ATLANTIDA.NAME č. 8/2010

Elektronická verze odborného recenzovaného časopisu ATLANTIDA, evidovaného MK ČR pod číslem periodického tisku: MK ČR E 17972, věnovaného teorii architektury a urbanismu. Časopis vychází od roku 2009 dvakrát ročně. Pro přístup k internetovému časopisu ATLANTIDA.NAME nyní není nezbytná registrace čtenáře.


  ATLANTIDA

ČASOPIS TAJEMNÉHO SVĚTA ARCHITEKTURY                           8/2010

OBSAH

30. BRUNESWERDE (2. ČÁST) – Ladislav Mohelník
31. HRAD BUCHLOV – Josef Hrabec
32. NOVÁ ARCHITEKTURA ČSR – Ladislav Mohelník

ISSN 1802-9531



8/2010                                                                                             ATLANTIDA

 

Název periodického tisku: ATLANTIDA

Obsahové zaměření: odborný recenzovaný časopis v oboru  teorie architektury a urbanismu

Četnost vydávání: 2 x ročně

Místo vydávání:   Brno

Číslo vydání:       8 

Datum vydání:    30. 5. 2011

Evidenční číslo periodického tisku: MK ČR E 17972

Vydavatel: © Projektový a vývojový ústav, s.r.o. – pvu@atlantida.name

                  Purkyňova 95

                  612 00 Brno

                  IČ: 49449290

                  Peněžní ústav: Česká spořitelna a.s. pobočka Brno

                  Číslo účtu: 2026718319/0800

                  Plátce DPH

Redakce:   Ing. arch Ladislav Mohelník, Ph.D. – šefredaktor – sefredaktor@atlantida.name

                  Ing.arch. Antonín Havlíček – zástupce šefredaktora – havlicek@atlantida.name

                  Ing. Jitka Mohelníková, PhD. – obch. zástupce – mohelnikova@atlantida.name

                  Petr Mohelník – webmaster@atlantida.name

Redakční rada: Ing. arch. Josef Hrabec, CSc. – předseda – hrabec@atlantida.name

                  Doc. Ing. arch. Jaroslav Drápal, CSc. – drapal@atlantida.name

                  Ing. arch. Jan Hrubý, CSc. – hruby@atlantida.name-

                  Ing. arch. Antonín Havlíček – havlicek@atlantida.name

                  Prof. Ing. arch. Jan Koutný, CSc. – koutny@atlantida.name

                  Ing. Jitka Mohelníková, PhD. – mohelnikova@atlantida.name

Cena:        nestanovena      

ISSN 1802-9531

32


 

30. BRUNESWERDE (2. ČÁST)

Obr. 30‑1 Údolí řeky Tyry v Moravskoslezských Beskydech jako území Tyrne terras

Obr. 30‑2 Laa Austriae oppidum Za Ostrou v Moravskoslezských Beskydech


Na obálce je plužina obce Ostravice se středověkým sídelním jádrem Civitas Dei známým také jako Pramenný neboli Brněnský hrad, Bruneswerde[1]


Ladislav Mohelník

Klíčová slova: De Civitate Dei, architektura, urbanismus, historie, Beskydy, Ostravice, Brněnský hrad, Tyra, Nytra, Laa Austriae oppidum, Bruneswerde

Key Words: De civitate Dei, architecture, urban, history, Beskydy, Ostravice, Brno castle, Tyra, Nytra, Laa Austriae oppidum, Bruneswerde

30.1 DE CIVITATE DEI, OTAKAROVO CIVITATEM NEBOLI ZAKÁZANÉ MĚSTO

Ve středověké listině Otakarovy ženy, královny Kunhuty, z r. 1271, týkající se válečných problémů s Maďary, je popisována jedna ze situací, jež byly příčinou vážného konfliktu.[2] Příliv obyvatel z oblasti hradu Presburch[a], označovaný za stěhování národů do oblasti moravsko – polského pomezí, dostal charakter postupného dobývání území a kromě jiných oblastí se týkal také území Tyrnam, jehož vesnické obyvatelstvo bylo donuceno k nákladné stavbě valů a hradeb. Území Tyrne terras se vyznačovalo množstvím vodních toků a pramenů. Bylo dle této nóty důležité z hlediska volného průchodu a střežilo tzv. ponte super Morauam.[b] Pro České království to bylo strategicky mimořádně důležitého místo, jehož blíže nespecifikovaná minulá zkušenost opět nevěstila nic dobrého. Vznešenost majestátu byla ohrožena. Zajímavá je souvislost se soudobou poezií, kdy Dante v Božské komedii oslavuje Přemysla Otakara II. a charakterizuje jeho zemi jako místo, kde je zrod vodstev. Již jen z názvu jeho díla je možno soudit, co tím měl na mysli. Prameny všech hlavních evropských vodních toků vyvěrají v oblasti úzkého pruhu horského území, kterým prochází linie kontinentálního rozvodí evropských moři. Tato geografická mimořádnost je zvláště významná pro správnou prostorovou interpretaci listinně doložených události.

…ad flumen Tyzan fine vllius obiekti cucurrit obstaculo, et Castrum Nytre, in quo fedes pontificalis existit, Ciuitatem et alia loca fortitudinis robore communita, tam vicinitate fitus proxima quam remota, nostre subdidit dicioni.[c] Dolliner ve svých poznámkách k tomuto prohlášení upozorňuje na nesrovnalosti. Řeka Tyzan mohla být podle něj i podle kronikáře Raucha údajně zaměněná s Hronem. Muselo však jít ve skutečnosti o řeku pohraniční, které prostě mohl být z důvodů utajení přidělen krycí název, anebo mohlo jít o mnohdy i záměrnou chybu při opisu listiny. Záměna písmenka není v podobných případech ničím neobvyklým. Se znalostí geografické situace snadno vyloučíme řeku Tisu a dospějeme k závěru, že jde ve skutečnosti o řeku Tyra pramenící v Moravskoslezských Beskydech, bohatých na srážky i mnohé prameny a protékající oblasti, ve které se stala přirozenou překážkou na pevnostní linii v území Tyrnam kontrolujících průchod Jablunkovským průsmykem. Nelze snad vůbec pochybovat, že oním ponte super Morauam je nejzazší severovýchodní cíp země. Toto místo se již samo o sobě jmenuje Most, dnes s přívlastkem u Jablunkova. Představuje geograficky to, co bylo starými civilizacemi posuzováno jako strategicky velmi významné místo, tj. horské sedlo, průsmyk. V povodí říčky Nytrové se v hradištní poloze nacházelo také Castrum Nytre, obvykle bezdůvodně a nepochopitelně hledané ve vzdálené slovenské Nitře. Pro mnohé historiky a archeology bude prostý fakt, že Magnae Moraviae měla svoje vlastní Castrum Nytre v Moravskoslezských Beskydech ještě dlouho nestravitelný již jen proto, jak závažný dopad má na dlouhodobě pěstovanou fikci Velkomoravské říše.

Z hlediska prostorové interpretaci je tomu podobně i u sídla, označeného jako Civitatem. Název sídla je podle Dollinera předmětem utajení a jeho restituce údajně není možná, protože kroniky jej zamlčují… Poukaz na potřebu utajení a kronikářskou tabuizaci jen potvrzuje úvahu o ztotožnění Civitatem s původním Brněnským hradem, s Bruneswerde, s Civitas Dei a se starším velkomoravským Děvínem, dodnes čitelným v plužině obce Ostravice. S Laa Austriae oppidum v bezprostředním sousedství nad tímto sídelním jádrem, v navazující přírodní pevnosti Za Ostrou. Dlouhodobější maďarský tlak, expanze na Moravu přes polské pohraničí, si kromě rozsáhlé soustavy opevnění po celé délce východní hranice s Uhrami, až od vzdáleného Dunaje, vyžádaly i další udržování strategických děl, střežících na řece Ostravici druhý možný průchod z Uher na Moravu přes Beskydy, přestože ve vztahu k samotnému Polsku již jejich potřeba v té době částečně pominula.

V Dollinerových poznámkách[d] k dopisu Otakara II. olomouckému biskupu Brunovi z r. 1273, je také zmínka o tažení Otakara II. proti Maďarům, která se přímo dotýká oppida Laa Austrie. Shromažďoval zde dobrovolníky pro připravované vojenské řešení problémů. Šlo podle zmínky o centrum nedávné provincie. Je spojená se jménem sv. Jakuba a se zmínkou o …Ante mensem Julium – oltáři Julia, jež byl zřejmě biskupovi podle ní darován. Kdysi slavnou Atravisc[e] je podle mnoha indicií zřejmě v tomto velmi zajímavém kodexu míněno totéž sídlo. Astra = Ester = Istar = Ostara = Ostra, jsou obměnami označení stejné pohanské bohyně spojované s kultem plodnosti a spravedlnosti, jež dala další a obdobný základ názvu pevnosti na Ostravici, Ante mensem Julium.

Zdejší slavná tradice byla spojena s vyvěrajícím pramenem nebo prameny vody, s fontánou. V křesťanství pak s místem křtu, spojeným kromě principu zrození reprezentovaného Pannou Marii[f] i s principem vyššího stavu bytí, s Duchem svatým a s jeho zosobněním ve sv. Janu Křtiteli. Náboženské důvody a tajemství víry mohly být jiným vážným důvodem utajení.[3] Pro křesťanství byly tyto praktiky přenesené z raných století pronásledování a byly předpokladem přežití.

Tajemství bylo podstatou v kraji působícího řádu Templářů, Johanitů… Ještě vážnějším důvodem k tajemství a zapomnění však byl nešťastný úpadek sídla, jako důsledek vážných válečných a ostudných rozporů královského otce a syna, o nichž se tajuplně zmiňuje i Kosmova kronika.

30.1.1 Pramenný hrad

Danteho verše zabývající se původem císařské moci nejsou snadnou četbou. Porozumět například úvodu šestého zpěvu Božské komedie, III. knihy – Ráj je intelektuálním činem. Naštěstí jsou zde velice pečlivé poznámky překladatele umožňující vnímat historické a symbolické pozadí doslovného překladu. Jde zde o stejné téma, jímž se Dante zabývá také v jiném svém spise De monarchia. V této knize… tvrdí a dokazuje, že císařská důstojnost pochází přímo od Boha, a že proto císař není papeži podřízen.[4] Mimo jiné i pro uvedenou myšlenku se kniha octla na indexu. Nakladatel a překladatel Vrátný odmítá, že by bylo možno Danteho pokládat za předchůdce protestantismu, vidí v něm pravověrného křesťana. Jisté je však, že Dante brání svoji pravdu i za cenu rizika odsouzení k trestu smrti upálením na hranici anebo s tím souvisejícího doživotního vyhnanství z Florencie. Obsáhl vědění své doby a některé jeho znalosti a myšlenky se staly obtížnými. Patřily k nim pravděpodobně i znalosti historických událostí. V šestém zpěvu vysvětluje původ císařské moci takto.

„Když Konstantin byl orla proti běhu

obrátil nebe, jehož následoval,

jda za dávným, jenž Lavinii pojal,

let sto a sto a nad to pak pták boží

na samém kraji Evropy se držel

v sousedství hor, z nichž nejprve byl vyšel.

A pod svatého peří stínem světu

tam panoval, se z ruky v ruku měně,

až takovým střídáním se do mé dostal.

Císařem byl jsem a jsem Justinian

jenž z vůle první Lásky, kterou cítím,

zákonům vzal jsem přílišné a marné;

a prv než k dílu pozornost jsem upjal,

věřil jsem v jednu přirozenost v Kristu,

ne ve více, tou spokojen jsa věrou…

Původ císařské moci je tedy z hlediska prostoru někde v horách a symbolem toho je pták boží, orel. Civitas Dei bylo konkrétní architektonickou podobou takovéhoto místa, odkud pochází moc císaře, před kterou se měl sklonit i papež. Nejen boj o investituru mohl být vážným důvodem k utajení města budovaného v pradávné tradici jako laboratoř vědění a moci.

Ještě v 17. století respektuje tajemství beskydského kraje i vynikající učitel, teolog a vzdělanec, který ve Fulneku pracoval na svém pozoruhodném díle. Jest zajisté podivno, že na krásné mapě Moravy od Jana Amosa Komenského není poznačen ani Frenštát ani zdejší železárny, ač jsou vytknuty také některé vesnice a sklárna v Kunčicích pod Ondřejníkem.[5] Opomenutí nejen Frenštátu, ale i Ostravice nemůže být omylem, ale je zjevným úmyslem, který není vysvětlitelný nedostatkem odvahy. Tu Komenský vždy prokazoval. Je zde spíše pravděpodobné vlastní přesvědčení a respektování nepsané staré tradice zasvěcenecké mlčenlivosti.

30.1.2 Augustinovo De civitate Dei

V polovině 12. století největší pozornost budily rukopisy, které iluminoval vzdělaný klerik Hildebert se svým pomocníkem Everwinem. Oba přišli do Prahy snad z Porýní a znali se s olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem…[6] Do jejich tvorby patří i Horologium Olomucense, uložené v Královské knihovně ve Stockholmu. Augustinův spis De civitate Dei (O městě božím), pak obsahuje vtipný autoportrét Hildeberta a jeho pomocníka Everwina se lvem a myškou. Spunar soudí, že je zde v náznaku zachyceno prostředí i okolnosti vzniku díla. S tímto postřehem je možno souhlasit. Srovnáme-li tvarosloví Hildebertova piedestalu a přehlíženého kamenného fragmentu v kapli na Ostravici, můžeme nalézt určité tvarové analogie, což může souviset s přesunem centra duchovní moci.

Další pražský kapitulní rukopis z 12. století, rovněž Augustinovo dílo De civitate Dei, nemá zatím určeno místo vzniku, ale obsahuje významné vyobrazení. Celostranný obraz Boží obce ovládá vznešený klid, který jako by se inspiroval nástěnnou malbou. Plochu ovládá velká postava Boha – světovládce, obklopená mandorlou. Stvořitel sedí na oblouku duhy, po jejíchž stranách vystupují symboly Syna a Ducha svatého. Ikonografický program doplňují andělé, obrazy evangelistů a Jakob s personifikovanou Boží Moudrostí. V dolní části obrazu, zaplněné vyvolenými (apoštolové, světci a světice), je v pravém dolním rohu umístěna skupinka Čechů, představovaná biskupem, mnichem a mužem a ženou. Malíř je vysloveně označil „Boemenses“ (Češi) a styk s divákem navodil živou gestikulací rukou. Vysvětlující řádka podává komentář „Spes, amor atque fides iustos locat hic Boemenses“ (Naděje, láska a víra daly tu místo spravedlivým Čechům), jehož smysl je jasný. Autor programu chtěl naznačit, že i českému národu, dědici svatováclavskému a dalších domácích světců, náleží čestné a důstojné místo v boží obci. Jde o záblesk národního sebevědomí? Nepochybně ano, i když v středověkém smyslu a středověkém zúžení.[7] Ne nástěnná malba, nýbrž reálná, velkorysá geometrická struktura města byla oním předobrazem, který dává dílu monumentální charakter. Je zde zachycena celá řada geometrických vztahů, jejichž celkovým rámcem je obdélník v reálném provedení s proporcí blížící se zlatému řezu, jež jako projev dokonalosti přináleží jedině Bohu a jeho zástupci na Zemi – císaři. Horní a spodní, tedy východní a západní hradební zeď má segmentový tvar, není zdvojená a je nižší než severní a jižní zdvojená. Je tedy zřejmé, že nebezpečí hrozící z těchto stran bylo menší. Tomu odpovídá představa proudící vodní plochy obklopující vodní hrad na ostrově čočkovitého tvaru. Ten však již na obraze božího města zachycen není, protože je pokládán za součást venkovního a tedy nebezpečného prostoru, před kterým se obec uzavírá. Zdivo městských hradeb je provedeno z pravidelných, přesně opracovaných, stejně velkých a provázaných kvádrů, navozujících atmosféru pečlivosti provedení a modulového řádu. Ten je demonstrován především navenek, protože na vnitřní straně východní hradební zdi schází. Přesto je možno vysledovat i určité nedostatky, kdy pravidelný rytmus trojic okenních otvorů je najednou vystřídán dvojicí ve vzdálenější části jižní hradby. Kruhové věže mají cimbuří vyjádřené velmi schematicky, protože jejich tři zuby jsou orientovány u jedné z dvojic bez ohledu na obranu vnitřku hradu. Schází vstupní otvor, což však u zakázaného města může být i logické.

