Josef Hrabec
Klíčová slova: Král moravských hradů, rod pánů z Pernštejna – významné osobnosti společenského a politického života, zachovaná goticko-renesanční pevnost
Key Words: King of Moravian Castles, lineage of Pernstejn family – important name of social and cultural life, preserved Gothic-Renaissance fortress
29.1 HISTORIE HRADU
Přesné datum založení hradu není známo, nevíme ani, kdo jej postavil a pojmenoval. Počátek rodu Pernštejnů a jeho historie je nejasná, a to díky ztrátě písemností a kroniky rodu v 19. století. Víme, že k tomu došlo před rokem 1285. Za historicky doloženého předka Pernštejnů je pokládán Štěpán z Medlova. Byl významnou osobností počátku 13. století. Jeho rod přišel na Vysočinu z jižní Moravy (Medlov u Pohořelic). Byl služebníkem markraběte Jindřicha Vladislava a Přemysla Otakara I. a purkrabím na hradě Děvičky, založil rodový klášter v Doubravníku. Ústřední moc na jeho nové statky příliš nezasahovala a Štěpán začal budovat dominium nezávislé na přízni panovníka. Jeho synové Vojtěch, Jimram a Štěpán se ještě psali z Medlova, až v roce 1285 se na listině olomouckého biskupa objevuje jméno Štěpána z Pernštejna, patrně vnuka zakladatele rodu. Jméno hradu je pravděpodobně českou verzí německého Bärenstein – Medvědí kámen, odvozeného od slovanského nedvěd, tj. medvěd, které se objevuje i v názvu místní říčky Nedvědičky.
Koncem 13. století se Pernštejn stal hlavním sídlem rodu a přídomek „z Medlova“ ve 14. století mizí.
Z tohoto období až do roku 1378 není o hradu a jeho majitelích mnoho zpráv. Pravděpodobně se však, jako mnoho jiných, aktivně zapojili do dělení královské moci a statků a neváhali přitom používat metod loupeživých rytířů a lapků. V bouřlivém období po smrti markraběte Jošta vyniká osobnost pána hradu Viléma I., významného politika, schopného válečníka, ale také drsného loupežníka, rozšiřujícího bezohledně rodový majetek. Přes tuto šmouhu na své pověsti zastával významné zemské úřady-byl zemským hejtmanem, kastelánem znojemského hradu, komorníkem olomouckého a brněnského soudu. Jeho osobou začal společenský a mocenský vzestup rodu.
Za husitských válek stáli Pernštejnové na straně kalicha. Vilémův syn Bavor se zúčastnil bitev u Ústí a Tachova, jeho bratr Jan I. (1420–75), stojící v čele rodu v polovině 15. století, podporoval Jiřího z Poděbrad. Byl to dobrý válečník i politik, a díky tomu zastával významné zemské úřady. Sňatkem s Bohunkou z Lomnice pak dále rozšířil panství o další statky v okolí.
Nejslavnějším členem rodu byl bezesporu Janův syn Vilém II. (1475–1521). Za jeho vlády se stal Pernštejn centrem rozsáhlého panství a významnou moravskou pevností.
Vilém II. byl představitelem typu renesančního šlechtice – podnikatele. Byl obratným politikem, finančníkem a měl cit pro nové způsoby hospodaření. Všechny tyto schopnosti dokázal tvořivě kombinovat. Věnoval se obchodu, těžbě rud, rybníkářství a rodový majetek dokázal neuvěřitelným způsobem rozmnožit. Uvádí se, že jeho panství mělo trojnásobnou hodnotu než panství rožmberské. Mimořádné výnosy z hospodaření mu umožňovaly poskytovat velké finanční půjčky panovníkovi i jiným šlechticům a upevňovat tak své politické postavení. To bylo korunováno jeho uvedením do funkce nejvyššího hofmistra Českého království. Jeho velkou předností byla tolerantnost, a to jak politická, tak náboženská. Plynula zřejmě z osobní zkušenosti, protože po smrti krále Jiřího z Poděbrad byl nucen urychleně přestoupit na katolickou víru a podporovat rekatolizaci. Tolerantnost, spolu se zodpovědností za osudy země, z něj učinila jednu z nejvýznamnějších osobností českých dějin.
