27 ARCHITEKTURA – „ČIAROVÝ KÓD“

Viktória Szabóová

Kľúčová slova: architektúra, čiarový kód, hudba

Key Words: architecture, code, music

27.1 ARCHITEKTÚRA ČIAROVÉHO KÓDU

Čiarový kód sa stal hlavnou ikonou dnešnej spoločnosti. Usporiadaný neporiadok má symbolický obsah, jeho estetika priťahuje ľudské oko, je inšpiráciou pre vizuálne umenie.

Vplyvom čiarového kódu vzniká aj nový architektonický jav, ktorý nemôžeme nezbadať. Stále je viac budov – projektov, kde sa objavuje trend tzv.: architektúra – “čiarový kód”. Jej charakteristické znaky môžeme v prvom rade sledovať na fasáde /riešenie otvorov/, buď ako plánované rytmické, alebo náhodné rytmické striedanie otvorov a plných plôch.

Architektúra čiarového kódu nemá definitívnu filozofiu, a pravdepodobne ani nebude mať. Položme si otázku, čo je to vôbec? Trend, štýl, alebo iba gesto? Prípadne je to akýmsi prvým znakom výrazu nového zmýšľania? Nemôžeme však popierať, že tento jav existuje, ale dnešná literatúra nám neponúka žiadnu odbornú definíciu, tak ako táto moja práca, ktorá sa tiež nesnaží o úplnú charakteristiku tohto architektonického javu.

27.2 ČIAROVÝ KÓD

Pôvodnou funkciou čiarového kódu je rýchla výmena informácií medzi tlačeným výrobkom a počítačom. Pár čiernych línií obsahuje všetky dáta, informácia je kódovaná hrúbkou a vzdialenosťou medzi líniami. Prísny matematický poriadok s grafickým rytmom. Čiarový kód môžeme vnímať aj ako digitálnu typografiu dnešnej doby. U klasickej typografii je dôležitý pomer hrúbok čiar k sebe, vyváženosť kladných a záporných medzier.

Pravidlá vývoja čiarového kódu boli zušľachtené pomaly, po celé stáročia, ale vždy bez vplyvu na štýl vtedajšieho umenia a architektúry. Dnešná doba je charakteristická a osobitná s tým, že spája pojem čiarový kód s architektúrou. Použitie čiarového kódu v rámci architektúry sa javí skôr náhodným, ako vedomým. Napriek tomu, ale táto symbióza nemusí byť celkom náhodná.

Je tu otázka – prečo práve teraz? – čo ponúka, čím podporuje tento trend dnešná architektúra.

27.3 HUDBA NA FASÁDE

Jedným smerom súčasnej hudby je hudba komponovaná matematickými metódami. Pomocou kombinatoriky vytvára rytmické vzorce zo základných prvkov hudby. Otázka znie: Na ktorej úrovni môžeme hovoriť o umeleckom zážitku, kedy a dokedy vnímame tento vzorec ako hudbu?

Racionálna tvorba teda môže vytvoriť dielo, ktoré je vhodné na citovú manipuláciu. Katalyzátorom tejto činnosti je umelecké nadanie stvoriteľa, bez čoho by dielo ostalo fádne, neživé.

Podobnosť medzi hudobníkom – skladateľom tvoriacim hudbu pomocou matematických metód a architektom tvoriacim fasádu “čiarový kód” je veľká. K celkovému dojmu, pochopeniu takéhoto architektonického diela značne napomáha v štýle k nemu patriaca hudba, tak ako pochopeniu hudby jej konštrukčná analýza.

27.4 SÚČASNOSŤ

Stálym problémom súčasnej architektúry je kontext, snažiť sa o dialóg s okolím, ale popri tom zaviazať sa k aktuálnej dobe, a prezentovať konkrétne, súčasne hodnoty. Jedným z kľúčov je podoba formy /výraz/ napr. snaha o minimalizmus, o maximálne zjednodušené riešenie, ktoré sa ale ľahko môže prejsť do obsahovej prázdnoty. Hranica medzi čistou eleganciou a drsnou nudou je veľmi tenká.

Vo všeobecnosti ľudský rozum je pohodlný – túži po receptoch. V architektúre “čiarový kód” si našiel jeden z receptov. Takmer na každej architektonickej súťaži je niekoľko projektov – návrhov budov s fasádou čiarového kódu. Táto popularita nevychádza iba zo sympatie riešenia stavby pomocou čiarového kódu, ale z nároku na ponúkaný architektonický výraz.

Architektúra “čiarový kód” s veľkou pravdepodobnosťou vyrástla z moderny. Používa zvislé a vodorovné prvky, bez dekóru. Vďaka týmto prvkom sa dokáže prispôsobiť k okoliu. Tento pestrý rytmus uvoľní geometrickú prísnosť fasády, čím sa stáva budova humanitnejšou, v detailoch dokonalou, pre človeka prijateľnejšou. Táto umelecká sloboda architekta , prejavujúca sa na fasáde, robí budovu láskyplnou, čo znamená možnosť priamej komunikácie – vzťahu – spojenia s človekom.

Architektúra čiarového kódu prezentuje aj príklady z prírody, napr. rytmus stromov lesa, ako objavenie sa archaických pilierov. Ďalším dôležitým faktorom je faktor stability a labilita. Nejedná sa tu o statickú stabilitu, ale o zmyslovú, myšlienkovú, časovú stabilitu. Malá zmena v rámci existujúcej kompozície môže narušiť pôvodnú myšlienku autora. Voči tomu stojí architektúra čiarového kódu, ktorá je stabilnejšia a tolerantnejšie reaguje na zmeny. Pre architekta zaručuje väčšiu voľnosť a slobodu, toleruje neporiadok života, veď aj ona skrýva v sebe určitý spontánny neporiadok.

27.5 PRVÁ REALIZÁCIA

Prvým úspešným projektom, ktorý „využíva“ čiarový kód prišiel Jose Rafael Vallés Moneo. Jeho projekt – budova mestského úradu – radnice v Murcii, v Španielsku, ktorý nosí v sebe v čistej forme všetky charakteristické znaky tohto „smeru“.

Od tej doby sa zrodilo neskutočné množstvo budov architektúry čiarového kódu, ale len veľmi málo z nich mohla prekonať krásu a hodnovernosť tejto budovy.

V prípade Monea pravdepodobne nemôžeme hovoriť o novom architektonickom smere, lebo projektoval v tomto duchu len túto budovu, ale on objavil niečo, čím ovplyvnil zmýšľanie iných architektov.

Zaujímavým príkladom zo Slovenska, z Bratislavy je Administratívny objekt od pána architekta Ing. arch. Máriusa Žitňanského. Budova sa nachádza v centre mesta – Staré mesto na Rigeleho ulici, a je elegantným spôsobom začlenená do historickej zástavby.

Príťažlivosťou budovy je, že je naraz hravá a elegantná, umelecká a racionálna, odvážna a tichá. Raster ktorý stále ostáva, len sa skrýva za náhodnou.

Architekt sa tu uvoľní z pod prísnosti minimalizmu. Dáva nám predpoklad vzniku novej nezávislej, stále bohatej, do priestoru hlbšie vznikajúcej architektonickej formy, čím napĺňa svoju misiu.

27.6 POUŽITÁ LITERATÚRA

  1. El Croquis. Rafael Moneo 1967-2004. El Croquis, 2006. ISBN 84-8838-631-1
  2. http://www.archiweb.cz/buildings.php?type=arch&action=show&id=824
  3. http://archivum.epiteszforum.hu/muhely_utopia.php?muid=288
  4. http://www.kodys.sk/index.php?page=44
  5. http://www.fodor.sk/Spectrum/barcode.htm

Obr. 27‑1 Administratívna budova v Bratislave na ul. Rigeleho (foto autorka)

Obr. 27‑2 Detail fasády administratívnej budovy (foto autorka)


O autorce

Viktória Szabóová, po ukončení magisterského štúdia na FA VUT v Brne, nastúpila na doktorské štúdium. Jej im zameraním je súčasná teória – teoretické východiská súčasnej tvorby na Ústave teórií.

Abstract

Stálym problémom súčasnej architektúry je kontext, snažiť sa o dialóg s okolím. Dnešná doba je charakteristická a osobitná s tým, že spája pojem čiarový kód s architektúrou. K celkovému dojmu, pochopeniu takéhoto architektonického diela značne napomáha v štýle k nemu patriaca hudba, tak ako pochopeniu hudby jej kompozičná analýza.

Abstract (English)

Ever-lasting problem of contemporary architecture is a context, endeavour for a dialogue with others and environment.

The relation between barcode and architecture is a characteristic feature nowadays. The impression of the architectural work could be comprehended by a music style in the same way as understanding of the music composition.

 

 

25 HRAD CIMBURK U KORYČAN

Josef Hrabec

Klíčová slova: Bernard z Cimburka, historie a stavební proměny hradu, občanské sdružení na jeho záchranu, provedené stavební akce

Key Words: Bernard of Cimburk, history and construction development of the castle, association for its preservation, performed construction works

25.1 ÚVOD

V části jižní Moravy, vymezené přibližně městy Kyjov, Bučovice a Otrokovice, se rozkládá zalesněné, řídce osídlené pohoří Chřiby, ve středověku zvané Hříběcí hory. Měkce modelovaná oblá návrší, porostlá bukovými a smíšenými lesy, jsou korunována často velmi výraznými skalními výstupy, jejichž bizarní tvary dodávají místům tajuplnosti a vytrhují vnímavého pozorovatele ze současnosti. Na území Chřibů nalezli archeologové stopy po prehistorickém osídlení, prozkoumali málo zřetelné zbytky i poměrně zachované soubory středověkých staveb dosvědčujících někdejší význam tohoto území. Mezi posledně uváděné patří zejména zřícenina hradu Cimburku, „jednoho z nejspanilejších hradů Moravy“ (D. Menclová). Hrad stojí na návrší uprostřed lesů poblíž městečka Koryčan, nad přehradní nádrží říčky Kyjovky.

25.2 HISTORIE HRADU

Zakladatelem hradu byl s největší pravděpodobností Bernard z Cimburka. Hrad Cimburk, zvaný po jistou dobu Nový, byl již druhým sídlem tohoto jména, které Bernard stavěl. Území kolem horního toku Stupavy získal kolem roku 1320 svým druhým sňatkem se Sabinou s Koryčan. Bernard měl dobré jméno u dvora Václava II., Jana Lucemburského a jeho syna Karla IV., přátelil se s Jindřichem z Lipé a postupně se vypracoval mezi nejvýznamnější osobnosti moravské šlechty. Roku 1318 získal úřady královského mečníka a moravského podkomoří, projevil se také jako zkušený diplomat. Kolem roku 1330 směnil svá zboží na západní Moravě kolem Trnávky včetně Starého Cimburka s Jindřichem z Lipé a přesídlil na jižní Moravu, kde začal budovat své panství. Díky dobrým vztahům s panovníkem se mu podařilo získat svolení ke stavbě nového hradu, jehož podstatná část byla dokončena do roku 1351, kdy zprávy o Bernardovi mizí. Pro úplnou informaci o zakladateli hradu je nutné zmínit zajímavou hypotézu Jindřicha Kačera, podle níž nový hrad nebudoval Bernard z Cimburka, stavitel Starého Cimburka u Trnávky a moravský podkomoří, nýbrž jeho syn stejného jména z druhého manželství se Sabinou z Koryčan, který svoji kariéru završil jako hofmistr na dvoře Karla IV.[1]

Cimburkové však hrad nedrželi dlouho. V roce 1358 prodal Ctibor z Cimburka, vnuk Bernarda (otce) cimburské a střílecké zboží i s hrady moravskému markraběti Janu Jindřichovi, který usiloval o upevnění zeměpanské moci na Moravě vytvořením sítě hradů, jimiž by držel v šachu odbojnou šlechtu. Zeměpanským hradem byl Cimburk až do roku 1398, kdy jej markrabě Jošt, díky své domácí i zahraniční politice značně zadlužený, zastavil Čeňkovi z Drahotuš. Ani Čeněk hrad dlouho nedržel. V roce 1406 mu jej přepadem odebral Vok z Holštejna. Tento neobvyklý způsob nabytí majetku byl umožněn obdobím bojů mezi markrabaty Joštem a Prokopem, kdy loupeživí rytíři, jako byl Vok a jeho přátelé Jan Sokol z Lamberka a Hynek z Kunštátu, zvaný Suchý Čert, ovládali značné území Moravy. Za prokázané služby markrabě Jošt Vokovi z Holštejna roku 1408 držení hradu potvrdil. Vok padl roku 1420 v řadách vojsk císaře Zikmunda pod hradbami Vyšehradu. Jeho syn stejného jména se od císaře odklonil, přidal se k husitům a postoupil hrad svému příbuznému a stoupenci císaře Štěpánovi z Vartnova. Císař si při tomto převodu roku 1423 vymínil doživotní právo vstupu do hradu a jeho užívání k obraně královských vojsk a poskytl Štěpánovi z Vartnova prostředky na opravy škod, způsobených na hradě husitskými vojsky a ke zdokonalení obranného systému. Štěpán z Vartnova zemřel roku 1448 jako poslední mužský příslušník rodu bez přímých potomků. Hrad zdědily jeho tety – Žofie, Zuzana, Eliška a Jitka. V jejich držení zůstal hrad přes mnoho potíží až do roku 1493, kdy jej Štěpán z Lomnice, syn Žofie, postoupil Mikuláši Francovi z Háje, příslušníku rakouské vojenské šlechty (von Haagen). Páni z Háje drželi hrad do roku 1523, k tomuto roku už jako své vlastnictví, protože hrad byl roku 1520 se svolením krále Ludvíka alodisován, tj. převeden do dědičné držby. Novým dědičným držitelem hradu se stal Vilém z Víckova. Nebyl příliš bohatý, ale byl dobrým hospodářem a časem své statky značně pozvedl. Byl vstřícný ke svým poddaným a dobře pečoval i o hrad. Zdokonalil jeho opevnění o tři dělové bašty a provedl stavební úpravy paláce se snahou o zkvalitnění bydlení. Kromě toho byl dalším pánem na Cimburku, který dosáhl díky své politické činnosti velkého společenského významu a poct. Byl dobře zapsán na dvoře krále Ludvíka Jagellonského i Ferdinanda I a roku 1537 byl jmenován moravským hofrychtéřem. Zemřel bez potomků v roce 1549 a panství převzal jeho bratr Přemek. Ani on, ani jeho syn Jan Vilém již neměli k Cimburku takový vztah. Jan Vilém hrad roku 1568 prodal uherskému šlechtici Gabrielu Majláthovi, hraběti sikulskému, svobodnému pánu a stálému hraběti země Fogaroš. Pan Gabriel považoval hrad za dobrou investici, na Moravě se však příliš nezdržoval. Vedl nákladný život a časem upadl do finančních potíží. Po jeho smrti byly dluhy tak vysoké, že zbylé statky nestačily k jejich pokrytí. Vdova Anna Bannffiová však cimburské panství vykoupila a dokonce ještě rozšířila. Přes její dceru Alinu pak Cimburk přešel roku 1610 na Alinina syna Gabriela Horeckého z Horky. Rod Horeckých z Horky pak držel hrad až do roku 1742.

