31 HRAD BUCHLOV

Josef Hrabec

Klíčová slova: Románsko-gotický hrad, tři významné šlechtické rody, stavební vývoj hradu, zachovalost hradu

Key Words: Romanesque-Gothic castle, three significant aristocratic lineages, castle building alterations, castle haleness

31.1 POČÁTKY HRADU

Hrad se tyčí na osamělém vrcholu jihovýchodního okraje pohoří Chřiby. Tato lokalita byla osídlena již v pravěku. Vedla tudy jantarová stezka spojující země mezi Jaderským mořem a Baltem, v těsné blízkosti hradu, na Holém kopci, byly nalezeny stopy prehistorického hradiště z okruhu plátenické kultury, a ke všemu se nedaleko nalézá velký pískovcový útvar, snad megalitický dolmen, zvaný Králův stůl. Na nedalekém kopci zvaném Modla objevili archeologové pozůstatky osídlení z doby železné a malé keltské sídlo z 2. století př. n. l., považované za kultovní místo.

Podle pověstí založila hrad Buchlov markomanská královna Fritigilda, která přestoupila na křesťanství a snažila se ve svém okolí vymýtit pohanství. Jednou objevila v místě dnešního hradu jeskyni s pohanským obětištěm bohu lovu. Dala je zničit a místo něj postavit hrádek, který později dostal jméno Buchlov.

V období Velkomoravské říše bylo území jižně od pohoří osídleno slovanskými kmeny. Jedním z nejmocnějších sídel bylo nedaleké hradisko ve starém Městě u Uherského Hradiště. Hradu nejbližší bylo hradisko na Hoře sv. Klimenta u Vřesovic.

31.2 HISTORIE HRADU

V počátcích přemyslovského státu tvořilo toto území hranici mezi Moravou a Uhrami. Snahou panovníka tedy bylo je kolonizovat a posílit řadou opěrných bodů královské moci – opevněných měst a hradů. Hrad byl založen dříve, než se jeho jméno objevilo v první písemné zmínce. Ta pochází z roku 1301, kdy lovčí Albert ze Zdounek dosvědčuje existenci hranice mezi lesy patřící velehradskému klášteru a hradu, a to k roku 1277. Od svého počátku byl významnou královskou pevností na důležité hranici, a teprve s nástupem renesance, v roce 1511, přešel do majetku moravské šlechty.

Od počátku přemyslovského státu působily v pohraničních lesích kolem hradu tzv. stráže, též hajní či lovci, jejichž úkolem bylo chránit hranici před blížícím se nepřítelem záseky a zákopy, informovat o jeho pohybu, pečovat o zemské stezky, doprovázet a chránit kupce. Časem začali vykonávat zemské právo – trestali nejen lesní pych, ale také krádeže, vraždy, loupeže a čarodějnictví. K výkonu tohoto práva se podle potřeby scházeli na Buchlově. O své činnosti vedli záznamy, tzv. Černé knihy práva loveckého při hradě buchlovském.

Význam hradu jako opory královské moci dokazuje pokus husitů o jeho zdolání v roce 1421. Husité pod velením Bedřicha ze Strážnice a Tomáše z Vizovic poničili i nedaleký Cimburk, oblehli Kyjov a Uherské Hradiště a vypálili klášter na Hoře sv. Klimenta. Buchlov byl poškozen i za války Jiřího z Poděbrad s uherskými vojsky Matyáše Korvína v roce 1468. Třebaže byl od počátku 15. století zastavován královským věřitelům, plnil neustále svoji primární funkci. Prvními známými zástavními držiteli byli od roku 1407 Lichtenštejnové, v letech 1423 – 34 držel hrad uherský velmož Stibor ze Stibořic, od roku 1437 až do šedesátých let 15. století Čeněk z Mošnova se svými syny. Roku 1468 jej do zástavy dostal Jan Boček Kuna z Kunštátu, strýc krále Jiřího z Poděbrad (a z Kunštátu). Posledními zástavními držiteli byli od roku 1482 příslušníci významného moravského rodu Cimburků, konkrétně Ctibor Tovačovský z Cimburka a jeho bratr Adam. Až roku 1511 byl darovací listinou Vladislava Jagellonského alodisován a připadl Arklebovi Trnavskému z Boskovic jako odměna za pomoc v boji proti Turkům. K majetku královské koruny již hrad připojen nebyl.

Arkleb Trnavský z Boskovic patřil ke starému moravskému rodu a zastával v markrabství moravském významné funkce. Hrad však brzy, již v roce 1520, prodal Žerotínům, kteří jej drželi do roku 1544. Tohoto roku přešel hrad se všemi majetky převodem na Jana Ždánského ze Zástřizl. V držení tohoto rodu hrad zůstal celých sto let.

