6 VLIV MYŠLENKOVÉHO POSTUPU NA ARCHITEKTONICKOU TVORBU

(příspěvek k XII. Kongresu UIA v Madridu 1975)

Prof. Ing. arch. Antonín Kurial

Klíčová slova: architektura, tradice, filosofie

Key Words: architecture, tradition, philosophy

 

Myšlení je předmětem filosofie. Dialektická filosofie historického materialismu vyslovila jednu objevnou a plodnou pravdu. „Myšlení je zvláštní, složitý, kvalitativně, specificky vyšší stupeň pohybu, který je základní formou projevu hmoty. V každém vyšším stupni pohybu se dialekticky reprodukují tj. popírají a současně zachovávají v rozvitější formě nižší a méně složité způsoby pohybu. Tak i ve formě vědění a myšlení se dialekticky reprodukují všechny předcházející.“ [1] Nuže, ve stavebním myšlení všech dob, i v dnešní, se dialekticky reprodukují všechny předcházející způsoby. Lze to označit jako tradici, vystižněji jako stavební řeč.

Podstatným a primárním smyslem lidského myšlení bylo a je budování. Holá nevyhnutelnost zachování života člověka a jeho rodu naplňovala jeho mysl, ještě na polozvířecí úrovni, pudovým zařizováním se ve světě, naléhavým jako hlad a ochrana před nebezpečím. Podle prvobytných způsobu života, které formovaly i myšlení při stavbě bytu, se konstituovala polarita „vnitřku“ a „vnějšku“ jako bytí ve světě.[2] V orientálních starověkých agrikulturách byl život zemědělce usedlého ve stálém nehybném příbytku myšlen jako podstatný „vnitřek“ neboť nad konečným uzavřeným obzorem se klenula stále stejná a stejně se otáčející kupole oblohy, jako předzvěst Ptolemaiova geocentrického názoru. Zcela jinak se utvářelo stavební myšlení indoevropských pastevců. Při stálém putování s přenosným příbytkem – stanem se stále měnil neurčitý neohraničený a nekonečný obzor. Tato představa světa jako podstatného „vnějšku“ položila základ myšlenkovému obsahu stavební řeči severské Evropy. Stan – baldachýn, prostoupený proměnným vnějškem je předzvěstí Aristarchova heliocentrického názoru. Vztah obou polarit tkví v jejich vzájemné historické oscilaci. Prvním takovým příkladem je řecká antika s trogloditismem chrámové cely – temné, úzké a hluboké síně s jediným vstupem v průčelí, jako zvětšenou a zkrášlenou kopií lidového příbytku – megaronu. To je vnitřek i když tajný a zakázaný. Zato peristasis, která zároveň se sedlovou střechou obklopuje nespojitě plochostropou celu jako baldachýn je první architektonizací severského vnějšku. S tím souvisí i nahý povrch struktury vyjadřující pravdivě její hmotnou podstatu; nebo sochařský doprovod vkládaný jen do volné scenerie prázdných polí. V Řecké antice nebyl nikdy myšlen vnitřní prostor. Tak jako prostor světa, který věcně neexistoval byl „nic a nikde“ a proto byl nahrazen Aristotelovskou hierarchii „míst“ podle významu. Řecká empirie ovlivnila i umělecké podání antického světa. Antická perspektiva není plošná a lineární, ale empiricky vázána k znázorněným předmětům. V metafyzice novověku byl za základní moment architektury považována tíže a to především v řeckém sloupově trámovém systému. Řecký chrám však manifestuje krajní hmotností význam posvátného prvenství místa, je spíše „lokalizací“ než vtělením tíže. „Jako všechny architektury, i současná, transformují tíži v obecný systém dimensí a jejich polarit a znázorňují vždy po svém model stavby světa.“ [3]

Téma „vnitřku“ bylo myšlenkovým základem starověkého Orientu s typickými labyrinty, s vnitřními atrii, ale bez velkých vnitřních prostorů. ty se uskutečnily teprve v pozdněřímském umění pod srostitými klenbami. Římské impérium sloučilo opět odkazy obou polarit, avšak jinak než Řecko. Orientální industrie pálené hlíny, jako základ blokových struktur, přenesená do Evropy zároveň  s atriovým vnitřkem, byla neorganicky spojena s řeckými řády. Z neporozumění řecké empirii došlo k odtržení povrchu od hmoty struktury a vzniku „masky“, která nadlouho poznamenala italskou tradici a celoevropský vývoj.

Na místo římské civilizace, rozpadlé v bouři stěhování, nastoupily dějinnou cestu severské národy. Jejich archaickému mytu nebylo pochopitelné římské velkoprostorové myšlení umožněné blokovou strukturou, která však ztratila svou ekonomickou základnu. Tak došlo k první obnově antiky s její původní negaci prostoru hierarchie míst. Za Alpami se nordické myšlení pozvolna vyprošťovalo z mythu postupným zaklenováním míst podle významu, v ranném středověku racionální adicí vázaného systému v evropském podélném typu. Prvotní „vnějšek“ zaalpské Evropy nastolila teprve gotika, úplným odhmotněním struktury a reprodukci řecky pravidelného povrchu hmoty, které dává vnitřku názorný charakter vnějšku. Pozdní gotika s proměnou katedrály v síň dotváří tektonický systém v stereotomní, zároveň s centralizací podélného prostoru v klenební jednotu, odpovídající množině pohledů shromážděné obce,která jako plurální subjekt „my a svět“ se cítí neoddělitelnou součástí Genese.[4]

