J., BORÁK, M., GRACOVÁ, B., GROBELNÝ, A., JIŘÍK, K., KLÍMA, B., MYŠKA, M., PITRONOVÁ, B., STEINER, J. Dějiny Ostravy. Nakladatelství SFINGA, Ostrava 1993, s. 31 – 32

[57] BOCZEK, A. Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae. Díl V., r. 1294 – 1306, Josefus Chytil, Brno 1850, s. 72 – 74

[58] HOSÁK, L. Historický místopis země moravskoslezské. Společnost přátel starožitností ČSL. v Praze, Brno 1938, s. 702

[59] POKORNÝ, F. Vlastivěda moravská. Příborský okres. Musejní spolek v Brně, Brno 1917, s. 57 a 106 – 105

[60] LINHART, F. Vlastivěda moravská. Místecký okres. Musejní spolek v Brně, Brno 1915, s. 41

[61] BOCZEK, A. Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae. Díl IV., r. 1268 – 1293, Olomouc 1845, s. 392

[62] HOSÁK, L. Historický místopis země moravskoslezské. Společnost přátel starožitností ČSL. v Praze, Brno 1938, s. 698

[63] LINHART, F. Vlastivěda moravská. Místecký okres. Musejní spolek v Brně, Brno 1915, s. 125

[64] HRABEC, J. Starý Jičín. Atlantida 5/2008. PVÚ s.r.o., Brno 2008, s. 15 – 17, ISSN 1802–9523

[65] HOSÁK, L. Historický místopis země moravskoslezské. Společnost přátel starožitností ČSL. v Praze, Brno 1938, s. 994

[66] CDM X., s. 123; CDM XI., s. 529; CDM XII., s. 10

[67] FELIX, J. Vlastivěda moravská. Frenštátský okres. Musejní spolek v Brně, Brno 1908, s. 33 – 34

[68] POKORNÝ, F. Vlastivěda moravská. Příborský okres. Musejní spolek v Brně, Brno 1917, s. 211

[69] HOSÁK, L. Historický místopis země moravskoslezské, Společnost přátel starožitností ČSL. v Praze, Brno 1938, s. 684

[70] HOSÁK, L. Historický místopis země moravskoslezské. Společnost přátel starožitností ČSL. v Praze, Brno 1938, s. 702

[71] LINHART, F. Vlastivěda moravská. Místecký okres. Musejní spolek v Brně, Brno 1915, s. 48

[72] CDM III. s. 402, 408; CDM IV. s. 345

[73] ŠTĚPÁNEK, M. Opevněná sídliště 8. – 12. století ve střední Evropě. Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1965, s. 15

[74] VÁLKA, J. Dějiny Moravy. Středověká Morava. Díl 1, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, Brno 1991, s. 54 a 66

[75] ZŘÍDKAVESELÝ, F. Brno – město uprostřed Evropy. Katalog výstavy archivních dokumentů. K 750. výročí udělení městských práv 1243 – 1993. Archiv města Brna ve spolupráci s Muzejní a vlastivědnou společností, Brno 1993, s. 10

[76] PEŠTA, J. Průzkumy památek. Několik poznámek ke studiu půdorysné struktury venkovských sídel na území Čech. Roč. VII., č. 2, Památkový ústav středních Čech v Praze, r. 2000, s. 160

[77] ŠTĚPÁNEK, M. Opevněná sídliště 8. – 12. století ve střední Evropě. Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1965, s. 16 – 19, 98, 115

[78] HURT, R. ČASOPIS MORAVSKÉHO MUSEA. Příspěvek k dějinám staré Moravy. Roč. 48, r. 1963, s. 40

[79] SAMEK, B. Umělecké památky Moravy a Slezska 1, Academia, Praha 1994, s. 442

[80] HOSÁK, L. Historický místopis země moravskoslezské. Společnost přátel starožitností ČSL. v Praze, Brno 1938, s. 702; CDM III. s. 402; LECHNER, Die ältesten Belehnungs – und Lehensgerichtsbücher des Bisthums Olmütz, II., s. 48 a95, I. s. 15 a 34