Skupinka Čechů ve městě je čtyřčlenná. Lze je poměrně spolehlivě identifikovat jako sv. Vojtěcha se symboly biskupské hodnosti, sv. Prokopa v oděvu mnicha, sv. Václava jako vnuka stojícího před svojí babičkou sv. Ludmilou. Postrádáme u nich prakticky jako u jediných z vyobrazených postav svatozář, což snad vyjadřuje jejich bezprostřední a konkrétní fyzický a nikoli až pozdější vyšší duchovní patronátní vztah k Civitas Dei. Úvaha o tom, že zde představují jakési světské prosebníky, je pro 12. stol. nepatřičná.[8] Vyobrazení pravděpodobně zachycuje Čechy v Civitas Dei s architekturou odpovídající přibližně 10. a první polovině 11. stol., tedy rámcově z doby jejich života. Protože nespadají do jediné generace, nemohl se sv. Prokop ve skutečnosti se sv. Ludmilou nikdy setkat. To, co je však kromě svátosti spojovalo, byl pravděpodobně bezprostřední vztah ke konkrétnímu místu.

Spunar připouští na základě vyobrazení ďábla v tzv. Codexu Gigas, jemuž předchází rovněž obraz opevněného města Civitas Dei, že takto je symbolizován hřích, před nímž se město uzavírá.[9] Nepřátelský vnějšek prostoru městských hradeb kontrastuje s bezpečím uvnitř. Nejvýznamnější historické dílo 12. století byla Chronica de duabus civitatibus (Kronika dvou obcí), kterou složil strýc císaře Fridricha I. Barbarossy (a nevlastní bratr císaře Konrada III.) Ota z Freisinku († 1158). Již sám titul díla naznačuje spříznění s tradičním augustinovským modelem zápasu dobra a zla i jeho pesimistické východisko… Dílo vrcholí vylíčením vlády Fridricha I. Barbarossy (Gesta Friderici imperatoris). Je tedy zřejmé, že svého času šlo o téma císařské.

Původní pohanský kultovní okrsek, na jehož půdorysu bylo Civitas Dei založeno, míval zpravidla kompozici jednoho nebo dvou čtverců. Lze předpokládat, že tomu tak původně bylo i na Ostravici, protože tento geometrický rozvrh je uplatněn sílou tradice ještě i v geometrickém rozvrhu renesančního Brna.

30.1.3 Pronájem mince a Civitas Dei

Na Moravě dával král do pronájmu celou minci, zpravidla zemskou, tj. všecky mincovny v zemi. Ve formulářích je pro takovou smlouvu, kterou král uzavíral s mincmistrem nebo se sdružením zpravidla tří mincmistrů, obvyklý výraz „locatio monetae per Moraviam“.[10]

Tato smlouva měla řadu ustanovení, ale jedním ze zajímavých momentů je, že některé termíny jsou stanovovány na Moravě, ale i ve Slezsku, podle svátků a že se zde podivuhodně vyskytují především sv. Petr, sv. Jakub, sv. Jan Křtitel a sv. Mikuláš. Jsou to svatí, jimž byly později zasvěceny také brněnské kostely. Nejde o náhodu, ale o do značné míry shodný důsledek historických vývojových procesů. Právě Brno se mělo stát dle záměru mocných jedním z dědiců tradice Civitas Dei, jehož pozdním dozníváním bylo Bruneswerde. Prstencový systém obranných obytných věží, který se stal základem nově budovaného Brna, byl pravděpodobně odvozen z obranných věží začleněných v hradební zdi Civitas Dei. Biblických dvanáct věží obklopujících město odpovídalo dvanácti apoštolům a nejen toto ho opravňovalo k označení nebeským Jeruzalém.

Platidla obecně, a především mince, jsou svou existencí bezprostředně svázány s vládnoucí mocí. V souvislosti s problematikou trojvěží chrámu sv. Petra na Konrádových denárech jsem již upozornil na to, že takovýto symbol státnosti nemohl být pouhou výtvarnou fikcí, jen proto, že se v dnešním městě Brně nepodařilo stavbu takto monumentálního měřítka archeologicky doložit.

Chrám sv. Petra s trojvěžím skutečně existoval. Je personifikován sv. Petrem na vyobrazení De civitate Dei, obdobně jako chrám sv. Jakuba vyobrazením sv. Jakuba. Středobodem kompozice je střed chrámu dvojího svěcení s integrující ideou Boha. Zasvěcení Panně Marii je zde v symbolické rovině vyjádřeno plodem života, Beránkem božím. Zasvěcení sv. Janu Křtiteli odpovídá holubice jako symbol Ducha svatého.

Dvojí svěcení není z dnešního hlediska nic mimořádného. Uvedená kombinace však z úrovně mého poznání této problematiky zcela mimořádná je. Již v pozdějším Brně, které pokládám za přímého dědice celé tradice, došlo k vybudování samostatných, oddělených chrámů, chrámu Panny Marie a chrámu sv. Jana Křtitele. Církev musela nepochybně později řešit základní problémy víry z takového dvojího svěcení vyplývající.

30.2 SVATÍ BEZ SVATOZÁŘE

30.2.1    Sv. Ludmila

Bořivojova manželka, manželka prvního historicky doloženého českého knížete se jmenovala Ludmila a byla dcerou knížete Slavibora. Z Kristiánovy legendy vůbec nevyplývá, že Slavibor byl Pšovan, jak bývá často pravděpodobně neoprávněně opakováno. Kristián pouze říká, že pocházel ze slovanského kraje, který se dříve jmenoval Pšov a který dnešní lidé nazývají podle nově vystavěného hradu Mělnickem.[11] Ani tvrzení jiných badatelů považující Slavibora za Srba, Polabského Slovana z oblasti mezi Labem a Sálou v Německu, není pravděpodobně o nic podloženější.

Jméno jejího otce se zřejmě skládá ze dvou částí a snad naznačují původ, jenž byl obzvláště důležitý u prvorozeného syna. Slavi_bor by mohl mít podle první části jména kořeny u Slavníkovců a podle druhé snad poslední potomek toho rodu po meči. V dobrých rodinách bylo zvykem odkazovat jménem na slavnou minulost rodů. Dvoudílné složeniny umožňovaly docela pestrou paletu kombinací. Slavníkovci zde hráli ve své době zřejmě ústřední roli. Stejně běžné však bylo prosté opakování jména některého ze slavných předků, takže spolu se jmény ostatních sourozenců zde s mírnou nadsázkou můžeme hovořit o jakési stručné a výstižné rodinné kronice. V širším pohledu pak jde doslova o logiku historického vývoje. Druhá část jména odráží nástup Bořivojova rodu, Přemyslovců.

Se svým manželem měla podle legend nejvýše šest dětí, tři syny a tři dcery. Historicky lze spolehlivě doložit pouze syny Spytihněva a Vratislava, pozdější česká knížata.

Sv. Ludmila „v zemi české vzešla jako hvězda jitřní, jež jsouc jakoby zvěstovatelkou slunce spravedlnosti, což je Kristus, světlem víry temnoty bludu zaplašovala. Ona jest prvosenka pravého jara, to jest milosti boží, neboť ona, jak známo, první mezi svatými řečené už země za svatou byla prohlášena. Ta zajisté i denicí může být zvána, neboť světlem své svátosti den úcty k Bohu s sebou přivedla. Ona je první z vinných ratolestí, které viděl číšník faraonův, druhá je blahoslavený vévoda Václav a třetí svatý Vojtěch, kteřížto všichni skrze lis mučednictví do královského poháru hostiny nebeské šťastně skanuli…“[12] Hvězda jitřní je symbolickým obratem a biblickou vzpomínkou spojovanou s existencí zákonnosti a harmonického stavu zlatého věku lidstva. Prvosenka je symbol jara. Její výskyt je poměrně závislý na přírodním stavu půdy, a je proto v zemědělské oblasti omezen. Ve svém symbolickém významu souvisí s kultem plodnosti. Vinná ratolest je častým motivem sochařské a malířské výzdoby románských chrámů. Je zde klíč k pochopení symbolického významu některých architektonických detailů. Nejčastěji tyto motivy najdeme na exponovaných architektonických článcích, kde vyjadřují schopnost trpět a nést břemeno klenby, což je údělem především hlavic sloupů. Hlavice je symbolickou hlavou bytosti a dřík jejím tělem.

V r. 925 – byla provedena translace ostatků Ludmily z Tetina do Prahy.[13] Zajímavá je pro nás událost tomu předcházející a související s jejím legendárním příjezdem do tohoto hradu. V knize Liber depictus je kresba s výjevem zachycujícím okamžik jejího vjezdu do sídla, které vykazuje nápadnou formální shodu architektonických prvků s prvky vyobrazenými v De civitate Dei.[14]

Kniha původem z Krumlova je z období až okolo r. 1340 a právě s ohledem na značný časový odstup vzniku obou děl je shoda architektonické formy více než překvapující. Kruhová věž s předsazeným lemováním horní hrany s cimbuřím, přímá část převýšené vstupní brány s nadstavbou a s pultovou střechou, obdobné rozmístění i charakter okenních otvorů, náznak zaklenutých vnitřních prostorů v přímé části hradeb…

30.2.2 Sv. Václav

R. 907 nebo 908 – Narodil se kníže Václav jako prvorozený syn knížete Vratislava a kněžny Drahomíry. Vratislav jako druhorozený bratr knížete nesídlil přímo v Praze, centru přemyslovské moci, ale na některém z dalších přemyslovských hradišť.[15]Praha té doby jako mocenské centrum není nikde spolehlivě doložená, ale úvahu o mimopražském rodišti sv. Václava je nutno akceptovat. Libušina věštba o vzejití dvou zlatých oliv na hradě hvězdného věhlasu z Kosmasova pera se nenaplnila? Nenaplnila-li se v Praze, mohla se naplnit jinde, ale pak bylo nad síly Kosmy napsat celou pravdu. Kníže Václav, stejně jako jeho otec Vratislav, je ve Středovského díle Sacra Moraviae historica uveden jako král moravský. Tento fakt není možno nadále s ohledem na jeho bezprostřední vztah k Civitas Dei přehlížet.

Podle legendy to měla být právě Ludmila, kdo dal učit své vnuky Václava a Boleslava slovanskému jazyku, Písmu a liturgii. I Vratislav se staral o výchovu svého syna a Václava poslal na Budeč ke knězi Učenovi, aby se učil latině a latinské liturgii. Ani Budeč ani Praha nebyly v té době tím, co by legendisté pokládali za školu. Ta totiž musela vyučovat sedmi svobodným uměním. Proto jsou historici k Václavovu vzdělání spíše skeptičtí. Dokonce zpochybňují, zda vůbec mohl znát řecky. Postřižení vlasů líčené v I. staroslověnské legendě můžeme posoudit jako iniciační akt z vůle otce Vratislava, vedoucí k zajištění Václavova nástupnictví.[g] Otázka jeho vzdělávání a vědění již nebyla od tohoto okamžiku pouze otázkou rodinnou a osobní, protože se tím zcela odevzdal Bohu. Takováto škola, která mohla poskytnout vrcholné poznání v moravském teritoriu, skutečně existovala, byla předmětem utajování, a tudíž nemusela být nutně věci veřejnou a být veřejně zmiňovanou v pramenech. Kosmas byl tím, kdo o tom mohl něco vědět. Sv. Vojtěch, který měl vědění vyučované na v jeho době vzniklé škole v Magdeburku vedené jakýmsi Ostrikem (Otherichem), je v Libušině věštbě symbolicky zlatou olivou právě tak jako sv. Václav, protože si byli i po této stránce rovnocenní. Sv. Václav nemohl arcibiskupskou školu v Magdeburku absolvovat, protože arcibiskupství bylo založeno až později. Mohl ji ovšem absolvovat jinde, než byla z jakýchsi důvodů do Magdeburku přesunuta. Magde_burg znamená vlastně totéž co Dívčí hrad. Ten samozřejmě známe ze staršího moravského období, ve kterém byl jako Děvín spojován podle pověsti se sídlem biskupů a tím jistě i se vzdělávací institucí. Věčná Panna byla v řadě aspektů předchůdkyní Panny Marie, takže není až tak překvapivé, že postřižiny byly provedeny právě v pražském chrámu Panně Marii zasvěceném.

Neznámý hrad spojovaný se jménem sv. Václava je v r. 1074 předmětem papežovy korespondence a později předmětem dlouhodobého sporu mezi pražským a moravským biskupstvím.[16] Tento spor se zřejmě později objevuje na scéně v souvislosti s jinak označenými sídly. Charakter sporu a jeho tajuplná atmosféra, pojmenování hradu, dlouhodobost a váha, jakou mu obě strany přisuzovaly, nasvědčuje, že šlo o velmi významný hrad, z jehož vlastnictví pražské biskupství odvozovalo podřízenost olomouckého biskupství i celé Moravy. Nešlo zjevně o nic méně než právě o magické Civitas Dei.

30.2.3 Sv. Vojtěch

Sv. Vojtěch pocházel podle Kosmy po otci údajně ze vznešeného rodu Slavníkovců.[17] Otec měl být podle legendy vlastním vnukem krále Jindřicha I., takže v Brunově podání byl dobrý i přes své hříchy s více ženami. Vlastně za ně mohla spíše Vojtěchova matka Střezislava z rodu Přemyslovců, která se příliš oddávala časté modlitbě. Je tedy citlivou otázkou vzhledem k překvapivé formulaci, protože motlitby přeci není nikdy dost, zda při tom neasistoval někdo, kdo tím v Slavníkovi zasel pochybnost o otcovství. Sluha Radla, který pak doprovázel Vojtěcha i na studia do Magdeburku, je někdy ztotožňován s pozdějším prvním maďarským arcibiskupem Anastaziem Astrikem toto světské poslání přece neplnil jen tak bezdůvodně. Dynastický sňatek, jenž zřejmě zlepšil vztahy mezi dvěma soupeřícími knížecími rody, měl jistě i stránku majetkovou, která po smrti Vojtěchova otce Slavníka v r. 981 a Střezislavy v r. 987 naplno propukla v otevřený spor a vyvraždění Slavníkovců, které možná Vojtěch přežil jako jediný z pěti bratrů právě díky svému problematickému původu. Veliká horečka, kterou Vojtěch jako malé dítě dostal, až upadl do bezvědomí, není v legendě chápána jako trest boží, ale mohla být naopak příležitostí ke zdůvodnění odložení dítěte na oltář Panny Marie a tím k jeho záchraně. Panna Marie, která zde má na starší tradici navazující přídomky jako vládkyně andělů, věčné panny, zářivé hvězdy mořské, zprostředkovává lidské prosby Bohu, okamžitým uzdravením označila svého sluhu. Odmala byl vychováván kněžími. A tyto události mohly být ve Vojtěchově životopisu první příležitostí k vstoupení do Civitas Dei bez svatozáře již v raném dětství.