Horečtí z Horky nebyli nijak zámožní a jen dobrým hospodařením zlepšovali postupně hospodářský stav svého panství. Když ovšem začal Gabriel František kolem roku 1677 budovat v Koryčanech nový zámek jako sídlo rodu, nezbývaly mu již prostředky na údržbu hradu. Po přestěhování Horeckých do Koryčan sloužil hrad ještě nějakou dobu jako sídlo zaměstnanců panství. K roku 1709 je již zmiňován jako pustý.

25.3 STAVEBNÍ VÝVOJ

Místo, které Bernard pro stavbu nového hradu vybral, mělo celou řadu výhod. Zprvu ves, záhy městečko Koryčany bylo v přijatelné vzdálenosti, údolí říčky Stupavy (dnes Kyjovky) umožňovalo komunikaci s okolím a mimořádně výhodná byla i morfologie hřebene, na němž se stavělo. Tento přírodní útvar měl původně podobu ostrého skalního hřbetu vystupujícího z návrší, rozšiřujícího se na východním konci, na západním pak vytvářejícího podobu skalní homole o rozměrech přibližně 11 x 8 m. Hřeben je orientován od severo – východu k jiho – západu. Severním a východním úbočím spadá příkře do údolí ke Stupavě, z jižní strany byl však – z hlediska obranného – poměrně snadný přístup po rovině až ke skalnímu hřebenu, který se nad ni zvedal zhruba do 15 m výše. Směrem západním pokračoval hřeben dalším pahorkem, který je poněkud vyšší než hradní návrší. Tyto skutečnosti měly rozhodující vliv na hmotově-prostorové a dispoziční uspořádání hradu, i když svoji roli jistě sehrály příklady již postavených hradů (např. Bezděz).

Nejstarší část hradu je položena na východním konci hradního návrší. Původně sestávala z budovy paláce zalomené do tvaru písmene L, chráněné obvodovou hradbou tloušťky 150 -200 cm na půdorysu protáhlého nepravidelného mnohoúhelníku. V jeho severozápadním rohu vytváří hradba více než půlkruhovou smyčku, do níž byla vestavěna obranná věž o průměru 7,5 m s vnitřní dutinou o průměru 80 cm, jejímž úkolem bylo chránit vstup do vnitřních prostor. Hrad byl vystavěn či spíše vestavěn do skalního výběhu, poněkud širšího než ostrý skalnatý hřbet směřující k jihozápadu. Pokud bylo podloží hradu upravováno, tedy jen v nejnutnějším rozsahu, jak o tom svědčí způsob založení severní části obvodové hradby. Plocha potřebná k založení hradby byla získána nikoliv osekáním skalního masivu do výše, ve které by již měl potřebnou šířku, nýbrž vyložením řady masivních kamenných krakorců, na nichž hradba spočívá čtvrtinou své šířky. Toto řešení, z hlediska statického protismyslné, se však ve víru válečných událostí osvědčilo, přispělo i k rozšíření plochy vnitřního hradu a dnes obohacuje hrad o zřídka vídané konstrukční řešení se specifickým estetickým výrazem (obr. 1).

Palác měl původně kompaktní třípodlažní dispozici. V přízemí místnosti k zabezpečení provozu se suterénním prostorem v severozápadní části půdorysu, v prvním patře reprezentační a ve druhém obytné místnosti. Přístupová cesta obtáčela hradní vrch od západu po severním úbočí a v mírném stoupání po jižním svahu k bráně pod věží.

Následující fáze výstavby, spadající ještě do 14. století, spočívala v rozšíření hradu západním směrem, tedy směrem k předpokládanému útoku. Ve skalním hřbetu byl vylámán příkop, kterým byla nově vedena přístupová komunikace přicházející po rovině od jihu. Ta se v místě příkopu ostře lomila doprava a novou bránou mířila v mírném oblouku ke vstupu do hradu, zleva vymezena poměrně subtilní hradební zdí dodnes v náznaku viditelnou, zprava pak mohutnou šíjovou hradbou o šířce 2,5 m, vystavěnou na nejužší části skalního hřbetu. Tato hradba spojovala starší část hradu s válcovou věží o průměru 6 m na polygonální podnoži, jejímž úkolem bylo střežit přístupovou cestu a posílit obranu nového vstupu do hradu. Věž je zhruba do poloviny své původní výšky plnostěnná. Vstupní portálek do horní části věže ve tvaru lomeného oblouku se nachází 6 m nad úrovní šíjové hradby. Přístup k němu byl po točitém schodišti v přiložené třičvrtěkruhové věžičce. V horní části věže bylo kamenné šnekové schodiště, dodnes ve zbytcích patrné, které vedlo do obranného podlaží na vrcholu věže.

V blízkosti nového vstupu stála zřejmě ještě jedna věž nebo bašta –  na tuto skutečnost se však názory badatelů různí. Pro její existenci svědčí dobře patrná půdorysná stopa kruhového půdorysu o průměru asi 5 m. Výšku stavby lze dnes pouze odhadovat.

Komplex hradu s předhradím byl obehnán parkánovou zdí. V této podobě měl hrad podobu vyznačující se kvalitou stavebních prací a architektonického detailu, jasným rozdělením funkcí, přehledností provozu a v neposlední řadě již zmíněnou „spanilostí“, vypovídající o významu hradu a jeho držitele. Dobře ji ukazuje ideální rekonstrukce ke konci 14. století (Radim Vrla). Pozdější dostavby, vyvolané změnami životního stylu a měnícími se potřebami obrany, měly z tohoto hlediska s jistou nadsázkou „chaotizující“ charakter.

Během 15. století, bohatého na válečné události, bylo dále zdokonalováno opevnění hradu. Pravděpodobně za Štěpána z Vartnova došlo k opravám hradu po husitském útoku z roku 1421 a k výstavbě hradby obíhající celé návrší a vymezující trojúhelníkovité zadní nádvoří pod východní stranou paláce a plochy severního předhradí. K hradu upřel svoji pozornost také císař Zikmund, který si vymínil právo vstupu. Tento zájem se projevil přestavbou jádra hradu, jejímž nejcennějším pozůstatkem je torzo hradní kaple částečně vložené do tloušťky jižní zdi paláce, částečně vyložené na krakorcích nad parkán. Kaple byla záhy – zřejmě z obranných důvodů – v plném profilu zazděna. Provedené sondy naznačují, že byla jako jeden z mála prostorů hradu zaklenutá (s největší pravděpodobností třemi poli křížové klenby) a vypravená architektonickými detaily mimořádné kvality. Z tohoto období pochází také profilované ostění vstupu do jádra hradu.[2]

Hradní opevnění bylo rozšiřováno i ve druhé polovině 15. století. Po dobytí hradu uherským vojskem Matyáše Korvína byl dělostřeleckou baštou opevněn také pahorek za příkopem a hradbami přičleněn k hradu. Úkolem bašty bylo udržovat palbou nepřítele co nejdále od hradu. Dnes po tomto opevnění nejsou viditelné stopy.

Rostoucí účinnost dělostřelby a její význam pro obranu našly svůj odraz i na Cimburku. Na přelomu 15. a 16. století bylo opevnění doplněno o tři dělové bašty. Největší z nich stojí při severním nároží paláce na válcové podnoži ukrývající starší etapu. Vlastní bašta má tvar sedmibokého polygonu přiléhajícího osmou stěnou k severnímu nároží paláce. Odtud ovládala zadní nádvoří a prostor kolem přeložené vstupní brány před severní hradbou. Další bašta byla vložena do severní vnější hradby do blízkosti přeložené vstupní brány. Je pětiboká, líce svírají tupý uhel. Jejím úkolem bylo chránit definitivní přístupovou cestu k nové bráně včetně této brány. Třetí bašta byla vložena do jižní parkánové zdi. Byla podkovovitého půdorysu. Dnes již neexistuje, ale její podoba je známa z fotografií z počátku 20. století. V důsledku přeložení přístupové cesty na severní úbočí návrší byla také zcela zaslepena brána pod hláskou a hradby zde byly zesíleny mohutným tupým břitem.

Čilý stavební ruch panoval na hradě také v dalším průběhu 16. století, kdy hrad drželi páni z Víckova. Bylo dokončováno a zdokonalováno vnější opevnění a upravován byl také hradní palác. V tomto období byla zazděna hradní kaple a ve 4. podlaží zřízen arkýř na třech krakorcích, který snad sloužil jako prevét.[3] Žebříkový výstup do hlásky byl nahrazen věžičkou s vnitřním šnekovým schodištěm, osvětleným malými obdélnými okénky.

Během 17. století došlo k další významné proměně obrazu hradu. Za Horeckých z Horky došlo k nadstavení posledního patra paláce a také ke snesení zdiva bergfritu v hradním jádru na výšku obvodové hradby, tj. zhruba na polovinu jeho původní výšky.[4] Dostupná literatura se nezmiňuje o tom, kdy zanikla třetí věž či bašta u západního vstupu – pravděpodobně to bylo v souvislosti s jeho přeložením. Gregor Wolny ještě roku 1838 uvádí, že na hradě jsou zbytky tří kulatých věží. V 17. století tedy hrad zřejmě dospěl do své dnešní v podstatě jednověžové podoby.

V roce 1677 se Gabriel Horecký z Horky rozhodl pro výstavbu zámku v Koryčanech, který lépe naplňoval soudobé požadavky na bydlení majitele panství. Toto rozhodnutí bylo pro hrad Cimburk osudové, protože začátkem 18. století je uváděn již jako opuštěný a rychle začal propadat zkáze.

K prvnímu kroku na jeho záchranu došlo až ve 30. letech 20. století z rozhodnutí tehdejšího majitele koryčanského panství průmyslníka Ludwiga Wittgensteina. Byly provedeny nejnaléhavější zabezpečovací práce na paláci a předhradí. V souladu s dobovou metodikou přístupu k těmto památkám bylo nové zdivo vyzděno s ustoupením oproti původnímu líci, byly použity nové cihly i beton. Stopy po těchto pracích jsou dodnes dobře patrné.

Po 2. světové válce byl hrad zestátněn a bylo učiněno několik pokusů o zastavení pokračujícího rozpadu. Většinou však zůstalo u informativních schůzek účastníků, které z různých důvodů neměly pokračování. Za tohoto platonického dohledu orgánů památkové péče hrad přežíval až do 90. let minulého století.

V roce 1994 vzniklo občanské sdružení, které si dalo za úkol o tuto zříceninu pečovat. Přes počáteční problémy se sdružení vypracovalo na respektovaného partnera ochrany hradu a dnes jsou již na místě vidět výsledky jeho činnosti. Práce prováděli dobrovolníci, z nichž mnozí se časem vypracovali na úroveň zručných řemeslníků. Odborné práce zabezpečovaly sponzorsky spřátelené firmy. Postupovalo se podle obecně doporučované metodiky a ve spolupráci s orgány památkové péče. Pozornost se soustředila především na statické zabezpečení nejohroženějších partií – byla zajištěna statika polygonální bašty u vstupu do hradu, podezděna šíjová hradba a obnoveno sklepení pod ní, zazděno množství rozsáhlých výlomů a kaveren u paty zdí a hradeb, které ohrožovaly jejich stabilitu. Současně s tím probíhá konzervace zdiva formou drobných zazdívek, injektáží a spárování. Výsledky těchto prací, jakkoliv jsou pro setrvání zříceniny důležité, běžný návštěvník příliš nevnímá a neocení. Nové zdivo má podobnou strukturu jako původní a nedá se téměř odlišit, světlejší nová malta brzy získá nenápadnou patinu. Pozornost tak více upoutává zastřešená severovýchodní bašta, která slouží jako zařízení staveniště a obydlí kastelána (obr. 2), nové, ale zatím nehotové zastřešení polygonální bašty a provizorní zakrytí hlásky (obr. 3), které by časem mělo být nahrazeno kuželovou střechou. Výhledově se v prostoru vstupu počítá s domkem pro kastelána, který bude vestavěn do hradebního nároží. Více novotvarů by se zde již nemělo objevit. Veškerá další péče bude spočívat v konzervaci zatím neošetřených ploch zdiva, jeho korun a v průběžné údržbě celého areálu.

Velmi zajímavý by jistě byl podrobný průzkum interiéru bývalé hradní kaple, který by mohl doplnit architektonicko – umělecký obraz hradu.

V současné době je hrad cílem poměrně intenzivního turistického ruchu (cca 10 000 návštěvníků) a dějištěm mnoha kulturních akcí, z nichž některé zde již mají svoji tradici.

Obr. 25‑1 Situace hradu (dle K. Svobody)

Obr. 25‑2 Obvodová hradební zeď uložená na krakorcích (foto autor)

Obr. 25‑3 Severovýchodní bašta (foto autor)

Obr. 25‑4 Provizorní zakrytí bergfritu (foto autor)

http://www.atlantida.name/wp-content/uploads/2019/03/090600_25-1.jpg

25‑5 Letecký snímek hradu od jihu (foto Pavel Křížka)

25.4 POUŽITÁ LITERATURA


[1] KAČER, J. Budování cimburského dominia na Moravě ve 14. století. Magisterská diplomová práce, MU v Brně 2006

[2] HURT, R., SVOBODA, K. Hrad Cimburk u Koryčan. Přerov 1940

[3] VRLA, R. „Horský zámek“u Koryčan. Slovácko 1996, R. XXXVIII

[4] PLAČEK, M. Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí. LIBRI, Praha 2002


O autorovi

Doc. Ing. arch. Josef Hrabec, CSc. je architekt zabývající se teorii ochrany památek a pevnostními stavbami. Působí jako pedagog Ústavu teorie architektury FA VUT v Brně.

