Jan Hrubý
Klíčová slova: architektura, historie, umění, 20. století
Key Words: architecture, history, art, 20 century
16.1 POČÁTKY 20. STOLETÍ
Převratné události ve vědě a technice na počátku 20. století formovaly nejen názory společnosti, ale dotýkaly se každého jednotlivce. Výrazně pronikaly do citlivých a ke změnám otevřených duší umělců. Představy o vícerozměrném prostoru, objevy kosmického záření, Einsteinova teorie relativity, Blériotův přelet kanálu La Manche, Freudovy experimenty s nitrem lidských duší, to byly podněty pro zásadní změny postojů k tehdejší současnosti. Po staletí pěstovaná představa centrální perspektivy, kterou jako statickou a nepravdivou jednomyslně odmítli již kubisté, zcela ztratila na významu. Zájem o pohyb a čas vstoupil do mnoha programů skupin i jednotlivců, kteří formovali umělecké počátky 20. století. Expresionismus, futurismus, neoplasticismus, purismus, konstruktivismus, funkcionalismus. Jednotlivé názvy znějí jako hudba, jako rytmy nové nastupující doby. Společnými znaky bylo odmítnutí všeho starého, to je především všeho, co připomínalo historismus devatenáctého století. Přestože na konci 19. století to byla secese, vnímaná jako revolta namířená proti historismu, který se svým tradičním arsenálem historického tvarosloví byl secesní inspirací odmítnut, nové směry počátku dvacátého století se posléze obracely také proti ní samotné. Už dosti dekorace, ornament jako projev primitivů, ornament jako projev zločinců.[1]
Obr. 16‑1 Stvoření světa, návrh scény pro balet, F. Léger, 1923. Návrh scény pro balet Stvoření světa byl prostorovou výpovědí kubistických ideálů. Přes určitou teatrálnost a plošnost kulisovitých ploch umístěných v prostoru jeviště, byl záměr nového pohledu na svět jasně deklarován. Navíc mnohostrannost pohledu krásně koresponduje s obsahem, tedy stvořením světa.
H.P.Berlage sní o nové architektuře konstrukční pravdivosti, kde jasná a věcná konstrukce se může stát základem nového umění. Architektura jako umění lidu s novou ideou rovnosti všeho lidstva, architektura jako nové celosvětové náboženství.[a]Revoluční hledání všeho nového, neotřelého, cesty za uměním, které nabízely nové netušené možnosti výtvarné tvorby, krystalizovaly v postupně se formující moderní umění a architekturu. Přesto nelze zapomenout na dědictví minulosti, na staletí zápasů o architektonický tvar, o proporci a prostor. Nelze zapomenout na cestu , která určila směr nastupující generaci. Nelze také jednoznačně odmítnout zatracované období eklekticismu. I přesto, že dráždilo svojí údajnou dekadencí, tvarem, který se stal směsicí historismů a výrazem bez zjevného řádu. Je totiž docela možné, že právě ona bohatost a nevázanost k tradicím sjednocujícího řádu umožnila volný průchod myšlenkám, které byly přípravou na zásadní změny následných let. Faktem zůstává, že přes všeobecný odpor architektů moderny, zůstaly podstatné pilíře tradice nedotčeny. Možná, že právě tyto vytvořily přechod mezi architekturou historismu a modernou.