Tento světový názor kategoricky odmítá malířství a architektura 15. a 16. věku, které jako první osamostatňuje představu prostoru a s ní i subjekt, zároveň s jeho odsazením od skutečnosti jako individualitu „já a svět“. Renesanční perspektiva objevuje prázdnotu v níž jsou věci zobrazovány v souřadnosti projektivní geometrie s distančními rozdíly velikostí. Tomu v architektuře odpovídalo racionální uspořádání vnitřku jako adice prostorových jednotek v lehké, vznosné struktuře, a estetické dogma řádové kompozice z jejíhož sevření se těžce vyprošťoval myšlenkový svět a architektura manýrismu – Michelangelova „římská gravitas“ a Palladiovy „velké řády“. Souvisí s tím i decentralisace universa G. Bruna a myšlenka humanismu – vlády člověka nad přírodou. Představa absolutního, nekonečného a prázdného prostoru byla vědecky prokázána až v 17. stol. I. Newtonem, jeho matematickou syntézou eukleidovské geometrie s principy mechaniky – absolutního pohybu jako důsledku zákona setrvačnosti. Avšak již před Newtonem začal spor o vnitřní podstatu prázdného prostoru. Kromě Leibnicova prostoru jako smyslových vztahů, v nichž vjem subjektu nebyl dán prostorovostí, ale činností, organičností a jedinečností a Berkeleyova čistě psychologického pojetí, byl to Descartes, který proti Newtonovu „prostoru v němž jsou věci“ postavil „prostor jímž jsou věci“, hmotný mezihvězdný prostor vyplněný všepronikajícím světelným etherem. Rozpory, které navodilo množství vztahů nového prostoru se pokusil sjednotit I. Kant.[5]

Odraz Leibnizovy a Decartovy opozice se jeví v architektonickém myšlení 17. a 18. věku – v subjektivním pohybu jako výrazu vstupování dovnitř, šíření vzpínání, rozplývání a nového soustřeďování vnitřku. Vyhraněnými výtvory těchto pocitů jsou výbušné prostory, proniky a přetínání kleneb a podélná souvislost vnitřků, pod jejichž klenbami jakoby probíhal zvedající a klesající rytmus dýchání jako v dílech J. Santiniho. Nová „fyzikální perspektiva“ zřetelně značila světelnou hmotnost vnitřních prostorů, viditelnou hmotu atmosféry mezi šerosvitem pozadí a jasným třpytem popředí, jako v Brandlových malbách. Stavební struktura nového pojetí prostoru podlehla rozkladu hmoty do trojího skupenství. Pevná hmota pilířů, stlačených do prismatických tvarů, se tavila v změklém a zborceném břevnoví a sublimovala grizaillí a freskami do plynné hmoty vybuchující letícími mraky a postavami ve vzdušné rozloze kleneb. Proti metafyzicky nehybné, geometrické ilusi renesanční perspektivy tu byla vytvořena čaromoc iluze pohybu fyzikální perspektivy radikálního baroka. Od této převratné změny zbyl jen krok k vztahové představě prostoru relativistického, který přestoupil euklidovskou geometrii i naši denní zkušenost.

Relativistické pojetí prostoru, hmoty i času tkví ve vztazích mezi fakty experimentálně zjistitelnými. Obecná teorie relativity sloučila fyzikální skutečnost s geometrickou a zbavila se kosmologické rozpornosti nekonečného euklidovského prostoru. Tímto pojetím ztratil prostor svoji jednoduchost a samostatnost. Slučuje se s fyzikálním časem jako prostoročas, s hmotou a s celkem světa.[6]

Vstupem člověka se stala běžnou zkušeností antigravitace. Poslední objevy astronomie potvrzují hypotézy o konečnosti vesmíru ve smyslu jeho zakřivenosti, o jeho rozpínání a smršťování o absolutní zředěnosti kosmické plasmy a o enormní zhuštěnosti hmoty černých hvězd. Naše poznání o stavbě makrokosmu a mikrokosmu ruší představy o protikladnosti hmoty a prostoru a zakládá novou pravdu o relativitě jejich identity – že prostor je hmota. Dnešní architektonické struktury modelují stavbu světa převratným způsobem – krajním odhmotněním prostorových nosných systémů – tenkostěnných skořepin, mřížových desek, napjatých lanových a stanových soustav, prutově lanových kombinací a pneumatických konstrukcí, směřujících k prostoupenosti „vnějškem“. Z repertoiru nové architektury však neustupují opačné tendence k plastické pádnosti pevné hmoty v reprodukci prastarého tématu desky na podporách či v masívnosti zděných struktur uzavírajících starý „vnitřek“. S touto rozporností vystupuje ještě další. Je dnešní industrializována architektura věda nebo umění? Požaduje se norma a typ. Je to slučitelné s uměním? Je dvojí umění – výrazové a druhé krásné a dokonalé. Krásná dokonalost je založená na normě, které se lze naučit a typu jako zobecnění, zlepšení skutečnosti k nadčasové, ideální tj. dokonalé kráse. Nebude asi stačit odkaz na krásu dokonalosti průmyslových produktů a na design, který má povahu užitého umění.

Je tu však věda. Všechny modely převratně odhmotněné stavby světa jsou výsledkem myšlení odpovídajícího současné vědecko-technické revoluci. Konečně, stalo se to již před mnoha lety, kdy díla inženýrů, ocelové mosty a věže, z nichž jedna vtiskla tvář Paříži; vstoupila do galerie moderního stavebního umění. I tehdy šlo o výsledek přísné matematizace, které byly nejspolehlivější pravdivou jistotou. Dnešní věda se proměnila v programový výzkum, schopný týmové organizace a experimentace. Takový výzkum zobrazující svět, zobrazuje zároveň člověka, nadaného mohutností polidšťování světa, neomezeného na subjekt s vůli k moci „já a svět“, ale ve jménu obecné lidskosti „my a svět“. Tyto základní postoje člověka k celku světa se formují ve světové názory, avšak nikoli pasivní, ale aktivní v boji dvou světových názorů.