Základního vzdělání se mu mělo dostat na rodné Libici, kde mu velice scházel jeden služebník[h], který k Vojtěchovi už od kolébky velmi důvěrně přilnul. Snažil se utéct a vrátit se k rodičům, kde se mu k prospěchu věci dostalo krutého výprasku a pádných ran. Odkud a kam Vojtěch tedy utekl? Kosmas tvrdí, že Libice ležící v místě, kde Cidlina tratí své jméno, byla sídlem Slavníka. V jeho domě se skvěla poctivost a upřímná láska…[18] Není pochyb, že pravda je spíše na Brunově straně a že Kosmův výklad minulosti musíme přebírat velmi obezřetně především z hlediska prostorového umístění jím popisovaných dějů. Ani Palackému se nepodařilo celou zápletku se základním vzděláním objasnit. Nabyl prvního naučení v sídle otcově, hradu Libici nad Cidlinou a Labem, od pěstouna svého Radly a z části též od ušlechtilé matky své Střezislavy. Potom (asi r. 972) poslán byv do slavné onoho věku školy magdeburské, svěřen jest péči tamějšího prvního arcibiskupa Adalberta,…[19] aby se naučil svobodným uměním.

Za Vojtěchovou velkou náklonností k Radlovi a dětskými rozpory s otcem nemusíme spatřovat pouze snahu vylíčit Vojtěcha jako normální dítě se všemi jeho vrtochy, vyúsťující ve významného světce. Bruno napsal legendu v r. 1004 n. l. pro císaře Otu III. Ten ihned po Vojtěchově násilné a mučednické smrti usiloval o jeho kanonizaci snad i s cílem utlumit vnitřní spory a napětí v říši. Vztah Vojtěcha k císařskému rodu byl asi skutečně mimořádně dobrý, protože, když Ota II. slavil v Cáchách Boží hod velikonoční, tak jej za …přítomnosti všech biskupů, vyznamenal tou vznešenou službou, aby mu vložil korunu na hlavu a sloužil slavnou mši, což příslušelo jenom arcibiskupovi.[20]

Maďarská vojska byla r. 995 na řece Lech poražena, ale Civitas Dei nemohlo zřejmě již dříve plnit funkci křesťanského ústředí, především pro svou polohu v bezprostředním sousedství nebo ještě pravděpodobněji jako součást Uher. Již jen na základě zasvěceneckého jména Vojtěchova učitele Ostericha lze soudit, že šlo o vzdělance a pokračovatele Ostravické školy, který našel později v Magdeburku své nové působiště. Šlo o muže učeností proslulého a v celých Němcích váženého. Když pak Vojtěch svěcen byl na knížectví, udělil mu arcibiskup své vlastní jméno Adalbert. R. 982 umřel pražský biskup Dětmar. Sněm svolaný do Levého Hradce (tam, kde někdy Bořivoj I. založil první křesťanský v Čechách kostel), volil na jeho místo Vojtěcha, syna Slavníkova…

Maďarská strana odtrhla své biskupství ve prospěch Ostřihomi a Polsko do Krakova. Původní biskupství se však rozpadlo na více dílů. Vznik biskupství v Praze byl výsledkem stejných rozkladných procesů. Vojtěch se pokoušel problémy řešit diplomatickou cestou. Navštívil uherského knížete Gejzu v Ostřihomi. Setkání domluvil a Vojtěcha doprovázel pravděpodobně právě jeho bývalý pěstoun Radla. Zatímco Vojtěchova životní cesta předtím vedla přes Magdeburk, kde ho již Radla nemohl následovat, na pražský biskupský stolec, do sféry vlivu německého císaře, je zřejmé, že Radla zůstal ve sféře uherské. A sám svatý Vojtěch obrátil na víru svatého Štěpána, krále uherského, a pokřtil všechen lid Polska s jejich vůdcem Měškem.[21]

Vzhledem k tomu, jaké popularity později dosáhl sv. Vojtěch v Uhersku, je Brunovo hodnocení jeho misijní činnosti v této zemi velmi skromné. Nelze smlčet, že k sousedním Uhrům jednou vyslal posly, jednou se tam i sám vydal; a když je aspoň trochu odvrátil od bludů, vtiskl jim aspoň náznak křesťanství.[22] Současně se zlepšením vztahů k Uhrám, na čemž měl Vojtěch díky svým kontaktům asi velkou zásluhu a čehož si jeho císař tak cenil, dochází k eskalaci problémů s emancipujícím se Polskem.

Před r. 990 obsadil Měšek nějaké území (snad horní Slezsko) a mezi oběma zeměmi došlo k válce. Slavníkovci, jejichž území sousedilo s Polskem a slavníkovský biskup se za této situace ocitl ve svízelném postavení. Pokud se jako biskup  snažil zabránit dalším česko – polským bojům, jako Slavníkovec byl v podezření, že straní Polákům. Je možné, že s tím souvisel i problém křesťanských zajatců prodávaných do otroctví. Válečnými zajatci v té době byli nejspíše Poláci….

K r. 995 n. l. Kosmas uvádí: Protože toho času kníže nemohl vládnouti sám sebou, ale vládli předáci, tito obrátivše se v nenávistníky Boha, ničemných otců nejhorší synové, vykonali velmi zlý a ničemný skutek. Neboť jednoho svátečního dne kradmo vnikli do hradu Libice, v němž bratři svatého Vojtěcha a hradští bojovníci všichni jako nevinné ovečky stáli při slavné mši svaté, slavíce svátek. Oni však jako draví vlci ztekli hradní zdi, muže i ženy do jednoho pobili, a sťavše čtyři bratry svatého Vojtěcha se vším potomstvem samým oltářem, hrad zapálili, ulice krvi zkropili, a obtíženi krvavým lupem a krutou kořistí, vesele se vrátili domů. I bylo zabito na hradě Libici roku o d narození Páně 995 patero bratří svatého Vojtěcha; jména jich jsou: Soběbor, Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav. V poznámce je uvedeno, že Pořej prý unikl. [23]

Legenda Beatus Adalbertus přesný údaj o místu narození i další podrobnosti o rodičích neuvádí. Po posvěcení na biskupa přišel Vojtěch bos do Prahy, byl tam všemi přijat s úctou a radostí a posazen na biskupský stolec… Jeho lůžko stálo ustláno, nikdy však na něm neodpočíval, nýbrž na holé zemi s hlavou kamenem podloženou… Vlastní rukou obdělával pole a tak si získával obživu.[24] Není divu, že tento životní styl se jeho ovečkám v Praze nelíbil. Přes mnoho jiných peripetií se legenda dostává ke klíčovému momentu, popisujícímu jeho poslední činy poté, co jej Pražané prakticky vyštvali z Prahy.

Opustil tedy Vojtěch proradný a zatvrzelý lid a vstoupil do krajů pruských. Nejprve vstoupil do města Gdaňska, v němž pokřtil mnoho lidí. Konečně po několika dnech vstoupil na loď a odplul od svých nových synů spásy, kteří ho již nikdy neměli spatřit. Pak vystoupil na jeden malý ostrov, vytrvale tam kázal o Kristu a od jeho obyvatel vytrpěl mnoho urážek a ran. Přešel pak na druhou stranu řeky a dostal se k jednomu dvorci. Seběhli se k němu lidé z oné končiny a začali se ho vyptávat, odkud a proč přišel. Svatý jim vlídně odpověděl: „Původem jsem Slovan, jménem Vojtěch, povoláním mnich, hodností kdysi biskup, povinností nyní váš apoštol. Důvodem mého putování je vaše spása, abyste zanechali bludů a poznali svého Stvořitele, který jediný je Bůh, a abyste v něho uvěřili a tak s ním živi byli na věky.“ Když to Prusové uslyšeli, rozzuřili se, tloukli holemi do země, zahrnuli Vojtěcha s druhy urážkami a donutili je odejít z jejich území. Vojtěch a jeho druhové vstoupili na loď a dostali se do jedné vesnice, v níž zůstali pět dní. Pak opustili háje a pohřebiště a přišli do rovin. Když po namáhavé cestě odpočívali, zmocnila se všech Prusů vůči svatým penthejská zuřivost…

Legenda uvádí Gdaňsk jako jednoznačné orientační místo. Navozuje zřejmě záměrně představu pohybu sv. Vojtěcha v krajině na mořském pobřeží. Jenže při popisu nuceného odchodu z území se ukazuje, že museli být ve skutečnosti v horách s háji a mohylami, aby mohli následně přijít do rovin. Pak podle legendy vystoupil na jeden malý ostrov, který nemohl být v moři, nýbrž šlo o ostrov říční, protože pak přešel na druhou stranu řeky, což by někde v deltě řeky ústící do moře bylo bez lodě více problematické. Dostal se tam k jednomu dvorci. Tyto události jsou nejvhodnější příležitostí ke vstupu do Civitas Dei. Prostorové informace, které jsem se zde pokusil interpretovat přesně pro situace na Ostravici, se nemohou příliš snadno promítnout do jiného krajinného rámce. Současně to bylo to správné místo, aby tam vytrvale kázal o Kristu a od jeho obyvatel vytrpěl mnoho urážek a ran. Nebylo by správné nechat se zmást pro 10. stol. velmi problematickými národnostními údaji.

Když slavný praporečník Kristův, biskup Vojtěch, sítěmi víry ulovil Panonii (Uhry) a s nimi i Polsko, nakonec, rozsévaje slovo Boží v Prusích, tento vezdejší život pro Krista šťastně zaměnil za mučednickou smrt…[25] Prusko je však podobně jako v jiných případech pouhým zavádějícím výmyslem, charakteristickým pro Kosmu a jeho kroniku.

30.2.4 Sv. Prokop

Svatý Prokop, Čech, pocházel z urozených rodičů. Jeho otec se jmenoval Vojslav, matka Svata. Z nich vzešel svatý Prokop, který pochází z území kouřimského z vesnice, jejíž obvyklé jméno v národním jazyce je Chotouň… Když Prokopovi slavní rodiče viděli, jak veliká Boží milost v něm září, poslali ho do školy na hrad Vyšehrad studovat svobodná umění, aby se tím, že v nich bude vzdělán, snaze učil nebeským naukám. Tam tehdy vzkvétalo přeslavné studium v slovanském jazyce. Prokop tam poslouchal výborné učitele teologie i teorie, přijímal každý den plody vědění a ukládal do živé paměti slova, jež četl ve svatých kodexech. Když kanovníci svrchu řečené hory poznali jeho chvályhodné chování a dobré nadání, viděli v jakési předtuše, že se přibližuje Bohu, a tušili, že se v budoucnu stane vzorem pro život kleriků. Obýval poustevnickou jeskyni, z níž vyhnal tisíce démonů, nad řekou Sázavou. Umřel v r. 1058 a byl pohřben v bazilice, kterou vybudoval na Sázavě ke cti svaté Boží rodičky vždy panny a svatého Jana Křtitele. Že právě tento případ dvojího svěcení má svůj původ v Civitas Dei, je pro jeho naprostou ojedinělost zřejmé. Vybudování takovéto baziliky mělo zřejmě nahradit dočasně ztrátu Moravy spolu s Civitas Dei i s hlavním chrámem stejného svěcení. Po smrti sv. Vojtěcha, který měl zásadní vliv na šíření křesťanství v Uhrách a Polsku, zůstává celá oblast pod polskou mocí. Sv. Prokop mohl své znalosti tzv. slovanské liturgie nabýt nejen na pražském Vyšehradě, ale snad i přímo v samotném Civitas Dei, z jehož tradice Vyšehrad těžil, přestože bylo již delší dobu v polské sféře vlivů. Mohl být vzhledem ke svým zkušenostem také jedním z jeho rozhodujících obnovitelů po připojení Moravy k českému knížectví Břetislavem I. Poctu být vyobrazen mezi nejpřednějšími Čechy si nepochybně musel zasloužit svými činy především v oblasti uchování a zprostředkování dávných plodů vědění svým žákům.

30.3 TRADICE ARCHITEKTURY CIVITAS DEI

30.3.1 Německé vlivy

Otázka vlivů působících na románskou architekturu a české umění je problematičtější, než si představovali pánové z okruhu Mánesa v třicátých létech 20. stol.[26] Jest s dostatek známo, jak hlasitým a často beztaktním způsobem nám němečtí historikové umění stále stavějí na oči tehdejší závislost na umění německém; nač naši odborníci zpravidla reagují tím, že popírají tuto závislost. Taktika, kterou nelze nazvat šťastnou; jest nebezpečno popírati, byť i v nejlepším úmyslu, příliš zjevná fakta, a není opatrné, zařizovati svůj postup dle postupu nepřítelova, v pouhé pasivní defensivnosti. Nemáme příčiny popírati vlivy na naše románské umění; pravda nade vše, i když není příjemná, a ostatně neměli jsme v této době, jež byla pro nás – to budiž opakováno ještě jednou – léty učňovskými, žádného závazku býti originálními;… v německém románském umění je jen zlomek originality, velmi převážná část že je cizí zboží, vypůjčené od vskutku tvůrčích národů a geniálních národů západu, Francouzů a Italů… Politikaření a taktizování vytěsnilo poctivou snahu o poznávání minulosti a nahradilo je oboustranně primitivními hesly nacionálního obsahu, na úrovni své doby. Místo jasných argumentů ideologická hesla nejvyšších odborných autorit. Přiznávat Francouzům a Italům jakousi božskou genialitu při vyvíjení románského umění je stejně nesmyslné jako zpochybňovat tvůrčí schopnosti v Německu působících geniálních umělců a stavět obyvatelstvo středoevropského prostoru do role nedospělého učedníka. Není tomu tak ani po šedesáti létech fašistického a komunistického řádění a nemohlo tomu tak být ani tehdy. Celé plejádě hvězdných autorit prostě schází skutečné poznání síly tradice v architektuře, aby mohly na otázky vývojových vlivů dát alespoň dílčí odpověď. Výklady, které vlivy jsou importovány z Bavorska, a které ze Saska, musí být nutně mylné, jestliže se přehlédne, že přímo v domácím prostředí, kromě tehdy ještě ne příliš rozvinuté Prahy, existovalo na Moravě utajené centrum evropské vzdělanosti a umění, kontrolované přímo králem nebo dokonce i císařem, z kterého naopak Bavorsko i Sasko ještě ve 12. stol. nepochybně čerpalo byzantské vlivy.

30.3.2 Chrám sv. Jiří na Hradčanech v Praze

Kostel sv. Jiří na pražském hradě byl požárem při obležení hradu Konrádem Znojemským r. 1142, jak se zdá, úplně rozvrácen. Na to postaven nynější v podstatě za abatyše Berty (1145 – 1151); ze staršího kostela přejata asi jen západní krypta, která nesla emporu jeptišek a něco zdí – ostatně i tyto části sotva pocházely z doby založení kláštera nebo dokonce Vratislava I.

Klenba choru ukazuje zato zbytky kompozičně skvělého obrazu apokalyptického Jeruzaléma ve dvou kruhových pásech, nesených v cípech klenby čtyřmi symboly archandělů. Ve větším kruhovém pásu stojí odstředivě řada postav (apoštolů či strážců?), v menším tyčí se bohatě vyvinuté architektury kolem středu, dnes prázdného… Klenutí kaple ukazuje obraz božího Jeruzaléma, obehnaného hradbami, na nichž stojí dvanáct apoštolů; střed kompozice chybí.

S tématem Nebeského Jeruzaléma se můžeme setkat v chrámu sv. Jiří na Pražském hradě v podobě fragmentů nástěnné malby.[27] Je chápán Spunarem jako nějaký fantaskní předobraz spravedlivého světa, místo historického dokumentu zachycujícího slavnou minulost, jemuž však rozuměli pouze zasvěcení. Domněnku o inspirativním podřízení byzantizující saské malbě je možno spolehlivě poopravit hledáním společného původu a stejné tradice.

