8 VNÍMÁNÍ HISTORIE

Jan Hrubý

Klíčová slova: historie, architektura

Key Words: history, architecture

Vnímání historie v minulosti nebylo zdaleka takové jako dnes. Je dostatečně známo, že kontinuita vývoje, ve smyslu postupného vnímání historických událostí, je představa v jistém smyslu až novodobá. Dřívější civilizace často sled historických událostí spojovaly s délkou lidského života nebo s délkou vlády jednotlivých panovníků. Díváme-li se na historii tímto úhlem pohledu, je pak na místě se domnívat, že povědomí o širších historických souvislostech bylo pravděpodobně velmi malé.

Jinak je tomu však u víry, dědictví náboženských rituálů a předávání informací zasvěceným. Jistou váhu mají i pověsti, báje a mýty, které ve své době byly předávány v ústní i písemné podobě. Přesto mají nezanedbatelný význam, především pro svůj historický a lidský základ.

Vztah k hmotnému odkazu minulosti je třeba vidět především v respektování díla předchozích generací. V historii ovšem, jen pokud se jednalo o shodu s potřebami tehdejší společnosti. Zpravidla, co se dalo využít, tak se ponechalo, a co se nehodilo, tak se bez jakýchkoliv zábran odstranilo. Přičemž pojem „vyžití“ nemusel mít nutně jen skutečné materiální charakter. Jistým mechanismem zkázy a následné obnovy byly v historii tradičně válečné události, závažné přírodní katastrofy i neuvážené činnosti lidí. Přirozené ztráty, způsobené vlivem stáří, špatné údržby a nevhodného nebo nekvalitního materiálu, který byl na stavbu použit, šly ruku v ruce s každou novou dobou a s  potřebami stavebníků. Historie nám přinesla řadu svědectví o dostavbách, ale i přestavbách, již dříve dokončených staveb. Účel stavby se nám dnes v historické architektuře a zvláště světské, zdá prvořadý. Známé jsou časté pokusy egyptských faraónů, nejen pokračovat ve výstavbě svého předchůdce, ale si i přisvojit jeho zásluhy.  O časově dlouhých etapách výstavby středověkých hradů nebo gotických katedrál není třeba se podrobně zmiňovat. Také z novověku máme některé příklady nových zásahů do dřívějších staveb. Slavná je Brunelleschiho dostavba renesanční kupole  kostela Santa Maria del Fiore ve Florencii a složitá cesta, která vedla k současné podobě chrámu Sv. Petra v Římě. Následně bychom mohli vzpomenout pařížský Louvre a nebo nekonečný proces dostavby kostela Sagrada Familia v Barceloně, který procházel celým 20. stoletím a Gaudiho odkaz není dostavěn do dnes.

Vědomí historie a vztah k antickému světu se výrazně prohloubil v období klasicismu. Ideály racionálního přístupu ke světu, záliba v romanticky vnímané historii a hledání určitého protikladu k dynamice italského baroka umožnily cestu k architektuře, kde základem bylo hledání antické krásy, dokonalosti jednotlivostí a celku. Kult starého řeckého umění byl vnímán jako ideál čisté krásy. Ústřední postavou druhé poloviny 18. století byl jednoznačně Johann Joachim Winckelmann /1717 – 1768/. Filosof, literát, historik, ale také sběratel a milovník antického umění. Pravděpodobně to byl Winckelmannův podnět, který ve druhé polovině 18. století obrátil zájem veřejnosti k antickému Řecku.

Doména latinské orientace na poznání historie byla přerušena. Studium řečtiny umožnilo hlubší poznání pramenných podkladů. Kultura antického Řecka se stala postupně v mnoha kruzích absolutním hodnotovým kriteriem. U Winckelmanna se stala středem zájmu o umění. Problém je v jeho vnímání krásna jako neměnného dogmatu, které vychází z Platonovy představy popsané v Symposionu a respektování, řekněme pohledu historického, kdy mluvíme o evolučním vývoji, o vývojových etapách, o prostoru a čase. „…od lásky k jednomu krásnému tělu, přes zobecnění jednotlivých krás, k poznání vyšší krásy duševní, až po krásno ideální, filosofické…to krásno, které jest především věčné a ani nevzniká ani nezaniká…krásno celé, nezávislé na čase, … něco pro všechen čas samostatného a jedinečného…“. / Platon, Symposion, Praha 1915, str. 74, překlad Fr. Novotný/. Přes zcela zřejmou osobní sebestřednost je Winckelmann autorem myšlenky tzv. obecného principu dějin, který si představoval jako zrod, zrání, rozkvět a úpadek. Také se vzpomíná jeho přínos v jeho definici vývoje klasického řeckého umění, kde mluví o čtyřech vývojových stylech. Pro nás je zvláště zajímavý poslední styl, tzv. napodobitelů a eklektiků, kde mluví na jedné straně o antiumění, což pro něj byl manýrismus a barok, a na druhé straně nabádá k napodobování umění antického Řecka. /J. J. Winckelmann, Dějiny umění starověku, Odeon 1986, str.37/.

