Josef Hrabec
Klíčová slova: Slovanské hradiště, Velká Morava, archeologický průzkum, opevnění, kostel, palác
Key words: Slavonic fort, Great Moravia, archeological prospecting, fortification, church,
palace
Nedaleko Mikulčic, v krajině ovládané řekou Moravou, se nalézá mírně vyvýšená lokalita zvaná Valy, na níž se kdysi rozkládalo jedno z nejmocnějších velkomoravských hradišť. Proč asi stálo právě zde, v inundačním území se všemi jeho problémy – pravidelnými mocnými záplavami poškozujícími těžko budované konstrukce, dotěrným hmyzem, obtížně průchodným bažinatým terénem? Vždyť poměrně nedaleko na sever se již terén začíná zvedat a na svazích obrácených k jihu a s příznivým prouděním větrů se zde nabízely příznivější podmínky k osídlení i k obraně.
Nejzávažnějším důvodem byla pravděpodobně právě řeka Morava, umožňující svojí splavností styk s okolním světem. Archeologické nálezy ukazují na obchodní a s tím spojené kulturní styky obyvatel hradiště se zeměmi ležícími podél Dunaje. Na zbraních, špercích i architektuře staveb na hradišti se projevily vlivy kultury byzantské, římské, adriatické i oblasti Norika (dnešního Rakouska). Obchodní stezka směřující z Pováží přes Bílé Karpaty k Brnu byla směrována kolem hradiště a nedaleko něj překračovala řeku. Tak významnou křižovatku obchodních cest bylo jistě nutné a výhodné kontrolovat a chránit.
Velkomoravské hradiště bylo také významným náboženským centrem. Je možné, že toto místo bylo dějištěm také nějakého předkřesťanského kultu v etapě předcházející jeho staroslovanské osídlení? Snad ano. Význačná poloha v jinak ploché krajině tuto myšlenku podporuje, avšak dosavadní výsledky archeologického průzkumu ji nepotvrdily.
Místo bylo podle lidové tradice považováno za velmi starobylé. Před zahájením systematického archeologického průzkumu zde lidé při zemědělských pracích nacházeli množství zdobených keramických střepů a zvířecí kosti. Písemné zprávy z doby existence hradiště jsou však na konkrétní polohopisné údaje velmi skromné. Ty nejstarší, kterých je asi sto, dokladují počátky prvního západoslovanského státu a pojednávají ponejvíce o činech tehdejších vládců a významných osobností. Konkrétnější nejsou ani zprávy z období po zániku Velkomoravské říše. Pokud je v nich lokalita zmiňována, tak pouze okrajově, v souvislosti s informacemi o jiných objektech. Nejstarší písemná zpráva o Mikulčicích pochází z roku 1141, ale o hradišti se nezmiňuje, třebaže opevněná sídla v blízkém okolí – Hodonín, Břeclav – jsou v dokumentech z této doby jmenována. Historik Řehoř Wolny uvádí mikulčický dvůr s mlýnem, v roce 1437 již opuštěný, a píše, že podle vyprávění zde stával klášter obehnaný valy[1]. Zmínky nejsou ani v jiných kronikách či listinách. V josefínském katastru z roku 1788 jsou Valy označeny jako „Staré šance“, na Komenského mapě nejsou Mikulčice vůbec uvedeny[2].
Dosud není vyjasněna ani otázka postavení hradiště na Valech v hierarchii ostatních sídel Velkomoravské říše. Bylo jejím centrem, sídlem knížete a biskupa? Naznačuje to mimořádná úroveň opevnění, existence paláce, dvanácti kostelů, rozlehlého a lidnatého podhradí. Nebo bylo jen jednou ze zastávek knížete s doprovodem při jeho cestách po říši? Bylo onou „nevýslovnou a všem starodávným nepodobnou pevností“ Rastislavovou? Byl jeden z jeho kostelů stoličním chrámem s hrobkou Metodějovou? Svědčil by pro to nález baptisteria, křtící kaple, vyhrazené pro biskupa. Písemné dokumenty na tyto otázky jednoznačně neodpovídají. Dá se tedy říci, že dostupné informace o podobě sídla, jeho materiální a kulturní úrovni a tím i významu přinesl především archeologický průzkum.