[81] POLÁŠEK, J. Jednou z nejstarších obcí na Místecku byla Bruneswerde. Archeologie Moravy a Slezska. Česká archeologická společnost – pobočka pro Moravu a Slezsko. Kopřivnice, Hulín, Frýdek – Místek, Havířov 2003, s. 183

[82] STERZINGER, V. J. Německočeský slovník. Nákladem J. Otty v Praze 1909, s. 566

[83] RANK, J. Všeobecný slovník příruční jazyka českého i německého. Nakladatelství A. Haase, Praha, Vídeň, Lipsko, s. 145

[84] KRÁL, A. R. Der Adel von Böhmen. Mähren und Schlesien. I. Taussig, Praha 1904, s. 25 a 50

[85] BENOIST, L. Znaky, symboly a mýty. VICTORIA PUBLISHING, a. s., Praha 1995, s. 66

[86] KRÁL, A. R. Der Adel von Böhmen, Mähren und Schlesien. I. Taussig, Praha 1904, s. 294

[87] HOSÁK, L. Historický místopis země moravskoslezské. Společnost přátel starožitností ČSL. v Praze, Brno 1938, s. 928; CDM VII. s. 370; CDS XIV. s. 112

[88] FRIEDRICH, G. Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae. Díl II., r. 1198 – 1230, Comitiorum regni Bohemiae, Praha 1912, s. 385

[89] KOUŘIL, P., PRIX, D., WIHODA, M. Hrady českého Slezska. Archeologický ústav Akademie věd ČR Brno, Brno – Opava 2000, s. 421; CDB V-2, č. 489, s 32 – 33

[90] PROKOP, A. Die markgrafschaft Mähren in kunstgeschichtlicher beziehung. Druck und kommissionsverlag von R. Spies &Co., Wien 1904, s. 57

[91] FIMANOVÁ, J., KRPEŠ, V. Vlastivěda okresu Frýdek – Místek. Okresní pedagogické středisko ve Frýdku – Místku, Frýdek – Místek 1978, s. 31 – 32

[92] http://sweb.cz/brusperk/historie.htm; FRIEDRICH, G. CODEX DIPLOMATICUS ET EPISTOLARIS REGNI BOHEMIAE. Díl V., r. 1267 – 1278, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1962, s. 189 – 191, přeložil ROUBIC, A.

[93] LINHART, F. Braunswerde – Stará Ves. Památník Matice Místecké. Matice Místecká, Místek 1905, s. 53 – 56

[94] POLÁŠEK, J. Jednou z nejstarších obcí na Místecku byla Bruneswerde. Archeologie Moravy a Slezska. Česká archeologická společnost, pobočka pro severní Moravu a Slezsko, Kopřivnice, Hulín, Frýdek – Místek, Havířov 2003, s. 183, ISBN 80–903077-2–8

[95] MLČÁK, L. Státní seznam nemovitých kulturních památek okresu Frýdek – Místek. Krajské středisko památkové péče a ochrany přírody v Ostravě, Ostrava 1980, s. 106; HOSÁK, L. Historický místopis země moravskoslezské. Společnost přátel starožitností ČSL. v Praze, Brno 1938, s. 706

[96] HOSÁK, L. Historický místopis země moravskoslezské. Společnost přátel starožitností ČSL. v Praze, Brno 1938, s. 702; LECHNER, Die ältesten Belehnungs – und Lehensgerichtsbücher des Bisthums Olmütz. II., s. 48 a95, I. s. 34

[97] HOSÁK, L. Historický místopis země moravskoslezské. Společnost přátel starožitností ČSL. v Praze, Brno 1938, s. 706; CDM VI. s. 378

[98] HOSÁK, L. Historický místopis země moravskoslezské. Společnost přátel starožitností ČSL. v Praze, Brno 1938, s. 706; LECHNER, Die ältesten Belehnungs – und Lehensgerichtsbücher des Bisthums Olmütz, II., s. 304, I. s. 34 a 84; Lenní archiv v arcibiskupském archivu v Kroměříži k r. 1444

[99] Obec Stará Ves nad Ondřejnicí; http://www.staraves.cz/index.php?www=history

[100] POLÁŠEK, Jaromír Jednou z nejstarších obcí na Místecku byla Bruneswerde. Archeologie Moravy a Slezska. Česká archeologická společnost – pobočka pro Moravu a Slezsko. Kopřivnice, Hulín, Frýdek – Místek, Havířov 2003, s. 183