Abstract

První část uvádí historii důležitého hradu jižní Moravy, který byl ve středověku základnou feudální moci. V druhé části je uveden stavební vývoj hradu od jeho založení v první polovině 14. století až po jeho opuštění v 18. století. Dále jsou v závěru uvedeny aktivity společnosti Polypeje, usilující o záchranu zříceniny hradu.

Abstract (English)

In its first part, the article describes a history of an important castle of South Moravia, which was for a certain time period one of the bases of monarch’s power. In the second part, the construction development of the castle is described since its foundation in the first half of the 14th century till its abandonment in the 18th century.

Description of activities of the Polypeje association aimed to saving the ruins of the castle from disappearance concludes the article.

26 SVĚTLO A VIDĚNÍ

Jitka Mohelníková

Klíčová slova: světlo, denní osvětlení, vidění.

Key words: light, day lighting, vision.

26.1 ÚVODEM

Světlo patřilo odedávna k nejzáhadnějším jevům v přírodě. Vědomosti šíření světla byly po staletí oblastí zájmu. Postupné objevy umožňovaly formulovat zákony o světle, vytvářely se různé teorie.

Vývoj názorů na šíření světla byl podepřen mnoha teoriemi. Jedna z nejstarších teorií popisuje světlo jako záření vycházející z očí a činící viditelným vše, co je tímto zářením zasaženo. Aristoteles odmítl tuto myšlenku otázkou, proč tedy nelze vidět ve tmě.[1] První systematicky sepsané práce o optice pochází ze starověku od řeckých filozofů a matematiků, Empedocles (490-430 BC), Euclid (300 BC).[2] Od té doby bylo vysloveno mnoho názorů na vysvětlení podstaty světla. Z fyzikálního hlediska mají všechny něco společného – považují transport světla za přenos energie.

Za jedny z hlavních teorií vysvětlujících podstatu světla jsou považovány teorie:

  • korpuskulární teorie: Isac Newton (1642 – 1727).
  • vlnová teorie: Christian Huygens (1629 – 1695).
  • elektromagnetická teorie: James Clerk Maxwell (1831-1879).
  • kvantová teorie: Max Planck (1858 – 1947).

V roce 1905 Albert Einstein dokázal, že existence světelných kvant by mohla pomoci vysvětlit záhadu tzv. fotoelektrického jevu. V roce 1913 přišel Niels Bohr s novou teorií struktury atomů, která vycházela právě z kvantové teorie. V roce 1923 Arthur Compton experimentálně prokázal, že rentgenové záření má kvantovou podstatu, z čehož usoudil, že fotony lze pojímat jako částice, o rok později pak Louis de Broglie přišel s důkazem, že hmota má vlnové vlastnosti. V letech 1925 – 1926 se zrodil nový obor fyziky, kvantová mechanika, u jehož vzniku stáli Erwin Schroedinger, Werner Heisenberg, Max BornPaul Dirac.[3]

Ze všech uvedených teorií jsou v dnešní době pro technickou praxi nejvíce využitelné Maxwellova elektromagnetická teorie (šíření světla pomocí elektromagnetického vlnění) a Planckova kvantová teorie (šíření světla pomocí existence fotonů).[4] Je zvykem používat obě tyto teorie, neboť ani jedna z nich není schopna zcela přesně popsat všechny pozorované světelné jevy. Radiační vlastnosti kapalin a pevných látek se většinou posuzují na základě elektromagnetické vlnové teorie, stejně jako zjišťování interakce záření s povrchy, zatímco radiační vlastnosti plynů je mnohem vhodnější určovat pomocí teorie kvantové.[5]

26.2 VIDĚNÍ

Otázka vidění byla studována již v pravěku (Platón, Aristoteles, Theofrastus – 4st. BC, Galén 2st. BC). Za první pozoruhodné objevy týkající se vidění lze považovat ty, které byly učiněny kolem roku 1 000 v arabském světě.[6] Byla zde vysvětlena funkce oka na podkladě primitivní anatomie a rozšířily se vědomosti o míchání barev. Od této doby bylo v oblasti fyziologie zrakového systému vysvětleno mnoho, ale i zde ještě existuje celá řada hypotéz. Jedno však je jisté, lidské oko je schopno reagovat na podněty, které jsou dostatečně osvětleny a zpracovat je na zrakový vjem v centrální nervové soustavě.[7]

Základem procesu vidění se stává energie záření určitých vlnových délek dopadající na oční sítnici.[8]; [9] Sítnice se skládá z jedenácti vrstev. Na třetí vrstvě jsou umístěny fotoreceptory, čípky a tyčinky, které tvoří první neuron zrakové dráhy. Fotoreceptory plní důležitou funkci pro zrakové vnímání. Za pomoci složitých mechanismů je světelná energie zpracována v receptorech fotochemickou cestou a umocněna enzymatickými pochody, které umožňují vytvořit konečné chemické rozhraní v buňkách. Buňky podle svého určitého postavení začínají zpracovávat tuto chemickou informaci do potenciálních změn bipolárních a gangliových buněk sítnice. Z gangliových buněk se teprve přenáší změny potenciálů optickými vlákny zrakového nervu do vyšších sfér mozku, aby byly zpětně dekódovány ve zrakovém vjemu.

Vlastní vidění je odvozováno od činnosti očních fotoreceptorů tyčinek a čípků. Jejich rozdělení se liší podle místa na sítnici. V místě nejostřejšího vidění (fovea centralis) jsou jenom čípky, z nichž každý má své nervové vlákno a umožňuje individuální podráždění. Směrem do periferie sítnice jich rychle ubývá a mění se poněkud i svou skladbou. V periferii převládají tyčinky, jejichž nervové dráhy jsou navzájem spojené v pohledové pole, což umožňuje sčítání více podprahových podnětů.

Lidské oko reaguje na poměrně malý rozsah vlnových délek záření. Jde o určitý rozsah vlnových délek a barev ve spektrálním rozsahu přibližně od 380 do 780 nm. Tyto barvy ve spektru hodnotí každý člověk jinak, a proto byla ve světelné technice zavedena čára spektrální citlivosti lidského oka vyjadřující poměrnou světelnou účinnost viditelného záření Vl.[10] V této souvislosti se klasifikují tři způsoby vidění: fotopické, (denní vidění), skotopické (noční vidění) a mezopické.

Vidění[11] při jasových úrovních vyšších jak 3 cd.m-2 se považuje za vidění fotopické, pro které křivka poměrné světelné účinnosti viditelného záření Vl má maximum lmax = 555 nm – viz obrázek 2. Toto vidění zprostředkují oční čípky, které umožňují vidění tvarů a barev a vyžadují podněty relativně vysoké světelné intenzity.

Naopak při nočním vidění, realizovaném tyčinkami sítnice na úrovních 0,03 cd.m-2, již neprobíhá barevné rozlišení a zrakový vjem je nebarevný, černo-bílý. Tyčinky se tedy uplatňují při adaptaci oka na velmi nízké hladiny jasu. V takovém případě dochází ke změně vidění a posunu čáry spektrální citlivosti ke kratším vlnovým délkám, což je považováno za vidění skotopické. Tato posunutá čára s maximem na vlnové délce 507 nm se označuje V’l – viz obrázek 2. Oblast mezi těmito dvěma způsoby zpracování zrakového podnětu zadanými křivkami Vl a V’l se nazývá oblast mezopická. Uvedené oblasti vidění popsal český lékař a fyziolog J. E. Purkyně (1787 – 1869).

26.3 SVĚTLO A ZDRAVÍ

Role, kterou světlo hraje ve vztahu k lidskému organismu, sahá daleko za jeho funkci jako prostředku pro zrakové vnímání. Lidé nepotřebují světlo pouze k tomu, aby viděli. Organismus využívá světelnou energii také k plnění mnoha dalších životně důležitých pochodů. V této souvislosti se dokonce hovoří o tzv. duální funkci zraku, která v sobě zahrnuje světelné vnímání:

  • vizuální funkce, vyplývající z fyziologie lidského zraku jako prostředku pro zpracování zrakových podnětů
  • nevizuální funkce, nezbytná pro zajištění důležitých biologických pochodů

V rozsahu tohoto příspěvku nelze analyzovat všechny vlastnosti zraku člověka pro jednotlivé případy jeho činností, je nutné si ale povšimnout některých vlivů, které působí na zrak, a které s sebou přináší tzv. civilizační pokrok.

Obrovský rozsah intenzit světla od přímého slunečního světla až po noční tmu zvládne náš zrak díky schopnosti adaptace, která je považována za jednou z nejdůležitějších vlastností lidského zraku. U normálních jedinců je adaptační schopnost uvažována v rozsahu 1:1012 (nízká intenzita:vysoká intenzita) pro rozsah osvětlenosti od přibližně 10-6 až po 105 lx. Adaptace na různé jasové podněty závisí na schopnosti poměrně rychlého přeladění citlivosti zrakového systému, aby rozlišovací schopnost odpovídala úrovni daného jasu a osvětlení. Ve skutečnosti celý proces adaptace probíhá tak, že jsou do procesu zpracování podnětu zařazovány fotoreceptory (tyčinky nebo čípky) a dochází ke změnám průměru zornice v rozsahu 1:16. Pro adaptaci oka je nutná určitá doba. Je známo, že při rychlých změnách světelných podmínek dočasně nevidíme nebo vidíme špatně. Adaptace na tmu může trvat i několik minut, adaptace na světlo několik sekund.

Změny světelných podmínek mohou mít za následek oslnění. Je to stav, při kterém jasové rozdíly značně překračují meze adaptability zraku v oblasti kontrastní citlivosti. Přímé oslnění způsobuje zdroj světla (sluneční záření, umělý osvětlovací zdroj), nepřímé vzniká odrazem od lesklých a světlých ploch. Při oslnění ztížením až znemožněním přístupu zrakové informace se zabraňuje v činnosti zrakového systému na všech úrovních. Na tyto změny reaguje zrakový analyzátor obzvláště citlivě. Trvají-li tyto změny dlouhodobě při výkonu pracovních činností, vzrůstá počet nepřesností a dochází k celkovému poklesu produktivity a zvyšuje se riziko úrazu.

Další funkce světla ve vztahu k živým organismům je uváděna v souvislosti s tzv. cirkadiálními rytmy (denními časovými rytmy).[12] Všichni živí tvorové mají vyvinutý rytmus svých základních tělesných funkcí, který souvisí s dostupností slunečního světla (střídání dne a noci i ročních období). Je všeobecně přijímáno, že tyto cirkadiální rytmy existují nejen u lidí, ale i u zvířat a rostlin a jsou synchronizovány s přibližně 24 hodinovým časovým intervalem.[13]; [14] V zimním období slunečního svitu ubývá, den je podstatně kratší než noc. U celé řady lidí se v této době objevují příznaky, které připomínají pochody, související se zimním spánkem některých živočichů, zvyšuje se tělesná hmotnost, snižuje se aktivita.

Na základě dlouhodobých výzkumů bylo zjištěno, že na denní bdění mají vliv hormony cortisol[15] a serotonin[16] a příčinou nočního útlumu je melatonin.[17] Hladina cortisolu a serotoninu se zvyšuje ráno, čímž se organismus připravuje na následnou denní aktivitu. Nejvyšší jejich produkce nastává během dne (zvláště za jasných dnů), minimální produkce je v noci. Hladina melatoninu se ráno snižuje, čímž se redukuje ospalost, která se běžně dostavuje za tmy.

K velmi závažným zdravotním problémům vede narušení cirkadiálních rytmů. K tomu může dojít vlivem nejen častého nočního bdění, ale i za dne v případě dlouhodobého pobytu v prostředí s nevhodnými světelnými podmínkami. Lidé dojíždějí do zaměstnání brzy ráno, někdy i za tmy, pracují ve špatně osvětlených prostorech a z práce se vracejí v odpoledních hodinách a navečer. Z důvodu nedostatku denního světla dochází mnohdy k narušení fyziologických a biologických tělesných procesů (únava, ospalost, ztráta imunity) i k ovlivnění celkového psychického ladění.

V souvislosti těmito problémy byl objeven a lékařsky potvrzen stav, který je v odborné literatuře označován jako syndrom sezónní deprese, nebo též syndrom sezónně podmíněných depresí, tzv. SAD syndrom (Seasonal Affective Disorder).[18] Jedná se o syndrom, který postihuje lidi ve všech věkových skupinách i profesních zaměřeních a je způsoben, kromě jiných faktorů, především obecným nedostatkem denního světla.

U lidí trpících SAD syndromem se projevují deprese, které se vyskytují především v pozdním podzimu a v zimě. Na začátku jara s příchodem slunečných dnů se zmírňují a v průběhu jarních i letních měsíců zcela ustávají.[19] Uvedené problémy ovlivňují zhruba 5% populace.

Existuje ale značně vyšší počet lidí, kteří si stěžují na nedostatek energie a vyšší nemocnost v zimních měsících. Tento stav je v zahraniční literatuře označován jako S-SAD (Sub – syndromal Seasonal Affective Disorder).[20] Při náhodných kontrolách reprezentativních lékařských výzkumů v New Yorku a jiných velkých městech v USA bylo zjištěno, že přibližně třetina dotazovaných pociťovala v zimním období negativní změny svého zdravotního stavu. Mnohé jiné lékařské výzkumy již dokázaly vliv světelných podmínek na zdraví. Nedostatečné denní světlení obytných i pracovních prostor může vést nejen ke zvýšené únavě a nemocnosti, ale také ke ztrátě pracovní motivace a k absentérství.[21]

SAD syndrom je poruchou, tzv. nemocí z nedostatku světla, kterou lze léčit terapeuticky. Podle statistických odhadů může být 50 % až 80 % pacientů se SAD syndromem úspěšně léčeno pomocí světla. Pro terapii je nutné zajistit expozici bílým světlem (nelépe slunečním nebo i umělým, které se svým spektrem blíží přirozenému dennímu světlu). SAD potíže ustanou během několika dnů, pokud je pacientům poskytnuta intenzivní světelná terapie (asi 2 až 4 hodiny při osvětlenosti min. 2500 lx, popřípadě 40 minut při intenzitě osvětlení 10 000 lx).[22]

Nejlepší léčbou ovšem zůstává pobyt venku, hlavně v době jasných a slunečných dnů. Sluneční záření příznivě ovlivňuje zdraví člověka, denní světlo vchází do očí a stimuluje nervová centra v mozku, která kontrolují denní rytmy a náladu. Požadovaných 2500 lx (min 1000 lx nejméně 1 hodinu denně)[23] je ve venkovním prostoru samozřejmostí, dokonce i v době zimního dne se zataženou oblohou, což nelze říci o často špatně osvětlených pracovištích. Např. v kancelářích lidé dnes stráví více jak polovinu pracovního času v prostorách s osvětleností kolem 300 až 500 lx i méně, což je naprosto nedostatečné. Je proto nezbytné vytvářet v budovách takové světelné podmínky, které by odpovídaly světlenému hygienickému požadavku.