Systematický archeologický průzkum lokality pod vedením ředitele Archeologického ústavu ČSAV prof. Josefa Poulíka byl zahájen v roce 1954. Odborná literatura se o hradišti zmiňovala již na konci 19. století, avšak do příchodu prof. Poulíka bylo hradiště považováno za opevnění knížete Břetislava a datováno do 11. století. Toto mínění také podporovaly povrchové nálezy keramiky z tohoto období. Během průzkumů však byly v hlubších vrstvách nalezeny důkazy o starším osídlení. V nejnižším a nejstarším horizontu se nacházely úlomky v ruce zhotovované, nezdobené keramiky tzv. „pražského typu“, která je datována do 4. – 5. století n.l. Ve vrstvách následujících byly nalezeny stopy staroslovanského osídlení ze 7. – 8. století a nad nimi pozůstatky velkomoravského hradiště ze století 9. – 10. Je tedy zřejmé, že první písemná zmínka o Moravanech z roku 822 nesouvisí se samotnými počátky formování Velké Moravy. Sjednocovací proces moravských kmenů probíhal pravděpodobně v letech 700 – 800 mimo pozornost kronikářů, takže se tento státní útvar vítězných Moravanů vynořuje z anonymity přibližně v polovině své cesty dějinami[3].
13.1 NEJSTARŠÍ OSÍDLENÍ
Podle archeologických nálezů bylo tedy místo osídleno již ve 4. – 5. století slovanskými zemědělci. Dokazují to žárové hroby, polozemnice s kamennými krby a keramika pražského typu. Tito nejstarší obyvatelé zde nějakou dobu koexistovali s Langobardy, kteří sem přišli na konci 5. století na svém tažení do severní Itálie z dnešního severního Německa. Bylo nalezeno několik langobardských kostrových hrobů s meči, kopími a sekyrami. Langobardi lokalitu opustili v polovině 6. století, aniž by zanechali stopy po samostatném osídlení.
13.2 STAROSLOVANSKÉ HRADIŠTĚ
Během 7. až 8. století vyrostla na Valech rozlehlá, na svou dobu mimořádně lidnatá osada s přibližně 500 obyvateli. Rozkládala se na ploše asi 50 ha. Obyvatelstvo už bylo společensky diferencováno. Již tehdy stálo zhruba uprostřed, na ploše 4 ha, opevněné sídlo s dřevěným srubovým „palácem“ příslušníka vládnoucí vrstvy s družinou. Bylo chráněno dřevozemním opevněním v podobě dřevěných palisád a valů se srubovými komorami, které hliněný val držely v požadované figuře. Podobně bylo opevněno celé hradiště. Obyvatelstvo budovalo srubové nebo kůlové domy již zcela na povrchu, se sedlovou střechou, dusanou hliněnou podlahou a pecí uprostřed půdorysu.
Staroslovanské hradiště bylo také kultovním místem. Svědčí o tom nález obětiště ve tvaru jámy s velkým množstvím především zvířecích plastik z pálené hlíny. Poulík uvádí, že nadzemní dřevěná část svatyně byla zničena na počátku 9. století po příchodu křesťanských kněží. Dosud nebyla nalezena jakákoliv písemná zmínka o tomto staroslovanském hradišti, která by podala bližší informaci o náboženství jeho obyvatel. Podle archeologických nálezů se lze oprávněně domnívat, že v 7. – 8. století zde byl vyznáván pohanský náboženský kult.
Staroslovanské předvelkomoravské hradiště, které se rozkládalo na dnešních Valech, bylo jedním z nejvýznamnějších center osídlení rodícího se státního útvaru slovanských kmenů sídlících v prostoru dnešní Moravy a jihozápadního Slovenska. Dobře opevněné, chráněné řekou Moravou, se značným počtem obyvatel, ponejvíce zemědělců a řemeslníků. Nalezené šperky a zbraně ukazují vyspělost řemesla a také čilé obchodní a kulturní styky se zeměmi podél Dunaje. Přítomnost sídla představitele vládnoucí vrstvy a jeho vojenské družiny je dokladem toho, že hradiště bylo jedním z center – snad tím nejdůležitějším – procesu boje o moc v tomto prostoru. O jeho významu svědčí i to, že nebylo zničeno, ale postupně přebudováno na nejmocnější pevnost budoucí Velkomoravské říše.
Nemáme to sice doloženo, ale můžeme se domnívat, že příčinou proměny původně zemědělské osady v mocné staroslovanské hradiště bylo avarské nebezpečí. Sámo mu v čele neznámých slovanských kmenů úspěšně vzdoroval a potřeboval budovat opěrné body mocenského odporu. Sílu Avarů definitivně zlomil Karel Veliký v letech 791-796 a obsadil část jejich území v Podunají.Na hranicích Velké Moravy se tak objevili noví protivníci – Frankové. Oprávněné obavy z jejich vpádu mohly být důvodem ke zmíněné rozsáhlé přestavbě a rozšíření hradiště na počátku 9. století.