16.2 HODNOTY TRADICE
Všeobecně přijímaný nonkonformismus, nepřizpůsobivost počátku 20. století nejen v umění, ale i v architektuře, nebyl vlastní většině architektů. Dědictví minulosti, ustálené jistoty vyzkoušeného tvarosloví a silný historický odkaz evropského prostředí, plynule přešly do století dvacátého. Secesní revoluce a následné hledání nových výrazových prostředků oslovily jen část architektů i případných stavebníků. Obecné povědomí nebylo vůbec nakloněno avizovaným změnám v architektuře. Mnozí architekti se museli vyrovnat s požadavky doby, která přinášela potřebu nových stavebních druhů. Renesanční nádraží, gotický hangár pro vzducholodě? Pochybnosti byly zcela zřejmé. Především rozvíjející se průmysl a urbanizace krajiny, diktovaly nové požadavky. Ne vždy však vítězila nová moderní architektura. Tradiční hodnoty architektury, zvláště pak tradiční vzhled, materiály a celkový charakter historismu, to byla určitá záruka solidnosti, neměnnosti a stálosti, které byly citlivě vnímány bohatými vrstvami z řad stavebníků, kteří mnohdy ještě „žili“ doznívajícími romantickými ideály 19. století. Jediné, co pokulhávalo, byla ekonomie výstavby. Již nebylo možné realizovat stavby z vybraných ušlechtilých materiálů s bohatou ornamentální dekorací a nízkými prostředky na lidskou práci. Doba se změnila a s ní i možnosti realizace stavby. Jistá nechuť k nastupující technicistní době je patrná i v některých proklamacích architektů, kteří na jedné straně neváhají bojovat za pokrokovost doby, ale na straně druhé s obdivem shlíží k minulosti. Známá je Perretova poznámka k době: „Za několik let bude i nejkrásnější lokomotiva dneška pouhou hromadou starého železa. Parthenón bude však znít vždycky“. Nechci polemizovat s Perretem, i když dnešní pohled na technické památky je jiný, nechci se ani dovolávat Geoffry Scotta: „Architektura je naprosto svébytnou a nesnáší jiná měřítka než svoje vlastní“. Sám Scott žil ve Florencii a jeho úvahy o architektuře byly přímo zasaženy italskou renesancí. Nebyli však sami, kdo se přímo hlásili na počátku 20. století k historickému odkazu.
V architektonické tvorbě se přežívající tradice objevila v nové podobě. Architektonické články se výrazně zjednodušily, jejich tvary opustily tradiční proporce a detailní kresbu, dokonce se přesunuly i na místa, na kterých bychom je v minulosti, důsledně svázané s architektonickým řádem, nečekali. Ideály individualistické moderny, které upřednostnily asymetrický půdorys a tomu odpovídající asymetrickou hmotu podle vztahů k funkčnosti jednotlivých celků vyjádřených navenek, zůstaly stranou. Naopak symetrie, koncepce uzavřených celků a tradiční rozvrh 19. století zůstaly stále aktuální. Tedy nikoliv rozdrobená kompozice funkčních částí, ale architektura jednoho bloku, architektonického díla.
Předzvěstí byla nesporně Kolumbijská výstava v Chicagu v roce 1893. Po sice krátkém, ale velice působivém období tzv. Chicagské školy, kde vnější tlak na ekonomii, rychlost realizace a možnosti tehdejšího stavebního potenciálu nastolily nové možnosti architektonické tvorby a ukázaly novou tvář racionální, moderní architektury, se vývoj směrem k moderní architektuře jako by náhle zastavil. Skupina francouzských architektů přinesla do Chicaga architekturu eklekticismu, nevídanou bohatost tvarů a pompézní, monumentální vzhled evropského dědictví. Progresivní kovové skelety domů s vyspělými systémy technického vnitřního vybavení se začaly oblékat do historizujících plášťů, inspirovaných evropskou renesancí a gotikou. Velmi brzy v roce 1903 následovala další výstava uspořádaná v St. Louis. Celý svět byl prezentován na této velkolepé výstavě, která bez přerušení trvala bezmála sedm měsíců. Důsledek velkolepého eklekticistního odkazu Evropy byl už nezvratný. Sbohem moderní architekturo, v americkém prostředí s málo výjimkami, na dlouhá desetiletí.[b]