V tomto boji se zrcadlí ne již jen světový, ale celý životní názor člověka, jeho zařizování se ve světě. Všestranná a rozporná plnost skutečnosti a tužeb života je obsahem našeho myšlení. Trýznivé požehnání naší industriální, mašinizované a jedovaté civilizace překračující kosmické obzory této krásné a zároveň hrůzné planety naplňuje obavami i nadějemi mysl každého člověka a především architekty – budovatele v tom nejkrásnějším smyslu slova. Pozvedněme i my svůj hlas – ať skončí boje zbraní a zůstane boj myšlenek.


[1] Engels, B. Antidühring

[2] Kaufmann, P. Ľ expression de la destinée dans Ľ art

[3] Richter, V. K ontologickým pojmům v umění

[4] Richter, V.Das Raumproblem in der Gotik

[5] Patočka, J. Aristoteles

[6] Patočka, J. Ľ idée d´espace depuis Aristote jusqu´a Leibniz

Obr. 1 Jiří Kroha, Antonín Kurial, Jiří Grabmüller, Jaroslav Drápal (foto Jan Hamerský)
Obr. 2 Oslava 65. narozenin Antonína Kuriala na FA VUT v Brně (foto Jan Hamerský)
Obr. 3 Prof. Ing. arch. Antonín Kurial (foto Jan Hamerský)

O autorovi

Prof. Ing. arch. Antonín Kurial se bezprostředně po druhé světové válce stal prvním novým poválečným profesorem a významným pedagogem brněnské architektonické školy. Tato rozporuplná osobnost se na jedné straně dopustila různých přešlapů, obratů, slabosti… v  mezilidských vztazích a morálce, na druhé straně však představovala pro studenty, po politických čistkách 70. a 80. let, jediný významný spojovací most s vysokou profesionalitou prvorepublikové generace architektů, jako byl Jiří Kroha, Emil Králík, Miroslav Kopřiva, Bedřich Rozehnal, Bohuslav Fuchs… Ovlivnil celou řadu dodnes tvořících architektů svými promyšlenými pedagogickými koncepcemi, vysokou vzdělaností a náročností, filozofující přemýšlivosti, schopnosti sdělovat, a hledáním budoucích podob architektury. Stal se ve své době nepochybně významným znalcem lidové architektury, teoretikem s elitním duchovním rozměrem, přednášejícím a polemizujícím mimo jiné s myšlenkami Richtera, Patočky, Heidegera, Hegela, Jana Pavla II.,… což v pookupační době tuhé komunistické normalizace bylo na FA VUT v Brně poměrně odvážné. Dne 22.9.2007 by se pan profesor dožil jednoho sta let. (redakce)

Abstract (English)

Antonín Kurial was the first professor and respectable teacher of the 2nd world war generation of Brno architectural school. The retrospective publication of his presentation at the 12th Congress UIA in Madrid in 1975 is dedicated to memory of Prof. Kurial. Comprehensive intellectual system focused on power and causality of tradition from prehistoric architecture to contemporary works is in the sharp contrast with present mercantile demonstration of global architecture. (jm)

2 CIVITAS DEI, JEHOŽ SLÁVA HVĚZD SE DOTÝKALA

Ladislav Mohelník

Klíčová slova: Civitas Dei, Ostravice, Ostra, architektura, Bruneswerde, Brněnský hrad

Key Words: Civitas Dei, Ostravice, Ostara, Architecture, Bruneswerde, Brno Castle

2.1 ÚVOD

Současné digitální technologie rozšiřují schopnost lidských smyslů vnímat svět okolo nás. Satelitní fotografie Země a vojenské (nyní turistické) mapy středních měřítek, dříve přísně tajné a nyní běžně dostupné, překypují vysoce kvalitními informacemi. Tím, jak člověk přetváří přírodu okolo sebe a buduje architektonická díla, vkládá do ní produkty svého myšlení, přetrvávající ve formě geometrické abstrakce podstatně déle, než dílo samotné. Studium a analýza těchto geometrických vztahů ovšem může být také předmětem zájmu architekta, jehož citlivé oko v nich může vidět mnohem víc, než pouhé skvrny po zaniklých stavbách. Nabízejí architektovi možnost analyzovat projevy lidského budování v globálních vztazích nejrůznějších architektonických i urbanistických civilizačních projevů. Například tzv. plužina, zachycena v katastrálních mapách, je jednou z již dříve známých abstrakcí zachycujících po celá staletí velmi stabilní a konzervativní vlastnické vztahy v území.[1] Při jejich studiu hraje velkou roli právě čas, projevující se civilizačním vrstvením oněch vztahů, na straně jedné a jejich pohlcováním přírodou na straně druhé.

Z přirozené zákonitosti týkající se zanikajících struktur, dle které mizí detaily naším smyslům dříve než vztahy celkové, lze logicky vyvodit, že právě pomoci digitální analýzy mapových sestav a tím i nově odhalované větší dimenze nám umožňují vidět do vzdálenější minulosti. Tento fakt je významný zejména s ohledem na pramennou nouzi se kterou se potýkají historici. Vysoké náklady, omezený rozsah a destruktivní charakter, jsou limitující faktory provázející archeologický výzkum. Současná letecká archeologie se soustřeďuje spíše na vyhledávání jednotlivých lokalit a objektů, než na zkoumání krajinných, urbanistických a architektonických strukturních vztahů.

Nástroje teorie architektury umožňují tvůrčímu architektovi zmocnit se mnoha skrytých koncepčních a sjednocujících vztahů ve zkoumané struktuře, které historikovi, ale i archeologovi snadno uniknou. Jejich existence sice obvykle není zjevná, ale postupným zasvěcováním do problematiky se zjevnou může stát. Obdobně jako se v galerii pří vnímání uměleckého díla nebo jeho torza uplatňuje kromě racionální stránky i lidská fantazie, tak i při vnímání architektonického díla a jeho torza se uplatňuje intuice, která však není samozřejmou a musí se velmi opatrně pěstovat. Tuto možnost charakterizoval filosof Hegel úvahou o lidské schopnosti „zmocnění se světa v jeho podstatě jednorázovým vnuknutím“. Je to možnost, která náleží připravenému a spočívá v pochopení celku, jeho koncepce, jednorázovou intuitivní metodou a dále schopnosti tento podstatný princip díla popsat a vyjádřit.