…V jejich zálomu a obrubách se projevuje systém trhaných, ostře lomících se čar, prozrazující zřetelně působení malířství byzanckého, jež nalezlo na počátku 13. věku nejsilnější ohlas v Sasku… Matějček tvrdí, že výzdoba kostela sv. Jiří byla prováděna malíři školenými v okruhu působnosti malířství saského.

Trojdílný reliéf ze zlaté opuky, madony v kapli pod jižní věží, označuje Pečírka za nejmladší románskou plastiku v Čechách. Původní umístění a účel neznáme. Klečící postavou na pravém dílu je Přemysl Otakar I., na levém pak jeho sestra Anežka, která v létech 1200 – 1228 byla abatyší kláštera Madona ve středním poli jest typickou románskou madonou, vytvořenou ve 12. století pod vlivem byzanckého drobného umění. Typ tento najdeme stejně ve Francii, Německu i Itálii, ale podle naprostých shod (např. v drapérii) zjistíme, že sochař svatojiřského reliéfu dal se inspirovat díly školy saské a to jediné dílny – halberstadtské. Uvědomme si, že produkci dílny v Halberstadtu je nutno vnímat v souvislostech misijní role blízkého kláštera v Osterwiecku[i] a také arcibiskupského ustředí v Magdeburgu. Oba názvy vlivných německých sídel, Osterwick i Magdeburg jsou významovou obdobou názvu Ostravice a vyznačují se vztahem k již zmíněnému starému kultu bohyně plodnosti, později kultu Panny. Otázka vlivů ve vztahu k těmto malbám je v literatuře z hlediska prostorové interpretace zásadně zjednodušována na autoritativní a rezolutní tvrzení. Citelné byzantizující vlivy nemohly obejít laboratoř vědění a mají nepochybně svůj původ v zakázaném Civitas Dei.

Křížová klenba kněžiště nese obraz nebeského Jeruzaléma, velkolepě komponovaný do tří soustředných kruhů, z nichž střední, jehož malba je dnes zcela zničená, byl pravděpodobně vyplněn malovaným Beránkem božím, jak svědčí nejen text apokalyptického vidění tohoto města sv. Janem, který o něm říká, že „nepotřebujete slunce ani měsíc, aby svítily v něm, neboť jasnost boží osvítila je a svíce jeho jest Beránek“ (Jan, Zjevení XXI/23), nýbrž tuto domněnku podporují i analogie v románské nástěnné malbě. Pás kolem středního kruhu znázorňuje město Jerusalem. Kupí se zde architektury, v nichž lze rozeznat brány a věže. Bílé architektury, některé s červenými střechami, jsou kresleny rudkou na nejasně modrém pozadí. Vnější kruhový pás je dělen na hranách křížové klenby páskovými kvadriliony se zlomky postav evangelistů, jak svědčí jejich počet. V úsecích pásu mezi těmito kvadriliony se střídají zlomky stojících a sedících světských postav (4 x 5 postav celkem, z nichž ovšem nejsou všechny zachovány), opět na modrém pozadí…[28] Charakteristické obranné věže obklopují jádro kompozice, střed je nepochybně vyhrazený obydlí Boha, chrámu. Modrým pozadím může být stejně dobře míněna obloha jako vodní hladina. Zrcadlení oblohy ve vodní hladině obklopující Civitas Dei, pozorované z nadhledu okolních hor, muselo být mimořádně účinným výtvarným prostředkem navozujícím magickou iluzi, nad níž se tajil dech.

Na křížové klenbě před apsidou je vyobrazeno vidění nebeského Jerusalema, tentokráte však v jiné komposici než na klenbě kněžiště. Obraz je značně fragmentární, ve středu a na západní kápi klenby je úplně zničen. Cípy klenby byly vyplněny „zděnými“, cihlovými hradbami města božího s osmi branami a věžemi v hlavních osách klenby. Pod cimbuřím, jímž jsou hradby ukončeny, se táhne páska s fragmenty nečitelného nápisu. Na střechách bran zlomky andělských postav, po jejich stranách na cimbuří fragmenty postav světských. Ve středu klenby opět nutno předpokládat obraz Beranka božího. Vidění tohoto města vychází ze zjevení sv. Jana… Výtvarný přepis se tedy nedrží počtu, jak jej udává vidění. Je pouhým symbolem tohoto vidění sv. Jana…

Scéna Krista stojícího mezi sv. Petrem a sv. Pavlem byla snesena ze zazdívky třetí trojarkády jižní tribuny. Za Kristem je zřetelná korouhvička a jeho pozadí je zelené. Oba svatí po stranách mají překvapivě pozadí modré. Svými atributy, Petr s klíči a Pavel s knihou, jsou jednoznačně identifikovatelní… Je zde ještě čtvrtá postava umístěná však na stěně překvapivě excentricky. Původně byla umístěna na špaletě severního okna v kněžišti. Představuje mučedníka s palmetou v levici. Jeho pozadí je nejasně modré, jako by bylo dodatečně upravováno, protože i zde by bylo možno očekávat spíše jasný barevný odstín.

Podle pražského vyobrazení De civitate Dei stál po pravici vedle Krista sv. Petr a po levici sv. Jakub. Protože ústředním chrámem Civitas Dei byl chrám dvojího svěcení, Panny Marie a sv. Jana Křtitele, je téměř samozřejmé, že dochovaný fragment malby těla by měl patřit Kristovi. Korouhev by však lépe příslušela sv. Janu Křtiteli, jehož bojovnost si cenili například Johanité a obdobně i zelená barva pozadí by mu příslušela spíše než Kristovi. Nabízí se zde ještě jedna možnost. A to sice ta, že korouhev za Kristem je atributem, který původně patřil k postavě s palmetou, že šlo o sv. Jakuba a že to byl sv. Pavel, kdo byl do seskupení vložen dodatečně a způsobil to, že knih je v celé kompozici nevyváženě přespříliš.

K sejmutí maleb, jejich novému uspořádání a ke zřízení nového okna, které pravděpodobně ani nikdo nepotřeboval, vedly pohnutky jiné než výtvarné. Jsou zde zapsány dějiny, které po létech nabraly jiný směr. Je to snad zásluha abatyše Anežky (1200 – 1228), sestry Přemysla Otakara I., kterou kalendář svatojiřský jmenuje „restauratrix ecclesiae“,…

Kostel sv. Klimenta ve Staré Boleslavi

…Klenutí kaple ukazuje obraz božího Jeruzaléma, obehnaného hradbami, na nichž stojí dvanáct apoštolů; střed kompozice chybí. Tu dlužno předpokládati obraz beránka.[29] Pro možnou úvahu o tom, kteří svatí jsou na vyobrazení De civitate Dei, jsou důležitá i doprovodná vyobrazení světců.

…na jižní stěně pás s výjevy z legendy o sv. Klimentu, z něhož zachovaly se scény tři: Poslání světce do vyhnanství, nález pramene vody, uvržení světce s lodí do moře…

…Na straně severní bylo v době odkrytí několik zlomků, obraz sv. Štěpána, Veroniky aj.; dnes jsou skoro úplně setřeny…

…na straně západní, podnes nejlépe zachované, skvěly se rovněž výjevy legendární, z nichž jeden, vztahující se k sv. Blažeji, jest nápisem vyložen. Všemi pásy prochází tu obrovská postava sv. Kryštofa…

30.3.3 Ostrovský klášter sv. Jana Křtitele

První cesta za románskou plastikou vede nás poblíž soutoku Sázavy s Vltavou. Na vltavském ostrově na jih od soutoku obou řek založen byl r. 1000 Boleslavem III., který plnil tak vůli svého otce, benediktinský klášter sv. Jana Křtitele. Zprávy kronik vyprávějí pak, že r. 1137 byl Ostrovský klášter zničen ohněm, r. 1278 zpustošen tlupami Rudolfa Habsburského a poslední zpráva z r. 1420 vypráví o Husitech. Vypálili klášter i kostel. Od té doby sdílely trosky osud římských ruin antických, sloužily již v 16. století za „lomy“ k novým stavbám a povodně, zalévající často nízký ostrov, je ničily… Povodněmi bylo odhaleno klášterní zdivo a byly zde provedeny archeologické výzkumy s řadou nálezů. Ostrovské desky vyvolávají mnoho otázek, zejména proto, že jsou severně od Alp ojedinělé. Odkud odvozen jich tvar i ornament zdobící? V Athénách na tzv. „malé metropoli“ užito podobných desek k obkládání vnějších zdí. V Benátkách v kostele sv. Marka nalezneme geometrické ornamenty příbuzné ostrovským – na zábradlí a v ozdobě chrámových zdí vně i uvnitř a tím i v Ostrově zjišťujeme byzantský vliv, asi severní Itálii zprostředkovaný… Ještě jedné památky v ruinách ostrovských je třeba si povšimnout. Jest to deska, jejíž roh jest ozdoben sloupkem s oblým výklenkem, v němž vytesána hlava, velmi hrubě provedená, s vlasy jako nasazenými. Tato na první pohled zcela neumělá, hrubá práce jest posledním paprskem přímé tradice velikého umění, náhodně se kmitnuvším v českém románském klášteře, svědčícím o znalosti motivu pozdně antického umění. Hlava ve výklenku má vznešené předky na římských sarkofázích – medailony s portrétními bustami – motiv ve středověku v severní Itálii znovu oživší…

Předpokládáme, že Ostrovský klášter, nově vystavěný po roce 1137 z kamene, byl zdoben několika kameníky; jeden přišel asi ze západu, z Německa, druhý si přinesl z Itálie znalost byzanckého a římského umění.

Nejen název Ostrovského kláštera, ale i zasvěcení sv. Janu Křtiteli svědčí o přímém vztahu k Civitas Dei. Hlavní souvislost však spočívá v umístění kláštera přímo uprostřed vodního toku.

30.3.4  Kostel sv. Jakuba v Rovném u Stříbrné Skalice

Kostel sv. Jakuba v Rovném již svým zasvěcením ukazuje na De civitate Dei. V severním zdivu kostela jsou skulpturální fragmenty, které Pečírka pokládá za nevýznamné typické práce 12. stol. vyhotovené pod všeobecně tehdy působícím vlivem na plastiku v českých zemích – z Itálie…Tři nevelké pískovcové reliéfy postav zvířecích a plastická lví hlava byly zcela nekriticky určeny jako dílo sázavského opata Božetěcha a podle toho datovány… Jakékoli datace v případě kamenných skulpturálních fragmentů nejsou příliš přesvědčivé, protože možnost sekundárního architektonického užití je vysoce pravděpodobná. Ostatně i u řady vstupních portálů do chrámů je nutno počítat se stejným problémem. Úcta křesťanů k nejrůznějším relikviím má nepochybně paralelu i ve vztahu k architektonickým dílům. Chrám je příbytkem Boha a svoji hmotou představuje tělo světce, jemuž je chrám zasvěcen. Je možné, že i tyto fragmenty mají svůj původ v nějakém starším chrámu.

30.3.5 Pískovcové reliéfy ze vsi Předhradí u hradu Oldříš

Pískovcové reliéfy z Předhradí uložené v lapidáriu Národního muzea vznikly pravděpodobně před r. 1150 a zdobily pravděpodobně kostelík sv. Jana Křtitele na hradě Oldřiši, jenž byl podle svědectví Dalimilova již na počátku 14. století pustý… pět fragmentů, které zřejmě tvořily jediný celek. Zobrazují scénu běžnou v románském i dřívějším umění: Kristus s knihou života v ruce uprostřed, po jeho pravici Petr se svazkem klíčů, po levici Pavel s tradicionelní knihou moudrosti v ruce. Charakter reliéfu přirovnává Peřínka k byzantským pracím drobného umění, jako byly destičky řezané ze slonové kosti, jejichž motivy byly přejímány do architektonické monumentální plastiky. Sochař předhradský byl ovšem i v tomto přejímání závislý na cizím umění, poučil se v severní Itálii, kde kol r. 1100 zmíněná proměna se udála. Pro císaře nemuselo být nevýhodné využít této módy, kterou ostatně jeho dvůr diktoval, pro domácí produkci byzantského dědictví, kterého se na Moravě, v okrajové části, zmocnil, a to ve velmi vysoce rozvinuté podobě. Je tedy možno o italském vlivu přemýšlet znovu a jinak. Otázkou je i to, zda se Peřínkovi podařilo správně identifikovat postavu sv. Pavla, protože tradicionelní kniha je na fotografii v jeho publikaci natolik problematická, že by stejně dobře mohlo jít i o sv. Jakuba, což by ještě výrazněji podpořilo domněnku o vztahu fragmentů k Ostravici.

30.3.6 Sv. Petr a Pavel v Albrechticích

Sv. Petr a Pavel v Albrechticích (u Týna nad Vltavou) je jednolodní stavbou z třetí čtvrtiny XII. století se značně poškozenými malbami. Hledáme – li vysvětlení původu slohu albrechtických maleb, jak se nám jeví na nepřemalovaných zlomcích  v podkruchtí a jehož znakem bylo především ono vyplňování plochy paralelními, plynulými štětcovými čarami, pak můžeme v této souvislosti jmenovat již i památku české knižní románské malby, rukopis „De civitate Dei“ (Praha, kapit. knih., kód A 21), vzniklý před polovinou XII. století. Zde nacházíme právě onen příznačný rys hledaného slohu: paralelní sklad štětcových čar, vyplňujících plochu. Albrechtické malby se ovšem liší v použití tohoto systému, což lze vysvětlit časovým odstupem i jinou technikou malby. Slohové vztahy směřují opět do jižního Německa, jak právě svou filiací dovozuje již zmíněný rukopis „De civitate Dei“, navazující na salcburský okruh, kde nacházíme onen princip paralelního skladu štětcových čar znovu v Admontské bibli…[30]

30.3.7 Kostel sv. Petra v Praze

Několikráte přestavěná, původem trojlodní bazilika datovaná do druhé pol. XII. stol. Svým slohem paralelních štětcových čár, vyplňujících plochu, řadí se tyto malby po bok malbám albrechtickým.

30.3.8 Chrám sv. Jakuba Většího ve Svatém Jakubovi u Kutné Hory

…byl r. 1165 vysvěcen biskupem Danielem za přítomnosti krále Vladislava, jeho choti Judity, Marie zakladatelky kostela a synů jejích Slavibora a Pavla…

Z letopisu Vincentia, kanovníka kostela pražského, jenž doprovázel biskupa Daniela, krále Vladislava a císaře na jejich vojenském tažení do Itálie vyplývá, že král onemocněl a šťastně se vrátil do „svaté Prahy“. Biskup mezi tím jako císařův vyslanec navštívil Brescii, Mantovu, Veronu, Kremonu, Pavii, Placencii, Regium, Modenu, Bononii. A právě v některých těchto městech najdeme analogie svatojakubských reliéfů, v Kremoně, Parmě, Modeně, Piacenze. Hlavním posláním biskupa Daniela bylo, aby přijímal rukojmě a přísahy jejich… Zde je snad vysvětleno i to, jakým způsobem se mohli dostat někteří italští umělci na Moravu a možná také do Brna 13. stol.

30.3.9 Kostel sv. Jakuba v Rovné u Stříbrné Skalice

Jednolodní stavba s dvakrát odstupňovanou apsidou z poslední čtvrtiny XII. století. Fragmenty malby s Kristem na trůnu a se symboly evangelistů okolo. Zlomek symbolu Matoušova (anděl), Janova (orel), Lukášova (býk). Markův symbol je zcela zničen. Vlevo od konchy je velká postava P. Marie, vpravo sv. Jan Křtitel držící knihu. Ikonograficky navazuje tato výmalba konchy s Kristem mezi P. Marií a sv. Janem Křtitelem na byzantskou „Disis“,[j] v níž vystupují P. Marie a sv. Jan Křtitel u trůnu božího jako přímluvci za lidstvo.