V Evropě způsobila v kruzích zastánců moderní architektury patřičný rozruch mezinárodní soutěž na budovu Společnosti národů pro Ženevu z roku 1927. Nebývalé množství projektů (celkem 377) hledalo odpovědi nejen na řešení prestižního zadání, ale skrytě soutěž formovala názor na moderní architekturu. Konečné udělení devíti prvních cen (včetně ocenění Le Corbusiera) však nepřineslo řešení ani realizaci moderní architektury. Neúspěch Le Corbusierova návrhu pravděpodobně odstartoval jeho následnou iniciativu, která směřovala k založení CIAM s podtextem „na obranu moderní architektury“, což bylo míněno na obranu před myšlenkami tradicionalismu. S odstupem času je to pochopitelná reakce, zvláště v době, kdy architektura funkcionalismu nebyla všeobecně přijímána kladně. Přes Le Corbusierovu finanční nabídku 12,5 milionů franků, což bylo nejméně ze všech ostatních nabídek, které se pohybovaly od 30 do 50 mil. franků, byl posléze vybrán návrh čistě tradicionální, francouzských architektů P. Nénota a J. Flegenheimera, který byl v letech 1931–37 realizován. Sílící nacionalistické tendence v Evropě si ve třicátých letech našly cestu k socialistickém realismu v Sovětském svazu a k tradicionalismu tzv. III. říše nacistického Německa.[c]
Progresivnost myšlenek moderní architektury se koncem třicátých let 20. století vytrácela. Přímočarost, rozhodnost a jednoznačnost názorů na řešení moderní architektury byla postupně erodována hledáním jiných variant, kompromisem, váhavostí a pochybnostmi o správnosti jedné cesty. Možná to byl jen přirozený projev z nasycenosti a touha „ochutnat“ něco jiného. V polovině třicátých let se objevují módní prvky aerodynamiky. Vše jako by bylo konfrontováno obtékajícím proudem vzduchu. Rychlost a doslova let v oblacích určovaly trend doby. Architektura zaoblení a křivek se propastně vzdalovala prvotním proklamacím řádu pravého úhlu, rovným plochám a ostrosti vnímaných objemů. Obecné vystřízlivění z opojného nadšení experimenty moderní tvorby na konci třicátých let bylo spojeno se sílícím tradicionalismem. Tím nemám na mysli jen všeobecně přijímané pronikání do vizí předválečného Německa v podobě architektury tzv. III. Říše a nebo ruský socialistický realismus. Přesto si oba dva příklady byly ve skutečnosti velmi podobné. Vycházely z nacionalistických základů, z vizionářských představ o nové lidské společnosti, lepší a oddělené od tehdejší současnosti. Oba dva směry se opíraly o prověřenou historii. V Německu o výrazné období klasicismu, kde K.F.Schinkel a Leo von Klenze vytvářeli dějiny pozdějších generací a v Rusku to byl obdiv k architektuře klasicistního Petrohradu. Podvědomě k době ruské slávy, velikosti a významu. Vzkříšení doby, kdy obě velmoci v tehdejší Evropě něco znamenaly. Více mám však na mysli osudy mnohých architektů, kteří stáli u počátků moderní architektury. Formovali její základy, brojili proti tradici, historismu a tzv. pokleslému dekoru jako takovému. A zcela nečekaně, na konci třicátých let, se otevírají historismu. Byl to návrat k tradičním hodnotám, byla to přizpůsobivost k módním trendům, národnostní uvědomění nebo snad jen přesycenost hladkými plochami, pregnantními půdorysy, sterilitou myšlení a diktátem obecného tzv. mezinárodního vkusu? Bylo to dozrání doby, která vyčerpaně žíznila po změně a toužila po zastavení času v blahobytu, který se spojil s pompézností dekoru? Nemohu si nevšimnout Le Corbusiera, nesmířlivého, ryzího puristy, propagátora techniky, který o architektuře mluví jako o stroji na bydlení. V nadšení Le Corbusierem mohu prohlásit „ Krása stroje je absolutní a nevyžaduje kýčovitých doplňků minulosti“. Ve dvacátých letech LC proklamuje: „ přímá je cesta člověka, zakřivená je cesta osla“. Nejen obsahově, ale i tvarově byla pro něj křivka nepřijatelná. Ve třicátých letech používá plasticky modelovanou hmotu jako kontrast k pravoúhlým objemům skleněných hranolů. Vědomě mluví o technice architektury a výtvarném dílu architektury. Není Le Corbusierova snaha obohatit architektonickou hmotu a tvar výtvarnými prvky organických křivek, reliéfů a ornamentů, právě oním hledáním ještě něčeho navíc, co absentovalo v jeho představách o dokonalosti čisté plochy? Jak si vysvětlit snahy řady dalších, kteří si našli cestu k motivům lidové architektury, k návratům ke „kameni a dřevu“, k přírodě a dekoraci, která sice už nebyla totožná s tradičními architektonickými články, ale ve své podstatě z nich čerpala.