SAD syndrom lze tedy považovat za civilizační chorobu. Tato choroba se vyskytla proto, že se způsob života odtrhnul od přirozeného prostředí, kterému se lidský organismus přizpůsoboval během celého svého vývoje. Je velmi zajímavé, že tento jev přetrvává i přes vymoženost umělého osvětlení.

26.4 DENNÍ SVĚTLO A UMĚLÉ OSVĚTLENÍ

Po tisíce roků byli lidé vystaveni účinkům slunečného záření. Teprve moderní doba přinesla umělé osvětlení. Dnešní lidé tráví téměř 90% času v budovách,[24] a proto vyvstala otázka, zda je možné dlouhodobě pobývat v prostorách osvětlovaných pouze elektricky. Pro porovnání účinků denního a umělého světla na lidské zdraví a pracovní výkonnost bylo provedeno mnoho odborných studií. Jejich závěry se shodují v tom, že žádný umělý světelný zdroj doposud nedokázal sluneční světlo plně nahradit.[25]; [26]; [27]

Z uvedených odborných studií je nutné zmínit dotazníkové studie Markuse (1967), které dokázaly, že 95% otázaných preferovalo denní světlo před elektrickým. Podle Hollistera (1968) v podzemní továrně bez oken ve Švédsku si zaměstnanci si stěžovali na bolesti hlavy únavu a objevilo se i absentérství. Podobnými závěrům došel také Plant (1970), který posuzoval podmínky v ruských i československých továrnách; také Ruys (1970), který se zabýval problémem nedostatku denního světla v administrativních budovách – např. v kancelářích bez oken v Seattlu byly z dotazníků zjištěny nejčastější stížnosti jako nepřítomnost denního světla, špatná ventilace, chybějící kontakt s venkovním prostředím, ztráta přehledu o počasí, pocity izolace a klaustrofobie a deprese. Nedostatek světelných impulzů byl hlavní stížností uživatelů bezokenních prostor dle Sommera (1974). Na základě dlouhodobých statistických průzkumů osvětlenosti pracovišť bylo zaznamenáno, že pokud se zvýší osvětlenost z 300 na 500 lx, vzrůstá produktivita práce asi o 8% a až o 20% při zvýšení osvětlenosti z 300 na 2000 lx.[28]

Byly také provedeny studie zaměřené na zjištění vlivu denního světla na pracovní režim dětí ve školách.[29] Děti ve třech obvodech v Heschong Mahone Group v USA byly sledovány v určitém časovém období z hlediska jejich schopnosti učit se. Sledované děti byly málo pozorné až hyperaktivní, pokud pobývaly v učebnách osvětlovaných pouze umělým světlem.[30]; [31] Tyto studie potvrdily vážnost problému vhodných světelných podmínek ve školních zařízeních.

Přirozené denní světlo vytváří mnohem vhodnější a zdravější vnitřní prostředí v budovách, což dokázaly i další studie, které byly provedeny v jiných typech budov, např. ve zdravotnických zařízeních nebo i ve věznicích. V nemocnicích prováděli průzkumy Kornfeld (1963) a Wilson (1972), kteří dokázali pozitivní vliv denního světla na pooperační stav pacientů v porovnání s pacienty umístěnými v pokojích bez oken.

Ve všech uvedených případech se příznivě projevoval účinek denního světla na zdravotní stav lidí. Bylo to způsobeno nejen dostatečnou intenzitou ale také dynamikou a spektrálním složením slunečního světla, které žádný umělý zdroj nemůže nahradit.[32]; [33]

Výzkumné projekty zkoumající vliv umělého osvětlení na živé organismy přinesly pozoruhodné výsledky. Většina umělých zdrojů dává světlo, jehož vyzařovací spektrum neodpovídá vyváženému spektru barev ze slunečního záření. Světlo klasických umělých zdrojů má spektrum většinou posunuto směrem od žluté, do červené až infračervené části. Lidské oko má největší spektrální citlivost na vlnovou délku okolo 550 – 555 nm, tedy na barvu zelenou. Modrá a zelená barva však u většiny umělých zdrojů není dostatečně zastoupena.[34] Na obrázku 3 je vedeno porovnání spektra slunečního záření v porovnání se spektrem záření žárovky. Z obrázku je patrné, že běžný umělý zdroj světla je kvalitativně zcela odlišný od přirozeného slunečního záření.

V roce 1982 byly v British Medical Journal Lancet publikovány výsledky výzkumu zaměřeného na zjišťování vlivu UV záření na vznik rakoviny kůže u několika pracovních skupin. Na studiích vedených v London School of Hygiene and Tropical Medicine, England a University of Sydney Melanoma Clinic, Sydney Hospital, Australia bylo zjištěno, že rizikovější skupinou než lidé pracující ve venkovním prostředí jsou úředníci. Dvojnásobné riziko výskytu rakoviny kůže oproti lidem, kteří se pravidelně vystavovali slunci, se objevilo u lidí pracujících v uzavřených kancelářích, kde bylo k osvětlení používáno fluorescenčních zářivek.[35]

Novější typy zářivek mají již spektrum, které se svým rozsahem blíží viditelnému slunečnímu záření. V říjnu roku 1994 US Department of Energy oznámil existenci nové osvětlovací lampy,[36] na jejímž vývoji se podílela také Lawrence Berkeley Laboratory. Tyto lampy využívají energii mikrovln k excitaci molekul síry, jejíž plyn dává jasně bílé světlo, které je svým spektrálním složením blízké slunečnímu záření. Ovšem spektrum samotné ještě nestačí k tomu, aby mohlo umělé světlo zcela nahradit denní osvětlení.

Přirozené denní světlo dopadající na zemský povrch nemá konstantní intenzitu a v závislosti na klimatických podmínkách podléhá dynamickým změnám.

Dynamika denního světla představuje změny nejen v osvětlenosti, ale i v barevné teplotě. Barevná teplota slunečního světla se mění od 5000 K pro slunečnou oblohu do 20 000 K pro modrou severozápadní oblohu.[37] Dynamika slunečního světla hraje významnou roli pro vytváření vnitřního prostředí budov. Prostory s vysokou ale konstantní intenzitou umělého osvětlení vedou k nedostatku vizuálních stimulací, což přispívá k pasivitě, ztrátě motivace a v pracovních procesech ke snížení pracovního výkonu. O této problematice se v posledních letech začíná stále více diskutovat, především v souvislosti se snahou o humanizaci pracovních podmínek v budovách.

Nejmodernější systémy umělého osvětlení umožňují napodobení přírodního rytmu denního světla – tzv. systém A – ray.[38] K tomuto účelu se používají kruhová velkoplošná svítidla (o průměru do 2,5 m) zabudovaná do stropů, která simulují přirozený přístup denního světla. Řídicí jednotka plynule mění světlený tok a jas svítidla podle stavu venkovního osvětlení. Tím je v interiéru dosaženo proměnlivosti intenzity umělého osvětlení odpovídající rytmu dynamických změn intenzity denního světla v průběhu dne a během celého roku. I přes uvedené technické vymoženosti v oblasti umělého osvětlování však zůstává sluneční světlo pro život nenahraditelné a v současné době se hledají cesty pro jeho maximální využití.

26.5 ZÁVĚR

Využití slunečního záření pro budovy je známo již od starověku, avšak v posledních desetiletích se těší nebývalému zájmu. Jistě k tomu přispěly události v souvislosti s ropnou krizí v sedmdesátých letech 20. století. Od této doby dochází k vyšším požadavkům na úspory energie a k propagaci alternativních energetických zdrojů, mezi kterými je sluneční záření jedním z hlavních reprezentantů.[39]

Solární architektura používá důmyslných systémů využití sluneční energie, velmi často v souvislosti s tepelnými zisky budovy.[40] Ovšem nejen z důvodů energetických je sluneční záření potřebné a důležité. Sluneční světlo je nenahraditelné pro veškerý pozemský život. Zajištění denního osvětlení a proslunění budov je jedním z hlavních požadavků na tvorbu vhodného vnitřního prostředí a je nadřazeno i požadavkům energetických úspor.

26‑1 Diagram popisující centrum zraku ze 13. století (Folio 18r, MS Ashmole 399, Bodleian Library, Oxford University)

26‑2 Čáry spektrální citlivosti lidského oka pro fotopické a skotopické vidění

26‑3 Porovnání spektra slunečního záření se spektrem záření žárovky

26.6 LITERATURA


[1] IESNA Lighting Handbook-Reference and Application, 9th Edition, New York: IESNA, 2000, s. 1 – 1, ISBN 0-87995-150-8

[2] BORN, M., WOLF, E. Principles of Optics. Cambridge: Cambridge University Press, 2003, s. xxv, ISBN 0 521 642221

[3] http://vedci.wz.cz/Osobnosti/Planck_M.htm

[4] MODEST, M. Radiative Heat Transfer. The Pennsylvania State University Press, 1993, s. 5, ISBN 1-56347-175-2

[5] HORÁK, Z., KRUPKA, F.: Fyzika. Příručka pro vysoké školy technického směru. Praha: SNTL, 1981

[6] http://www.stanford.edu/class/history13/earlysciencelab/body/eyespages/eye.html

[7] DAVSON, H. Physiology of the Eye. London: Macmillan, 1990, s. 6, ISBN 0-333-45860-5

[8] SYKA, V., VOLDŘICH, L., VRABEC, F. Fyziologie a patofyziologie zraku a sluchu. Praha: Avicenum, 1981, s. 10 – 22

[9] MAŇÁK, V. Zrak (Fyziologie zrakového systému, aplikovaná na hygienu osvětlování), Díl I., Brno, 1977, s. 5 – 24

[10] BAKER, N., FRANCHIOTTI, A., STEEMERS, K Daylighting in Architecture. A European Reference Book. Brussels: James & James Science Publishers Ltd, 1993, s. 2.6. ISBN 1-873936-21-4

[11] HABEL, J., ŽÁK, P. Význam mezopického vidění v praxi. Světlo 6/2007.

[12] CAWTHORNE, D. Buildings, Lighting and the Biological Clock. The Martin Centre for Architectural and Urban Studies, Gloucester: NorDan, 1991, s. 1 – 14

[13] REA, M. S., FIGUEIRO M. G., BULLOUGH J. D. Circadian photobiology: An emerging framework for lighting practice and research. Light Research & Technolog, 2002, vol 34, no. 3, s. 177 – 190, ISSN 1477-1535

[14] ILLNEROVÁ, H. Circadian Rhytms in the Mammalian Pineal Gland. Praha: Academia 1986, s. 12, ISSN 0069-228X

[15] Ledvina, M.: Biochemie pro studující medicíny. II. díl. Praha: Karolinum, 2004, s. 433-436.

[16] http://www.chm.bris.ac.uk/motm/serotonin/introduction.htm

[17] http://chemicke-listy.cz/Bulletin/bulletin273/melatoni.html

[18] http://www.outsidein.co.uk/sadinfo.htm

[19] WINTON F., CORN T, HUSON L. W., FRANEY C., et al. Effects of light treatment upon mood and melatonin in patients with SAD. University of London Institute of Psychiatry Psychological Medicine. 1989 vol. 19, no. 3, s. 585 – 590

[20] KASPER S, PRASCHAK – RIEDER N. Diagnosis and Treatment of Subsyndromal Seasonal Affective Disorder. Basic and Clinical Science of Mental and Addictive Disorders. Karger, 1997, vol. 167, s. 11 – 20

[21] EDWARDS, L., TORCELLINI, P. A Literature Review of the Effects of Natural Light on Building Occupants: Technical Report of National Renewable Energy Laboratory NREL/TP-550-30769, Colorado, 2002.

[22] IESNA Lighting Handbook-Reference and Application, 9th Edition, New York: IESNA, 2000, ISBN 0-87995-150-8

[23] ESPRITU, R. C. Low illumination experienced by San Diego adults: association with atypical depressive symptoms. Biological Psychiatry, 1995, vol. 35, s. 403 – 407, ISSN 0006-3223

[24] OECD Environmentally Sustainable Buildings, Challenges and Policie, 2003, ČEA – ACE – podklady k zelené knize, s. 11

[25] IESNA Lighting Handbook-Reference and Application, 9th Edition, New York: IESNA, 2000, s. 10 – 11, ISBN 0-87995-150-8

[26] http://www.lrc.rpi.edu/programs/daylightdividends/pdf/SmithCaseStudyFinal.pdf

[27] http://www.pge.com/003_save_energy/003c_edu_train/pec/daylight/di_pubs/1487CDSc_repagi

nated.pdf

[28] JENKIS, D. Potential for the use of Light Pipes and their Environmental Implications. PhD Thesis, Napier University Edinburgh, UK, 2004

[29] AIZENBERG, J. B. Principal new hollow light guide system Heliobus for daylighting and artificial lighting of central zones of multi storey building. Proc. of the 4th International Conference on Energy Efficient Lighting – Right Light 4, Copenhagen 1997, s. 239 – 243

[30] Heschong Mahone Group Daylighting in school: An investigation into the relationship between daylighting and human performance (condensed report), Fair Oaks, CA 1999, s. 1 – 30

[31] Heschong Mahone Group Skylighting and retail sales: An investigation into the relationship between daylighting and human performance (condensed report), Fair Oaks, 1999, s. 1 – 21

[32] BEGEMANN, S. H. A., Van den BELD, G. J., TENNER, A. D. Daylight, artificial light and people in an office environment, overview of visual and biological responses. International Journal of Industrial Ergonomics, 1997, vol. 20, no. 3, s. 231 – 239, ISSN 0169-8141

[33] POPP, F. A. Biologie des Lichts. Berlin: Verlag Paul Parey, 1984, s. 15 – 22, ISBN 3-540-90855-2

[34] LIBERMANN, J. Light – Medicine of Future. Sant Fé: Bear & Company, Inc. 1991, s. 2 – 50, ISBN 1-879181-01-0

[35] OTT, J. N. Health and Light. Old Greenwich: The Devin – Adair Company, 1974, s. 10 – 38, ISBN 0-89804-098-1

[36] http://en.wikipedia.org/wiki/Sulfur_lamp; http://www.lamptech.co.uk/ Spec%20Sheets/Sulphur .htm

[37] BAKER, N., FRANCHIOTTI, A., STEEMERS, K Daylighting in Architecture. A European Reference Book. Brussels: James & James Science Publishers Ltd, 1993, s. 14, ISBN 1-873936-21

[38] Světlo 4/2003; www.svetlo.info; Licht, no. 9/2002

[39] LITTLEFAIR, P. Solar energy in urban areas. BRE information paper, IP5/01, 2001

[40] LITTLEFAIR, P. J. Designing buildings with innovative daylighting. BRE Report – Construction Research Communications, 1996


O autorce

Doc. Ing. Jitka Mohelníková, Ph.D. působí jako vysokoškolská učitelka na FAST VUT v Brně. Zabývá se stavební fyzikou a osvětlením budov.