Určitý vztah ke kráse umění, k nevšedním věcem, ale také k odkazu historie je možné sledovat u šířící se záliby ve sběratelství. Od pozdní renesance, až po nástup romantismu v 19. století. V Čechách to byla např. známá sběratelská vášeň Rudolfa II., ale i četné soukromé sbírky pozdější doby. Z pochopitelných důvodů se především u bohatých vrstev setkáme se zájmem o sbírání nejrůznějších věcí. Od kuriozit pro pobavení společnosti, přes zájem o přírodu a přírodní zvláštnosti až k orientu a exotice. Dobrodružné výlety za africkou zvěří nebo do neprobádaných končin střední a jižní Ameriky se prolínaly s exotikou zámořských plaveb a nebývalými zážitky, které mohl cestovatel prožít. Dobový romantismus odstartoval zájem o historii, ukázal na dědictví předchozích civilizací a především toto hmotné dědictví konfrontoval s tehdejší současností. Uvědomění si hodnot věcí, které vznikaly v minulosti, bylo novou zkušeností. Umožnilo také daleko více pochopit tehdejší život. Jak silně musela působit zpráva o nálezu Pompejí, jak vzrušivě přijímali lidé tehdejší  Evropy zprávy o bájných pokladech Mykénské civilizace nebo přijímali výpověď o pokladech Tutanchamonovy hrobky. Vztah k historii a vnímání evropské kontinuity vývoje nemá v širších souvislostech tehdejšího světa obdoby. Je pochopitelné, že hledání inspirace ve vlastní historii bylo Evropě blízké. Je dokonce přirozené, že v polovině 19. století, kdy se vývoj architektury jako by zastavil na své cestě v nejistotě hledání jak dál, se následně většina architektů obrátila k historii jako hlavní inspiraci pro svoji tvorbu. Historismus 19. století nám připomněl nejen velikost historického odkazu, ale současně definoval i zodpovědnost, kterou na sebe vezme každý, kdo se s historickou památkou setká. Definovaly se první názory na ochranu historické památky a rodily se první metody práce s památkami. Tak vznikal později kritizovaný historický purismus, tedy metoda, která se snažila vybranou památku uvést do domnělého původního stavu i za cenu odstranění někdy hodnotných pozdějších úprav. Přesto musíme dnes chápat všechny tehdejší snahy jako pozitivní, první uvědomělé zásahy do památky jako takové.

Jinak tomu však bylo na počátku 20. století. Opojení novou dobou znamenalo odmítnutí všeho, co zavánělo dekorem 19. století. Celé 19. století bylo podezřelé. Tamtamy moderní doby přehlušily vnímání historie, a jak říkal A. Loos ve své stati Ornament a zločin:“…člověk s moderními nervy již nepotřebuje ornamentu“. Experimenty hledání, rozchod s historií a zvýšený zájem o nové, neprobádané cesty, posunuly uměleckou tvorbu k moderní architektuře, která ve svém důsledku nebrala ohled na nic co stálo kolem a vůbec ne na historickou architekturu. Jistě i dnes nás překvapí, že i tak známý architekt, jako byl Jan Kotěra, neváhal v případě zámku v Radboři z původní barokní stavby ponechat jen základní hmotu a vše ostatní upravil v duchu tehdejší představy o moderní architektuře. Nový zvýšený zájem o historii je patrný až po druhé světové válce. Možná vlivem obrazu devastované Evropy, možná vlivem konfrontace stávajícího stavu s potřebami nové doby, se opět mluvilo o významu kulturního hmotného dědictví, tedy i architektury. Přístupy byly různé. Poválečná obnova vybombardovaného Le Havru byla vedena architektem A. Perretem jako nová výstavba, která sledovala trendy tehdejší moderní architektury, což v tomto případě bylo pojetí historizující. Zničené historické centrum Varšavy bylo naopak obnoveno s důsledným respektováním původního stavu.

 V polovině 20. století se setkáme s  iniciativami, kdy si  někteří architekti, ale i odborná veřejnost začínají všímat moderní architektury, kterou postupně vnímají jako památku. Zájem o moderní architekturu meziválečného období byl spojován s uvědoměním si její potenciální hodnoty v budoucnosti. Le Corbusier inicioval v roce 1942   založení skupiny ASCORAL /Assambleé de Constructeurs pour une Rénovation Architecturale/, jejímž cílem mělo být hledání cest, které by vedly k ochraně moderní architektury. V dnešní době nám připadá jako samozřejmé, že např. vila Tugendhat v Brně je památkou moderní architektury a je v naší mysli zcela vyloučena jakákoliv přestavba nebo přístavba, která by se dotkla původní koncepce. U vybraných prvořadých památek je rozhodování jednoznačné a jasné. Jinak je tomu však u mnoha dalších, kde potřeby současnosti se někdy jen těžce spojují s respektováním historického odkazu.