Pod konchou je pás s apoštoly. Mašín z dochovaných fragmentů vyvozuje, že zleva je čtvrtou postavou Jakub, pátou Ondřej, šestou Petr, osmou Pavel a devátou Jan.

30.3.10 Portál kostela v Záboří u Kolína

Portál kostela v Záboří u Kolína byl záhadou a psalo se, ještě r. 1846, že pochází z pohanské doby. Pečírka vidí spíše analogii s portálem kostela v Pávii a uvádí i Wocelovu myšlenku, že celkové uspořádání zde odpovídá spíše francouzským prostorovým koncepcím, jejichž vliv je také nutno uznat. Sdružená okénka hradu olomouckého, odkrytá v 80tých letech minulého století, jsou ornamenty i vypracováním tak shodná s portálem v Záboří, že bylo by možno souditi na společného cizího kameníka. Bývá zvykem podceňovat roli stavebníka. Přivyklý svému prostředí nemá někdy velký zájem na tradicí neprověřených novinkách. Příležitost pro individuální tvůrčí čin byla slohově vymezená. Bylo-li olomoucké biskupství přes všechny peripetie pokračovatelem moravské církevní tradice, ve které hrála Ostravice dlouho významnou roli, musíme i pro Olomouc očekávat architektonické vlivy odrážející se např. ve stavbě chrámů zasvěcených sv. Petru i sv. Václavovi. Onen poněkud pohanský duch portálu v Záboří vane při hledání vlivů pravděpodobně také spíše z Beskyd než z Itálie či Francie.

30.3.11 Kostel sv. Petra a Pavla v Čáslavi

Frontální hlava sv. Kryštofa přesně dodržuje konstruktivní schéma, které si ve svém skicáři zaznamenal Villard de Honnecourt, francouzský architekt XIII. století, uchovávaje v schématu „čtvercové sítě“ (4 x 4 čtverce) starší tradice středověké, pramenící z antického umění…

Stejné konstruktivní schéma nalezl Burbel v malbách na Nonnbergu (kolem r. 1140) a ukázal na jeho bezprostřední kořen: byzantské umění, které zřejmě v tomto kánonu uchovávalo odkaz antiky. V naší románské malbě lze aplikovat toto schéma na hlavy alegorií ve Staré Boleslavi… jednotka délková se rovná délce nosu. Střed světcovy svatozáře leží ve středu sítě a je zasazen do kořene nosu… Poloha očí je určena diagonálami sítě… Hlava sv. Kryštofa je datována poměrně jako pozdní do doby kolem r. 1300, což svědčí o velmi dlouhém přežívání románských principů u nás. S tímto světcem se také významně setkáváme na malbách v kostele sv. Klimenta ve Staré Boleslavi.

30.3.12 Smíškovská kaple sv. Barbory v Kutné hoře

Podobně jako na detailu nástěnné malby, ve Smíškovské kapli chrámu sv. Barbory, mohlo vypadat Civitas Dei při pohledu z údolí Beskyd. Malba zachycující krajinnou situaci je z doby okolo r. 1490.

30.3.13 Chrám sv. Mikuláše v Brně

Pokud jde o archeologicky doložený chrám sv. Mikuláše, který byl v Brně situován na Dolním trhu, šlo zřejmě ve vztahu k Civitas Dei o pozdější tradici, než představovaly tři hlavní chrámy Svaté rodiny brněnského kostela.[31] Jeho dochovaný půdorys však rovněž respektuje posvátnou geometrii. Musíme s ním počítat někde mezi desíti vyobrazeními neapoštolských svatých v dolní řadě. Světci z této řady zřejmě ve městě pobývali, vyučovali, studovali, byli zde pravděpodobně i pohřbeni, možná jej někteří dokonce i vlastnili. Desítka svatých v horní řadě je vyobrazená v pruhu, který představuje cestu mezi severní a jižní bránou, a dá se u nich předpokládat, že Civitas Dei navštívili především v duchovní rovině. Chrám sv. Mikuláše na místě spojeném původně s pohanským kultem plodnosti je právě na Ostravici na správném místě. Jeho činy jsou obdivovány v Legendě aurea. Když ještě ona krajina byla oddána modloslužbě, lid uctíval především sochu zlořečené Diany, a to tak silně, že se ještě za času muže Božího někteří vesničané oddávali výše jmenované ohavné pověře a pod jedním stromem zasvěceným Dianě konali některé pohanské obřady. Avšak muž Boží vypudil tento obřad z celého kraje a onen strom dal skácet.[32] Příklad sv. Mikuláše není nikterak ojedinělou postavou světce odhalujícího svými činy existenci zakázaného města.

V nejstarší české hagiografii pozorujeme velice těsný svazek světců s určitými místy, zvláště s kostely a hrady. Jako nymfy sídlí v pramenech nebo dryády ve stromech, tak postavy hagiografické literatury jsou pevně usazeny v jednotlivých lokalitách. Proti postavám z legend bylo snadno bojovat, ale nesnadnější byl úkol neutralizovat místa, na nichž lpěla vzpomínka na ty postavy.[33] Tady již nešlo pouze o ztrátu prostorové informace přirozenou cestou zapomínání, ale o její promyšlené a cílevědomé odstranění z vědomí prostých lidí. Jen za tuto cenu bylo možno ztratit povědomí o reálném vztahu čtyř Čechů k reálnému Civitas Dei.

30.3.14 Svatý Jan apoštol

Bezprostřední bojovný vztah apoštola Jana k pohanskému kultu plodnosti, zosobněnému tentokráte Dianou, jej opravňuje k přítomnosti na scéně De civitate Dei.

Když pak svatý Jan kázal po celé Asii, ctitelé model vyvolali pobouření lidu, odvlekli Jana do chrámu Dianina a nutili jej, aby ji obětoval. Jan jim nabídl tuto dohodu: buď oni vyvrátí vzýváním Diany chrám Kristův, a pak on bude obětovat modlám, nebo on vyvrátí vzýváním Krista chrám Dianin, a pak oni uvěří v Krista. S tímto návrhem většina lidu souhlasila. Všichni vyšli z chrámu, apoštol se pomodlil a chrám se zřítil do základů a socha Dianina se rozpadla na prach.

Má zde podobu orla „vznášejícího se „ na výšinách Kristových.

V Brně se pak můžeme setkat u minoritského kláštera s chrámem zasvěceným sv. Janům, který nahradil, jak jsem již uvedl, v r. 1256 chrám zasvěcený pouze sv. Janu Křtiteli, a tím bylo zřejmě odčiněno opomenutí. Možná si to však vynutil záměr vybudovat později takto svěcený chrám na Špilberku.

30.3.15 Květná zahrada v Kroměříži

Civitas Dei se vynořilo z hlubin minulosti. Ó, jak slavná byla jeho vznešenost rodící štědře krále, jaký nuzný jeho konec. Květná zahrada v Kroměříži je dílem, jehož architektonický koncept vypracoval patrně r. 1665 F. Luchese, přepracoval jej G. P. Tencalla, byla realizována v létech 1666 – 1675… Je to dílo podstatně mladší, než většina mnou doposud uvedených. Jeho hlavní idea je přesto společná s Civitas Dei.

Hlavní a původní kompoziční osa jdoucí sz. – jv. směrem až do první poloviny 19. stol. kdy došlo ke změně, k otočení osy o 90 stupňů, probourání nového vstupu ze strany města, stavbě skleníků a zahradníkova domku…[34] Půdorys zahrady je obdélný cca 485 x 300 m, čímž s minimální tolerancí má stejné půdorysné rozměry jako mělo Civitas Dei.

Po celém obvodu je obklopen poměrně vysokou zdí. Zahrada má přísně geometrický koncept s tzv. rotundou uprostřed. Toto označení nemusí být jen formální a může jít o podstatnější symbolický význam a vztah k stavebnímu typu spojovanému u nás se starou Moravou i pozdější středověkou tradicí.

Z geometrického hlediska se v pravoúhle diagonálním světě setkáváme i s pětiúhelníkem lunet a kleneb. Na leptu Justuse van den Nypoorta z r. 1691, vyhotoveném podle kresby Georga Matthäuse Vischera, je možno spatřit na místě dnešních nevýrazných vyvýšenin tzv. jahodových kopců útvary přirovnatelné k jakýmsi kuželovým mezopotamským zikurátům s chrámy na jejich vrcholech. V této souvislosti je možno poukázat na určitou kompoziční shodu s již zmíněným dílem De civitate Dei, s jeho trojicí chrámů v božském Jeruzalémě, do kterého vstoupili také Češi.

Hlavní chrám se nachází v těžišti na vyvýšeném místě. Část zahrady označená jako štěpnice je zjevnou symbolikou místa, kde se nacházelo rajské ovoce z Genesis.

Ostrov uprostřed bazénu je ve tvaru čtyřlístku s ptačí voliérou, je zajímavého půdorysu a je oním symbolickým připomenutím ostrovů blažených. Setkáváme se zde u řady objektů s velkým množstvím antických námětů a symbolů, vztahujících se k vodnímu živlu. Samek si této zajímavosti všiml a vyjmenovává celou řadu antických výjevů z Ovidiových Proměn.

Kolonádu je možno včetně její sochařské výzdoby označit za encyklopedii antiky. Její loggii spolu s plnou ohradní zdí je možno chápat jako připomínku obranné funkce proti vnějšímu světu. Arkády mají 45 polí a každá z nich představuje příbytek božstva reprezentovaného ne vždy zcela zdařilými sochařskými výtvory. Ukončení krajních polí bylo řešeno nedochovanými grottami. Setkáváme se zde i s alegoriemi týkajícími se střídání ročních období.

Jsou zde používány materiály z krasového území okolí Sloupu u Blanska, lastury škeblí, které původně byly získávány v Újezdu na chrlickém panství olomouckých biskupů u Brna, pestrobarevné mozaiky jsou z říčních oblázků, které zde zapomněla panenská bohyně Ostra…

Svět tak můžeme považovat za Svatou zemi uprostřed vesmírného Oceánu, za ostrov, uprostřed něhož se tyčí hora, na níž stojí posvátný strom. U paty tohoto stromu vytékají prameny a toto privilegované místo jako celek může byt pokládáno za první pojetí vyhrazeného prostoru, tj. templu – chrámu. Tento zmenšený obraz kosmu, tento malý zredukovaný svět může být také zastoupen vladařovým palácem uprostřed jezera nebo hradem s vodními příkopy či zahradou, kterou se pokoušejí rekonstruovat perské nebo japonské zahrady, uzavřené zahrady muslimských domů, klášterní zahrady – všechny tyto obrazy znovunalezeného ráje.[35]

30.4 HLEDÁNÍ HARMONIE SVĚTA

Podařilo-li se nyní nalézt stopy kdysi slavného a dnes zaniklého sídla, je potřeba to pochopit nejen jako zajímavost, ale také jako poučení a vážné varování pro dnešní tvorbu. Poznání kořenů především moravské architektury, interpretace architektonické a urbanistické podoby původního Brněnského hradu je hlavním výsledkem práce. Jde o rozsáhlý komplex vzájemně propletených a velmi překvapivých poznatků, jejichž jednorázová kompletní publikace nesnadná a složitá. Zde proto pouze naznačujeme celkový rámec řešených problémů, ale nemůžeme vyložit všechny výstupy rozsáhlého a náročného úkolu. Lokalizace a prostorová interpretace Civitas Dei či Brněnského hradu představuje vzhledem k setrvačnosti a vžitým falešným představám pro veřejnost pouze první z mnoha obtížně vstřebatelných nekompromisních poznatků, v daném případě převážně nadregionálního významu. Celkově máme před sebou řadu architektonických a urbanistických artefaktů evropského a někdy i světového významu, dávno ztracených a nyní zcela přesně nebo s minimální tolerancí lokalizovaných, se kterými se naše civilizace doposud setkávala pouze v pověstech, legendách, bájích a mytologii. Seznam není jistě ještě uzavřen. Budoucí postupné zveřejnění této nové architektonické a prostorové vize minulého světa, vysvětlující některé problémy a vyvolávající nové vážné otázky, bude snad přínosem nejen pro architekty.


[a] Castro Presburch – Bratislavský hrad

[b] Ponte super Morauam – most horní Moravy

[c] Řeka Tyzan spolu s dalšími objekty, Castrum NytreCivitatem byly důležitou překážkou tomuto tlaku.

[d] …Aendem belli anno 1273 ab Ottocaro contra Hungaros gesti causam aliis verbis enuntiant Chronicon Austr. apud FREHER T. I. p. 465 et apud RAUCH T. II. p. 160, Leobiense apud PETZ T. I. col. 841, Claustro – Neoburgense apud RAUCH T. I. pag. 109, nec non literae Henrici de Isernia, paulo infra inferendae Verba denique: TOCIENS furgunt ire commodissime accipi possunt de ultimo bello, quod anno 1273 cum Hungaris gessit Ottocarus. Ante mensem Julium datam fuisse epistolam dubitari nequit, eo quod testantibus Chronicis praefatis in festo S. Jacobi Ottocarus copias ex novem suis provinciis jam ad Laa Austriae oppidum congregatas esse voluerit. Ad convocationen et congregationem exercitus ex omnibus ditionibus Regni Bohemiae tum subjektis aliquot mensium spatium requirebatur.

[e] O quam glorlosum fuit habitum in Atravisc (atavis) edito Regibus mecenate, qui paupertatis gravatum farcina promouit virgilium aput Cesaree superminenciam maiestatis! O quantum ad eiusdem accessit cumulum tytulorum, cum oracium manu tenuit, et promouit ferui cuiusdam filium venussini! O quantum fame Cassiodori splendoris accrevit, dum non dedignabatur eciam pro deiektis Theodericum Regem suppliciter exorare, ut dignitatis eos fascibus presigniret…

[f] Ve školské historii se také čte, že prorok Jeremiáš přicházející po smrti Gedaliáše do Egypta dal egyptským králům znamení, že se jejich modly zhroutí, až panna porodí syna. Proto kněží sloužící modlám postavili v chrámu na skrytém místě sochu panny chovající na klíně chlapce a klaněli se mu tam. Když se jich však později král Ptolemaios ptal, co to má znamenat, řekli, že to je tajemství uchovávané po otcích, které jejich předkové přejali od svatého muže a proroka, a tak věřili o věcech příštích.

[g] Tkadlčík objevil v pramenech postavu severoitalského, veronského biskupa Notheria II. jenž byl biskupem již před r. 915 – 928 a mohl by to být onen biskup Notarius spojovaný v legendě s Václavovými postřižinami. Třeštík si klade oprávněnou otázku, proč by severoitalský biskup zabloudil právě do Čech, aby mohl v 7 létech „ostříhat“ malého Václava a odpověď vidí v politické snaze bavorského vévody hledat podporu k založení „alpského království“. Tyto postřehy jsou velmi zajímavé, uvědomíme-li si, že Langobardi, kteří před stoletími ovládli prostor severní Itálie, měli svůj původní domov právě někde na Moravě. Pro zasvěcence 10. stol. nemusela být zřejmě ani tato časová dimenze příliš velká k zpřetrhání starých vazeb mezi předními muži vládnoucí elity.

[h] Radla nemusel být a asi ani nebyl sluhou Slavníka, ale sluhou božím. Jeho vřelý vztah k Vojtěchovi by mohl mít stejně choulostivou příčinu jako přehnaná tvrdost Slavníka k Vojtěchovi.