Společenský vzestup rodu se projevil také na tvářnosti hradu. Byly rozmnoženy a náročně architektonicky vypraveny jeho obytné a reprezentační prostory. Také byl zdokonalen a uzavřen obranný systém na severní straně hradního ostrohu. Díky tomu se stal Pernštejn nedobytnou pevností.
Vilém II. měl dva syny. Obrovské panství bylo rozděleno na českou část, kterou spolu s úřadem nejvyššího hofmistra zdědil Vojtěch (1490–1534) a část moravskou, kterou převzal Jan II. (1521 – 1548). Po smrti Vojtěcha se jediným majitelem celého panství stal Jan.
Jan, zvaný „Bohatý“, zdědil mnohé vlastnosti svého otce. Jako skvělý válečník dokázal vojensky podporovat Ludvíka Jagellonského v Uhrách. O zděděný majetek dokázal pečovat stejně dobře jako se orientovat ve společenské a politické situaci. Dosáhl významných úřadů správních i vojenských. Nechyběla mu ani náboženská tolerantnost, která, podobně jako u jeho otce, byla prověřena nucenou konverzí ke katolické víře. Spolu se svým otcem se postaral největší měrou o přeměnu hradu v reprezentační sídlo v duchu renesance. Nechal také postavit kostel s rodovou hrobkou v nedalekém Doubravníku.
Společenské postavení Pernštejnů vyvrcholilo v osobě Janova syna Vratislava, zvaného „Nádherný“ (1548–1582). Od mládí zastával vysoké úřady a v roce 1567 se stal nejvyšším kancléřem. Během svého života sloužil císaři Ferdinandu I., Maxmiliánu II. a Rudolfovi II. Sám katolík svojí činností tato katolická Veličenstva plně podporoval. V císařských službách působil Vratislav také u dvora „nejkatoličtějšího Veličenstva“, španělského krále Filipa II., který byl jeho příznivcem a jako vůbec prvního českého šlechtice jej odměnil řádem Zlatého rouna. Ze Španělska si Vratislav přivezl také manželku, dceru španělského granda Marii Manriquez de Lara, se kterou měl celkem 21 dětí.
Přídomek „Nádherný“ nezískal Vratislav pro svůj fyzický zjev, jak se může návštěvník přesvědčit z obrazu vystaveného na hradě, ale pro způsob života, který vedl. Většinou se zdržoval ve svých palácích v Praze, kde si držel vlastní nákladný dvůr. Byl příznivcem umění, budoval knihovny, ale také poskytoval panovníkům značné, většinou nevratné, peněžité půjčky. To vše se projevilo obrovským zadlužením pernštejnských statků a jejich postupným prodejem. Rozpad pernštejnského panství vyvrcholil roku 1596. Vratislavův starší syn Jan byl kvůli dluhům nucen prodat téměř všechna panství a uvedeného roku i samotný hrad. Posledním mužským potomkem rodu byl Janův syn Vratislav Eusebius, který zahynul roku 1631 v jedné z málo významných potyček třicetileté války u Tangermünde, kdy mu dělová koule utrhla hlavu.
Jan z Pernštejna prodal hrad Pavlu Katharýnovi z Katharu, purkrabímu moravského markrabství. Ten jej již v roce 1604 postoupil Adamu Lvu Lickovi z Rýzmburka. Druhým sňatkem jeho manželky Estery přešel hrad do vlastnictví Lichtenštejnů – Kastelkornů. Roku 1710 koupil hrad s panstvím František ze Stockhameru a v držení rodu zůstal až do roku 1793. Krátce jej vlastnil Ignác Schröffel z Mannsberka. V roce 1818 přešel do vlastnictví Mitrovských z Nemyšle, kteří jej drželi až do roku 1945. Mitrovští na hradě nebydleli, ale udržovali jej a provedli některé stavební úpravy interiérů. Zřídili zde knihovnu, která obsahovala přes 13000 svazků, sbírku rytin, kreseb a fotografií.