Abstrakt

Vysvětlení podstaty existence světla bylo předmětem mnohá teorii od pradávna. Denní osvětlení a lidské vnímání světla jsou důležitými tématy i v moderní společnosti. Denní osvětlení je nezbytnou podmínkou života a zdraví a nemůže být nahrazeno žádným jiným druhem světla.

Abstract (English)

The explanation of existence of light was a subject of many theories since ancient time. Daylighting and eye vision are also important topics in modern society. Daylight is indispensable for life and health and it could not be substituted by any source of artificial lighting.

24 STAROBYLÁ OSTRAVICE


Nenápadná kaple na Ostravici svým bezprostředním vztahem ke gotické urbanistické struktuře obce prozrazuje i vlastní starobylost. Je tajuplným poselstvím a znamením kdysi mimořádně slavné minulosti. Již dávno však přestala být duchovním odkazem sv. Petra, sv. Jakuba, sv. Jana Křtitele a Panny Marie, přestala být místem setkání s Bohem. Po necitlivé rekonstrukci již více než padesát let chátrá. Lidé zde stratili nejen svoji víru, ale i sebe sama, svoji identitu.


Ladislav Mohelník

Klíčová slova: starobylá Ostravice, architektonická kompozice, architektonické památky, lanová kolonizace, gotická urbanistická struktura, hamry, kamenná architektura mostů a sklepení, starobylá kaple a kostel na Ostravici, lidová architektura, Ostra, moravská a slezská mytologie, Děvín, pohanský kultovní okrsek, arcibiskupské sídlo, Magická Morava, Civitas Dei, Literae ecclesiae Saliburgensis, s. Petrum ad Ostarwizam

Key Words: antique Ostravice, architecture composition, architecture sights and antiquities, hide settlements, gothic urban structure, iron mills, stone architecture of bridges and basements, popular architecture, Easter, mythology, Deva, sacred cultic area, archiepiscopal seat, Magna Moravia, Civitas Dei, Literae ecclesiae Saliburgensis, s. Petrum ad Ostarwizam

 

24.1 OBEC BEZ MINULOSTI

Ostravice, Olešna, Olše, Odra, Osetnice, Odnoha, Ondřejnice, názvy řek, které v úvahách o původu místních názvů a jmen mají zjevně něco společného. Počáteční „O“, které údajně podle místní tradice má mít jazykový význam vodního živlu, je charakteristické pro tuto srážkově nejbohatší oblast našeho státu. Možná je v tomto smyslu i nějaká souvislost s původem názvu města Ostravy, Opavy, Olomouce… „O“ najdeme na slezské i moravské straně zemské hranice, kterou od středověku geograficky v této oblasti představuje řeka Ostravice. To podporuje myšlenku dávného původu některých místních názvů časově téměř jistě předcházejících zdejšímu zemskému uspořádání. Není bez zajímavosti, že někteří topomastikové se domnívali, že koncovka -ice je charakteristická pro místní jména vzniklá v 6. až 10. století a jiní, polští badatelé, se domnívají, že vznikla dokonce již v 5. století.[1]

Původ názvu vesnice Ostravice bývá běžně odvozován od stejnojmenné, obci protékající řeky. Objevuje se údajně poprvé ve zmíněném urbáři panství hukvaldského z roku 1580 a to v pozměněné podobě Ostrawicze. Není pochyb, že jde o obdobu dnešního názvu, ale problematické je spíše to, že jde o dodatečně a jinou rukou vepsanou poznámku, než je vlastní text dvoujazyčného urbáře, což vede některé historiky k pochybnostem o existenci obce samotné. Z úvahy o koncovce _ice v místopisných názvech a z existence názvu Ostrava by bylo možno logicky, ale bohužel zjednodušeně, uvažovat o tom, že i Ostrav_ice by mohla patřit do skupiny názvů, které tato koncovka řadí časově z hlediska vzniku někam do období 5. – 10. století, jak již bylo zmíněno. Ve skutečnosti tomu však bylo poněkud jinak. Složenina názvu Ostra_vice vznikla při osídlení území pod nevysokou, ale sráznou horou s názvem Ostrá a souvisí s ním. Přípona _vice zde prostě stejně jako v řadě dalších případů znovu osázených sídel pod Beskydami vyjadřuje významově v našem jazyce návaznost na osídlení starší neboli opakované osídlení. Wicca je současně také dvojsmyslnou narážkou na pohanskou minulost obce. (Obr. 24-1)

Ostravice je podhorskou rekreační obcí v údolí Beskyd na stejnojmenné říčce, protékající dále městy Frýdlant nad Ostravicí, Frýdek – Místek, Ostrava, kde se závěrem vlévá do Odry. Hlubokým údolím obec (cca 400 m n. m.) proniká ze severu do nitra Moravskoslezských Beskyd. Na jedné straně prudce stoupá k vrcholu Lysé hory (1323 m) a na protilehlé straně ještě strměji k druhé nejvyšší hoře Beskyd, Smrku (1276 m). Řeka Ostravice je bezprostředně za současnou hranicí vesnice směrem do hor spoutána přehradou Šance a přímo ve středu obce překonává pozoruhodný chráněný přírodní útvar, Peřeje. Dříve byl součástí rozsáhlé soustavy vodních děl pro výrobu a zpracování železa. Výškového rozdílu hladin využívaly od nepaměti vodní hamry, které dříve stály na obou březích řeky Ostravice. Turistický průvodce uvádí ještě několik dalších přírodních a historických pozoruhodností.[2] Celá řada jich však, zjevně nespravedlivě, zůstává mimo jakoukoli pozornost.

V raném středověku měl být údajně celý kraj mezi městem Hranice až k řekám Ondřejnice, Ostravice a Olše pokryt hlubokým neprostupným pralesem, v některých historických pramenech označovaným jako nehostinná pustina.[3] Počátky obce Ostravice jsou tedy v literatuře nejasné a obec je proto zdánlivě zcela přirozeně pokládaná z hlediska památkové péče za nevýznamnou.

Hukvaldský hrad, pod jehož správu obec patřila, vyhořel v r. 1762 údajně i s archivním materiálem celého panství.[a] Byl dlouhou dobu ponechán svému osudu a až v posledních letech byl postupně rekonstruován. Požárem zmizela značná část historie zdejšího kraje. Někde je doložena kronikami, dokumenty, tady je téměř zapomenutá. Jaroslav Štika, který ve zmíněném průvodci zpracoval část věnovanou historii zdejšího kraje, se domnívá, že obec byla založena v první polovině 17. století. Místní důvěryhodný historik a učitel dějepisu Václav Krpeš tuto hranici ve své práci posouvá rámcově těsně před rok 1580 a své tvrzení opírá o první písemnou zmínku o obci.[4] Historicky první a současně ne zcela hodnověrná zmínka o obci Ostravice v urbáři hukvaldského panství je z roku 1581. V další úvaze jsou však uváděny skutečnosti, které toto časové určení částečně zpochybňují. Obce Čeladná, Ostravice a Pstruží vznikaly na hukvaldském panství v období pasekářské kolonizace postupně již na přelomu 15. a 16. století.[5] Jiný názor má znalec historického místopisu Ladislav Hosák, jenž uvádí rok 1676[6]. Zajímavá je z tohoto hlediska stručná informace v zeměpisném lexikonu týkající se obce Ostravice. Byla zde zaznamenána …od 13. stol. těžba železných rud, hamry; barokní kostel z r. 1789, kostelík Na Kopečku z r. 1874.[7] R. 1784 založena tu lokálie, 1810 fara.[8] Farní kostel vystavěn byl v době josefínské r. 1789 z fondu Matice náboženské. (Hlavní oltář, jakož i velmi krásný oltářní obraz r. 1706, pocházejí ze zrušeného kláštera ve Fulneku. Kdy škola postavena byla, nelze zjistiti, ale kolem r. 1800 již stála škola „u kostela“.[9] Doklad potvrzující těžbu a zpracování kovů ve 13. stol. nebyl v dostupné literatuře doložen a v obci je všeobecně akceptován výklad místního znalce historie Václava Krpeše.

Tím, jak vyhořel archiv Hukvaldského hradu, zmizel téměř veškerý archivní materiál tohoto panství s hodnotnými historickými prameny. V kraji pod Beskydami to zjevně nebylo ani první ani poslední neštěstí tohoto druhu. Ne všichni tehdy měli zájem na uchování hodnot dávné minulosti kraje. S obcí Ostravice, jako jednou z těch, jejichž minulost se ztrácí v nedalekých mlhách 17. století, se z hlediska státní správy podle toho také zachází. Původně jedna z největších obcí v Československu s rozlohou 102 km2 byla v roce 1952 v rámci územní reformy zredukovaná na pouhých 29 km2. Z 3500 obyvatel v 30. létech minulého století má v současnosti obec pouze něco málo přes dva tisíce.

Obec dlouhodobě zpracovává územně plánovací dokumentaci. Trvá to již mnoho let, ale nikoho doposud nenapadlo provést řádný průzkum památkové hodnoty mizejícího torza lidové architektury, ale také i například mizejících zbytků monumentální architektury hamrů, hradišť, mostů a podobně. Zpracovatel územně plánovací dokumentace vnáší arogantního a cizorodého ducha do vesnického prostředí podporujícího bezduchý konzum. Necitlivá a megalomanská výstavba ohrožuje přirozenou krásu beskydského podhůří více, než tomu bylo kdykoli v minulosti. Necitlivé akce jen stěží přispěji ke zlepšení kvality života místního obyvatelstva, poklidně dřímajícího na neuvěřitelném kulturním pokladu, aktuálně ohroženém novodobými baraby.[10] S mírnou nadsázkou a sarkasmem lze jen opáčit, že obec, která nezná svoji minulost, nemá žádnou budoucnost.

24.2 LANOVÁ KOLONIZACE

V doteku skupiny beskydských hor zformovaných do tvaru růže a ovládaných monumentálním vrcholem Lysé hory, se na původním dně zaniklých post ledovcových jezer až do dnešní doby dochovalo osídlení ve své urbanistické struktuře výrazně poznamenané lanovou kolonizací 13. století.[11] Tento nezpochybnitelný a díky novým informačním technologiím vizuálně snadno ověřitelný fakt nám měl zřejmě zůstat v souladu s vůlí dávných mocipánů navždy zatajen. Tucet poněkud křivolakých, ale přesto zcela jednoznačných ostravických lánů příkře odsuzuje celou řadu historiků a kompilátorů, kteří založili svoji vědu na chybné tezi o postupu kolonizace severní Moravy z úrodných nížin do neúrodných výšin hor, kde měla údajně dospět v podobě pasekářské kolonizace až někdy v 16 století. Z tohoto, nyní díky internetu, naprosto zjevného omylu jsou často nesprávně vyvozovány také počátky obce.

V současných pozemkových mapách již tyto lány nejsou snadno čitelné. Vrátíme-li se však k sestavě katastrálních map z roku 1935, je tato opakující se pravidelnost v prostorovém uspořádání obce ještě docela dobře zachycena. Při srovnání parcelace katastrální mapy celé obce s pohledem do údolí z vrcholů okolních hor si můžeme povšimnout nápadných linií, místy přerušených, ztrácejících se v protilehlých lesích na obou protilehlých svazích. Vyznačují pásy pozemků široké cca 100 – 150 m v délce 1500 až 2000 m. Jsou formovány lokátorem v období založení obce v éře lánové kolonizace a nikoliv pasekářské, jak se domnívají historici, na jejichž názory bylo upozorněno. Lán je plošná jednotka odpovídající cca 25 ha a je to plocha pozemků zajišťující obživu jedné rodině. Obec má tedy ve svém jádru jednoznačně lánovou strukturu a nikoliv pasekářskou, což je v rozporu s uvedenými pokusy o dataci jejího vzniku. Někteří historici si dokonce byli existence ostravických lánů vědomi, a přesto ve svých závěrech a úvahách o způsobu osídlení této části severovýchodní Moravy a Slezska, celou oblast vždy neoprávněně degradovali. Existence lánů neumožňuje problematiky znalému urbanistovi datovat založení obce Ostravice později než do 13. století, kdy v souvislosti se změněnými společenskými poměry byl takovýto způsob zakládání sídel a nakládání s půdou všeobecně ukončen.

Nejstarší usedlíci jsou v dolní části Ostravice. Selských usedlostí bylo kdysi dvanáct, nyní jsou 3 rozparcelovány. Selské usedlosti mají výměry 24 – 30 ha, zahradnické 15 – 20 ha, ostatní jsou domkaři a pasekáři. Kromě fojtství byla i jedna selská usedlost zproštěna roboty. Všichni usedlíci v horní části Ostravice a na Bezkydě zovou se pasekáři…[12] První pruh navazuje na katastrální hranici obce s Frýdlantem nad Ostravici a byl zřejmě spolu s dalšími dvěma s ohledem na svoji výměru pokládán za zahradnickou usedlost. Předposlední je nejdůležitější, patří k fojtství a má v údolí dvojnásobnou šířku. Jihozápadním směrem není území fojtství jednoznačně vymezeno, sahá až někam pod horu Smrk a směřuje k lokalitám s místními názvy Žár, Horečky. Ani pozemky fojtství, jež byly osvobozeny od roboty, nejsou zřejmě zahrnuty mezi tucet selských usedlostí, gruntů. Poslední třináctou, rovněž osvobozenou usedlostí, byl zřejmě poslední lán za fojtstvím, nejdále v horském údolí, jehož geometrie a výměra, ale i hospodářské využití již všem definicím gruntu plně neodpovídaly. V prostoru příčně členěného údolí se interval rytmu pozemků několikrát z různých důvodů mění. Lokátor byl nucen reagovat na danosti místa. Tří pruhy mají šířku pouze cca 100 m a upozorňuji na polohu zaniklého vodního mlýna a jiný charakter zástavby. (Obr. 24-2)

Napříč pruhům protéká údolím řeka Ostravice, vede železniční trať z r. 1908, obecní komunikace určující průjezdný charakter obce a další tzv. vrchová cesta, o níž se v obci tradovalo, že mimo jiné má i strategický význam. Dnes již tato komunikace částečně zanikla. Stáří původní obecní komunikace podle některých dohadů možná odpovídá stezkám charakteru „jantarová“. Směřuje až na Slovensko, čili historicky do Uher.