[i] Osterwieck = Oster_wieck, kdy první část je jméno germánské bohyně a druhá část označuje její kultovní okrsek, místo vyznávání paganského ritu podobně jako Ostra_vice

[j] Motiv „Disis“ (Deësis) ovlivnil tématicky většinu apsidálních výzdob románských kostelů.

30.5 POUŽITÁ LITERATURA

MOHELNÍK, L. Prostorová interpretace architektonického a urbanistického díla. Vědecké spisy VUT v Brně, Edice PhD Thesis, sv. 336, Brno 2005, ISSN1213-4198

MOHELNÍK, L. Prostorová interpretace architektonického a urbanistického díla. Disertační práce, VUT v Brně, Brno 2005


[1] MOHELNÍK, L. Civitas Dei, jehož sláva hvězd se dotýkala. Atlantida 1/2008. PVÚ s.r.o., Brno 2008, s. 4 – 9, ISSN 1802–9523; MOHELNÍK, L. Svatá rodina brněnského kostela. Atlantida 2/2008. PVÚ s.r.o., Brno 2008, s. 2 – 24, ISSN 1802–9523; MOHELNÍK, L. Beskydská růže. Atlantida 4/2008. PVÚ s.r.o., Brno 2008, s. 2 – 9, ISSN 1802–9523;MOHELNÍK, L. Starobylá Ostravice. Atlantida 6/2009. PVÚ s.r.o., Brno 2008, s. 1 – 17, ISSN 1802–9523

[2] HENRICO DE ISERNIA, DOLLINER, T. Codex epistolaris Primislai Ottocari II. Bohemiae regis. ACADEMIA THERESIANA, Vienne 1803, s. 1 – 15

[3] JAKUB DE VORAGINE Legenda aurea. Uspořádala VIDMANOVÁ, A., Vyšehrad, Praha 1984, s. 82

[4] DANTE, A. Božská komedie. Peklo, Karel Vrátný, Praha 1929, s. 11 a 33

[5] FELIX, J. Vlastivěda moravská, Frenštátský okres, Musejní spolek v Brně, Brno 1908, s. 122-123

[6] SPUNAR, P. Kultura českého středověku. Odeon, 1985, s. 122

[7] BIRNBAUM, V., CIBULKA, J., MATĚJČEK, A., PEČÍRKA, J., ŠTECH, V. V., redigoval WIRTH, Z. Dějepis výtvarného umění v Čechách. Středověk. 1. díl, SVU MANES, Praha 1931, s. 78

[8] BIRNBAUM, V., CIBULKA, J., MATĚJČEK, A., PEČÍRKA, J., ŠTECH, V. V., redigoval WIRTH, Z. Dějepis výtvarného umění v Čechách. Středověk. 1. díl, SVU MANES, Praha 1931, s. 76

[9] SPUNAR, P. Kultura českého středověku. Odeon, 1985, s. 97 – 160

[10] POŠVÁŘ, J. Slezské a moravské mincovny ve 13. století. Slezský sborník r. 5 1. 1953, s. 344

[11] OBRAZOVÁ, P., VLK, J. Maior Gloria. Svatý kníže Václav. PASEKA, Praha, Litomyšl 1994, s. 21

[12] CHALUPECKÝ, V. Na úsvitu křesťanství. Homilie na svátek sv. Ludmily. Překlad LUDVÍKOVSKÝ, J., Praha 1942, s. 163

[13] OBRAZOVÁ, P., VLK, J. Maior Gloria. Svatý kníže Václav. PASEKA, Praha, Litomyšl 1994, s. 63

[14] BIRNBAUM, V., CIBULKA, J., MATĚJČEK, A., PEČÍRKA, J., ŠTECH, V. V., redigoval WIRTH, Z. Dějepis výtvarného umění v Čechách. Středověk. 1. díl, SVU MANES, Praha 1931, obr. 199

[15] OBRAZOVÁ, P., VLK, J.Maior Gloria. Svatý kníže Václav. PASEKA, Praha, Litomyšl 1994, s. 33, 36 – 38

[16] FRIEDRICH, G. Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae. Díl I., r. 805 – 1197, Comitiorum regni Bohemiae, Praha 1904 – 1907, s. 74 – 75

[17] BRUNO Z QUERFURTU, Život svatého Vojtěcha. Legenda Nascitur purpureus flos. Passio sancti Adelbert episcopi et martyris. ZVON, Praha 1996, s. 15 – 17 a 134 – 135. Překlad, poznámky a doslov KYRALOVÁ, M., úvod kardinál VLK, M.

[18] KOSMAS, Kronika česká. SVOBODA, Praha 1975, s. 48

[19] PALACKÝ, F. Dějiny národu českého. V Čechách a v Moravě. Díl 1, do r. 1253, Nakladatel L. Mazáč, Praha 1939, s. 149

[20] KOSMAS, Kronika česká. SVOBODA, Praha 1975, s. 48 – 49

[21] JAKUB DE VORAGINE Legenda aurea. Uspořádala VIDMANOVÁ, A., Vyšehrad, Praha 1984, s. 281

[22] BRUNO Z QUERFURTU, Život svatého Vojtěcha. Legenda Nascitur purpureus flos. Passio sancti Adelbert episcopi et martyris. ZVON, Praha 1996, s. 65 a 141. Překlad, poznámky a doslov KYRALOVÁ, M., úvod kardinál VLK, M.

[23] KOSMAS, Kronika česká. SVOBODA, Praha 1975, s. 51

[24] JAKUB DE VORAGINE Legenda aurea. Uspořádala VIDMANOVÁ, A., Vyšehrad, Praha 1984, s. 263 – 277, 281 a 299

[25] KOSMAS, Kronika česká. SVOBODA, Praha 1975, s. 53

[26] BIRNBAUM, V., CIBULKA, J., MATĚJČEK, A., PEČÍRKA, J., ŠTECH, V. V., redigoval WIRTH, Z. Dějepis výtvarného umění v Čechách. Středověk. 1. díl, SVU MANES, Praha 1931, s. 38 – 42 a 72 – 73

[27] SPUNAR, P. Kultura českého středověku. Odeon, 1985, s. 140

[28] MAŠÍN, J. Románská nástěnná malba v Čechách a na Moravě. Nakladatelství ČSAV, Praha 1954, s. 44 – 47

[29] BIRNBAUM, V., CIBULKA, J., MATĚJČEK, A., PEČÍRKA, J., ŠTECH, V. V., redigoval WIRTH, Z. Dějepis výtvarného umění v Čechách. Středověk. 1. díl, SVU MANES, Praha 1931, s. 46, 70 a 47 – 50, s. 371, obr. 294

[30] MAŠÍN, J. Románská nástěnná malba v Čechách a na Moravě. Nakladatelství ČSAV, Praha 1954, s. 31 – 32, 63 a 147

[31] CRHONEK, I., DVOŘÁKOVÁ, N., NOVÁKOVÁ, M., SAMKOVÁ, E. Brno v architektuře a výtvarném umění. Nakladatelství BLOK, Brno 1981, obr. 90

[32] JAKUB DE VORAGINE Legenda aurea. Uspořádala VIDMANOVÁ, A., Vyšehrad, Praha 1984, s. 72 a 93

[33] KRÁLÍK, O. Od Radima ke Kosmovi. K nejstarším dějinám české vzdělanosti. Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1968, s. 118

[34] SAMEK, B. Umělecké památky Moravy a Slezska 1, Academia, Praha 1994, s. 251 – 253

[35] BENOIST, L. Znaky, symboly a mýty, VICTORIA PUBLISHING, a. s., Praha 1995, s. 72


Obr. 30‑3 Sv. Vojtěch, sv. Prokop, sv. Václav a sv. Ludmila z vyobrazení De civitate Dei

http://www.atlantida.name/wp-content/uploads/2019/03/100800_30-1.jpg

Obr. 30‑4 Květná zahrada v Kroměříži


O autorovi

Ing. arch. Ladislav Mohelník, Ph.D. je architektem a projektantem zabývajícím se stavbami pro vzdělávání a kulturu. Působí také jako teoretik architektury a pedagog.

Abstract (English)

Many historians have tried to find out Brno castle in the region of Brno city but it was a false historical investigation. It has been proven from historical documents that Bruneswerde was located in Beskydy in the rural area of present village Ostravice. Other historical documents gave information about Bruneswerde as the Brno Castle. That means the Brno Castle had to be founded not at Brno (as it have been considered for many years) but it was located in Beskydy at Ostravice.

Study of historical documents, legends and many others from architectural, historical and geographical point of view have helped to discover the general idea about medieval landscape and settlement organisation in Moravia. The holy city – Civitas Dei had been located in Bruneswerde region in early ages as the centre of European culture, education and spiritual life.

32. NOVÁ ARCHITEKTURA ČSR

Ladislav Mohelník

Klíčová slova: nová architektura, funkcionalismus, sorela, Oldřich Starý, VUT v Brně

Key Words: New architecture, Functionalism, Sorel, Oldřich Starý, Technical University of Brno

Do nového roku 1948 a svého 7. ročníku existence vstoupil časopis Architektura ČSR lednovým vydáním s redakčním heslem „Řád je základem architektury; libovůle je cestou k úpadku“.[1] Redakce se v přelomových momentech dějin přihlásila ke své zodpovědnosti za další vývoj naší architektury velmi předvídavě již v intencích potřeb budoucí socialistické společnosti. Zkušený a životem protřelý šéfredaktor Oldřich Starý svůj další veletoč a svoje moudro opíral ve srovnání s prvním ročníkem spojených časopisů Stavby, Stavitele a Stylu z roku 1939 již o mnohem užší a zcela nekonfliktní okruh stálých redakčních pracovníků. Předváleční vyhraněněji ladění architekti, kteří se dokázali v rámci více názorových platforem tvrdě o věc architektury střetávat, vyklidili již předem pole architektům kompromisu, jejichž jména, tvorba, ale i názory na architekturu nám dnes většinou nic neříkají.

Za mnohé může nepochybně válka a tříletá pauza ve vydávání časopisu, která následovala krátce po příznačném celostránkovém oznámení, že …zastupující říšský protektor v Čechách a na Moravě a náčelník bezpečnostní služby, SS – Obergruppenführer a generál policie Reinhard Heydrich podlehl 4. června 1942 vážnému zranění, které utrpěl při vražedném útoku, jenž dne 27. května byl na něj spáchán. Následovalo již jen několik kvalitních článků a upozornění vydavatele, že z technických důvodů je nucen omezit počet čísel pro zbývající období ročníku.[2] Do poslední chvíle však zde uprostřed války vycházejí články o nové architektuře, jako ještě naposled o Fuchsově Správní budově fy ALPA v Brně. Žádnou zmínku o dříve převládajícím funkcionalismu zde sice nenajdeme, ale důraz na hygienu a dobrý provoz si Bohuslav Fuchs ještě naposled uvést dovolil.[3]

Je všeobecně známo, že Adolf Hitler měl zcela jiný vkus, než jakým oplývala nejen naše meziválečná avantgarda. Střet nacionálního a internacionálního pojetí architektury zde byl v politických souvislostech naprosto zjevný a pochopitelný. Přesto nenechal například funkcionalistickou vilu Tugenthat v Brně zbourat, ale využil ji pro svoje elity. Hitler v architektuře neviděl jen primitivní bojovný nástroj své ideologie, ale také projev duševní síly a harmonie jako základu pro svůj Nový Řád.[4] Svými nevídanými kompozičními nápady jej uchvátil Albert Speer do té míry, že mu velmi dlouho i uprostřed válečné vřavy odpouštěl mnohé poklesky. Diktátora jeho formátu muselo například velmi potěšit obohacení klasického rejstříku o třetí výraznou osu symetrie, o vertikálu reflektorového nebeského představení v Norimberku roku 1934, překonávajícího katedrální gotiku, jak ve své dimenzi, tak i mystičnosti. Není divu, že právě v něm Hitler viděl budoucnost Německa a jakýsi svůj prototyp nadčlověka.

Zatímco gigantické měřítko a symetrie je v politice extremním harmonickým projevem absolutní moci, může mít řád a harmonie v architektuře ještě nekonečné množství jiných podob. Harmonické kompozice a architektura ruských konstruktivistů od Tatlina, Ladovského, Maleviče… novátorsky rozšířily toto bohaté spektrum o nové velkorysé vize, které internacionálnímu pojetí Leninovy politiky dočasně konvenovaly snad právě pro svoji nedosažitelnost a nereálnost. Stalin této libovůli udělal definitivní přítrž bezprostředně po Leninově smrti a zavedl nový řád ještě mnohem dříve, než se Hitler v Německu stačil dostat k moci. Svoje velmocenské měřítko i diktát přísné kompoziční symetrie po vyhrané válce ordinuje Stalin již nejen svým koncentrákům a Potěmkinovým vesnicím doma, ale i svým novým zahraničním satelitům. Osa symetrie zákonitě vložená záhy do půdorysu socialisticky realistické Poruby není výrazem absolutní moci urbanisty Vladimíra Meduny, ale ani o svůj život se třesoucího prvního dělnického prezidenta Klementa Gottwalda, nýbrž je symbolem jedinečnosti a zbožnění samotného Stalina, jehož socha se na této ose musela ve vší servilitě nacházet. Bylo vlastně velkým nedostatkem a prohřeškem, že tato osa nemířila přímo do Moskvy. Její východo – západní orientace by však mohla z jiných ideologických hledisek vadit. Jak dosvědčila nejen pražská zkušenost s pomníkem na Letné, může tomu být pouze tak dlouho, dokud tato dynastická moc a ideologie trvá.

Bez hlubšího přemýšlení může být a taky bylo úvodní heslo o řádu jako základu architektury líbivé jak pro moci chtivého politika, tak i pro ambiciózního architekta. Jeden i druhý mu však může rozumět po svém a ze svého hlediska. Následující vývoj ukázal, že tím přechytralým, tím kdo ve skutečnosti primitivnímu stalinskému importu hloupě naletěl, byli především architekti sami.

