ATLANTIDA.NAME č. 2/2008

Elektronická verze odborného recenzovaného časopisu ATLANTIDA, evidovaného MK ČR pod číslem periodického tisku: MK ČR E 17972, věnovaného teorii architektury a urbanismu. Časopis vychází od roku 2009 dvakrát ročně. Pro přístup k internetovému časopisu ATLANTIDA.NAME je nezbytná registrace čtenáře.


  ATLANTIDA

ČASOPIS TAJEMNÉHO SVĚTA ARCHITEKTURY                            2/2008

PROKLETÍ ARCHITEKTURY

Ladislav Mohelník

Pojmy architektura a architekt měly v archaickém Řecku poněkud jiný obsah, než tomu bylo později v císařském Římě. Ve ztrátě pravdivosti, v rozkladu formy a hmotné podstaty díla spatřoval významný moravský teoretik, Antonín Kurial, historické prokletí pronásledující evropskou civilizaci až po současnost. Od římské antiky až po novověk je architektura kontinuálně chápána jako umění stavět. Její dualita, intuitivního a racionálního, zrcadlící se i ve slohové architektuře, má pro nás nedozírné důsledky především poté, kdy se v pokračujícím rozkladu vymezuje tvůrce ve vztahu k realizátorovi díla. Dnešní architekt ztrácí půdu pod nohama nejen tím, jak paradoxně v době počítačů z jeho vzdělání postupně mizí matematika, deskriptiva, fyzika, teorie, filozofie a pod., ale i tím, jak klesá péče o intuitivní zmocňování se světa architektonickou kresbou, modelováním, kompozičním cvičením… Za architektonickou tvorbu je dnes mylně vydáváno digitálně omezené prvoplánové vyměšování vlastního JÁ. V záplavě současných projevů globální architektury se stále razantněji prosazuje jarmareční duch, komerce, extravagance, povrchnost, banalita, stereotyp a plagiátorství. Mediálně oslavovaní autoři takovýchto výtvorů jsou honorování prestižními cenami, zatímco sporadická poctivá architektonická tvorba zůstává nespravedlivě opomíjená. Tajemství architektury, její výtvarná řeč, se v promiskuitním prostředí naší civilizace vytrácí. Sebestředná architektonická forma, odtržená od nosné podstaty, vyvolává jen krátkodobou euforii a následnou kocovinu. Mnohovrstevnatost významů, která charakterizovala historický vývoj architektury, se vytrácí paradoxně v době nových materiálů a technologií posouvajících hranice lidského světa. Spolu s tím, jak se smysl pojmu architektura postupně vyprazdňuje, ztrácíme i my svoji identitu, mimo jiné i tím, jak odmítáme minulost při hledání budoucnosti. Nechápeme význam a slohovou sílu tradice vytesané do kamene. Místo nesmrtelným idejím se symbolicky klaníme bezduchosti a hmotě na jedno použití. Ve jménu zmateného ega je fekálními projevy perverzně napadána lidská podstata tisíce let toužící po poznání harmonie a dokonalosti.

OBSAH

7. SVATÁ RODINA BRNĚNSKÉHO KOSTELA – Ladislav Mohelník

8. VNÍMÁNÍ HISTORIE – Jan Hrubý

9. ŠPILBERK – Josef Hrabec

10. HUDBA MĚSTA (2.) – Maxmilian Wittmann