Zásadního průlomu hranic lidského poznání, směrem ke kořenům evropské architektury a civilizace, je možno dosáhnout postupnými kroky v čase i prostoru. Od současnosti, až po období odpovídající rámcově doznívání a konci poslední doby ledové. Od prostorového uspořádání malé vesnice Ostravice někde v Beskydech, až po architektonicky nazíranou kosmologickou stavbu světa, s  důkazy, které budou předloženy ve dvanácté části postupně publikované teorie.

2.2 INFORMACE O POUŽITÝCH METODÁCH

2.2.1 Kompoziční analýza

V rámci teorie architektury je možno, při odhalování záhadného původu architektonických, urbanistických i krajinných děl, počítat i s analýzami v oblasti estetických kategorii kompozice architektury. Můžeme vypozorovat jistou vrstevnatost architektonického díla, posloupnost či současnost jeho proměn, tendence, návaznosti, ale také charakteristickou rytmičnost, osovost a symetrii, modulové zákonitosti, proporční řád a jiné vlastnosti kompozice spojené s jeho historickým vývojem. Je možno rámcově doplňovat časové údaje a polohu jednotlivých prvků kompozice jako integrální součásti dějinného rámce. Jedná se o širokou oblast možných přístupů, logickými metodami zdůvodnitelných, jejichž prvním podnětem jsou intuitivně uchopené vizuální zážitky podrobené analýze z hlediska kompozičních zákonitosti. V tomto smyslu je možno chápat typické slohové znaky ve vývoji architektury, jako součást širšího výrazového aparátu díla, umožňující jeho uvedení do historického kontextu. Zkoumáním zákonitosti kompozičních sestav je možno prověřit domněnky historiků o prostorovém uspořádání a situování jednotlivých prvků kompozice. Je možno prověřit jejich plošné, prostorové a s tím související provozní možnosti, kapacity a limity, srovnáním s dochovanými historickými údaji. Tato možnost byla v minulosti poněkud opomíjena a nebyly pro ni ani vhodné technické podmínky.

2.2.2 Digitalizace, digitální analýza

Současná výpočetní technika dává naději zcela novým objevům, protože s novými CAD i jinými programy se objevují i nevídané možnosti z hlediska analýzy dochovaných děl a dokumentů. Je možno například provést analýzu barevných leteckých fotografii a vyhledávat půdorysy zaniklých architektonických děl jako barevných oblasti pouhým okem nepostižitelných. Obdobnou možnosti je i analýza historických černobílých fotografii včetně dochovaných i nedochovaných architektonických děl. Další možnosti je například digitalizace a sestavení jednotlivých listů starých katastrálních map v podobě rastrových souborů do celků, s nabídkou analyzovat délkové,. plošné i objemové údaje, srovnávat s historickými fakty, či se současnými mapami. Taková možnost globální i detailní analýzy vývoje a zákonitosti kompozičních a vlastnických vztahů v měřítku krajiny, sídla a architektonického díla byla dříve velmi omezená. Další z nových možnosti je ověřování kompozičních zákonitosti na 3D modelech, včetně vizualizace a animace historického vývoje.

2.2.3 Ostrakická metoda – skládání informací o dějích v prostorovém kontextu[2]

Pro snadnější orientaci v množství informaci, pro jejich třídění a uspořádání, ale i pro zjednodušení práce s nimi jsem vzhledem k zásadnímu důrazu na prostorovou stránku problému zavedl metodu, kterou jsem nazval ostrakická.

Každá informace, každá věta, představuje jeden střípek, jednu část onoho celku. Jeho podoba vzniká nejen vzájemným uspořádáním, sestavením, ale je možné ji pro potřebu prostorové interpretace, na základě odhalených kompozičních principů, hypoteticky doplňovat. Představa jednotícího celku s jeho řádem, odrážejícím se v architektonické jednotě díla, naopak zpětnovazebně koriguje místo a uspořádání části a precizuje jejich strukturu vyjádřitelnou geometricky či matematicky. Analýza vztahů, při uspořádávání částí v celek, může vést k alternativním a nebo dokonce k mnohoznačným výsledkům.

Teprve ve vztahu ke konkrétnímu architektonickému dílu někdy nabývá informace svého skutečného významu. Znalost konkrétní situace je naprosto rozhodující pro interpretaci a posouzení možnosti uskutečnění děje. Častěji, než se obecně soudí, vznikají legendy přesazením děje do jiné než původní prostorové situace, čímž získají legendickou dimenzi.

2.2.4 Prostorová interpretace

„Člověk vidí jen to, co zná,“ vyjádřil se Goethe. „Nemůžeme připustit existenci nějaké věci, jestliže jí nemůžeme dát význam,“ řekl Cassirer.[3] Zkoumáním historických událostí v souvislostech prostorového uspořádání a kompozice architektonických a urbanistických děl můžeme v některých případech dospět k novým a velmi zajímavým poznatkům. Zkušenosti ukazuji, že ani všeobecně přijaté a listinně doložené líčení historických události nemusí být v souladu s konkrétními prostorovými vztahy. V konfrontaci odhalených rozporných kompozičních vztahů a historických listinných pramenů má exaktní geometrie nezpochybnitelnou korigující prioritu. Pokusíme se tedy rozpoznat a interpretovat tvary a struktivní prostorovou podstatu některých zapomenutých a zaniklých projevů lidské činnosti. Ve dvanáctém čísle časopisu dokážeme, že Ostravice se svými přírodními, architektonickými a urbanistickými hodnotami je dobrým materiálem pro takovýto úmysl, a že spolu s řadou jiných moravských sídel je právě ona jednou z významných části velmi pozoruhodného, rozsáhlého a v současnosti téměř neviditelného civilizačního celku.