Doznění funkcionalismu a konfrontace národnostně vyhroceného tradicionalismu bylo patrné na Světové výstavě dekorativního umění v Paříži v roce 1937 s podtitulem „Umění a technika moderní doby“. Prezentace nejen evropských států, ale i Ameriky, Afriky a Asie přinesla různorodou architekturu. Svým způsobem se již nedalo mluvit o mezinárodnosti moderní architektury. Dřívější vize vše objímajícího univerza moderní architektury byly ztraceny. Navíc téměř osudové setkání v pavilonech Německa / A. Speer / a Sovětského svazu (B. Jofan), které stály naproti sobě, s charakteristickými symboly na vrcholech staveb, jako by předznamenalo následující vývoj v Evropě. Svým způsobem sekundovaly tyto pavilony vstupnímu symbolu tzv. Sloupu míru, který svou 50 metrovou výškou reprezentoval snahy světových sdružení usilujících o mír. Válečné události druhé světové války a následné rozdělení světa už nikdy nepřálo myšlenkám jednoty architektonického výrazu. Charakter doby a jeho atmosféru vyjadřoval i hlavní výstavní pavilon, Muzeum moderního umění (J.C. Dondel, A. Aubert, P. Vivart a M. Dastugue). Výstavní pavilon odráží strnulost a dekoraci spíše klasicistního rázu. Italská pompéznost antického Říma jako by se zrcadlila v křišťálové vodě čtyřhranné nádrže ústředního nádvoří. Vše je snad nejlépe vyjádřeno poznámkou na okraji listu katalogu autentického návštěvníka, který si napsal: „Krásné, ale jak studené“.
16.3 ARCHITEKTURA A TRADICE
Architektura meziválečného tradicionalismu není špatnou napodobeninou předchozích období. Je to plnohodnotná architektura jako každá jiná. Byla to architektura, která měla své tvůrce, architekty, kteří měli také výtvarné ambice, vlastního tvůrčího ducha a neméně vnímavé estetické cítění. Jejich tvorba se však ubírala jinudy. Nešli cestou neprozkoumaných experimentů, neproklamovali novátorská hesla bez vztahu a zodpovědnosti k předešlé době. Zůstali jen věrní tradici architektonického díla minulých generací. Jistě je možné namítat, že přece žili v nové době, kde cesta k moderně a funkcionalismu byla přirozeným zrcadlem společenského vývoje, ale bylo tomu skutečně tak? Není to jen naše současná představa, která se opírá o tvrzení a představu, že cesta kupředu musí být provázena rozbořením předchozího? Musím nejprve zabít, abych sám žil? Takto kladené otázky snad připomenou možnosti i jiných pohledů na postavení historie v etapě moderny. Inspirace historií měla tedy své pevné místo i v meziválečné době, kdy se obecně mluví jen o funkcionalismu a moderní architektuře jako hybné síle vývoje architektury.
Po druhé světové válce se v architektuře mnohé změnilo. Evropa byla zničená válečnými událostmi, místo úvah o krásnu bylo zapotřebí urychleně obnovit průmyslovou výrobu a řešit bytovou otázku. Jen velmi obtížně se vracela nová výstavba do předválečného stavu. Navíc se výrazně změnily celosvětové poměry. Nové sféry zájmů vítězných mocností z druhé světové války na dlouhé roky rozdělily svět. Existence dvou rozdílných světů znamenala nejen na dlouhá léta žít s „oponou“ uprostřed, ale rozdělila i následný vývoj architektury a umění.
Jestliže se nám zdál vývoj umění z počátku 20. století dramatický, pak sled událostí po druhé světové válce byl nekontrolovaně bláznivý. Art brut, existencialismus, organická abstrakce, nový brutalismus, pop art, performance, hnutí Fluxus. Co název, to pohledem z hlediska odkazu antiky šílenost.
Obr. 16‑2 Muzeum moderního umění, Paříž 1937. Výstavní pavilon byl návratem ke klasicistnímu pojetí. Odráží strnulost a dekoraci pompéznosti antického Říma. Ústřední nádvoří bylo ovládáno čtyřhrannou nádrží, kolem které obíhala galerie plastik.