Synovec Jana Ždánského Jindřich z prakšické větve Zástřizlů, který se ujal dědictví po svém bratru Zikmundovi, proslul spory s velehradským klášterem a díky nim se dostala do pověstí o hradu jeho manželka Kateřina Rájecká z Mírova. Jindřich byl totiž po vleklých sporech blízko hradu zabit vlastním mečem, a podezření, kromě opata velehradského kláštera, padlo i na ni. Kateřina se totiž brzy po jeho smrti provdala za Viléma Zoubka ze Zdětína, což zavdalo příčinu k úvahám o úkladné vraždě. Zanedlouho nato však zemřela, a její duch bloudí po hradu dodnes.

Jindřichův syn, Jiří Zikmund Prakšický ze Zástřizl, byl vychován v duchu renesance. Cestoval po Evropě, studoval v Ženevě. Pečoval o své panství a usiloval o jeho hospodářský vzestup. Zemřel ve věku 32 let v roce 1614. Panství spravovala až do dospělosti syna Miloty jeho žena Eliška Gedeonka Kotvrdovská z Olešničky, která v letech stavovského povstání rozšířila majetek o zástavu panství velehradského kláštera. Po porážce povstání však o něj přišla. Milota ze Zástřizl i jeho matka zemřeli v roce 1644. Protože Milota byl svobodný a bezdětný, přešlo panství na jeho sestru Kunhutu a jejího manžela Diviše Petřvaldského z Petřvaldu.

Rod Petřvaldských z Petřvaldu byla stará moravská šlechta, jejíž příslušníci drželi hrad celkem 156 let. Prvním z nich byl Hanuš Zikmund, syn Diviše Petřvaldského a Kunhuty ze Zástřizl. Během svého života dosáhl významného postavení a udržoval dobré styky se dvorem Ferdinanda III. Založil kapli sv. Barbory, která sloužila jako rodinná hrobka Petřvaldských a později také Berchtoldů. Za jeho držení musel také hrad vzdorovat švédskému obležení. Protestantští Švédové hodlali hrad katolického pána vyloupit a vypálit. Zabránilo tomu jen vysoké výpalné, které Hanuš zaplatil.

Jeden z jeho dvou synů, Jan Dětřich, podobně jako řada jiných pánů této doby, podlehl zvyšujícím se nárokům na kvalitu bydlení a nechal pro svoji manželku Alžbětu Eleonoru, hraběnku z Colona-Felsu, vystavět v Buchlovicích zámek. Když roku 1734 zemřel, ujal se buchlovského panství jeho starší syn Zikmund Karel. Se svou manželkou Marií Krescenií ze Schrattenbachu měl dvě dcery a syna Bernarda Jana. Bernard Petřvaldský zdědil po otci a bezdětném strýci Amandu Antonínovi velký majetek. Zemřel však velmi mlád, v roce 1763, ve věku 29 let, a to otráven jedem, který mu snad byl podán nedočkavými příbuznými z rodu Kuenburků. Jeho sestrám Marii Eleonoře a Marii Terezii tak připadlo jen buchlovské panství a vesnice Žeravice. Marie Terezie se spolu se svým druhým manželem, Prosperem hrabětem Berchtoldem z Uherčic, za něhož se provdala roku 1744, stala zakladatelkou větve rodu Berchtoldů, který hrad držel až do roku 1945. Měli spolu pět dětí, z nichž druhorozený syn Leopold František Xaver, se stal prvním majitelem Buchlova z tohoto rodu. Posledním z rodu Petřvaldských byla jeho teta Eleonora, laskavá, starostlivá paní svých poddaných, která jako by předznamenala budoucí vztahy mezi Berchtoldy a lidem na jejich panství.

Leopold Berchtold naplnil odkaz své tety vrchovatou měrou. Byl vzdělaný, ovládal řadu jazyků, procestoval téměř celou Evropu, Malou Asii a severní Afriku. Mnoho úsilí a finančních prostředků věnoval na osvětu i praktickou péči o poddané na poli zdravotnictví, školství, zemědělství i péče o sirotky. V roce 1797 nechal zřídit z hospodářského stavení malou nemocnici s bytem lékaře, ve které byla nemocným věnována bezplatná péče. Posléze přeměnil na nemocnici zámek v Buchlovicích. Provoz nemocnice ovšem představoval pro jeho panství veliké finanční zatížení. Zemřel v roce 1809 na tyfus a rodina vzápětí po jeho smrti veškerou lidumilnou činnost ukončila.

I další příslušníci rodu měli mimořádný vztah k obyvatelstvu žijícím na panství. Nevlastní bratr hraběte Leopolda dr. Bedřich Všemír hrabě Berchtold (1781-1876) byl podobného ražení – lékař, botanik a lidumil, který ochotně pomáhal potřebným. Také stejnojmenný pra-pravnuk hraběte Leopolda Berchtolda Leopold II. (1863-1942), podobně jako jeho předek, nechal v Buchlovicích postavit nemocnici a zřídit mateřskou školku. Posledním majitelem panství byl syn Leopolda II. dr. Alois Berchtold; bylo mu znárodněno v květnu 1945.

31.3 VÝVOJ HRADU

Přesné datum založení hradu není z písemných zpráv známo, ale podle nejstaršího kamenného pozdně románského oblouku, dodatečně vsazeného do hradní kuchyně v západní věži, je možné je položit přibližně do poloviny 13. století.