Kritice je tedy možno podrobit sugestivní představu historiků o kolonizaci severovýchodní Moravy, jako civilizační vlně časově rozfázované na období řady staletí. Měla se šířit z úrodných nížin do neúrodných, nepřístupných a neobydlených hor skoky datovanými založením jednotlivých obcí prováděnými z rozhodnutí vrchnosti přebytečnou populaci nížin.[13] Proti tomuto názoru je možno postavit logiku vyhledávání bezpečí v hradištích na hřebenech beskydských hor a také představu dávného obchodníka, lákaného vidinou železných hřiven, vyhledávajícího co nejkratší cestu při co nejsnadnějším překonávání řek pod jejich svahy. Tam také vznikla první sídla, a teprve s pozdějším zanikáním jezer, stabilizováním řečišť a stavbou mostů se těžiště osídlení i s obchodními trasami přesouvá ještě níže do údolí, dříve zaplaveného postledovcovými jezerními plochami, které se na severní Moravě v podobě bažinatých území dochovaly až do pozdního středověku.

Návrh územního plánu obce Ostravice svým nelogickým a necitlivým řešením nerespektuje mimořádně cennou a záměrně přehlíženou gotickou lánovou strukturu. Nejen její sídelní jádro svými relikty přitom představuje na Moravě nesmírnou kulturní hodnotu, které se nemůže v této zemi vyrovnat žádná jiná, protože celkový uspořádáním vymezuje a překrývá osídlení a historii ještě mnohem starší a významnější.

24.3 TĚŽBA KOVŮ, HAMRY A TRADICE ZPRACOVÁNÍ ŽELEZA

Z některých indicií je zřejmé, že těžba železné rudy v oblasti severovýchodní Moravy probíhala již před rozsáhlou kolonizační aktivitou v druhé polovině 13. století, kdy údajně většinou němečtí lokátoři vtiskli krajině v prostoru mezi Odrou a Beskydami charakteristické kompoziční záměry.

Součástí projektu souvisejícího se založením gotické Ostravice byly nepochybně i doly na železnou rudu. Zůstaly po nich dodnes jisté stopy, ze svahů vytékající nápadně silné prameny vody a především tzv. výsypy. Vytěžená odpadní hornina „hlušina“ se sice později kupodivu vracela zpět na své původní místo, ale něco zřejmě vždy nadbylo. Jeden výsyp i tak představuje při odhadovaném profilu štoly 2 x 1 m délku cca 30-50 m. Jen v oblasti Ostravice byly takovýchto výsypů desítky. Některé z nich jsou však zřejmě spojeny s těžbou kamene. Na okolních obcích se však dají najít ještě další. Pravděpodobně nejrozsáhlejší místní doly byly v oblasti již zmíněných Horeček. Samotný název prozrazuje horní činnost. Se stejným názvem se můžeme setkat v oblasti Frenštátu pod Radhoštěm. Není bez zajímavosti, že se právě zde průkazně datuje zpracování železa minimálně již do období 13. století.

V prostoru 16. pruhu se na Ostravici nachází návrší Žár. Jde o logické přírodní hutní místo na cestě do údolí ke zpracování železa v hamrech. Kdy a proč byla ukončena těžba, není zcela jasné, protože ani z hlediska železné rudy zjevně příroda nevydala ještě veškeré bohatství. Pravděpodobně rozhodla nízká efektivnost rozptýlených a ne příliš kapacitních ložisek. Dodnes se zde tradují pověsti o zmizení hospodářských zvířat v souvislosti s lokálními propady v poddolovaném území. Tyto události se musely stát velmi dávno, stejně jako ukončení těžby.

Pozornosti těch, kteří se zabývali minulostí obce, neunikl uměle vybudovaný vodní náhon, jako zdroj energie pro pozoruhodná technická díla, vodní hamry, pilu a také i mlýn. Činnost posledního hamru byla na Ostravici ukončena v roce 1928, ale i po 2. světové válce uvažovali někteří ostravičtí občané o využití vodní energie. Ještě koncem 50. let 20. století bylo možno v dolní části obce spatřit monumentálně působící rozbořené kamenné zdivo 2. hamru. V posledních létech již sloužil zřejmě pouze ke zpracování železa téměř v kovářské nebo zámečnické podobě. Původně to však byl třetí důležitý technologický celek po těžbě a tavbě, kdy z houbovité porézní hmoty, jež byla produktem přímé redukce, se údery kladiva získávalo železo pro další zpracování.

Dnes jsou již pozorovatelné jen zcela nepatrné stopy těchto objemných staveb z kamenného zdiva. Replika hamru č. 2 byla v omezeném rozsahu postavena ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm a patří k nejzajímavějším a nejatraktivnějším exponátům. (Obr. 24-3)

Stejně jako doposud unikala pozornosti historiků i urbanistů geometrická pravidelnost pruhů, vytvářejících v jistém historickém okamžiku jednotný celek, uniklo pozornosti i to, že vodní náhon, jenž začínal jezem vybudovaným na řece Ostravici v prostoru fojtství a ústí v prostoru bezprostředně pod 1. pruhem zpět do stejné řeky, je součásti tohoto celku. Zde ještě na katastru Frýdlantu nad Ostravici je umístěn čtvrtý hamr. Třetí byl umístěn na třetím pruhu, druhý na pátém a první na osmém. Uměle vytvořený náhon v délce cca 3 km se tím stává, včetně uvedených hamrů součástí intuitivně odhaleného a dnes již ne zcela na první pohled zjevného kompozičního celku. Jeho vznik byl jistě inspirován ekonomickými zájmy. Projekt se týkal území o rozloze cca 500 ha. Cílem nebylo pouhé zemědělské využití krajiny známé z jiných lenních hospodářství. Jeho integrální součástí je zárodek průmyslu a pozdějšího rozvoje hutí ve Frýdlantu nad Ostravicí a později v samotné Ostravě.

Zjevnou součástí promyšleného projektu byly i pila a vodní mlýn. (Obr. 24-4) Na pravém břehu řeky, na slezské straně, stával ještě jeden hamr se samostatným náhonem, v pozici odpovídající předposlednímu pruhu fojtství.5 O takzvaném starohamerském železném hamru je první dochovaná písemná zpráva z roku 1636. Železná ruda se k němu dovážela z nedalekých Malenovic.

Ve Stříbníku na Ostravici je lokalita se 700 let starým chráněným tisem a potok v této lokalitě pramenící a protékající obcí v souběhu s řekou se jmenuje Stříbrník. Na základě místní pověsti šlo zde o těžbu stříbra, jak názvy naznačují. Zda jde o lokalitu zmíněnou v historickém místopisu země moravskoslezské, že v roce „1576 nalezl Jiří Fišer z Telče na panství i zlaté žíly a stříbrnou rudu“ to není jisté, ale datace naznačuje, že osídlení v té době mohlo probíhat již v odlehlejších a méně přístupných částech obce. Počátky těžební činnosti v této oblasti pravděpodobně ještě lépe vystihuje stáří tisu, jenž zde byl zřejmě lidskou rukou zasazen někdy koncem 13. stol. Místními názvy jsou podporované i pověstí o pokladech. Zcela reálným pokladem z dnešního pohledu jsou však hloubkovými vrty ověřené výskyty zemního plynu a až 15 metrů mocné vrstvy černého uhlí pod celým územím zdejšího kraje.

Také v okolí Příbora se mělo dobývat zlato i stříbro.[14] …kovkopové stříbra zvali se jamníci…[15] Odtud může být název Jamníka, lokality ještě hlouběji v horách, v sousedních Starých Hamrech, ale i u Starého Města u Frýdku – Místku. Kraj byl bohatý i na jiné rudy, což vyplývá ze zprávy, že …kolem r. 1540 těžilo se na panství fulneckém olovo.[16]

24.4 VOJENSKÉ ASPEKTY

Zřícenina Hukvaldského hradu a zbytky kamenného zdiva hamrů, ale i části dochovaného zdiva pily a mlýna se vyznačují nápadnou podobností. Nejde jen o materiálovou shodu, ale i o strukturu zdiva, jeho kombinaci se dřevem, minimální otvory, velkou výšku a tomu odpovídající tloušťku zdiva. Můžeme se oprávněně domnívat, že v obou případech jde o obdobné zdivo přibližně stejného stáří. Přesnější datací vzniku místních hamrů není k dispozici. Rámcově je však pro naši oblast obvykle uváděno ono domnělé založení obce v 16. až 17. století. Poměrně značná půdorysná plocha hamru bez vnitřních zděných konstrukcí a s lehkými dřevěnými střechami odpovídá spíše pevnosti, než potřebě technologické. Ani těžba, ani tavba nevyžadovaly rozsáhlé stabilní kamenné stavby, protože probíhaly v přírodě, pod širým nebem nebo za pomoci nedochovaných lehkých přístřešků.

Ještě lépe obranný charakter těchto staveb vynikne, uvědomíme-li si jejich rozmístění z hlediska vzájemné vzdálenosti a viditelnosti. Z hlediska geografického jsou rozmístěny na významných místech, kontrolujících celé koryto řeky, na jejímž břehu vytvářejí řetězec 7 pevnostních staveb současně kontrolujících hlavní komunikaci v obci. Na jednom konci tento řetězec navazuje na obdobná technická zařízení ve Frýdlantu nad Ostravicí a na druhém konci na prudké svahy nepropustných hor.

V roce 1680 byl Frýdlant nad Ostravicí vypleněn zřejmě zcela nečekaně Kuruci. Šlo o loupeživé nájezdníky z území dnešního Slovenska (dříve Uher). Písemná zmínka o této události kromě vyplenění města vzpomíná i vyplenění hamrů.[17] Z toho je vidět, že tyto stavby byly vnímány ještě i v době střelného prachu jako strategicky významné.

Produkce hamrů měla sama o sobě vojenský charakter. Výroba zbraní byla ve všech obdobích předmětem různých tajemství. Je zřejmé, že vlastník obhajující zájem státu neměl žádnou potřebu zveřejňovat informace o charakteru zdejší výroby. V tom zřejmě spočívá kromě značné nepřístupnosti i další důležitá příčina nedostatku jakýchkoliv zmínek o obci v historických pramenech.

Odhlédneme-li od namáhavosti práce v hamrech, od špatných hygienických podmínek a od skutečné délky pracovní doby, patřili hamerníci ještě začátkem 20. století ke střední vrstvě vesnického obyvatelstva a k folklóru obce. Hamernické rodiny měly možnost skromného bydlení v pronájmu v tzv. Pánských bytech, řemeslo bylo téměř dědičné a hamerníci byli osvobozeni od povinné vojenské služby. Můžeme v tom rovněž spatřovat pozůstatek minulých výsad.

Při úvaze o historické podmíněnosti celého projektu soustavy strategických děl, jejichž realizace musela s ohledem na zmíněnou kompoziční jednotu proběhnout v relativně krátkém časovém úseku, je nutno zvažovat především aktuálnost. Ta byla maximální v době po vpádu Mongolů v roce 1241 a zcela končí v roce 1327, kdy řeka Ostravice přestává být státní hranicí.[18] K potvrzení velmi překvapivé hypotézy datující lokace obce Ostravice někdy v tomto období přispívá skutečnost, že toto období se překrývá s obdobím biskupství Bruna ze Schauenburku, jenž měl své sídlo v Olomouci a mimořádně se kolonizačně jako vlastník angažoval v oblasti severovýchodní Moravy. Velkorysost a měřítko celého projektu na Ostravici odpovídá této významné osobnosti našich dějin, jež v relativně krátkém dějinném období dala podnět k založení jednoho sta obcí. O Brunově činnosti se dochovala řada písemných dokladů. Ostravice však v žádném z nich uvedená není. Ví se však o celé řadě jiných názvů obcí zaniklých, jejichž osud a poloha nejsou vždy známy. Tyto obce byly součástí sídelní struktury zdejšího kraje a kompoziční analýza jeho prostorové a skladebné proměny by mohla vést k objasnění původu nejen obce Ostravice.

V Uhrách jsou v 11. stol. stavěny obranné hrady na Váhu. Na řece Moravě je celý systém obranných pevností budován nejpozději v době Břetislava I. V pásmu mezi těmito řekami vzniká území nikoho, lucká provincie, dlouho neosídlená, která se údajně kolonizuje až teprve ve 12. a 13. století a hranice se ustálí přibližně na dnešní linii moravskoslovenské hranice.[19] Jaký smysl by takovéto opevnění mělo, když by je bylo možno snadno obejít a proniknout na Moravu přes nezabezpečenou severní hranici a především nezabezpečené průsmyky beskydských hor?

24.5 KOSTEL NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE NA OSTRAVICI

Farní římskokatolický kostel na Ostravici je zasvěcený tajemství nejsvětější trojice. Byl údajně postaven v létech 1788 – 89 ve stylu lidového baroka. Hlavní oltář a křtitelnice jsou původem ze zrušeného klášterního kostela Augustinů Eremitů ve Fulneku. Stejný původ má i hlavní obraz od moravského barokního malíře Bohumíra Herberta z roku 1706, renovovaný r. 1784 fulneckým malířem Jiřím Frammelem. Teprve od roku 1999 je kostel vyhlášen kulturní památkou ČR.

Svým umístěním navazují pozemky levobřežního římskokatolického kostela především na pruh pozemků fojtství, školy (z r. 1899), ale také nejstarší místní hospody U Tkáče. Ta zjevně byla původně také součástí fojtství.