Obr. 8‑1 Rytina pěti hrdinů z tažení proti Thébám. /Karneol ze Stoschovy sbírky/.

8.1 POUŽITÁ LITERATURA

  • J.Winckelmann: Geschichte der Kunst, 1. Vydání z roku 1764, Dresden

O autorovi

Doc. Ing. arch. Jan Hrubý, CSc. přednáší dějiny architektury a působí na Ústavu teorie architektury FA VUT v Brně.

Abstract (English)

Historical events are perceived as a chronological order of circumstances. Many people realize the present state in the same way as they are supposed to face the near future. It was not usual in history. Time conception and feeling of the existence in timely limited life was considered differently. The observation of nature rhythms, human life cycles and realisation of own existence and evolution in its implications influenced the life style. In architecture it means that the historical recognition and respect to works of ancestors in the context of the present life can be considered as life continuity in history.

OSTRAKICKÁ METODA

Ladislav Mohelník

Ostrakická metoda – skládání informací o dějích v prostorovém kontextu

Pro snadnější orientaci v množství informací, pro jejich třídění a uspořádání, ale i pro zjednodušení práce s nimi a vzhledem k zásadnímu důrazu na prostorovou stránku historických architektonických problému použita metoda, kterou označujeme jako ostrakickou. Digitalizace umožňuje pružnější a mnohem výhodnější vyhledávání, třídění, srovnávání a kombinaci informaci, než tomu mohlo být s využitím tradičních kartotékových, obálkových a podobných přístupů. Protože se tato metoda jeví jako mimořádně efektivní z hlediska získávání nových a objevných poznatků, uvádíme ji zde v hrubých rysech jako odpověď na otázku, jak je možné, že si „toho“ doposud nikdo nepovšiml. Teprve počítače přinesly možnost vidět to, co nás sice vždy obklopovalo, ale co naše smysly pro svoji nedokonalost nevnímaly.

Každá informace, každá věta představuje jeden střípek, jednu část určitého hypotetického celku. Jeho konkrétní podoba vzniká nejen vzájemným uspořádáním, sestavením, ale je možné ji pro potřebu prostorové interpretace, na základě odhalených kompozičních principů intuitivně doplňovat. Představa jednotícího celku s jeho řádem, odrážejícím se v architektonické jednotě díla, naopak zpětnovazebně koriguje místo a uspořádání části a precizuje jejich strukturu vyjádřitelnou geometricky či matematicky. Analýza vztahů při uspořádávání částí v celek může vést k alternativním a nebo dokonce k mnohoznačným výsledkům odpovídajícím uměleckému zmocňování se světa.

Teprve ve vztahu ke konkrétnímu architektonickému dílu někdy nabývá informace svého skutečného významu. Znalost konkrétní situace je naprosto rozhodující pro interpretaci a posouzení možnosti uskutečnění děje. Častěji, než se obecně soudí, vznikají legendy přesazením děje do jiné než původní prostorové situace a tím získají legendickou dimenzi.

Není například pochyb o tom, že starší Hosákovu knihu věnovanou historickému místopisu země moravskoslezské za mnoho desítek let od jejího vydání použilo pro svoji práci mnoho významných autorů z nejrůznějších oborů. [1] Přesto například unikala pozornosti nesrovnalost v zásadní prostorové informaci týkající se Bruneswerde, a to v rozmezí pouhých pěti stran. Hosák sám uvádí na straně 702 a 706 informace, které diskvalifikují jeho významnou myšlenku a pokus ztotožnit toto zaniklé sídlo se Starou vsi nad Ondřejnicí. Tato spekulace je dnes již v lidech natolik zakořeněná, že její vyvrácení a dokázání neplatnosti by bylo bez jeho vlastních informací značně složité. Ostrakická metoda umožňuje uvést dva informační střípky do logických vztahů prostě proto, že se nevešly v téže době na totéž místo. [a] Naopak do mozaiky ztotožňující Brunesverde s ostravickou lokalitou ztraceného sídla, zakresleného díky konzervativnosti vlastnických vztahů dodnes v katastrální mapě, tyto informace zapadají i z řady dalších důvodu zcela harmonicky. Původní brněnský hrad stál na Ostravici. Pro ostrakickou metodu je při vědecké syntéze charakteristický důraz na všeobecné prostorové aspekty. 

Poznámka

[a] Ztotožnění Staré vsi nad Ondřejnicí s územím Bruneswerde, jež držel lénem r. 1371-1382 Lutolt z Bruneswerde, nepřipadá v úvahu, protože v tomtéž období …Drslav z Kravař …r. 1378 prodal Mikulášovi z Lubojed a jeho manželce Anně z Heroltic Starou Ves a Oslův mlýn do jejich životů.

Literatura

[1] HOSÁK, L. Historický místopis země moravskoslezské, Společnost přátel starožitností ČSL. v Praze, Brno 1938