13.3 VELKÁ MORAVA
Velkomoravské hradiště postupně dosáhlo rozlohy přibližně 200 ha. Na této ploše stálo asi 250 domů s odhadovaným počtem 1000 obyvatel. Samotné sídlo panovníka mělo rozlohu 7 ha. Původní dřevozemní opevnění bylo zdokonaleno o lícovou kamennou stěnu o tloušťce až 3,5 m, která byla se srubovými komorami spojena trámovými závlačemi.Nové opevnění dosahovalo na tuto dobu impozantních rozměrů – místy bylo až 8 m široké a stejně tak vysoké. Ve spojení s těžko průchodným terénem a bažinami mezi rameny řeky Moravy tak vznikla nedobytná pevnost, která se musela výrazně odlišovat od všech tehdy známých. Sídlo zapuzeného knížete Pribiny na Blatenském jezeře zvané Mosapurc nemělo zdaleka tak mohutné opevnění, a přesto o něm letopisci psali jako o téměř nedobytné pevnosti.
Zhruba uprostřed samostatně opevněného okrsku na temeni návrší stál „palác“ panovníka. Byly zde nalezeny stopy po stavbě obdélného půdorysu o rozměrech 10 x 26 m, vystavěné z kamene, s podlahami litými z malty, s omítkami a s kamenným krbem. Z nálezů není možné zrekonstruovat vnější podobu paláce ani detailnější představu o jeho vnitřním provozním uspořádání. Stihl jej podobný osud jako většinu kamenných staveb na hradišti po jeho zániku jako mocenského centra. Veškerý materiál, z něhož byly provedeny, byl postupně rozebrán a odvezen na stavbu sídel pozdějších obyvatel z okolí. Vybrány byly dokonce i základy, takže archeologové zachytili většinou jen jejich negativní otisky. Bylo by zajímavé vědět, jak vypadala jedna z prvních kamenných světských staveb na našem území. Pravděpodobně byla inspirována – podobně jako stavby kostelů – vzory ze zemí, s nimiž byly udržovány styky. Snad tím vzorem mohly být obytné stavby velitelů římských stanic, jak tomu bylo v případě raně feudálních falcí[4]. V každém případě jde o stavbu ojedinělou jak svými rozměry, tak svým určením.
Hradiště bylo centrem mocenským, ale také náboženským, jak dokazují nálezy dvanácti kostelů a dvou baptisterií. Jde o mimořádnou koncentraci církevních staveb, která nemá v jiných sídlech velkomoravské etapy obdoby. Většina staveb pochází z 1. poloviny 9. století, tedy z doby před příchodem cyrilometodějské mise. Na Moravě zapouštělo křesťanství kořeny prostřednictvím misionářů irských a skotských, ale i z oblasti středomořských, ale teprve příchod Cyrila a Metoděje v roce 863 a jejich působení mu dalo pevný institucionální rámec.
Zajímavá je pestrost půdorysů nalezených kostelů. Mají centrální i podélnou dispozici. Rotundy s apsidami i konchami, jednolodní nevelké kostelíky s pravoúhlým presbytářem i s apsidou, a mezi nimi jeden z největších velkomoravských kostelů, trojlodní s atriem a nartexem, o rozměrech 36 x 9 m. Většinou to byly kamenné stavby s litými maltovými podlahami, omítané, s bohatou barevnou dekorací interiéru, v níž nechyběly i figurální motivy. O vyspělosti stavitelství svědčí také použití klenby u rotund. Nevidíme zde tedy jen jeden základní typ církevní stavby, svědčící o izolovanosti společenství, nýbrž typové a tvarové bohatství ukazující na pestré kulturní vlivy okolních zemí.
Přes toto neobvyklé soustředění církevních staveb a množství hrobů křesťanského ritu archeologické nálezy prokázaly, že v 9. století zde křesťanství ještě koexistovalo s pohanstvím. Vedle kostrových hrobů byly nalezeny i žárové pohřby pohanské, v hrobkách křesťanů byly ukládány obětiny spolu se symboly křesťanství v podobě železných či olověných křížků. Několik zemřelých mělo při pohřbu pod jazyk vložen Cháronův peníz.