Nedávná oprava fasády ostravického kostela proběhla jistě bez jakékoli pozornosti orgánů památkové péče. Nikoho zřejmě nezaujalo zůstatkové kamenné zdivo v nestejné výši nad základem, nastavené dále zjevně dodatečným cihelným. Po odstranění omítky byl tento fakt naprosto zjevný. S oficiální datací kostela tedy nebude vše v pořádku. Charakter napojení cihelného zdiva na kamennou podezdívku ukrytého pod novou omítkou naznačuje, že tyto konstrukce nemusely vzniknout současně, a že základ kostela může být starší, než je jeho oficiální datace. (Obr. 24-5)

Jeho půdorys bude tedy pravděpodobně podstatně starší a zaslouží si alespoň dodatečnou pozornost v mnoha ohledech. Archeology je podceněný a přehlížený i zaniklý hřbitov v jeho bezprostředním sousedství. Jeho stáří by rovněž mělo být mnohem významnější, než říkají data na věži kostela. Ten nebyl v době josefínské reformace vystavěn, ale pouze v podstatné části obnoven, protože nerovná horní spára kamenného zdiva, naznačující dostavěnou zříceninu, neumožňuje zpochybnění tím, že by mohlo jít pouze o nadzemní část základového zdiva. Také charakter cihelné dozdívky v detailu dveřního otvoru podporuje významně toto tvrzení. To současně vysvětluje i jakési tradované a zatím nejasné zmínky o faře starší než té z r. 1810. Podle jiné místní pověsti nebo spíše rozšířené domněnky stál na tomto místě původně kostel dřevěný. Vznik kostela na Ostravici v 18. stol., ani údaj o založení fary, nemohou být chápány jako zpráva o jejich prvotním založení, nýbrž jde pouze o jejich obnovení. Linhart zmiňuje faru na Ostravici již před datem uvedeným na věži v souvislosti se změnou církevní organizace. Změna nastala zřízením děkanství v Místku r. 1716. Patřily k němu fary: Stará Ves, Brušperk, Frýdlant, Mor. Ostrava, Ostravice, Paskov, Stařič, Stará Běla a lokálie Čeladná, Fryčovice, V. Hrabová, Metylovice, Palkovice a Zábřeh.[20] Fara na Ostravici podle tohoto pramene existovala již k roku 1716, přestože na kostele je uveden pouze rok 1789 a fara měla být podle Hosáka založena až r. 1810.[21]

24.6 STAROBYLÁ KAPLE

Dnes je tato malá, ale dle svého umístění v doteku sídelního jádra, mimořádně významná stavba, v naprosto desolátním stavu. Pamětníci si ještě pamatují její kamenné zdivo a klenutí bez břízolitové omítky, jež dnes opět vzala za své. Dodatečně je zde provedena cihelná zazdívka dvířek v prostoru původního portálu zhotoveného z pečlivě opracovaných kamenných bloků provázaných dále se zdivem z kamene neopracovaného. V interiéru je v apsidální části podlaha stupňovitě vyvýšena velkou kamennou deskou s náznakem zazděného větracího otvoru pod stupněm. Tato skutečnost by mohla být archeologicky obzvláště významná a slibná. Z hlediska výtvarných detailů je velmi zajímavý i na kamenné desce stojící kamenný sloupek, který zřejmě plnil původně funkci ambonu. Později na něm stála sádrová soška Panny Marie. Kaplička sloužila okolojdoucím věřícím, tedy těm dnes již starším, k zastavení. Po dosažení socialistické etapy společenského vývoje, v roce 1961, začala sloužit stále více zbarbarizované obci jako sociální zařízení, což vedlo k jejímu následnému odsvěcení. Velkou vykotlanou lípu odstranili dávno místní hasiči. Růstem, ale i následně po odstranění lípy, její vyhnívající kořeny poškodily zdivo. Dnes zde roste lípa nová a je již opět docela majestátní. Kaple v současnosti postrádá jakoukoli péči. S ohledem na její polohu při vstupu do sídelního jádra respektující předkolonizační urbanistickou strukturu, je možno předpokládat velmi vysoké stáří přinejmenším půdorysu stavby. Stav kaple, před kterou by vzhledem k starobylosti jejího půdorysu mohl klečet i sv. Metoděj, je alarmující. (Obr. 24-6)

24.7 WINKLEROVA ZVONICE S KAPLI CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ HUSITSKÉ

Winklerova zvonice z roku 1928 je postavena na kamenné podezdívce, v níž je ukryta poněkud mysteriózní prostora. Zvon je darem horníků z Michálkovic. Dle pamětníků je zvonice postavena z šachetních vodítek. Vedle zvonice stojí funkcionalistická kaple od Alfréda Farníka, která byla slavnostně otevřená v roce 1937 prvním biskupem církve Československé husitské, Ferdinandem Stiborem.[22] Tato vytříbená architektura si zasluhuje mimořádnou pozornost. Kaple je provozována pouze jedenkrát ročně, u příležitosti svátku Mistra Jana Husa. Umístění zvonice bezprostředně nad sídelním jádrem Civitas je tedy zřejmou připomínkou dávných dramatických událostí, o kterých je radno pomlčet. (Obr. 24-7)

24.8 KAMENNÉ MOSTY

Kvalitní a pozoruhodnou valenou klenbou z vybraných kusů kamene se vyznačují dva mosty, které se nacházejí na parcelách souvisejících s vodními díly u hamrů 3 a 2. Třetí obdobný je součástí bývalé obecní komunikace v dolní části obce. Nemůžeme vyloučit existenci ještě dalších, protože jde o stavby velmi nenápadné. Jakákoli datace a zařazení kamenných konstrukcí není snadná. První a druhý most mohou svým stářím odpovídat nejpravděpodobněji stáří hamrů samotných. O starodávnosti samotné komunikace není žádná pochybnost, a je proto obtížné určit, v kterém okamžiku její existence vznikl most třetí, protože při své prosté užitkové formě je problematické prostým pozorováním vysledovat jakékoli slohové znaky. (Obr. 24-8)

24.9 KAMENNÉ SKLÍPKY

Kamenné sklípky, jež byly nedílnou součásti zemědělských hospodářství, jsou svébytnými architektonickými památkami. Působí starobyle a jsou dokladem vytříbeného citu pro materiál. Pozdější přístavby a přestavby již takovéto kvality zdaleka nedosahují. Dochovalo se, v rámci dřívějších gruntů, i několik pozoruhodných příkladů kamenných kleneb. Jeden klenutý sklep se nachází poblíž hamru č. 2 v rámci tzv. Pánských bytů. Má vlastní studnu, je poměrně hluboko pod terénem, čímž je u něj prakticky vyloučena trvalá obytná funkce a nabízí se spíše představa útočiště v případě nebezpečí. To na rozdíl od dalších rozsetých po vesnici. Jsou zpravidla částečně zapuštěné a osazené v mírně svažitém terénu. Sklípky je možno označit za původní a nejstarší část zemědělských usedlostí, později dostavovaných, takže nelze vyloučit ani změnu funkce s tím související. Mají půdorysné rozměry cca 4 x 10 m, válcovou klenbu a vstup z užší strany. Někdy mají pouze dřevěný krov jako prostor pro uskladnění sena, jindy složitější dřevěnou nadstavbu. Jednoduchá valená kamenná klenba je obdobou té z kamenných mostů. Některé detaily ukazují na citlivou kamenickou práci. Nejde ani tak o opracovávání, jako o promyšlený výběr k sobě přiléhajících kvádrů, ukazující na velkou všímavost a vztah k přírodě. Základní úvaha související s problémem odhadu stáří je i v tomto případě stejná jako u kamenných mostů. (Obr. 24-9)

Soubor kamenných staveb, o kterém zde byla řeč, se vyznačuje samozřejmě především užitím místního říčního kamene. Nelze si nepovšimnout jednotící vůle tradice. Byly-li, tyto stavby spojeny byť jen díky stavební tradici s obdobím lokace, pak by to mělo znamenat, že původní obyvatelstvo nebylo ani zdaleka tak různorodé, jak by se dalo očekávat od kolonizačního projektu. Charakter kamenné architektury plně odpovídá tvrdým životním podmínkám zdejšího kraje.

24.10 OSTRAVICKÉ LIDOVÉ STAVENÍ

V obci i okolí zmizely téměř poslední funkční relikty místního lidového obytného stavení. Poměrně svébytnou lokální architekturu bychom jen ojediněle mohli najít v souborné literatuře věnované této problematice. Její přiměřené zhodnocení a zařazení do širších souvislostí, vzhledem k všeobecně vžité falešné představě o pozdním pasekářském osídlení Ostravice a okolí, neexistuje. Tento typ obydlí, náležející ke karpatskému roubenému, zřejmě není prostým importem a není ani jednoznačně totožný se svými sousedy. Nacházíme se typově i formálně někde mezi valašským a goralským stavením. Zůstaly jen minimální stopy po dnes většinou na rekreační účely přeměněné architektuře, bez potřebné autenticity. Obydlí se zděnou černou kuchyní se již dávno stalo nepřijatelné i v zapadlých horských lokalitách. Pozdější a dodnes užívaná, poněkud klasicizující, obytná stavení z konce 18. a začátku 19. století byla mnohem prostornější a měla vyřešené i provozní vazby pro intenzivnější hospodaření než odpovídalo středověkému odkazu. Drobných obytných stavení bylo rozseto v rozsahu jednoho lánu obvykle více, což pravděpodobně umožňovalo aktuálně řešit majetkové vztahy v rámci jednotlivých rodin, podíly sourozenců, ale také výminek pro rodiče. Bydlely zde často i mnohočlenné rodiny, především jako levná pracovní síla pro výpomoc s nejrůznějšími pracemi v rámci gruntu. Nájemníci pomáhali sezonně za stravu a za poskytnuté přístřeší. I pro ně rozhodně představoval skromnou životní jistotu. Stavení bylo očividným produktem dlouhodobého vývoje, přesto je trestuhodně podceňované a dodnes, vzdor blízkosti Rožnova pod Radhoštěm, nedostatečně zdokumentované. (Obr. 24-10)

24.11 SVATÝ PETR NA OSTRAVICI

Současní vyznavači neopaganského ritu[b] jistě dobře chápou, jak významnou bohyni již v šeru předkřesťanské éry bohyně Ostra byla. Ve starověké mytologii není žádnou novinkou, že sídlem bohů jsou hory. Nemělo by být ničím nepochopitelným ani to, že naši předkové tyto bohy velmi často ztotožňovali právě s horami, které je obklopovaly a často i chránily proti nebezpečí. V případě Radhoště v Moravskoslezských Beskydech je tento fakt všeobecně akceptován, ale to že byla tato hora reprezentantem pouze jednoho z božstev ve zdejším mnohem početnějším pantheonu, je již dávno zapomenuto.

Dochované písemné prameny připomínají ztracený Děvín, který byl přesně takovýmto místem kultu plodnosti, jež reprezentovala Ostra. Jméno bohyně Devy, nebo také naše Děvy, je pouze jednou z mnoha obdob bohyně Ostre. Tato pohanská bohyně, šířící svůj obrovský vliv po celá tisíciletí téměř na všech kontinentech, byla v našem kulturním okruhu křesťanské Evropy předznamenáním Panny Marie.[23] Ve Španělsku, Francii, Itálii, ale i v mnoha jiných zemích ji nahradila velmi citlivě a dnes můžeme na původně pohanských kultovních místech najit světoznámá mariánská poutní místa. To, že se původní kult často vázal k hoře, vedle které dnes stojí poutní chrám Panny Marie s obrazem černé madony, a že tato hora má antropomorfní tvary podněcující lidskou fantazii, je pradávným mysteriem. Pozornost a fantazie dnešních věřících je po staletích cíleně odvedena úplně někam jinam. Prokletí a postupná likvidace ostravického Děvína možnost šetrné kontinuity zcela vyloučila. Civitas pod Ostrou horou totiž hrálo příliš významnou roli ve středověkém sporu o investituru. Staletí doutnající spor, který se dalšího osudu Moravy velmi významně dotýkal, vyvrcholil bitvou na Moravském poli a porážkou Přemysla Otakara II. v roce 1278.[24] Otázka původu císařské moci byla jejím výsledkem definitivně zodpovězena a osud Civitas Dei na Ostravici zpečetěn.[25] V Hesiodově vizi se bohyně Ostra, nemohoucí pohledu na takovou nespravedlnost, vznesla v podobě Jitřenky na Nebesa.

Idea skutečného Civitas Dei, jehož sláva hvězd se dotýkala, se nyní pouze vznáší nad minulosti předkřesťanské éry dávného mysteriózního okrsku na Ostravici, který můžeme porovnávat s obdobnými, archeologicky řádně prozkoumanými okrsky v zahraničí.[26] Srovnání a identifikaci okrsku je možno provést na základě celé řady kompozičních zákonitosti, které se obvykle vážou k těmto, přísnými kanonickými pravidly svázaným kultovním místům.[27] Se značnou jistotou je možno usuzovat, že vypadal obdobně jako okrsek v řeckém Dionu, ale je velmi nejisté, co z něj po mnohokráte opakovaných obnovách a destrukcích zůstalo někde v podzemí. Z vyobrazení Civitas Dei v opisu Augustinova spisu[c] víme, jak město vypadalo, ale netušíme, co zůstalo z ústředního chrámu Moravy zasvěceného Panně Marii a sv. Janu Křtiteli, co z chrámu sv. Jakuba, ani co se dochovalo z arcibiskupského chrámu sv. Petra obnoveného Svatoplukem pro cyrilometodějskou misi? Jejich tělo v podobě kamenné stavebnice si původní obyvatelé, ale i dobyvatelé, odvezli jako legendami opředenou relikvii do nových působišť. Z nových podob této po Evropě rozprostřené architektury je přesto možno deduktivně odvodit, jak vypadala ta původní, jež zanechala na Ostravici svoji nesmazatelnou stopu abstraktních kompozičních vztahů a snad i základového zdiva v podzemí sídelního jádra.

Dávné ostravické mystérium dospělo po tisíciletích až k současnému vážnému konzumnímu ohrožení skrytých artefaktů necitlivým územním plánováním a bezohlednou megalomanskou výstavbou. Neuznaná a neprobádaná archeologická lokalita na Ostravici má přitom nepochybně celoevropský význam, protože právě na tomto místě do evropského ráje opakovaně pronikaly od severu k jihu mnohé národy. Zanechaly zde obtížně identifikovatelné stopy a naopak do nových sídlišť si odvezly nezapomenutelné a dodnes patrné vzpomínky. Za všechny zde zmiňme Kelty, kteří si v době vrcholné antiky odvezli do teplých krajů poblíž italské Semigalie i naši bohyni s jejím jménem, a to již několik století před naším letopočtem. Byla to kupodivu právě ostravická pohanská bohyně, která později dala jméno také italskému středověkému městečku OstraOstra Vetere.