Téměř tříletá válečná přetržka ve vydávání časopisu Architektura se po jeho obnovení v roce 1946 projevila v mnoha směrech. V názvu se nově objevuje ČSR. Zrcadlí se v tom již tehdy snaha hrát jakousi ústřední politickou roli mezi architekty. Oldřich Starý takto koncipuje i svůj úvodní projev, ve kterém již míří k socialismu jakožto odvěkému cíli nové architektury. Poněkud se opakoval, protože již v roce 1940 organizoval v Praze výstavu Za novou architekturu jako nabídku tehdejšímu okupačnímu režimu, který však již měl zcela jiné představy než funkcionalistické. Vydavatelský kolektiv byl nově rozšířen například o Bohuslava Fuchse, jehož jméno bylo dříve spojeno s redakcí Stavitele, slovenského zástupce v osobě Emila Belluše, Václava Hilského, Viléma Kuby, Václava Roštlapila…

Obr. 32‑1 Blok architektonických pokrokových spolků v čele s prof. arch. Oldřichem Starým prosí 4. 7. 1946 pana presidenta Dr. Edvarda Beneše o dobrozdání ke svým záměrům budoucího budování socialismu

Zájemců o budování socialistické architektury nebylo málo. Již 17. 7. 1945 se sešel Blok architektonických pokrokových spolků (BAPS) slibující budování socialismu, odborovou aktivitu, přátelství sovětským architektům, ale ještě také i západním spojencům. Václav Hilský vyhlásil cíl vybudování jednotného Svazu architektů – projektantů v ČSR.[5] Karel Janů si pochvaloval, že se díky pokrokovým architektům podařilo zabránit vzniku stavovsky organizované Komory architektů, zkompromitované cechovními manýrami fašistů, málo centralistické a nezávislé na odborech.[6] Stanislav Semrád přichází s odsouzením reakčních proudů v architektuře let 1939 – 1945, s odsouzením nadřazování intuice a pudu nad rozum, odsouzením falešné cesty nacistů za formou, jež ve skutečnosti může být dána pouze opravdovým členům lidského společenství nové doby a sociálně realistického pojetí architektury.[7] Tvoření v architektuře zůstává však nadále syntetizující tvorbou splňující požadavky účelu, techniky, hospodárnosti, psychologie i estetiky. Před stavebnictvím však stojí problém zprůmyslnění, a proto je třeba navázat na racionalistické období nové architektury. Otakar Nový spojil ve svých úvahách architektonický s politickým činem a Jaroslav Fragner předestřel budoucnost socialistického plánování. Kdo chce být vizionářem, musí navštívit Moskvu. Někteří se vracejí odhodlaní, jiní otřesení. Jiří Kroha patřil k těm prvním až do soudného dne. Společenský vývoj dával hned po válce zapravdu jeho celoživotní aktivitě. Sociologie se u něj stala pro architekta nejdůležitější součásti práce. Hlásá nyní nejen teze nové architektury, nýbrž architektury pokrokové, to znamená takové, která vyjadřuje sociální, kulturní a politické teze ideologie.[8] Nejen Jiří Kroha se tímto okamžikem začíná „smažit ve vlastní šťávě“ bytostného revolucionáře, jehož doba pasuje do role prvořadého architektonického reakcionáře, který nepokrytě zradil avantgardu. Musíme mu zde přiznat nejen prioritu importu významového obsahu pojmu poprvé vysloveného Stanislavem Semerádem a nám dnes známého již v poněkud pejorativní podobě, SORELA, musíme mu přiznat i nejpreciznější analýzu politické situace, jež velela učinit ve své práci krok zpět. Mýlil se však v jedné podstatné záležitosti, když se ve svých sociologických úvahách domníval, že budoucí architektura u nás bude určována zájmy pracujícího člověka, vyžadujícího historizující architekturu. Nepochopil anebo nechtěl pochopit, že tuto formu architektury v totalitním Sovětském svazu (podobně jako i v demokracii USA) nikdy neurčoval skutečně pracující člověk, ale vždy pouze politický pohlavár a jeho politická moc a vkus.

Dne 4. 7. 1946 lobovala ambiciózní dvanáctičlenná delegace BAPS za své zájmy u prezidenta Beneše. O málo později, 22. 8. 1946 již „kuli spiklenci pikle“ s Klementem Gottwaldem. Organizovaná skupina architektů se stále více orientovala na politickou a odborovou činnost. K již zmíněným architektům je nutno ještě doplnit jméno Ladislava Machoně, s jeho téměř monotematickým vydáním Architektury ČSR 6/1947 věnovaným oslavě založení Moskvy, k němuž se přidala i Marie Benešová. Vrcholem frenetického nadšení nad podobou tehdejší historizující sovětské architektury je velmi sugestivní, podrobná a především vrcholně demagogická a na úrovni KGB připravená hanebná práce Jiřího Štursy, věnovaná mimo jiné i výčtu komunistických vymožeností, pro naši architekturu a architekty stále ještě naštěstí nedostižných. Po jejím přečtení se ti nejpokrokovější nemohli již nepochybně dočkat, až Gottwald dostojí svému slibu a těm reakčním intelektuálkům, o nichž se hovoří zatím vždy jen nejmenovitě, zakroutí po ruském vzoru krkem. 23. 4. 1947 vyzývá BAPS slovanské architekty k užší spolupráci a začíná hovořit o bratrských národech. Zve do Prahy zástupce sovětských, jugoslávských, polských a bulharských architektů v jakémsi předznamenání internacionální spolupráce RVHP a Varšavské smlouvy. Pro Dušana Jurkoviče to byla zřejmě již jedna z jeho posledních nacionálních aktivit, protože únorového vítězství se již nedožil. Bezprostřední poválečné období s dvouletým plánem obnovy bylo z hlediska úmrtnosti pro architekty snad ještě dramatičtější než celá předchozí válka, která bohužel vzala za oběť údajně jednatřicet architektů. Architektonickou tvorbu kromě Dušana Jurkoviče těsně po válce navždy, ale ještě se ctí, opustil také Kamil Roškot, Josef Gočár, Alois Mezera, Čeněk Musil, Emil Králík a mnoho dalších. Jiní zase, jako například Jaromír Krejcar, si postupně a nenápadně začali připravovat půdu pro odchod do ciziny, čímž pro nás později přestali existovat také.

Smrt anebo emigrace se staly pro architekta tím málem možností, jak se vyhnout naprostému ztrapnění, jež si připravili svoji snahou zachytit nový vítr snad téměř všichni účastníci Veřejné soutěže na Staroměstskou radnici v roce 1946. Pořadím nejúspěšnější F. M. Černý v tomto směru svým imperiálním návrhem všechny překonal. Moc nescházelo a mohli jsme mít kousek Rudého náměstí z Moskvy přesazený rovnou na Staroměstské náměstí. Na stále ještě rutinně funkcionální půdorysy začali servilní architekti roubovat monumentální a symetrizující kompozice a především masivní obložené fasády, jež se měly líbit pracujícímu lidu. Antonín Černý, Václav Hilský, Adolf Benš, Jan Gillar, Otakar Novotný, Ladislav Machoň, Augusta Müllerová, ale třeba i slavný Pavel Janák se z hlediska svého předchozího díla propadli do oblasti pokleslé architektury. Ani souhrnné hodnocení od Oldřicha Starého, hledajícího na soutěži svých soudruhů něco pozitivního, nebylo ve své době o mnoho příznivější.[9] Arogantní návrh Pavla Janáka a Jana Slavíka byl formou opravy publikován se servilní úctou dokonce opakovaně, ale ani přes snahu o dodatečné úpravy z něj nic kloudného nevzniklo.[10]

Další velká soutěž na budovu Národního shromáždění nedopadla o mnoho lépe. První cena nebyla udělena. Návrh Františka Čermáka a G. Paula byl sice megalomanský a navenek relativně střízlivý, ale tím bezohlednější byl k hradčanskému panoramatu. Primitivními představami radostného zítřka byl prolezlý především zevnitř. Nevyslovená povinná účast sochařů zpečetila i osud Jaroslava Fragnera, na jehož návrhu se podílel Vincenc Makovský. Rozervanost, se kterou Makovský návrh posouval do podoby Parthenonu s tympanonem zbožštělé opilecké kompartie, zatímco Jaroslav Fragner měl více na mysli Reichstag, odsunula i tuto soutěž na smetiště. Diagnóza soutěže probudivšího se Pavla Janáka poukázala na jednoznačnou a rychle postupující schizofrenii naší architektury.[11]

Kde se vzala, tu se vzala, 12. července 1947 byla v Brně jednomyslným hlasováním jakýchsi delegátů ustavena Unie architektů ČSR. Čestnými předsedy se blahosklonně stali Dušan Jurkovič a Oldřich Starý. Někteří architekti se ještě asi ani takovouto novinu nestačili dovědět, a už měli jednotnou celostátní organizaci architektů i s pevným organizačním řádem, po které údajně tak dlouho toužili. Od prvního okamžiku byla hlavním tématem konspirativního houfování soudruhů architektů výsada projekčního oprávnění, ale také demonstrace připravenosti na velké budoucí události, o čemž musel být spraven nejen pan president, ale především vládní činitelé. Snad bylo někdy dějinami mezinárodního komunistického hnutí objasněno, kde a za jaké účasti se tato akce v Brně skutečně konala a kdo vlastně reprezentoval ono tajemné presidium, jehož předsednictví převzal Jaroslav Pokorný. Pouze spekulativně je možno dovodit, že někde u lože chřadnoucího národního umělce Dušana Jurkoviče tehdy klečelo několik unijních soudruhů architektů, kteří se s ním definitivně rozloučili překvapivě brzy, 21. 12. 1947. Ale celkový počet architektů tehdy výrazně přesahoval jen v Čechách a na Moravě tisícovku. Většina z nich na žádné houfování neměla náladu a měla jiné starosti, což se pro budoucnost stalo ovšem osudným. Aparátčíci již byli na definitivní zúčtování s buržoazním funkcionalismem velmi dobře připraveni.

Z okruhu vydavatelů časopisu Architektura ČSR se již dříve ztratil podnikavý i názorově málo přizpůsobivý Bohuslav Fuchs a úvodníky Oldřicha Starého nepokrytě zdegenerovaly do oslavného stalinského tónu.[12] Tučným písmem již nebyly sázeny české titulky obrázků, ale především ruské a to dokonce v azbuce. Pravděpodobně proto, aby si i agenti KGB lépe početli o úspěších budování SSSR, s nimiž naše k budoucím bojům nažhavené soudruhy seznámil předseda Svazu architektů a místopředseda Akademie architektury SSSR Karo Alabjan.[13] Žádnými konstruktivistickými skvosty architektury spojenými s iluzí tvůrčí svobody se však pochopitelně pochlubit nechtěl a ani nemohl, takže produkty otrocké práce musel svým obdivovatelům presentovat z velké dálky a hodně mlhavě.

Po aféře s Pavlem Janákem se Oldřich Starý mohl jen sotva vymlouvat na kvalitu tisku. Úpadková úroveň architektonického myšlení se v nové politické situaci stala nejen jemu po celý zbytek dlouhého a plodného života vlastní. Ani v období dočasného vzepjetí, okolo roku 1968, nedosahoval pod jeho vedením časopis Architektura ČSR úrovně, kterou měl časopis Stavba, rovněž pod jeho vedením, již v roce 1938, ale dokonce již i v roce 1928. Vlastně i první ročník Stavby z roku 1922, tehdy ještě s jinou redakcí, měl vyšší odbornou úroveň a přinejmenším srovnatelnou grafiku. S funkcionalismem bylo v jediném a jednotném odborném architektonickém mediu definitivně zameteno, a jeho hlavní protagonisti byli připraveni k dalším úkrokům vzad. Hned 25. 2. 1948 oslovuje Unie architektů ČSR Klementa Gottwalda, vyjadřuje mu úctu k jeho nadlidskému úsilí a ujišťuje jej, že stojí v jedné frontě se všemi pokrokovými silami za ním.[14]

Desítky let je posléze na Vysokém učení technickém v Brně, dřívější Mece funkcionalismu, působišti Králíka, Krohy, Karfíka, Fuchse, Rozehnala, Krejcara, Formáčka, Kalivody, Halabaly a dalších, toto slovíčko institucionálně prakticky zakázáno. Ve výuce architektů jej za socialismu pošeptali studentům jen ti nejodvážnější pedagogové a to tak, aby se to pokud možno nedověděl Meduna, Bártek, Veselý… V centru města, v dnes již neexistujícím antikvariátě na České, je v té době jeden sloupec regálu plný svázaných prvorepublikových ročníků Stavby, Stavitele, Architekta SIA, Stylu a podobně z nepotřebných pozůstalostí sublimujících architektů i s věnujícími podpisy Fuchse, Krance… V Brně plném architektů a funkcionalistické architektury tuto odbornou literaturu nikdo nekupuje a leží tam celá léta. Deset, dvacet, třicet korun stojí celý ročník časopisů. Dvacet korun je mnoho za mírně neucelený ale vynikajícími konstruktivistickými myšlenkami prosáknutý ročník 1924 ruské Současné architektury, který dnes u nás snad ani v žádné vědecké knihovně nenajdete. Osmadvacet korun za katalog výstavy ve Štutgartu z roku 1927. Loosova Bytová kultura 1924 – 1925 za pouhých 45 Kč. Ještě po roce 1990 jste se kupodivu mohli podělit s bezdomovcem u kontejneru před Fakultou architektury o vyhozené skvosty funkcionalistické literatury i s katedrovými razítky a jmény pedagogů. Antikvariát je tehdy ještě jednou, a není to bohužel asi naposled, naplněn pro brněnskou fakultu architektury zrovna nepotřebnou literaturou. Jeden ročník časopisu tam již sice koupíte řádově za více než desetinásobnou cenu, ale v Německu stále ještě minimálně stonásobnou. Takové absurdity nejsou běžné a normální, jsou podmíněny právě mimořádným lidským a kulturním úpadkem, provázeným převrácením hodnot, ve kterém neúměrně dražší a z devadesáti procent opsaná normalizační kučerovská skripta ve fakultní knihovně jsou dodnes pouze vrcholem bezduchého ledovce, pomalu tající koule na noze fakulty architektury. Politika a především ideologie a dnes také korupce toto beztrestné převracení hodnot dočasně umožňují, ale postavit kvalitní architekturu nikoliv. Tuto zázračnou schopnost nemá pochopitelně a priori ani demokracie. Ta může a někdy tak skutečně i činí, pouze vytvořit rámec a podmínky, ve kterých se architektura ze svobodné vůle tvůrce zrodí. Společnosti prakticky nezbývá, než ji buďto již před narozením potratit, anebo později jen přihlížet tomu, jaká bude? Nejen mentálně postiženým se takto rizikově může i v demokracii k všeobecnému zděšení narodit třeba i rádobyfunkcionalismus jako Brno.

Obr. 32‑2 Návrh Jiřího Krohy na budovu architektury a stavebního inženýrství Vysoké školy technické v Brně, ilustrující jeho teze socialistického realismu, svoji architektonickou kvalitou i přes krok zpět od funkcionalistické avantgardy převyšuje výsledky pozdějších soutěži na této škole

Obr. 32‑3 Soutěžní návrh Pavla Janáka na Starou radnici v Praze v roce 1946 odráží jeho nejistotu a konzervativní myšlení, s nímž právě opouštěl funkcionalistické ideje stejně bolestně jako kubistické o dvacet lét dříve

Obr. 32‑4 Soutěžní návrh na národní shromáždění Oldřich Starý uvedl v Architektuře ČSR jako uvědomělý příklad snahy o vyjádření ideového obsahu architektury tektonickými prostředky, čímž Jaroslav Fragner odčiňuje svoji dosavadní rafinovanou technicistní práci pro třídního nepřítele, pro velkoburžoazii

Obr. 32‑5 Mlhavá idyla sovětského socialisticky realistického vzoru publikovaná Oldřichem Starým a Karo Alabjanem v Architektuře ČSR 10/1947 po 30 létech budování komunismu

LITERATURA


[1] Redakce Do roku 1948. Architektura ČSR 1/1948, Unie architektů ČSR, Praha 1948, s. 1

[2] Vydavatel Pánům předplatitelům a čtenářům. Architektura 1942, Klub architektů Praha 1942, s. 163

[3] FUCHS, B. Správní budova fy ALPA v Brně, Královo Pole. Architektura 1942, Klub architektů Praha 1942, s. 225

[4] SERENYOVÁ, G. Albert Speer: Zápas s pravdou. BB art 1998, ISBN 80–86070-39–5

[5] HILSKÝ, V. Organisace BAPS. Architektura ČSR 1/1946, Klub architektů Praha 1946, s. 6 – 7

[6] JANŮ, K. Organisace stavebnictví. Architektura ČSR 1/1946, Klub architektů Praha 1946, s. 7 – 8

[7] SEMRÁD, S. Poslání architekta a organisace jeho práce. Architektura ČSR 1/1946, Klub architektů Praha 1946, s. 8 a 11

[8] KROHA, J. Manifestační projev. Architektura ČSR 1/1946, Klub architektů Praha 1946, s. 22 a 24

[9] STARÝ, O. Veřejná soutěž na staroměstskou radnici. Architektura ČSR 2/1947, Klub architektů Praha 1947, s. 37 – 53

[10] STARÝ, O. Oprava. Architektura ČSR 9/1947, Klub architektů Praha 1947, s. 289

[11] STARÝ, O. Poznámky k soutěži na budovu národního shromáždění. Architektura ČSR 7/1947, Klub architektů Praha 1947, s. 197 – 208; JANÁK, P. K soutěži na budovu národního shromáždění. Architektura ČSR 7/1947, Klub architektů Praha 1947, s. 208 – 220

[12] STARÝ, O. Poučení architektů ze článku J. V. Stalina „Marxismus v jazykovědě“. Architektura ČSR 11/1950, Unie architektů ČSR, Praha 1948, s. 41 a 44

[13] ALABJAN, K. Třicet. Architektura ČSR 10/1947, Klub architektů Praha 1947, s. 293 – 295

[14] Unie architektů ČSR. Klementu Gottwaldovi. Architektura ČSR 2/1948, Unie architektů ČSR, Praha 1948, s. 41 a 44

 

31 HRAD BUCHLOV

Josef Hrabec

Klíčová slova: Románsko-gotický hrad, tři významné šlechtické rody, stavební vývoj hradu, zachovalost hradu

Key Words: Romanesque-Gothic castle, three significant aristocratic lineages, castle building alterations, castle haleness

31.1 POČÁTKY HRADU

Hrad se tyčí na osamělém vrcholu jihovýchodního okraje pohoří Chřiby. Tato lokalita byla osídlena již v pravěku. Vedla tudy jantarová stezka spojující země mezi Jaderským mořem a Baltem, v těsné blízkosti hradu, na Holém kopci, byly nalezeny stopy prehistorického hradiště z okruhu plátenické kultury, a ke všemu se nedaleko nalézá velký pískovcový útvar, snad megalitický dolmen, zvaný Králův stůl. Na nedalekém kopci zvaném Modla objevili archeologové pozůstatky osídlení z doby železné a malé keltské sídlo z 2. století př. n. l., považované za kultovní místo.