Nejstarší dispozici hradu utvářela morfologie skalnatého návrší, na němž hrad stojí, a také vzory hradů tzv. podunajského typu. Sestávala ze dvou hranolových věží, svírajících mezi sebou nevelký palác. Celek uzavírala zalamovaná, 2 m silná obvodová hradba. Ve směru východ-západ má délku cca 50 m, ve směru sever-jih 35 m. Východní věž o rozměrech 9×10 m byla natočena k přístupové komunikaci hranou a jejím úkolem bylo chránit strategicky významné místo stavby. Západní věž je půdorysně o něco větší – 10×10 m – a sloužila jako věž útočištní.

V další stavební etapě, spadající přibližně do 70. let 13. století, byla k jihovýchodnímu nároží paláce přistavěna věžovitá stavba, která byla v přízemní průjezdná a v jejímž prvním patře byla zřízena hradní kaple. Náročně výtvarně  a architektonicky vypravený prostor byl zaklenut dvěma poli křížových kleneb se slepými arkádami a hrotitými okny. Tento mimořádný projev dvorského umění z okruhu Přemysla Otakara II. se dochoval jen zčásti – při dobývání hradu vojskem Matyáše Korvína byla kaple poškozena a následně zrušena. Tehdy byl také zničen jednopatrový palác při severní hradební zdi, který nahradil původní hospodářská stavení.

Významnou stopu ve stavebním vývoji hradu zanechali během svého krátkého držení moravský zemský hejtman Ctibor Tovačovský z Cimburka a jeho bratr Adam. K severní hradbě nechali přistavět palác propojující obě věže, jehož reprezentační místnosti v patře, včetně nové kaple, jsou zaklenuty křížovými a síťovými klenbami Síťové klenby a subtilní cihlová žebra jsou odrazem pozdně gotické architektury a právem řadí cimburskou etapu k tomu nejcennějšímu, co je na hradě k vidění.

Renesanční etapa vývoje a stavebních proměn hradu se odehrála v letech 1544-1613. Poměrně rozsáhlé úpravy hradu nechal provést Jan Ždánský ze Zástřizl. Bylo posíleno opevnění hradu o další hradební okruh s válcovou břitovou věží zvanou Andělka. Byl přeložen vstup do hradu  a zazděn průjezd v jihovýchodní věži, přepatrována gotická kaple a zazděny liché arkády i okna. Za Jiřího Zikmunda Prakšického ze Zástřizl pak došlo k propojení západní věže s cimburským palácem, k výstavbě tanečního sálu poblíž hodinové věže a ke zřízení vinného sklepa.

Stavební změny provedené za Petřvaldských z Petřvaldu již příliš rozsáhlé nebyly a do hmotového uspořádání hradu se výrazně nepromítly. V roce 1662 byla obnovena první brána a posílena bastionem, což dokazuje alianční znak s uvedeným letopočtem. K severnímu křídlu byla přistavěna arkádová chodba. K samému konci 17. století byla na druhém nádvoří postavena konírna.

Během první poloviny 18. století se pak stavební dějiny hradu v podstatě uzavřely. Majitelé přesídlili na zámek v Buchlovicích. Hrad však neopustili. Za Berchtoldů došel nového využití jako muzeum vědecké a sběratelské činnosti posledních majitelů.

Dá-li se to tak říci, měl hrad Buchlov štěstí. Nepostihl jej osud mnoha jiných hradů a nezanikl v důsledku válečných událostí, nedostatku financí nebo díky nezájmu majitelů. Díky tomu se zachoval v dobrém stavu ve své středověké podobě, jen částečně pozměněné následujícími stavebními etapami.

Dnes patří Buchlov spolu s nedalekou kaplí sv. Barbory mezi nejvýznamnější, zdaleka viditelné památky moravského Slovácka. Je hojně navštěvován turisty a pravidelně se zde odehrává řada kulturních, zábavních i odborně zaměřených akcí.

Obr. 31‑1 Půdorys 1. patra hradního jádra (J. Hyzler)

Obr. 31‑2 Pohled na hrad od jihu (foto autor)

31.4 POUŽITÁ LITERATURA

  • PLAČEK, Jiří. Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí, LIBRI, Praha 2001, ISBN 80-7277-046-2
  • SEDLÁK, Jan. Buchlov a Buchlovice, Brno 1993
  • JAŠEK, A. Zkazky hradu Buchlova, Brno 1992
  • MENCLOVÁ, D. Beitrag zur Typologie der mährischen Burgen, in: Sborník prací Filosofické fakulty Masarykovy university v Brně, 1971, 91 n.

O autorovi

Doc. Ing. arch. Josef Hrabec, CSc. je architekt zabývající se teorii ochrany památek a pevnostními stavbami. Působí jako pedagog Ústavu teorie architektury FA VUT v Brně.

 

Abstract


The Buchlov Castle is a significant Romanesque-Gothic castle that guarded the trading paths leading from South Europe through Moravia to the Baltic Sea. The article deals with its history, building alterations from the 2nd half of 13th century till Baroque and also about its present usage.