Pravda, dodnes vepsaná do tváře Matky Země, má svoji specifickou krásu rehabilitovanou díky svobodě informačních technologii. Její poznávání nám umožňuje znovu uchopit dávnou minulost a osvěžit tím vlastní identitu. To, co bylo na Ostravici vyoráno pluhy v kamenité zemi, není možno označit za bezcenné falzum tak, jak tomu bylo v minulosti u řady obdobných hodnotných dokumentů. V přehlížené listině salcburského arcibiskupství, kterou zapsal ZuentiboldCarantanam v roce 927, a kterou zveřejnil Boczek v roce 1836, je mimo veškerou pochybnost opakovaně zmíněn arcibiskupský moravský chrám s. Petrum ad Ostarwizam.[28] Ostar_wiza je germanismus názvu Ostra_vice, Ostravice. Ostara byla v germánské mytologii toutéž bohyni plodnosti, kterou byla pro Moravany bohyně Ostra, zosobněná antropomorfní Ostrou horou v Moravskoslezských Beskydech. S germanizovanou a vícesmyslnou podobou jejího jména, se jako s válečnou kořistí pyšnili Habsburkové až do konce první světové války a do definitivního rozpadu Ostařiny Říše.

Přijměme prosím úvodní publikaci Boczkova latinského opisu listiny, z časů doznívání Magické Moravy, jako jednoznačný doklad starobylosti Ostravice a současně jako určitý mezník v obraně kultury národa moravského a slezského, jehož význam přesně odpovídá tomu, co můžeme v řadě přehlížených architektonických a urbanistických indicií na divukrásné Ostravici dodnes spatřit.

24.12 LITERATURA

MOHELNÍK, L. Prostorová interpretace architektonického a urbanistického díla. Brno 2005. Disertační práce je k dispozici v knihovně FA VUT v Brně, Poříčí 5


[a] HRABEC, J. Hukvaldy. Atlantida 1/2008

[b] Například Vicca

[c] sv. AUGUSTIN, De Civitate Dei, 12. stol., Archiv Pražského hradu. Hildebertův kodex (Praha, Kapit. A 21)

[1] ŠMILAUER, V. Osídlení Čech ve světle místních jmen, ČSAV, Praha 1960, s. 13-14

[2] ŠTIKA, J. a kol. Beskydy, Olympia, Praha 1982, s. 24 – 41

[3] FIMANOVÁ, J., KRPEŠ, V. Vlastivěda okresu Frýdek – Místek, Okresní pedagogické středisko ve Frýdku – Místku, Frýdek – Místek 1978, s. 30

[4] KRPEŠ, V. a kol. Z historie obce Ostravice, OÚ Ostravice, Ostravice 1999, s. 22 – 31

[5] FIMANOVÁ, J., KRPEŠ, V. Vlastivěda okresu Frýdek – Místek, Okresní pedagogické středisko ve Frýdku – Místku, Frýdek – Místek 1978, s. 35

[6] HOSÁK, L. Přehled historického místopisu Moravy a Slezska v období feudalismu do roku 1948, Profil, Ostrava 1967, s. 343

[7] Kolektiv autorů, Zeměpisný lexikon ČR obce a sídla, ČSAV, Praha 1991, s. 684

[8] HOSÁK, L. Historický místopis země moravskoslezské, Společnost přátel starožitností ČSL. v Praze, Brno 1938, s. 701

[9] LINHART, F. Vlastivěda moravská, Místecký okres, Musejní spolek v Brně, Brno 1915, s. 210

[10] http://www.atlantida.name/view.php?cisloclanku=2008030001

[11] MOHELNÍK, L. Beskydská růže. Atlantida 4/2008. PVÚ s.r.o., Brno 2008, s. 2 – 9, ISSN 1802-9523

[12] LINHART, F. Vlastivěda moravská, Místecký okres, Musejní spolek v Brně, Brno 1915, s. 209 (Napsal p. nadučitel Paskovský.)

[13] HOSÁK, L. Historický místopis země Moravskoslezské, Knihovna přátel starožitností ČSL. V Praze, Praha 1938, s. 698

[14] POKORNÝ, F. Vlastivěda moravská, Příborský okres, Musejní spolek v Brně, Brno 1917, s. 13

[15] DVOŘÁK, R. Dějiny markrabství moravského, nakladatel A. Píša, Brno 1906, s. 55

[16] HOSÁK, L. Historický místopis země moravskoslezské, Společnost přátel starožitností ČSL. v Praze, Brno 1938, s. 688

[17] KUČA, K. Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Nakladatelství Libri, Praha 1996, s. 838 – 849

[18] PALACKÝ, F. Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě, díl první, Nakladatel Mazáč v Praze, Praha 1939, s. 340 – 341

[19] VÁLKA, J. Vlastivěda moravská, Země a lid, Dějiny Moravy, Středověká Morava, Díl 1, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, Brno 1991, s. 55

[20] LINHART, F. Vlastivěda moravská, Místecký okres, Musejní spolek v Brně, Brno 1915, s. 101

[21] HOSÁK, L. Historický místopis země moravskoslezské, Společnost přátel starožitností ČSL. v Praze, Brno 1938, s. 701

[22] http://www.geocaching.com/seek/cache_details.aspx?guid=6dbcd280-58c3-41e1-8ed8-b25b1d7b 4 be9&log=y&decrypt=

[23] MATHON, P. J. Život nejblahoslavenější bohorodičky Panny Marie a její panického chotě sv. Josefa. Kniha I. Knihtiskárna Rajhradských Benediktinů v Brně, Brno 1884, s. 50 – 53

[24] http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_na_Moravsk%C3%A9m_poli

[25] MOHELNÍK, L. Svatá rodina brněnského kostela. 2/2008. PVÚ s.r.o., Brno 2008, s. 2 – 24, ISSN 1802-9523

[26] MOHELNÍK, L. Civitas Dei, jehož sláva hvězd se dotýkala. Atlantida 1/2008. PVÚ s.r.o., Brno 2008, s. 4 – 9, ISSN 1802-9523; MOHELNÍK, L. Svatá rodina brněnského kostela. Atlantida 2/2008. PVÚ s.r.o., Brno 2008, s. 2 – 24, ISSN 1802-9523

[27] MOHELNÍK, L. Petr Bezruč. Atlantida 3/2008. PVÚ s.r.o., Brno 2008, s. 2 – 7, ISSN 1802-9523

[28] BOCZEK, A. Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae. Díl I., r. 396 – 1199, Olomouc 1836, s. 74 – 75


Obr. 24‑1 Antropomorfní Ostrá hora zosobňující pohanům bohyni plodnosti, Ostrou

Obr. 24‑2 Pohled do údolí Ostravice s rozpoznatelnou lanovou strukturou obce

Obr. 24‑3 Mohelníkův hamr č. 2 v době před druhou světovou válkou (foto neznámý autor)

Obr. 24‑4 Rekreační chata postavena nad zasypanými troskami Bártkovy pily

Obr. 24‑5 Dvě stavební fáze zdiva římskokatolického kostela

Obr. 24‑6 Interiér starobylé kaple je zrcadlem konzumu

Obr. 24‑7 Winklerova zvonice a funkcionalistická kaple bez věřících

Obr. 24‑8 Detail kamenné klenby mostu

Obr. 24‑9 Válená klenba a interiér sklípku zemědělské usedlosti

Obr. 24‑10 Ostravické lidové stavení (foto Pavla Mohelníková)


O autorovi

Ing. arch. Ladislav Mohelník, Ph.D. je architektem a projektantem zabývajícím se stavbami pro vzdělávání a kulturu. Působí také jako teoretik a pedagog.

Abstract

Absence historické kontinuity poškozuje nejen identitu osobnosti, nýbrž i celé obce. Architektura, zrcadlící věrně minulý stav polis, neumlká zcela ani po své vlastní smrti. Skrze předivo kompozičních vztahů, jimiž poznamenala přírodu, doznívají v ozvěnách její rytmy o to déle, oč jemnější smysly máme. Jejich zušlechtění činí zázrak, jímž z mořské pěny povstává krása tající dech. Nejde o pouhý přelud. Vždyť oráč při svém každoročním rituálu obnovujícím plodivou sílu Země vyryl hlubokou rýhu a písař již před tisíci léty popsal omamnou vůni beskydské růže.

Abstract (English)

The absence of historical continuity damages not only of personal identity but also the community identity. Architecture truly reflects with its own style the past state of polis but it is not silent even after its death. The architectural composition relations influenced nature fade in resonance so longer time as fine senses we have. The humanization of this creates a miracle, which gives breath catching beauty is appeared. It is not a mere illusion. The ploughman in his annual ritual for renewal of fertile power of the Earth turned up a deep stria and an amanuensis had written about a strong fragrance of Beskydy rose thousands years ago.

 

ATLANTIDA.NAME č. 6/2009

Elektronická verze odborného recenzovaného časopisu ATLANTIDA, evidovaného MK ČR pod číslem periodického tisku: MK ČR E 17972, věnovaného teorii architektury a urbanismu. Časopis vychází od roku 2009 dvakrát ročně. Pro přístup k internetovému časopisu ATLANTIDA.NAME nyní není nezbytná registrace čtenáře.


ATLANTIDA

ČASOPIS TAJEMNÉHO SVĚTA ARCHITEKTURY            6/2009

Literae
ecclesiae Saliburgensis, in quibus testis scribitur Zuentibold. Actum ad
Carantanam X. Kalend. Januarii,
927.

In nomine Domini Dei eterni. Cognoscant omnes fideles, qualiter Odalbertus, sancte Juuauensis ecclesie venerabilis archiepiscopus, quandam complacitationem consultui fidelium suorum clericorum ac laicorum aurem prebens cum Kotaberto fideli suo venerabili choriepiscopo peragere decreuit. Tradidit namque Kotabertus choriepiscopus cum manu advocati sui ducis Pertoldi proprietatem, quam tradente Kernia in loco Lominicha Kimundi dicto suscepit, et ad Grazluppa, ad Perchach veluti Rihbaldo
et Engilfredo tradentibus in proprium accepit. Et ad Zurdoh quicquid proprietatis visus est habere, et in pago Salzburgouui dicto in vico Mauriciano proprietatem, quam tradente Engilhilda sanctimonialis femina accepit. Veluti ipsa olim temporibus Pilgrimi archiepiscopi in beneficium tenuit, ac postea de Odalberto venerabili archiepiscopo in proprietatem commutauit. Et ad Holzhusun, quod tradente predicta Engilhilda suscepit, quam ipsa emptione sua acquisiuit, et mancipia VIII causa conplacitationis in manus Odalberti archiepiscopi et aduocati sui Reginberti ad s. Petrum sanctumque Rodbertum et ad sanctam Salzburgensem sedem post obitum suum in proprietatem. Ea videlicet ratione, ut si Engilhilt et Kerni eum superuixerint, que ab eis predicto choriepiscopo tradita sunt, usque in finem vite sue in proprietatem consistant. Econtra vero Odalbertus venerrabilis archiepiscopus cum manu advocati sui Regimberti in manus Kotaberti choriepiscopi et advocati sui Regimberti in manus Kotaberti choriepiscopi et advocati sui Bertoldi ducis hec loca, ad sanctam Mariam ad Carantanam, ad sanctum Petrum in civitate Carantana, ad s. Laurentium, ad Kurzizam, ad Zeleznam, ad
s. Petrum ad Ostarwizam, ad Trevinam. Excepto quod predicta Engilhilt Kurhiznam et Zeleznam et ad s. Petrum ad Ostarwizam cum omnibus ibidem pertinentibus usque in finem vite sue in proprietatem possideat,et predicta Kerni locum Muoriza Rimundi usque in finem vite sue in proprietatem obtineat. Postea vero integerrime ad s. Petrum sanctumque Rodbertum ad sanctam Juuauensem sedem perenniter in proprietatem consistant. Isti sunt testes per aures attracti. Rodperht comes. Reginher comes. Dietmar comes. Sigipold comes. Reginhart. Arpo. Weriant. Merwat. Ascuuin. Herolt. Turdagouuo. Sarahilo. Arnkis. Dietram. Hinto. Auo. Zuentibold. Erinperht. Ernest. Egiuuint. Kerkoh. Liutprand. Noting. Woluo. Chunirich. Regimhoh. Arpo. Raci. Enci. Papo. Rocholf. Ruodperht. Wielant.

Actum in synodo in ecclesia s. Marie ad Carantanam, anno Domini incarnationis DCCCCXXVII. indictione XV. sub die X. Kalendas Januarii feliciter in Dei nomine.

OBSAH

24. STAROBYLÁ OSTRAVICE – Ladislav Mohelník

25. HRAD CIMBURK U KORYČÁN – Josef Hrabec

26. SVĚTLO A VIDĚNÍ – Jitka Mohelníková

27. ARCHITEKTURA – „ČIAROVÝ KÓD“ – Viktória Szabóová

ISSN 1802-9531


 


6/2009                                                                                             ATLANTIDA

 

Název periodického tisku: ATLANTIDA

Obsahové zaměření: odborný recenzovaný časopis v oboru  teorie architektury a urbanismu

Četnost vydávání: 2 x ročně

Místo vydávání:   Brno

Číslo vydání:       6 

Datum vydání:    30. 7. 2009

Evidenční číslo periodického tisku: MK ČR E 17972

Vydavatel: © Projektový a vývojový ústav, s.r.o. – pvu@atlantida.name

                  Purkyňova 95

                  612 00 Brno

                  IČ: 49449290

                  Peněžní ústav: Česká spořitelna a.s. pobočka Brno

                  Číslo účtu: 2026718319/0800

                  Plátce DPH

Redakce:   Ing. arch Ladislav Mohelník, Ph.D. – šefredaktor – sefredaktor@atlantida.name

                  Ing.arch. Antonín Havlíček – zástupce šefredaktora – havlicek@atlantida.name

                  Ing. Jitka Mohelníková, PhD. – obch. zástupce – mohelnikova@atlantida.name

                  Petr Mohelník – webmaster@atlantida.name

Redakční rada: Ing. arch. Josef Hrabec, CSc. – předseda – hrabec@atlantida.name

                  Doc. Ing. arch. Jaroslav Drápal, CSc. – drapal@atlantida.name

                  Ing. arch. Jan Hrubý, CSc. – hruby@atlantida.name-

                  Ing. arch. Antonín Havlíček – havlicek@atlantida.name

                  Prof. Ing. arch. Jan Koutný, CSc. – koutny@atlantida.name

                  Ing. Jitka Mohelníková, PhD. – mohelnikova@atlantida.name

Cena:        nestanovena      

ISSN 1802-9531

36