Vyspělost hmotných dokladů velkomoravské kultury však nebyla jen výsledkem míšení a asimilace vnějších vlivů. Staroslovanská a tím více velkomoravská řemeslná výroba ukazuje na staletou tradici. Mimořádnou úroveň mělo zejména kovářství a zpracování kovů obecně. Velkomoravští kováři byli schopni vyrábět železné zbraně a nástroje s ocelovým ostřím, a to v množství umožňující obchod. Zlatníci zhotovovali například proslavené gombíky, kde na sférickou plochu běžně přenášeli pravidelné plošné ornamenty. Také šperky zdobené granulací mají nevšední krásu, nemluvě o výrobní náročnosti.
Tato vyspělost řemesel, která se týká i zpracování dřeva, keramiky nebo již zmíněného stavitelství, dokazuje pokročilou dělbu práce umožňující specializaci a také společenskou diferenciaci obyvatelstva. Jinými slovy – existovala zde rozvinutá společnost na vysoké materiální a kulturní úrovni, s duchovní nadstavbou odpovídající evropskému kontextu, rozdělená na zemědělce, řemeslníky, vládnoucí vrstvu s vojenskou družinou a duchovenstvo. Taková společnost stála s největší pravděpodobností v centru moci a byla také jejím zdrojem. Toto byly zřejmě důvody, proč profesor Poulík situoval centrum Velké Moravy, sídlo jejich panovníků, právě sem. Archeologický průzkum areálu však není ještě u konce, stejně tak ani jiných velkomoravských lokalit. Může tedy ještě dojít k novým, překvapivým objevům, které mohou Poulíkovu myšlenku vyvrátit. Vždyť například převážná část velkomoravského osídlení u Starého Města leží pod stávající obytnou zástavbou, a v současné době a současnými metodami ji nelze prozkoumat.
Skutečné jméno tohoto předpokládaného centra říše není z písemných zpráv známo. Zaniklo po útocích Maďarů na počátku 10. století. Je otázkou, zda je vyvrátila vojenská moc těchto sice početných, avšak lehce vyzbrojených kočovníků, přivyklých spíše boji na otevřených prostorách než zdlouhavému obléhání a dobývání pevností, nebo zda jeho pád byl důsledkem vnitřních rozbrojů v říši. Nezaniklo zcela, „v jediném okamžiku“. Ještě desetiletí si zde místní obyvatelstvo stavělo svá obydlí a u kostelů pohřbívalo své mrtvé. Pravděpodobně tak vznikla osada Slivnice, o které se zmiňuje Kosmas a jejíž umístění zde obhajuje Václav Richter. V době Břetislavově se pak centrum správy přesunulo do nedalekého Godonina (Hodonína).
Ve středověku vznikla na „Kostelisku“, ploše přiléhající z jihu k hradišti, opevněná tvrz, jejímž jádrem byl 9. kostel. J. Plaček uvádí, že ještě v 15. století zde existoval v podobě výrazné zříceniny[5]. Tvrz zanikla během husitských válek. Zdá se tedy, že jedinou ucelenou stavbou z velkomoravského období se zachovalou nadzemní částí, nacházející se v bezprostředním okolí Mikulčic, je nevelký kostelík stojící poblíž řeky Moravy, na dohled od obce Kopčany (obr.13-2 a 13-3)
Obr. 13‑1 Architektonická studie velkomoravského památníku v Mikulčicích, kterou navrhl významný pedagog brněnské fakulty architektury Prof. Ing. arch. Antonín Kurial v 70. létech 20. stol.
Obr. 13‑2 Kopčany, kostel sv. Margity Antiochijské (foto Jan Hrubý)
Obr. 13‑3 Kopčany, kostel sv. Margity Antiochijské, průčelní pohled (foto Jan Hrubý)
13.4 POUŽITÁ LITERATURA
[1] Wolny, Gregor : Die Markgrafschaft Mähren II., Brünn, 1837
[2] Poulík, Josef : Mikulčice, sídlo a pevnost knížat velkomoravských, Academia, Praha, 1975
[3] Hora, Josef : Toulky českou minulostí, vydavatelství Práce, Praha, 1985
[4] Menclová, Dobroslava : České hrady, Odeon, Praha, 1972
[5] Plaček, Miroslav : Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí, Libri 2001
O autorovi
Ing. arch. Josef Hrabec, CSc. je architekt zabývající se teorii ochrany památek a pevnostními stavbami. Působí jako pedagog Ústavu teorie architektury FA VUT v Brně.
Abstract (English)
The article describes evolution and importance of the locality called „Valy“ (located near Mikulčice) in the history of the first commonwealth of Western Slavonians – the Great Moravia. Cultural, technical and social maturity of „Valy“ settlement was judged mainly by the results of archeological prospecting.