[101] RAVIK, S. Velká kniha světců. REGIA, Praha 2002, s. 321

[102] POLÁŠEK, Jaromír Jednou z nejstarších obcí na Místecku byla Bruneswerde. Archeologie Moravy a Slezska. Česká archeologická společnost – pobočka pro Moravu a Slezsko. Kopřivnice, Hulín, Frýdek – Místek, Havířov 2003, s. 183

[103] http://mujweb.cz/Instituce/brusperk/BRUsPERK – historie.htm

[104] HOSÁK, L. Historický místopis země moravskoslezské. Společnost přátel starožitností ČSL. v Praze, Brno 1938, s. 702; CDM IV. s. 28

[105] POLÁŠEK, Jaromír Jednou z nejstarších obcí na Místecku byla Bruneswerde. Archeologie Moravy a Slezska. Česká archeologická společnost – pobočka pro Moravu a Slezsko. Kopřivnice, Hulín, Frýdek – Místek, Havířov 2003, s. 183

[106] LINHART, F. Vlastivěda moravská, Místecký okres. Musejní spolek v Brně, Brno 1915, s. 44 a 123

[107] LINHART, F. Vlastivěda moravská. Místecký okres. Musejní spolek v Brně, Brno 1915, s. 69 – 87

[108] BOCZEK, A. Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae. Díl IV., r. 1268 – 1293, Olomouc 1845, s. 33 – 34

[109] FRIEDRICH, G. CODEX DIPLOMATICUS ET EPISTOLARIS REGNI BOHEMIAE. Díl V/2., r. 1267 – 1278, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1981, s. 189 – 191

[110] HOSÁK, L. Historický místopis země moravskoslezské. Společnost přátel starožitností ČSL. v Praze, Brno 1938, s. 703; Arcibiskupský archiv v Kroměříži B II. b 3; E II. b 3, 7, Bočkova sb. 6809

[111] MLČÁK, L. Státní seznam nemovitých kulturních památek okresu Frýdek – Místek. Krajské středisko památkové péče a ochrany přírody v Ostravě, Ostrava 1980, s. 176


O autorovi

Ing. arch. Ladislav Mohelník, Ph.D. je architektem a projektantem zabývajícím se stavbami pro vzdělávání a kulturu. Působí také jako teoretik architektury a pedagog.

Abstract

Studium, výtvarná a kompoziční analýza architektonických i urbanistických struktur přináší díky novým digitálním technologiím i nové pohledy na naší minulost. Její poznání a její správná interpretace jsou velmi cenné faktory v ochraně kulturních hodnot krajiny, v nadstavbě ekologických přístupů a územním plánování trvale udržitelného rozvoje sídel. Přehlížení problematiky související s vývojovými tendencemi, se vznikem novotvarů a s hledáním příčin jejich zániku, nás v dlouhodobé časové dimenzi a měřítku krajiny odsuzuje nejen ke ztrátě vlastní identity, ale i k nebezpečnému navršování a akumulaci chyb. Populistické i nevědomé a tím také nezodpovědné mocenské přístupy mohou vést nejen k trvalým a nevratným kulturním ztrátám, ale i k vytvoření nebezpečných a budoucí život zatěžujících megalomanských barier. Historickým posláním architektury a urbanismu nikdy nebyla podpora primitivního materialismu a konzumu, nýbrž jejich smysl spočíval odjakživa v poskytování bezpečí a ve šlechtění lidského ducha.

Abstract (English)

Study, creative and composition analysis of architecture and urban structures bring thanks to new digital technologies a new attitude to our history. Its understanding and interpretation are very valuable factors for the preservation of our cultural heritage of countryside in the superstructure of the ecological basis and urban planning sustainable development of seats. Slighting of questions of development and originating of new formations and searching for reasons of their destruction, contributes to our lost of identity and increasement and accumulation of deficiencies in long time dimensions and in the countryside scale. Populist, uncultured and irresponsible decisions of mighty authorities may lead to creation of permanent and irreversible megalomaniac barriers which act and barriers for prospective life. The historical mission of architecture and urbanism has never been understood as a charity for primitive materialism and consumption but they always have served security and cultivation of the human soul.