2.3 OSTRAVICE

2.3.1 Obec bez historie

Počátky obce Ostravice v údolí Beskyd jsou podle dostupné literatury všeobecně uváděny jako nejasné. Požárem na huvaldském hradě v roce 1762 zmizela značná část historie zdejšího kraje. Někde je doložená kronikami, dokumenty, tady je téměř zapomenutá. Poznáme-li dále, jak významnou roli toto sídlo v dávných dobách hrálo, můžeme tuto událost chápat jako součást mocenské manipulace. Mohlo jít o záměrnou nedbalost, ale také o událost, která byla dokonce dílem předem připraveného a promyšleného scénáře. Nebyla to totiž v době pomalu se probouzejícího národního uvědomění, tragedie ojedinělá. K podobným událostem docházelo nápadně všude tam, kde ještě mohly být uloženy významnější historické dokumenty mnohokrát prokleté minulosti, jejíž vzpomínku bylo žádoucí vymýtit, již od časů Metodějových. Tehdejší společenské, za ztrátu paměti zodpovědné, elity byly ve vztahu k nepříjemným listinám nepochybně velmi důsledné. Ostravice žádnou pramenně podloženou historii svého původu nemá, zato do země vepsanou minulost, má dodnes velmi slavnou.

V průvodci věnovaném historii zdejšího kraje se uvádí, že obec byla založena v první polovině 17. století.[4] Místní důvěryhodný historik a učitel dějepisu Václav Krpeš tuto hranici ve své práci posouvá rámcově těsně před rok 1581 a své tvrzení opírá o první písemnou zmínku o obci.[5] V další úvaze však uvádí skutečnosti, které toto časové určení částečně zpochybňují. Jiný názor má znalec historického místopisu Ladislav Hosák, jenž uvádí rok 1676.[6] Důležitá a zajímavá je z tohoto hlediska stručná informace v zeměpisném lexikonu týkající se obce „od 13. stol těžba železných rud, hamry; barokní kostel z r. 1789 , kostelík Na Kopečku z r. 1874“.[7] Doklad pro toto tvrzení však nebyl nikde publikován a v obci je všeobecně akceptován výklad místního znalce pana profesora Václava Krpeše.

Nedávná oprava, při které byla odstraněna omítka fasády zmíněného barokního kostela Nejsvětější Trojice prozradila, že cihelný kostel je vybudován na evidentně podstatně starším půdoryse a kamenném zdivu. Památkové ochraně sice podléhá novodobý litinový křížek před kostelem, ale historicky mnohem cennější založení kostela zatím nestálo ani za seriózní stavebně historický průzkum. Podle místní pověsti stál na tomto místě původně kostel dřevěný a pohřbívat se mělo od pradávna na hřbitově okolo něj. Hřbitov dávno zanikl. Vykopávky, které pamětníci mohli v okolí kostela zaznamenat, měly spíše charakter vylupování hrobů, než seriozního archeologického výzkumu. Mimořádná starodávná kaple, kamenné mosty, torza hamrů s kamenným zdivem prozrazujícím podobně jako kostel starší stavební fázi založení, svébytný typ lidové architektury, pozoruhodné kamenné sklípky atd., jsou dalšími indiciemi starobylosti postupně zanikajících nepovšimnutých architektonických hodnot obce.

2.3.2 Lánová kolonizace v Beskydech

Při srovnání v počítači sestavené parcelace katastrální mapy celé obce s pohledem do údolí z vrcholu Lysé hory si můžeme povšimnout nápadných linii, místy přerušených, ztrácejících se v protilehlých lesích na obou svazích. Vyznačují pásy pozemků široké přibližně 140 m v délce 1500 až 2000 m. V současných pozemkových mapách již tyto pruhy nejsou čitelné. Vrátíme-li se však k sestavě katastrálních map z roku 1935, je tato opakující se pravidelnost v prostorovém uspořádání obce ještě docela dobře rozlišitelná. Ostravice má středověkou lánovou strukturu. Lán byla plošná jednotka odpovídající 24 až 30 ha a je to plocha pozemků zajišťující obživu jedné rodině. Tuto historii, pluhem vepsanou do půdy, se zatím nikomu nepodařilo důsledně vymazat. Slepecky přehlížena skutečnost, tento evidentní fakt, ve svém důsledku naprosto bourá dosavadní běžně uváděnou představu pasekářské kolonizace kraje, jejíž počátky spadají až do 15. století. Existence lánové struktury obce totiž svědčí o stabilizaci vlastnických vztahů přinejmenším již ve 13. století. Ostravice tedy nepochybně má velmi starodávnou minulost.

Ztratila sice svoji identitu, ale prostým pozorováním je možno v pravidelném rytmu pruhu vypozorovat obdélnou anomálii, kterou lze identifikovat jako svého druhu rozsáhlé lokační jádro. Mnohem rozsáhlejší než jaké můžeme najít například v blízkém Frýdlantu nad Ostravicí, Frenštátě pod Radhoštěm nebo Frýdku. Jádro je dokonce několikanásobně větší než je ve 13. století velmi významném regionálním ústředí v Brušperku. Jeho založení je dílem biskupa Bruna ze Schaumburgu, který měl své sídlo v Olomouci a mimořádně se kolonizačně jako vlastník angažoval v oblasti severovýchodní Moravy.[8] V relativně krátkém dějinném období dal podnět k založení jednoho sta obci. Ostravice však mezi nimi, v poměrně bohatých listinných pramenech, zmíněná není. Lokátor nově založil hospodářské vztahy v území, ale současně musel respektovat danosti místa. Z charakteru lanové struktury vyplývá, že lokační jádro nebylo umístěno nahodile, nýbrž prostě tam, kde již předtím starší osídlení existovalo. Jeho dodnes dochovaný obraz je tedy geometrickou abstrakci něčeho, co je starší než lánová struktura samotná.