Dnes je Pernštejn jednou z nejvíce navštěvovaných památek kraje. Hrad nabízí pět návštěvnických okruhů s prohlídkou historických instalací a obranných prvků. Každoročně se zde konají Slavnosti pernštejnského panství, završené rytířským turnajem v blízké vesničce Smrčku a různé kulturní a společenské akce.
29.2 STAVEBNÍ VÝVOJ HRADU
Mohutný hrad stojí na skalnatém ostrohu jednoho z výběžků východní části Českomoravské vysočiny, nad říčkou Nedvědičkou, nedaleko městečka Nedvědice.
Prvotní hrad byl poměrně nevelkým a málo významným panským sídlem. Jeho půdorysné uspořádání vychází z tvaru ostrohu, na němž byl vystavěn. Sestával z mohutné obranné válcové věže – bergfritu – s břitem otočeným směrem ke směru předpokládaného útoku, paláce, kaple a hospodářských stavení. Celek byl obehnán hradbou, v jižní části prolomenou vstupní branou. Bergfrit stál původně těsně za hradbou. V úrovni prvního patra byl napojen na hradební ochoz a dřevěným mostem také na palác. Přízemní prostory paláce byly vyhrazeny provoznímu zázemí, tj. kuchyni, a skladům, první patro bylo určeno reprezentačním účelům a k bydlení. Původní poloha kaple není zcela jasná. S největší pravděpodobností byla situována v paláci.
Velká přestavba hradu, která podstatně zasáhla do jeho vzhledu a provozního uspořádání, byla zahájena Janem I. z Pernštejna kolem roku 1430. Byla vyvolána změnami ve válečné technice, zejména nástupem dělostřelby. Těžiště obrany bylo přeneseno na nový hradební okruh s jednou hranolovou a dvěma okrouhlými břitovými věžemi. Vstup do tohoto útvaru byl veden Černou bránou při hranolové věži na jižní straně areálu. Došlo také k dostavbám a přestavbám paláce, během nichž se nádvoří podstatně zmenšilo. Nové hradní jádro postupně pohltilo raně gotický bergfrit, jehož vnitřní prostory byly propojeny s organismem paláce. Zcela tak pozbyl svého dominantního postavení ve hmotovém uspořádání hradu, který tak začal ztrácet vojensky strohý vzhled a měnil se v poměrně vysokou kompaktní hmotu, ponejvíce obytného určení. Dnes se bergfrit, zvaný Barborka, projevuje jen posledními dvěma patry vystupujícími nad okolní střechy. Komunikačním centrem hradu se stala velká síň v prvním patře, tzv. předsálí. Odtud byl přístup do rytířského sálu na místě původního paláce, do černé kuchyně a dalších místností. Palác byl sice rozšiřován, ale protože hradní jádro mělo poměrně malou plochu, byl zvyšován o další patra, která měla obytnou funkci. Plocha vyšších podlaží byla zvětšována arkýři v takovém množství, že se tyto architektonické prvky staly pro podobu hradu charakteristickými. Charakteristický je i materiál tří a pětičlánkových krakorců, na nichž arkýře spočívají. Jsou provedeny z kvalitního nedvědického mramoru, ze kterého je postaven i doubravnický kostel s hrobkou Pernštejnů.
Ve druhém patře paláce se nachází zajímavě architektonicky řešený tzv. spiklenecký sál, který se záměrně na venek nijak neprojevuje, např. řadou shodných oken. Při jeho zaklenutí bylo použito méně obvyklých přechodů rotační klenby na obdélný půdorys, sférických trojúhelníků, tzv. trompů.