Obr. 16‑3 Venuše Milétská, Niki de Saint Phalle, performance, New York 1962. Pro určitou skupinu byl proces zastřelení Venuše jistě další vzrušující performanční akcí, která nemusí nic znamenat. Ale není to předzvěst smrti tradice, není to provokace smrti antiky a s ní spojeného řádu, krásy, dokonalosti a harmonie? Obstojí „teoretická vysvětlení“, která mluví o symbolech a blábolí o aktech protestu proti stereotypnímu obrazu ženy? Domnívám se, že nikoli. Na kráse antické Venuše neubraly ani staletí, natož pak křečovité gesto jedné chvíle. (foto archiv autora)
Obr. 16‑4 Charles Moore, Piazza d`Italia, New Orleans 1975-80. Tvarově můžeme vnímat sloupy, které nesou kladí, uvědomujeme si skladebné vztahy, můžeme cítit závan antiky, ale je to jen klam, jen prvotní dojem. Podstata postmoderny je mnohem vulgárnější než ideály antického světa. (foto archiv autora)
Ani geometrická racionalita a optické iluze Op artu, ani čistota a přísnost minimalismu nemohly zvrátit nástup Postmodernismu. Historické formy byly nově objeveny. Ornament a nové barvy, někdy v neslučitelných symbolických kombinacích, se prolínaly s vytrženými historickými souvislostmi. Architektonické motivy klasické architektury byly volně kladeny do architektonického plánu a prezentovány v nových souvislostech. Nelze vůbec mluvit o nějaké jednotě. Spíše se jedná o mnohotvárnost a různorodost projevů.
Co říci k posledním desetiletím závěrem? Chaotický počátek 20. století, který ještě po sto letech vnímáme jako nekonvenční rozchod se staletou tradicí. Jen obtížně vnímatelný sled vzájemně se ovlivňujících a proplétajících uměleckých směrů ve skutečnosti nebyl ničím proti záplavě dalších ismů od konce druhé světové války až po současnost. Umění, v tradičním slova smyslu a vnímané očima odkazu antického světa, však s největší pravděpodobností ztratilo na významu. Zhroutilo se samo do sebe jako hvězda, která se naposled zatřpytí v nekonečném vesmíru zrodu a zkázy.
16.4 POUŽITÁ LITERATURA
Dobiáš J., Dějepisectví starověké, 1948
Encyklopedie antiky, Akademia Praha 1974
Dempseyová A., Umělecké styly, školy a hnutí, Slovart 2002
Kucharský P., Vránek Č., Livius, Dějiny, kn. 1-4, AK sv. 11, 1971
Loos A., Řeči do prázdna, Orbis Praha 1929
MSA 1, sborník mezinárodní soudobá architektura, Odeon Praha 1929
Teige K., L´architecture moderne en Tchécoslovaquie, Praha 1947
[a] Picassovy Slečny z Avignonu jsou dostatečně známým obrazem. Odráží umělcovo růžové i modré období, hledání mystické tajemnosti afrických masek, ale především poukazuje na skutečnost, že na svět kolem nás je možné pohlížet z různých úhlů, z různých stanovišť a to v jednom časovém okamžiku.
[b] Když D.H. Burnham ve svém ateliéru dokončil plány na nový mrakodrap, který jako Fuller Building byl v New Yorku v roce 1902 slavnostně otevřen, netušil, že nechtěně vstoupí do historie tradicionalistické architektury. Často je právě Flatiron vnímán jako počátek tradicionalismu v USA. „Renesanční palác“ natažený do dvaceti pater. V pozadí zůstává Burnhamův progresivní podíl na moderní architektuře Chicaga.
[c] Budova Společnosti národů, Ženeva 1931 – 37 Realizace budovy společnosti národů v Ženevě byla v létech 1931 – 37 bezesporu prestižní zakázkou, zvláště v kontextu nejen evropském, ale i celosvětovém. Vítězství tradicionalismu jako by téměř předznamenalo následné dějinné události.
[1] LOOS, A.Ornament a zločin 1908; Řeči do prázdna, Orbis, Praha 1929
O autorovi
Doc. Ing. arch. Jan Hrubý, CSc. přednáší dějiny architektury a působí na Ústavu teorie architektury FA VUT v Brně
Abstract (English)
Revolutionary development in technology and science at the beginning of the 20th century formed new society and influenced life style. It also inspired sensitive feelings of architects. The architectural creature developed in different styles from functionalism to traditionalism.
Architecture of interwar traditionalism is not mere imitation of previous styles. It is worth having architecture. It had its architects with their ambitions, creativity and aesthetic sensation. They denied creature based on un-research experiments and they did not proclaim dull phrases without relations and responsibility to predecessors. They were loyal to the architectural tradition of last generations. Historical inspiration had importance in interwar architectural creature which is generally known for its functionalistic and modern styles considered as impetus of new development in architecture.