2.3.3 Ostravské ledovcové jezero

Lanovou strukturou a identifikaci lokačního sídelního jádra se geometrická charakteristika místa ještě nevyčerpala. Nejen v místních názvech, ale i v geografických poměrech je dodnes citelná vodní hladina, která obklopovala pevnost, jež na zemské hranici a v určitém období i na hranici říše kontrolovala pohyb mez Baltským a Jaderským mořem. Z jiného úhlu pohledu plnila vodní hladina spolu s pevností roli jakési zátky, bránící přístupu do dlouhého, mezi strmými svahy sevřeného a úzkého údolí, s rozsáhlým zázemím lesů a neprostupných hor, přírodní zásobárny. Jezero samotné bylo pozdním reliktem Ostravského ledovcového jezera, které původně zasahovalo hluboko do beskydského údolí, a které za sebou po postupném rozpadu na horská plesa zanechalo obrovské množství usazenin vhodných pro činnost středověkých lokátorů. Je zajímavé, že zmínka o zániku jednoho z nich se dokonce dochovala v ručně psané kronice ze 17. století k roku 1229, kde při povodni došlo k protržení hráze, rozsáhlé tragedii a zvláště velké škodě v celém povodí.[9]

Zatímco dno zaniklého jezera bylo před vytýčením lánů „nepopsaným plátnem“, za jeho pobřežní linii bylo „ono plátno“ zaplněno geometrií vztahů respektujících vodní plochu ve všech civilizačních projevech. Osídlením na jeho březích, směřováním komunikaci, důlní činnosti, údržbou i budováním sypaných hrázi a podobně. Důležitou roli zde hrají výškové vztahy díky nímž se problém kompoziční analýzy a prostorové interpretace stal prostorovým v plném slova smyslu.

2.3.4 Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi

Jedna z velmi starých modliteb vyslovuje naléhavé lidské přání, aby pozemské poměry byly komponovány vždy v souladu s boží vůlí. V architektuře se toto úsilí zrcadlí v její kosmologické dimenzi. Architektura každé epochy, slohového období, řádu, stylu a podobně, je lidstvem budována v souladu a v závislosti na stupni poznání světa. Toto úsilí nachází svůj přesný geometrický obraz ve vztahu k Universu, ke Slunci, planetám a jiným kosmickým jevům, jevům na noční i denní obloze, k Zemi s její gravitací a světovými stranami, k živlům, floře i fauně a podobně, vždy v podvědomém souladu s vlastní vírou. Porozumět takovéto řeči architektury není záležitosti pouhého vědeckého poznání, protože architektura má i svoji uměleckou stránku. Mimo jiné je zde navíc pro pochopení zapotřebí i náboženské tolerance a empatie.

Jste – li tím vším vybaveni, můžete se dobrat pochopení genia loci, ducha místa, na kterém stála naše nedobytná pevnost, v klíně bohyně zosobněné Ostrou horou. Jde o pohanskou bohyni plodnosti známou v mnoha kulturách i civilizacích pod nejrůznějšími, často i jazykově obdobnými názvy. Je to bohyně Ostara, Astra, Ester, Istar,… Hvězda, jejíž slávy se naše město dotýká. Hvězda jež podle Hesioda při setkání s tolikým bezprávím železného věku, raději vystoupila na nebesa. Jsme – li toto schopni pozorováním pochopit, není nepředstavitelné, že i jiní zasvěcenci a mocní tohoto světa se pokoušeli naplnit právě zde svoji vizi Civitas Dei zachycenou v dobové literatuře.

Od tohoto posvátného místa, tohoto Bruneswerde, Brněnského hradu, Pramenného hradu, odkud pochází božská síla a moc se snažily mnohé významné šlechtické rody odvodit svůj původ. Mají to vyznačeno na svých erbech symbolem pětilisté růže, tedy tvarem mimořádně malebné skupiny hor ve středu Moravskoslezských Beskyd, jejichž je Ostrá hora součástí a které nyní můžeme díky internetu pohodlně pozorovat ve vší kráse na satelitních snímcích i my. Je to pouhá fantazie?

Obr. 1 Pohled na současnou obec Ostravici a Ostrou horu jako personifikaci Venuše

 

        

Obr. 2 Schéma lánové struktury Ostravice a vodního hradu Bruneswerde

Obr. 3 Pohled z Ondřejníka do údolí Ostravice spolu s fotomontáží Civitas Dei


O autorovi

Ing. arch. Ladislav Mohelník, Ph.D. je architekt, zabývající se celoživotně stavbami pro vzdělávání a působící nyní jako teoretik a pedagog  Ústavu teorie architektury FA VUT v Brně.

Summary

The thesis has been written on the basis of main architectural concepts and their application in real life within a historical context investigation. Main architectural concepts are represented in a harmony of architectural composition that deals with relations among form, structure and space in the unique art work. Genius loci plays very important role in architectural creation – represents special and extra-ordinary urban locality and its architectural value in historical, geographic and cultural context. The origin of Ostravice village within the historical frame concept of Moravia domain is the topic of this thesis. Ostravice is a small village located in the valley of Beskydy Mountains upon the river. There are not government historical monuments and early architectural works in Ostravice region. Strictly rectangular and exactly equal plots are in Ostravice cadastral area. This fact leads into the considerations about the former existence of sophisticated urban concept in this region. The main task of the thesis has been to find out and interpret forms and architectural composition on the basis of forgotten experiences of the human life existence – the analysis of an architectural composition and spatial interpretation in urban-architectural works. Author¢s investigation method – Ostrakic method has been used in the thesis. The method is based on the consideration, selection and analysis of information and experiences for the architectural urban concept. This concept is an alternative to present official attitudes toward historical and urban development. The method is based on study of historical documents and selection of important notes from legends and folk stories and any other historical data. Many historians have tried to find out Brno castle in the region of Brno city but it was a false historical investigation. It has been proven from historical documents that Bruneswerde was located in Beskydy in the rural area of present village Ostravice. Other historical documents gave information about Bruneswerde as the Brno Castle. That means Brno Castle had to be founded not at Brno (as it have been considered for many years) but it was located in Beskydy at Ostravice. Study of historical books, legends and many others from architectural, historical and geographical documents have helped to discover the general idea about medieval landscape and settlement in Moravia. The holy city – Civitas Dei had been located in Bruneswerde region in early ages as the centre of European culture, education and spiritual life.