Podle pověstí založila hrad Buchlov markomanská královna Fritigilda, která přestoupila na křesťanství a snažila se ve svém okolí vymýtit pohanství. Jednou objevila v místě dnešního hradu jeskyni s pohanským obětištěm bohu lovu. Dala je zničit a místo něj postavit hrádek, který později dostal jméno Buchlov.

V období Velkomoravské říše bylo území jižně od pohoří osídleno slovanskými kmeny. Jedním z nejmocnějších sídel bylo nedaleké hradisko ve starém Městě u Uherského Hradiště. Hradu nejbližší bylo hradisko na Hoře sv. Klimenta u Vřesovic.

31.2 HISTORIE HRADU

V počátcích přemyslovského státu tvořilo toto území hranici mezi Moravou a Uhrami. Snahou panovníka tedy bylo je kolonizovat a posílit řadou opěrných bodů královské moci – opevněných měst a hradů. Hrad byl založen dříve, než se jeho jméno objevilo v první písemné zmínce. Ta pochází z roku 1301, kdy lovčí Albert ze Zdounek dosvědčuje existenci hranice mezi lesy patřící velehradskému klášteru a hradu, a to k roku 1277. Od svého počátku byl významnou královskou pevností na důležité hranici, a teprve s nástupem renesance, v roce 1511, přešel do majetku moravské šlechty.

Od počátku přemyslovského státu působily v pohraničních lesích kolem hradu tzv. stráže, též hajní či lovci, jejichž úkolem bylo chránit hranici před blížícím se nepřítelem záseky a zákopy, informovat o jeho pohybu, pečovat o zemské stezky, doprovázet a chránit kupce. Časem začali vykonávat zemské právo – trestali nejen lesní pych, ale také krádeže, vraždy, loupeže a čarodějnictví. K výkonu tohoto práva se podle potřeby scházeli na Buchlově. O své činnosti vedli záznamy, tzv. Černé knihy práva loveckého při hradě buchlovském.

Význam hradu jako opory královské moci dokazuje pokus husitů o jeho zdolání v roce 1421. Husité pod velením Bedřicha ze Strážnice a Tomáše z Vizovic poničili i nedaleký Cimburk, oblehli Kyjov a Uherské Hradiště a vypálili klášter na Hoře sv. Klimenta. Buchlov byl poškozen i za války Jiřího z Poděbrad s uherskými vojsky Matyáše Korvína v roce 1468. Třebaže byl od počátku 15. století zastavován královským věřitelům, plnil neustále svoji primární funkci. Prvními známými zástavními držiteli byli od roku 1407 Lichtenštejnové, v letech 1423 – 34 držel hrad uherský velmož Stibor ze Stibořic, od roku 1437 až do šedesátých let 15. století Čeněk z Mošnova se svými syny. Roku 1468 jej do zástavy dostal Jan Boček Kuna z Kunštátu, strýc krále Jiřího z Poděbrad (a z Kunštátu). Posledními zástavními držiteli byli od roku 1482 příslušníci významného moravského rodu Cimburků, konkrétně Ctibor Tovačovský z Cimburka a jeho bratr Adam. Až roku 1511 byl darovací listinou Vladislava Jagellonského alodisován a připadl Arklebovi Trnavskému z Boskovic jako odměna za pomoc v boji proti Turkům. K majetku královské koruny již hrad připojen nebyl.

Arkleb Trnavský z Boskovic patřil ke starému moravskému rodu a zastával v markrabství moravském významné funkce. Hrad však brzy, již v roce 1520, prodal Žerotínům, kteří jej drželi do roku 1544. Tohoto roku přešel hrad se všemi majetky převodem na Jana Ždánského ze Zástřizl. V držení tohoto rodu hrad zůstal celých sto let.

Synovec Jana Ždánského Jindřich z prakšické větve Zástřizlů, který se ujal dědictví po svém bratru Zikmundovi, proslul spory s velehradským klášterem a díky nim se dostala do pověstí o hradu jeho manželka Kateřina Rájecká z Mírova. Jindřich byl totiž po vleklých sporech blízko hradu zabit vlastním mečem, a podezření, kromě opata velehradského kláštera, padlo i na ni. Kateřina se totiž brzy po jeho smrti provdala za Viléma Zoubka ze Zdětína, což zavdalo příčinu k úvahám o úkladné vraždě. Zanedlouho nato však zemřela, a její duch bloudí po hradu dodnes.

Jindřichův syn, Jiří Zikmund Prakšický ze Zástřizl, byl vychován v duchu renesance. Cestoval po Evropě, studoval v Ženevě. Pečoval o své panství a usiloval o jeho hospodářský vzestup. Zemřel ve věku 32 let v roce 1614. Panství spravovala až do dospělosti syna Miloty jeho žena Eliška Gedeonka Kotvrdovská z Olešničky, která v letech stavovského povstání rozšířila majetek o zástavu panství velehradského kláštera. Po porážce povstání však o něj přišla. Milota ze Zástřizl i jeho matka zemřeli v roce 1644. Protože Milota byl svobodný a bezdětný, přešlo panství na jeho sestru Kunhutu a jejího manžela Diviše Petřvaldského z Petřvaldu.

Rod Petřvaldských z Petřvaldu byla stará moravská šlechta, jejíž příslušníci drželi hrad celkem 156 let. Prvním z nich byl Hanuš Zikmund, syn Diviše Petřvaldského a Kunhuty ze Zástřizl. Během svého života dosáhl významného postavení a udržoval dobré styky se dvorem Ferdinanda III. Založil kapli sv. Barbory, která sloužila jako rodinná hrobka Petřvaldských a později také Berchtoldů. Za jeho držení musel také hrad vzdorovat švédskému obležení. Protestantští Švédové hodlali hrad katolického pána vyloupit a vypálit. Zabránilo tomu jen vysoké výpalné, které Hanuš zaplatil.

Jeden z jeho dvou synů, Jan Dětřich, podobně jako řada jiných pánů této doby, podlehl zvyšujícím se nárokům na kvalitu bydlení a nechal pro svoji manželku Alžbětu Eleonoru, hraběnku z Colona-Felsu, vystavět v Buchlovicích zámek. Když roku 1734 zemřel, ujal se buchlovského panství jeho starší syn Zikmund Karel. Se svou manželkou Marií Krescenií ze Schrattenbachu měl dvě dcery a syna Bernarda Jana. Bernard Petřvaldský zdědil po otci a bezdětném strýci Amandu Antonínovi velký majetek. Zemřel však velmi mlád, v roce 1763, ve věku 29 let, a to otráven jedem, který mu snad byl podán nedočkavými příbuznými z rodu Kuenburků. Jeho sestrám Marii Eleonoře a Marii Terezii tak připadlo jen buchlovské panství a vesnice Žeravice. Marie Terezie se spolu se svým druhým manželem, Prosperem hrabětem Berchtoldem z Uherčic, za něhož se provdala roku 1744, stala zakladatelkou větve rodu Berchtoldů, který hrad držel až do roku 1945. Měli spolu pět dětí, z nichž druhorozený syn Leopold František Xaver, se stal prvním majitelem Buchlova z tohoto rodu. Posledním z rodu Petřvaldských byla jeho teta Eleonora, laskavá, starostlivá paní svých poddaných, která jako by předznamenala budoucí vztahy mezi Berchtoldy a lidem na jejich panství.

Leopold Berchtold naplnil odkaz své tety vrchovatou měrou. Byl vzdělaný, ovládal řadu jazyků, procestoval téměř celou Evropu, Malou Asii a severní Afriku. Mnoho úsilí a finančních prostředků věnoval na osvětu i praktickou péči o poddané na poli zdravotnictví, školství, zemědělství i péče o sirotky. V roce 1797 nechal zřídit z hospodářského stavení malou nemocnici s bytem lékaře, ve které byla nemocným věnována bezplatná péče. Posléze přeměnil na nemocnici zámek v Buchlovicích. Provoz nemocnice ovšem představoval pro jeho panství veliké finanční zatížení. Zemřel v roce 1809 na tyfus a rodina vzápětí po jeho smrti veškerou lidumilnou činnost ukončila.

I další příslušníci rodu měli mimořádný vztah k obyvatelstvu žijícím na panství. Nevlastní bratr hraběte Leopolda dr. Bedřich Všemír hrabě Berchtold (1781-1876) byl podobného ražení – lékař, botanik a lidumil, který ochotně pomáhal potřebným. Také stejnojmenný pra-pravnuk hraběte Leopolda Berchtolda Leopold II. (1863-1942), podobně jako jeho předek, nechal v Buchlovicích postavit nemocnici a zřídit mateřskou školku. Posledním majitelem panství byl syn Leopolda II. dr. Alois Berchtold; bylo mu znárodněno v květnu 1945.

31.3 VÝVOJ HRADU

Přesné datum založení hradu není z písemných zpráv známo, ale podle nejstaršího kamenného pozdně románského oblouku, dodatečně vsazeného do hradní kuchyně v západní věži, je možné je položit přibližně do poloviny 13. století.

Nejstarší dispozici hradu utvářela morfologie skalnatého návrší, na němž hrad stojí, a také vzory hradů tzv. podunajského typu. Sestávala ze dvou hranolových věží, svírajících mezi sebou nevelký palác. Celek uzavírala zalamovaná, 2 m silná obvodová hradba. Ve směru východ-západ má délku cca 50 m, ve směru sever-jih 35 m. Východní věž o rozměrech 9×10 m byla natočena k přístupové komunikaci hranou a jejím úkolem bylo chránit strategicky významné místo stavby. Západní věž je půdorysně o něco větší – 10×10 m – a sloužila jako věž útočištní.

V další stavební etapě, spadající přibližně do 70. let 13. století, byla k jihovýchodnímu nároží paláce přistavěna věžovitá stavba, která byla v přízemní průjezdná a v jejímž prvním patře byla zřízena hradní kaple. Náročně výtvarně  a architektonicky vypravený prostor byl zaklenut dvěma poli křížových kleneb se slepými arkádami a hrotitými okny. Tento mimořádný projev dvorského umění z okruhu Přemysla Otakara II. se dochoval jen zčásti – při dobývání hradu vojskem Matyáše Korvína byla kaple poškozena a následně zrušena. Tehdy byl také zničen jednopatrový palác při severní hradební zdi, který nahradil původní hospodářská stavení.

Významnou stopu ve stavebním vývoji hradu zanechali během svého krátkého držení moravský zemský hejtman Ctibor Tovačovský z Cimburka a jeho bratr Adam. K severní hradbě nechali přistavět palác propojující obě věže, jehož reprezentační místnosti v patře, včetně nové kaple, jsou zaklenuty křížovými a síťovými klenbami Síťové klenby a subtilní cihlová žebra jsou odrazem pozdně gotické architektury a právem řadí cimburskou etapu k tomu nejcennějšímu, co je na hradě k vidění.

Renesanční etapa vývoje a stavebních proměn hradu se odehrála v letech 1544-1613. Poměrně rozsáhlé úpravy hradu nechal provést Jan Ždánský ze Zástřizl. Bylo posíleno opevnění hradu o další hradební okruh s válcovou břitovou věží zvanou Andělka. Byl přeložen vstup do hradu  a zazděn průjezd v jihovýchodní věži, přepatrována gotická kaple a zazděny liché arkády i okna. Za Jiřího Zikmunda Prakšického ze Zástřizl pak došlo k propojení západní věže s cimburským palácem, k výstavbě tanečního sálu poblíž hodinové věže a ke zřízení vinného sklepa.

Stavební změny provedené za Petřvaldských z Petřvaldu již příliš rozsáhlé nebyly a do hmotového uspořádání hradu se výrazně nepromítly. V roce 1662 byla obnovena první brána a posílena bastionem, což dokazuje alianční znak s uvedeným letopočtem. K severnímu křídlu byla přistavěna arkádová chodba. K samému konci 17. století byla na druhém nádvoří postavena konírna.

Během první poloviny 18. století se pak stavební dějiny hradu v podstatě uzavřely. Majitelé přesídlili na zámek v Buchlovicích. Hrad však neopustili. Za Berchtoldů došel nového využití jako muzeum vědecké a sběratelské činnosti posledních majitelů.

Dá-li se to tak říci, měl hrad Buchlov štěstí. Nepostihl jej osud mnoha jiných hradů a nezanikl v důsledku válečných událostí, nedostatku financí nebo díky nezájmu majitelů. Díky tomu se zachoval v dobrém stavu ve své středověké podobě, jen částečně pozměněné následujícími stavebními etapami.

Dnes patří Buchlov spolu s nedalekou kaplí sv. Barbory mezi nejvýznamnější, zdaleka viditelné památky moravského Slovácka. Je hojně navštěvován turisty a pravidelně se zde odehrává řada kulturních, zábavních i odborně zaměřených akcí.

Obr. 31‑1 Půdorys 1. patra hradního jádra (J. Hyzler)

Obr. 31‑2 Pohled na hrad od jihu (foto autor)

31.4 POUŽITÁ LITERATURA

  • PLAČEK, Jiří. Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí, LIBRI, Praha 2001, ISBN 80-7277-046-2
  • SEDLÁK, Jan. Buchlov a Buchlovice, Brno 1993
  • JAŠEK, A. Zkazky hradu Buchlova, Brno 1992
  • MENCLOVÁ, D. Beitrag zur Typologie der mährischen Burgen, in: Sborník prací Filosofické fakulty Masarykovy university v Brně, 1971, 91 n.

O autorovi

Doc. Ing. arch. Josef Hrabec, CSc. je architekt zabývající se teorii ochrany památek a pevnostními stavbami. Působí jako pedagog Ústavu teorie architektury FA VUT v Brně.

 

Abstract


The Buchlov Castle is a significant Romanesque-Gothic castle that guarded the trading paths leading from South Europe through Moravia to the Baltic Sea. The article deals with its history, building alterations from the 2nd half of 13th century till Baroque and also about its present usage.