Pravděpodobně začátkem 16. století byla postavena charakteristická dominanta hradu – volně stojící hranolová věž, určená k ochraně čtvrté, dnes vstupní brány do jádra hradu. Je s palácem propojena dřevěným krytým můstkem. Původně byla ještě vyšší. Při švédském obléhání v roce 1645 bylo dělostřelbou zničeno zděné patro a dřevěné polopatro s ochozem. Do té doby byla věž přístupná po dvou dřevěných krytých můstcích, vedoucích do jejího druhého a čtvrtého patra.
Vilém II. z Pernštejna nechal v první čtvrtině 16. století zaklenout vstupní prostoru v přízemí původního paláce sklípkovou klenbou. Začal také posilovat opevnění hradu. Dosud byl hrad chráněn souvislým okruhem hradeb se dvěma břitovými věžemi na západě a jihovýchodu hradního ostrohu a samostatnou hranolovou věží a věžovitou – dnes vstupní – bránou. Okruh hradeb byl obklopen hlubokým příkopem, přes který vedl padací most ke vstupní bráně. Nejsnadnější přístup k hradu byl ze severní strany a tímto směrem byla orientována nová opevnění. Postupně byl celý ostroh obehnán hradbami a přehrazen několika příkopy s padacími mosty. Před vstupní bránu byla po šíji ostrohu vysunuta věžovitá vstupní brána, původně vyšší než dnes. I tato brána byla chráněna příkopem a padacím mostem. Dále severním směrem byl ve druhém desetiletí 16. století vybudován tzv. barbakán, původně opevnění určené k posílení obrany nejslabšího místa městských hradebních okruhů – brány. Konfigurace terénu na Pernštejně umožnila barbakán od třetí vstupní brány vzdálit a směřovat jeho aktivní obranné prvky – střílny tak, aby pokrývaly boční přístup z údolí od jihovýchodu. Tato mohutná stavba má dvě podlaží, původně s uzavřeným ochozem a podsebitím, s obvodovou zdí o tloušťce kolem 3 m. Nejdále vysunutým opevněním byla půlkruhová bašta, která chránila vstup do předhradí s hospodářskými budovami.
V této podobě se hrad stal nedobytnou pevností. Současně však byl – zejména díky přestavbám Viléma II. z konce 15. a poloviny 16. století – symbolem moci a bohatství Pernštejnů. Během válek se hrad stával bezpečným útočištěm pro okolní obyvatelstvo. Pro své mohutné opevnění byl v polovině 17. století vyhlášen zemskou pevností a byl jí téměř sto let.
Podoba hradu se v této době nezměnila, drobné stavební změny byly provedeny v interiérech. V první polovině 18. století byla na nádvoří postavena nová kaple, v předhradí vyrostly hospodářské budovy. Na konci 19. století navrhl August Prokop romantizující úpravu hradu, ke které však naštěstí nedošlo. Hrad se tak do dnešní doby dochoval v dobrém stavu, ve své goticko-renesanční podobě jako mimořádný doklad toho, jak vypadalo sídlo nejmocnějšího šlechtického rodu Českého království.
29.3 POUŽITÁ LITERATURA
PLAČEK, J. Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí. LIBRI, Praha 2001, ISBN 80–7277-046–2
MENCLOVÁ, D. Beitrag zur Typologie der mährischen Burgen, in: Sborník prací Filosofické fakulty Masarykovy university v Brně. 1971
PIPER, O. Österrreichische Burgen 6. Wien, 1908
KUDĚLKA, Z. Pernštejn, státní hrad a okolí. STN, Praha 1958
Obr. 29‑1 Půdorys přízemí hradního jádra (J. Hyzler)
Obr. 29‑2 Hrad Pernštejn od východu (foto Jakub Hrabec)
O autorovi
Doc. Ing. arch. Josef Hrabec, CSc. je architekt zabývající se teorii ochrany památek a pevnostními stavbami. Působí jako pedagog Ústavu teorie architektury FA VUT v Brně.
Abstract (English)
Pernstejn is one of the biggest Moravian castles. Thanks to the abilities of important Pernstejn family members it grew from a small family settlement it into a huge military fortress, as well as exemplary magnate mansion. In this form it has been preserved without significant changes till present.