2.6 POUŽITÁ LITERATURA

[1] MEITZEN, A. Siedlung und Agrarwesen der Westgermanen und Ostgermanen der Kelten. Römer, Finen und Slawen. Díl I – III, Berlín 1895 – 1898

[2] MOHELNÍK, L. Prostorová interpretace architektonického a urbanistického díla. Vědecké spisy VUT v Brně, Edice PhD Thesis, sv. 336, Brno 2005, ISSN1213-4198

[3] BENOIST, L. Znaky, symboly a mýty, VICTORIA PUBLISHING, a. s., Praha 1995, s. 13 – 14

[4] LUDVÍK, M. Ostravsko Opavsko, Turistický průvodce ČSFR, Svazek 44, Olympia a vydavatelství Šport, Praha 1990, s. 27

[5] KRPEŠ, V. a kol. Z historie obce Ostravice, OÚ Ostravice,Ostravice 1999, s. 22 – 31

[6] HOSÁK, L. Přehled historického místopisu Moravy a Slezska v období feudalismu do roku 1948, Profil, Ostrava 1967, s. 343

[7] Kol. autorů, Zeměpisný lexikon ČR obce a sídla,ČSAV, Praha 1991, s. 684

[8] LINHART, F. Vlastivěda moravská, Místecký okres, Musejní spolek v Brně, Brno 1915, s. 42

[9] GRÜNHAGEN, C. Regesten zur schlesischen Geschichte III., r. 1221 – 1238. Josef Max & Comp., Breslau 1867

ATLANTIDA.NAME č. 1/2008

Elektronická verze odborného recenzovaného časopisu ATLANTIDA, evidovaného MK ČR pod číslem periodického tisku: MK ČR E 17972, věnovaného teorii architektury a urbanismu. Časopis vychází od roku 2009 dvakrát ročně. Pro přístup k internetovému časopisu ATLANTIDA.NAME nyní není nezbytná registrace čtenáře.


  ATLANTIDA

ČASOPIS TAJEMNÉHO SVĚTA ARCHITEKTURY                                           1/2008

 

Vážení čtenáři,

předkládáme Vám první a bezplatné číslo elektronické verze nového časopisu ATLANTIDA, který se bude zabývat teoretickými problémy architektury a urbanismu. Právě tak jako nás architektura mimoděk obklopuje a působí nenápadně na naše smysly, pokusíme se všem zájemcům zpřístupnit také výsledky teoretického bádání, jež by mohly stejně nenápadně umocnit umělecký zážitek z ní. Více vědět, znamená více vidět, a opačně. Není možno porozumět a kriticky zhodnotit soudobou architekturu bez pochopení vývojových souvislosti architektury historické. Nářek nad absenci soudobé teorie architektury není opodstatněný, uvědomíme – li si, jaké teoretické nástroje nám zanechali naší předchůdci. Máme na co navazovat. Stačí jen vstoupit do historického dialogu, z něhož vyrůstá naše tradice. Příliš mnoho autorských hodnot zůstává uzavřeno v kamenných zdech škol, vědeckých pracovišť i ateliérů, pro prostý nedostatek seriozních mediálních příležitosti. Teorie vyrůstá ze zobecnění a jednoduché soudy, líbí – nelíbí, s pouhými encyklopedickými informacemí, k ní samy o sobě nevedou. Pouze abstraktní myšlení nám může nabídnout novou kvalitu. Jenže poznání v architektuře může mít také podobu intuitivní. Ta je však podmíněná nejen talentem, ale i jeho kultivací. Na publikované práce v našem časopise můžete nahlížet jako na samostatná dílka. V každém čísle časopisu jich přineseme několik. Vydavatel se nezavazuje ke kvantitě dopředu stanoveného počtu stran. To k čemu se naopak zavazuje je, že ve svém celku, ve své provázanosti, budou představovat celý komplex originálních poznatků důkazně podložených právě obrazem sestaveným z velkého množství indicii a ve dvanáctém čísle i exaktní a mimořádně objevnou globální geometrickou konstrukcí, propojující tuto fragmentální mozaiku v jedinečný celek. Posílením vlastní identity se můžeme stát odolnějšími nejen proti braku komerční bezduché architektury, ale i jiným projevům civilizačního rozkladu dneška. Nejsme první civilizací s existenčními problémy, ale mohli bychom být tou, která se poučí z chyb těch zaniklých.

OBSAH

1. ATLANTIDA – ČASOPIS VĚNOVANÝ TEORII ARCHITEKTURY A URBANISMU – Ladislav Mohelník

2. CIVITAS DEI, JEHOŽ SLÁVA HVĚZD SE DOTÝKALA – Ladislav Mohelník

3. NEZBYTNOST DĚJIN V ARCHITEKTUŘE – Jan Hrubý

4. HUKVALDY – Josef Hrabec

5. HUDBA MĚSTA – Maxmilian Wittmann

6. VLIV MYŠLENKOVÉHO POSTUPU NA ARCHITEKTONICKOU TVORBU – Antonín Kurial

ISSN 1802-9531


 


1/2008                                                                                                             ATLANTIDA

 

Název periodického tisku: ATLANTIDA

Obsahové zaměření: odborný recenzovaný časopis v oboru  teorie architektury a urbanismu

Četnost vydávání:             jednou měsíčně, 12 x ročně

Místo vydávání:                Brno

Číslo vydání:                    1

Datum vydání:                  7.1.2008

Evidenční číslo periodického tisku: MK ČR E 17972

Vydavatel: © Projektový a vývojový ústav, s.r.o. – pvu@atlantida.name

                  Purkyňova 95

                  612 00 Brno

                  IČ: 49449290

                  Peněžní ústav: Česká spořitelna a.s. pobočka Brno

                  Číslo účtu: 2026718319/0800

                  Plátce DPH

Redakce: Ing. arch Ladislav Mohelník, Ph.D. – šefredaktor – sefredaktor@atlantida.name

                  Ing.arch. Antonín Havlíček – zástupce šefredaktora – havlicek@atlantida.name

                  Ing. Jitka Mohelníková, PhD. – obch. zástupce – mohelnikova@atlantida.name

                  Petr Mohelník – webmaster@atlantida.name

Redakční rada: Ing. arch. Josef Hrabec, CSc. – předseda – hrabec@atlantida.name

                  Doc. Ing. arch. Jaroslav Drápal, CSc. – drapal@atlantida.name

                  Ing. arch. Jan Hrubý, CSc. – hruby@atlantida.name-

                  Ing. arch. Antonín Havlíček – havlicek@atlantida.name

                  Prof. Ing. arch. Jan Koutný, CSc. – koutny@atlantida.name

                  Ing. Jitka Mohelníková, PhD. – mohelnikova@atlantida.name

Cena:        nestanovena

ISSN 1802-9531

32

1 ATLANTIDA – ČASOPIS VĚNOVANÝ TEORII ARCHITEKTURY A URBANISMU

Ladislav Mohelník

Klíčová slova: Atlantida, architektura, urbanismus, teorie architektury, historie
Key Words: Atlantis, architecture, urban planning, theory of architecture, history

Nový časopis, věnovaný odhalování skrytých tajemství historické i současné architektury, začíná vycházet od 1. ledna 2008 pravidelně jednou měsíčně. Prvních dvanáct čísel tohoto recenzovaného odborného architektonického časopisu, zaměřeného především na teorii architektury, bude věnováno hledání kořenů moravské architektury, ale tím současně i původu evropské civilizace. Odhalováním skrytých architektonických rezerv moravského regionu ve prospěch kultivace životního prostředí a jeho ochrany, rozvoje cestovního ruchu, má být užitečným doplňkem kultury moravského regionu. Elektronická verze časopisu je dostupná na internetové adrese https://www.atlantida.name.

Časopis vychází nákladem Projektového a vývojového ústavu s.r.o. Brno. Pro zahájený projekt se tento ústav bude snažit získávat podporu odborné veřejnosti, škol, orgánů státní správy, krajů, měst a obcí, ale především čtenářů – předplatitelů. Tištěná podoba, anglická anotace hlavních prací a později snad i anglická verze časopisu naznačují záměr redakce – překročit od prvopočátku hranice regionu a státu zobecněním nově publikovaných poznatků.

Autoři původních vědeckých prací jsou z okruhu teoretické architektonické školy v Brně. Jsou to zkušení pedagogové s vědeckou kvalifikaci. Okruh autorů bude na základě doporučení redakční rady postupně rozšířen a obměňován. Kromě proklamované odbornosti je od vybraných autorů očekávána současně původnost, originalita, nápaditost, poutavost, tajuplnost a atraktivita tématu.

Postupné zasvěcování čtenáře do rozsáhlé a složité problematiky, cílené k prolomení hranic lidského poznání při hledání odpovědi na otázku „kdo jsme a odkud pocházíme“ je nutným předpokladem opuštění falešných představ o naší minulosti, jimiž je také architektura nadmíru zatížena. Pomoci metodologických nástrojů teorie architektury, originální metodou kompoziční analýzy a syntézy tzv. ostrakickou metodou t.j. skládáním informaci o dějích v prostorovém kontextu architektonických (urbanistických) děl, postupně získáme v čase se proměňující obraz dávného světa, jehož objevná prostorová interpretace bude ve dvanáctém čísle našeho časopisu doložena exaktními a přitom velmi jednoduchými geometrickými a matematickými důkazy. Geometrická podoba tohoto mnoho tisíc let starého obrazu nám umožní vidět skrze tradici některá sídla a architekturu v nových časových dimenzích a prostorových souvislostech. Pro svoji značnou pramennou autonomii ve vztahu k vědním oborům, jako je historie, archeologie a podobně, jsou výsledky kompoziční analýzy struktury krajiny, sídel a architektonických děl mimořádně závažné a překvapivé.

Architektonickým památkám věnujeme samostatnou rubriku. Navštívíme za tímto účelem postupně dvanáct dochovaných moravských hradů, seznámíme se mimo jiné s jejich nejstarší historií, abychom mohli ve dvanáctém čísle poodhalit, jak velká je právě historická logika, síla tradice, a proč dodnes tyto památky stojí tam, kde je stále obdivujeme.

Problematiku historických souvislostí a vlivů řecké antiky na evropskou architekturu budeme studovat skrze architektonické tvarosloví v rubrice věnované historii. Postupně uvedeme dvanáct významných příkladů, jež se staly předmětem zájmu několika studijních cest a expedic uskutečněných spolu se studenty fakulty architektury do Řecka. Pohledem do kolébky evropské architektury se seznámíme s novými poznatky z oblasti historie architektury a umění, ale navíc si ověříme skutečnost, jak vážně je nutno vnímat problematiku antického tvarosloví, symboliky a mytologie ve vztahu k naší minulosti i současnosti.

Rubriku věnovanou urbanizmu zahájíme souborem prací o vztahu hudby a měst, s řadou hudebních ukázek zaměřených na období spojené především s jazzem.

Přejeme, ale i slibujeme čtenářům mnoho nevšedních poznatků a zážitků.

ČASOPIS ATLANTIDA